Asi si do bundy hodím rukavice. Viděla jsem dneska kupu aut, na kterých byla námraza znát. Z okna poslední dnešní 176ky, neb provedli jakési divné změny v jízdních řádek 143ky, takže kdo ví, jak dlouho bych na Dejvické čekala, a o sedmnáctce vím, že na ni autobus na Jiráskově náměstí navazuje. A viděla jsem i zbytky podzimní mlhy. Ráno jí bylo ještě víc a byla nádherná, zvlášť když se v ní ztrácel most cestou do školy.
Už zas tolik myšlenek a pocitů… Podiv z tělocviku, jak málo někdy stačí ke zlepšení. Radost z úterního večera i pár myšlenek v hlavě. Pobavení nad tím, že já někoho lehce přesvědčovala, že třeba hudební sluch má. Okouzlení noční vyhlídkou i podzimním ranním sluncem. Náhodné rozhovory na večerních zastávkách. Dechberoucí kázání. Trpká připomínka problémů i odhodlání bojovat a vyhrát. Rozesmátý vztek, že jsem dneska doběhla do školy pomalu tři čtvrtě hodiny před výukou. Očekávání, co přinese další den…
Grrr! Můj mobil i můj počítač se mě snaží přesvědčit, že je půl druhé, přestože hodinky jasně tvrdí půl jedné a zjišťování data na jiných strojích přes SSHčko jim dává za pravdu. Přitom jak počítač, tak mobil mají nastavenou automatickou aktualizaci času. Co je to za blázinec?
Poté, co jsme loni postupovali z třetího místa v rámci školy, je to letošní osmé (pamatuju-li si ho vůbec správně) dost zklamání, ač jsme tak mizerně skončili po právu. Ale to přebolí, tak jako přebolí fakt, že některým lidem jsou jedno věci, na kterých mně záleží. A když ne, tak bude dlouhé povídání na jiné téma. Nebo je snad něco na té hlášce o stávání se cyniky?
No nic, myslím, že je nejvyšší čas naladit se na veselejší notu. Potřebovala bych se vrátit do rána a znovu obdivovat paprsky prostupující zbytky ranní mlhy. Nebo si objednat klauna :) Ale já jsem holka šikovná a něco určitě vymyslím i tak :)
Asi o něco líp chápu, co pro zpěváky či kapely znamená hrát před bouřící Lucernou. Ale jestli bych chtěla něco takového zažít i příště, tím si nejsem jistá. Těžko to vážit, na jedné straně spousta nervů z odosobněného světa, hluku a pokřikujícího davu, na té druhé společnost, skvělé písničky a radost z pohybu.
Asi naopak nedokážu lidem vysvětlit, kolik naděje se dá vnímat z úplně obyčejných věcí, ke kterým se pouze vážou ne zcela obyčejné příběhy. A k tomu ty davy lidí (ne, nejsem zrozená pro divoký svět večírků a megakoncertů), to vše umocněné jinými starostmi. Navíc čtyři zmeškané hovory od jednoho človíčka, který nota bene není maminka, duši na klidu moc nepřidaly.
Inu, půjdu spát a věřit v probuzení do nějakého krásného dne.
Jsou večery, které se prostě nedají shrnout do pár vět. Věřte mi, zkoušela jsem to. A tak to definitivně vzdám a začnu se soustředit na dnešek, však práce je víc než dost. Jsem zvědavá, jak dopadne školení. Projekt. Diplomka. Už zase jsem trochu ve skluzu oproti vznešeným plánům, ale tentokrát prostě míním rozumně stíhat.
Všechny holky prý chtějí nové oblečení, nové boty a vůbec, prostě vybírat a nakupovat. Možná bych taky měla něco takového chtít. Vlastní montérky, holínky, nějaké kšandy, nový šátek do vlasů, … :)
Se zvláštním zaujetím pozoruju hnědou vodu tekoucí z mytých rukou. Je to dobrý indikátor, že ještě nejsou čisté. Zvednu pohled a zjišťuju, že se mi šátek po vlasech posunul a tváří se skoro jako baret. Pak sedíme venku, ujídáme skromný oběd a v mezičase prstíky objímám hrneček s teplným čajem. Podzimní práce na zahradě je kouzelná.
Čtvrt hodiny jsem čekala ve frontě, abych si poslechla „Nemám co dodat, bylo to hezké“. Ale to je rozhodně lepší než být zkritizována bez čekání :)
Zmínka o leštění vzduchovky v zaklapnuté knížce připomněla dávnou hlášku, „Škoda, že se toho nedožil táta“. To já o našich naštěstí ještě prohlásit nemusela. Zato jsem to prohlásila o dědovi. Kolik z nás už vlastně někdy mělo důvod něco takového říct? No dobře, dost melancholických myšlenek, práce volá.
Kdy že jsme se to ptala, jestli člověk tak normálně chodí s jezuity do hospody? Né, to určitě nebylo včera. Jak ironicky zní, když v té hospodě řeknu, že od skautingu mě vždycky odrazovalo jeho spojení s křesťanstvím? A já si snad vážně najdu ty statistiky. Pokud tedy existují.
Z jiného soudku, naučte mě někdo, že když si balím sportovní oblečení a čisté spodní prádlo, asi chci i gumičku :)
Občas mám pocit, že neumím mluvit s lidmi. Malostranské schody mají vážně úžasnou akustiku. To neznamená, že se na nich nestydím zpívat před lidmi. Miluju večerní rozhovory o všem možném, když by se měly řešit pracovní věci. A to abych začala sepisovat argumenty :)
Zalézám do peřin s horkým čajem, cesta se dnes protáhla. Zítra přijdu taky pozdě, ale ve středu… chrrr…
Když se nikdo nepřidal, vyrazila jsem si sama, tak. A bylo to fajn :) Je naprosto úžasné, jak nečekaně se občas někdo zakecá. A stále plus mínus umím anglicky :) To už jsou ale postřehy ze dneška.
Přemýšlím, co o mě říká našeptávání mého prohlížeče, když na `you<tab>` radí Honza Nedved....Živá voda - YouTube (video), YouTube, nedvěd živá voda - YouTube (výsledky vyhledávání), sílu mi dej - YouTube (výsledky vyhledávání), Nedvědi - Odpusť - YouTube (video), Nedvědi - Loučím se s tmou - YouTube (video), Honza Nedvěd - Ticho - YouTube (video), Honza Nedvěd - Ještě mi zůstaň - YouTube (video) a Honza Nedvěd - Tulácký ráno - YouTube (video) :D
No, radši o tom jdu přemítat do peřin. Zítra musím vařit a nejsem si jistá, jestli mi ty tři hodiny před odchodem do školy budou stačit :) Dobrou noc.
Ne že bych tomu věřila, ale za zkoušku dá člověk sotva trochu času, takže: Není tu náhodou někdo, kdo by chtěl dneska vyrazit do Divadla Horní Počernice na Cestu kolem světa za osmdesát dní? Hrají od šesti.
Jabberovský i GTalčí status se sice odkazují na úplně jinou písničku, ale pokojem zní dnes náhodně objevené Sílu mi dej, já pročítám konferu a přemítám o všem možném i nemožném. Asi zítra zkusím zachránit svět, nebo tak něco.
A dneska možná ještě zkusím zachránit nějaké úkoly. Tedy spíš udělat než zachránit, zatím nic akutně nehoří. A pak se půjdu opět smát tomu, že ajťák, když se k němu v postýlce přitulí děvče, počítá úsporu/ztrátu paměti při načtení čísel z textového souboru do long longů. Však hlavně se nezapomínejme smát, smích je zdravý :)
Tyjo, nevím, jestli je reálnější, že lenovácké údajně neoprenové pouzdro není neoprenové, nebo že se skrze neoprenové pouzdro dostala voda, ale když jsem vytáhla namoklou Yirxinku z batohu, ani trochu mě to nepotěšilo. Přesněji řečeno mě to pěkně vyděsilo (hmmm, přemýšlím, o kolik je tohle spojení horší než strašně krásné). Dobré ovšem je, že pouzdro nejspíš odchytalo většinu vody, poznámkové papíry jí chytly trochu a adaptér i knížka z knihovny přežily bez úhony. Ovšem co se mi tam vylilo, to je mi tedy záhadou.
Jeden dnešní předmět mě zatím baví, druhý… uvidím, jak se vyvine. Ale vysvětlete mi, proč já, která na Matfyzu vždycky milovala to, že známka se rozhoduje až u zkoušky, studuju zrovna na ÚFALu? Každopádně pondělky snad budou fajn :)
A poznávám se. „Takhle, jestli Ty jedeš přes Vozovnu, tak [jedu] taky přes Vozovnu.“ Jojo, mám ráda společnost na cestách :) Jen mě tam pak nepotěšily intervaly autobusů… ale jelikož jsem si dneska vyzvedla zas novou knížku… :) … jdu si s ní zalézt do postele :D
Trochu zuřím, trochu je mi smutno. Mám prostě orgovskou krizi. To bude tím kašlem, určitě. Radši zalezu do postele. Ale stihla jsem si přečíst mail, co mi přeci jen vyčaroval úsměv na tváři, je to dobré :) Jen reakci o časovém multiplexu pošlu až zítra.
A teď vážně do peřin. Spát bych měla, i kdybych byla zdravá. Dobrou noc.
Před pár dny začaly ze stromů padat kaštany! Už v batůžku mám pár těhle důkazů, že vážně přišel podzim. Zajímalo by mě, kdo si okolo JDI půjčil kytaru. Opravdu jen ze zvědavosti, vyhlásila jsem, že se půjčovat může. Ale ta zvědavost :) A rada do života, neříkejte si nic jako „jů, já letos soustředko ani ten chaos po něm neodstonala“ :)
Tak vařím čaj s medem, děsím svým hlasem všechny v okolí a nejspíš přijdu o skládání uhlí. Fňuk. Místo toho, abych se poctivě léčila, nebo dělala něco užitečného, prokrastinuju hrozným způsobem. Ovšem jestli mě fakt nenechají to uhlí skládat, budu mít spoustu času něco užitečného udělat O:) Nicméně vyléčit bych se měla, a fofrem. Už proto, že příští týden se dost možná ani jeden všední den nedostanu na kolej před desátou večer. Takže nejpozději v neděli budu zdravá, a tečka :)
Ha, a zcela od tématu. Rozvrh už plus mínus odpovídá realitě letošního zimního semestru.
Téměř romantické autíčko, v něm chlápek s vizáží motorkáře a neuvěřitelně pohodovým výrazem. Co se asi stalo tomu, který hodil brzdu a blinkr, když jsem ho předjížděla, a než jsem se bezpečně vrátila do pravého pruhu, zastavil za krajnicí? Život venku letěl dál. Auta, dodávky, náklaďáky, řidiči mladší, dospělejší, usměvaví, zasmušilí, spolujezdci takoví i makoví, … Asi jsem se zlepšila v řízení, když si stíhám všímat lidí v autech. A že těch aut bylo na D5ce tentokrát dost.
Soutěž snad dopadne lépe než příprava, i kdyby se od zítra už dařilo dobře. Nikam se nehodí poznámka, zlatý Matfyz. Stále chci z Prahy zmizet, ale při cestách Prahou se povídá hezky. Tolik lidu jsem nečekala, ale porazila jsem stroj. A nedostala se k týrání kytary. Hezky se totiž povídá i na Matfyzu :) Ovšem měla bych jít spát rozumně, tak jsem vyrazila domů. Teď budu ještě chvilku předstírat kreativitu a pak zapluju do peřin. Těším se tam :)
Metronom mi dnes vysvětlil, že opravdu, ale opravdu neumím sama udržet rytmus. Na druhou stranu, když jsem se ho snažila považovat za druhého kytaristu a řídit se podle něj, fungovalo to… nevím, jestli slušně, ale přijatelně určitě ano. Takže se asi vracím k pravidelnému cvičení s metronomem :) Jediné, co mě děsí, že ani ne za deset dní se začnou lidi stěhovat do openspace-u na pátém patře a vůbec si nejsem jistá, jestli ten bude zvukově izolovaný tak dobře jako zbylé chodby. Cvičit na schodišti mě totiž vyloženě baví. Ale přinejhorším se vrátím do podzemí, ostatně, s popruhem by to mohlo být i pohodlné.
A zjistila jsem, že při náhodném pročítání působí tahle věc děsně depresivně, fuj. Měla bych se fofrem začít víc usmívat na svět. A taky dodělat asi tak milion povinností, co mi zbývá :)
Noci bejvaj' krátký a rána po nich všední (bod pro toho, kdo pozná odkaz na písničku). Jenže dávno po svítání se ani výjimeční lidé nechovají výjimečně. Když jsem ve středu přišla do školy, když se na mě z fotky usmíval pán, o kterém bych přísahala, že mi někde přednášel, a když jsem si na parte přečetla přesně ten citát, který bych na něm případně chtěla mít já, měla jsem chuť nechat zas jednou slzy týct.
Ale než jsem se rozbrečela, potkala jsem ve studovně náhodou Dominika. A když zmizel na školení, přišel do mého vyřizování mailů Aleš a nalejvárna začala dřív. Asi někdo tam nahoře nechtěl, abych plakala, a v tom se mu přeci bránit nebudu, že :)
Jogurty zrají, dole se pere prádlo, zásoby jsou doplněné. Měla bych si fofrem přestěhovat písničky z Obludy na Yirxi, protože přidat zapálenou svíčku a tichou hudbu, byla by to dokonalá domácí pohoda. Ale stejně kopnu každého, kdo naznačí, že domácí práce nic nejsou. A pak mu vysvětlím, že mi může prát a vařit on :)
První část dospávání soustředka úspěšně splněna. Mám vybaleno, aspoň trochu jsem poklidila pokoj (bude to chtít ještě pár kol, ale začátek je to slibný). Po promazání spamů a označení nějakých mailů jako přečtených rovnou jich na mě stále čeká víc než 500. Jsem zvědavá, kdy je zpracuju. Ale to se zvládne.
Vařit si sama má jednu podstatnou nevýhodu: musím vymýšlet, co si uvařím :) A někdy bych měla nakoupit. Vyprat. Koupit si lítačku. Prostě zpět do běžného života a víru běžných starostí i běžných radostí. Taky rádi pozorujete tanec listů ve vánku?
Dnes mi v hlavě nebude znít pořád jsem to já, pořád jsme to my, pár přátel na cestách, od jara do zimy… A přece jsme to my a na cestách a vlastně je to to (v mých očích) nejlepší cestování: jedeme vlakem. Pro kohosi s foťákem jsme se stali modely. Hráli jsme ninji na nádraží i ve vlaku, zkoušela jsem ve vlaku vytáhnout kytaru. A ve všech vlacích jsme měli milé průvodčí, ač v prvním asi vůbec nejmilejší.
A pak jsme se na nádraží rozprchli, soustředko skončilo. Stále mám na ISICu přístupová práva! Prý prostě jednoho dne zmizí a těžko říct, kdy to bude. To mám tedy radost. Ale však já si o ně pak zase řeknu. Na Matfyzu jsem se naprosto neplánovaně zakecala a rovnou lecos vyslepičila. Krásná pauza. Jen bylo najednou pozdě na stíhání menzy. A tak Macem to začalo, nechť to Macem i skončí. A od zítra si zase vařím :)
Dopoledne, kdy objekt spí, s Palim a Filipem ladíme Grand Prix. A pak nám ji ladí ostatní na orgovně. Změny na poslední chvíli mají kupu podstatných nevýhod, ale stejně se snad hra povedla. Těším se na videa! Neměla bych se nechat vyvést z míry, když se mi na přednášku přijde podívat jiný org. Třeba časem. Večerní program začíná pozdě, ale probíhá dobře. Hoduje se a zpívá a povídá a vykecává a vůbec je to celé fajn. Ač zakecat se v půl páté ráno o tom, jak na soustředku chodíme spát pozdě, nebyl úplně plán.
Jestli já jsem to s tou klidností chaotických večerů nepřehnala. A kdy jsem vůbec začala mít něco společného se selfie challenge? No dobře, možná když jsem se včera přidala k obhlížení terénu a vymýšlení úkolů. Kuba je zlatý, na pokynech ladíme jen naprosté minimum věcí, vesměs drobností. Zato noční hra je noční hrou i pro orgy, odpoledne chystáme větve, večer vyráží část lidí obhlížet terén a hledat stanoviště. Jen krátce před koncem přednášek dostáváme další pokyny, šifrujeme, chystáme finální podoby stanovišť. Papíry odjíždějí nadvakrát.
S trochou sebezapření se vzdávám další noční cesty v autě a s podstatně menším sebezapřením uvažuju, že půjdu spát. Nebo drnkat na kytaru (je hrozné, jak moc se stydím hrát před lidmi, a je hrozné i to, jak moc mi to, když už se překonám, nejde). A pak se nějak stane, že místo spaní s Palim do půl čtvrté vymýšlíme Grand Prix.
Odbíháme z orgovny podívat se na hru. Je totiž úžasné vidět lidi, jak naťukají na klávesnici (bez jakéhokoliv displeje) řádek kódu, odenterují, potvrdí tisk na tiskárně a nechají si vyjet „děrný štítek“. Sedíme a řešíme zas další hru. Bylo by fajn mít někdy soustředko připravené (aspoň tak, jako když jsem orgovat začínala), ale vymýšlet ve skupině je kolikrát taky fajn. Je neuvěřitelné, jak klidné vlastně můžou chaotické večery být.
Zaspíme ráno a ne, nebude první, noci krásný jsou nejhezčí z cest… ta písnička mi zní v hlavě vždycky, když se mi podaří někde relativně v přírodě zaspat ráno. A vstávání po půl desáté, když mě někdo vzbudil tím, že mi volal, se jako zaspané ráno počítá. Vyhlídka od kříže byla úžasná. Přijmout na část okruhu ve skalách průvodce se ukázalo jako skvělý nápad. V nohách pár kilometrů a trocha převýšení, spousta krásných pohledů a nějaké to povídání.
Kvůli času jsme pěší přesun zpět vyměnili za vlak… a přistoupili ke střednímu výletu :) Inu, stane se. Spousta plánování se zvrtla v černý humor (i orgové jsou jen lidi!), testování zas v silný zážitek. Jo, to bude fungovat.
Mám pocit, že Jirkovi dlužíme omluvu, neplánovaně jsme udělali čtvrtou paralelku přednášek, a to o výběru a zapisování matfyzích předmětů. Hups. Ale na cvičení jsme všechny účastníky vrátili! A už přišla první vzpoura účastníků, jujda :) Pár z nás se odpoledne zapomnělo na orgovně, lovili jsme na Netu noty, řešili kytary a akordy a ukulele a vůbec hudbu a bylo to celé velmi fajn.
Filip je asi lepší plánovač než já, ale snad jsem context switch-e vyvolávala dobře. Kájova večeře vzbudila obrovský jásot a potlesk přítomných. Moji vyznavači jsou vzorní, mají propisky i na výletě! Nevím, jestli bych přespání na rozhledně označila za spaní pod širákem, ale za spaní v přírodě ano. A dlouhý noční rozhovor si asi v paměti uchovám jako krásnou vzpomínku ještě dlouho. Však se mi vůbec nechtělo rušit to kouzlo. Ale i jít spát je někdy fajn nápad.
Mrzí mě, že jsem se v první přednášce zamotala, zvlášť když byla vlastně cenou za jiný můj program. Ale to se stává. Každopádně čočka ke snídani, taky podle našich očekávání, už některé lidi zaskočila dost. A oběd ala čočková polévka a čočkové karbanátky s čočkovým salátem sklízel reakce všelijaké (ač chutově to bylo neuvěřitelně dobré). A přece se někteří tvářili, že žádat bohy o pomoc nebudou a čočku chtějí i dál.
Mimochodem, vplést si do vlasů tužky a propisky a fixy je mnohem těžší úkol, než bych čekala. Ale ono už včera se ukázalo jako překvapivě složitý úkol uvázat si něco vypadající jako tóga :)
Byli jsme na Olympu, aspoň na legendovém. Ale účastníky tam nepotáhneme, je to zoufale daleko. Zato máme jedno úžasně scénické místo. Čočka k večeři podle našich očekávání nikoho moc nepřekvapila (čočková pomazánka ke druhé večeři překvapila jen trochu), to už spíš nás překvapilo, jak rychle začali někteří účastníci navrhovat něco o obětování bohům. Hehe, zítra to začne být zajímavé.
Myšlenka, že ty nejlepší dny našeho života teprve přijdou, je ještě úžasnější a báječnější na konci nádherných dnů. Po státnicích, troše gratulací a špetce plánování běžím do náhodně vytipovaných hudebnin za řekou. Potkávám neuvěřitelně milého pána, který se tváří, že jasně, není problém, a po chvíli odbíhám nejen s náhradními strunami, ale také s popruhem na kytaře. Wihí! Následuje přesun na Strahov, rychle balím věci, ačkoliv nejen kvůli hledání šátků mám přeci jen zpoždění. Přesto si jdu s báječným klukem sednout do kavárny, popíjím vynikající čokoládu a řeším všechno a nic.
Na Matfyzu dostávám hlášení, že vlaková četa přebrala objekt, na chvilku se zapovídám a pak vybíhám přeci jen ještě zařizovat, neb můj společník má zpoždění. Cestou se stavím v cukrárně (s tradičně velmi milou obsluhou), kde ochotně přijímám nabídku dvou kremrolí za cenu jedné, šupajdím do obchodu s botami koupit krém (od velmi milé obsluhy) a navzdory mé nelásce k velkým obchoďákům frčím do Tesca, které se stává asi nejslabším bodem dosavadního dne. Rozumně levná prostěradla nejsou a gumičky jsou, ovšem pochybné. Nicméně mám, co jsem potřebovala, a díky času ještě běžím na Jindřišskou dobít si (u milé obsluhy) kredit na mobil. A když po návratu na Matfyz můj společník stále nepřichází, beru kytaru a přehrávám zejména nedvědí písničky.
V devět začínáme sbírat věci po budově, pak hrajeme tetris. Tedy hlavně Jirka hraje, já pomáhám s drobnostmi, jako třeba zaběhnout nám koupit pozdní večeři. Čert vem, že je to Mac, je to dobré, a dnes navíc levné. Krátce před jedenáctou volám na objekt, že vyrážíme, a pak lehce provokativně nabízím Palimu, který má těsně před půlnocí dorazit do Meziměstí, odvoz mezi třetí a půl čtvrtou ráno. Uháníme po večerní dálnici („Já budu mít takovou blbou otázku: kde teď jsme?“ – „Na hradecké dálnici.“ – „Dobre. Já si to předtím myslela, ale zarazilo mě, že na té ceduli Hradec vůbec nebyl.“ „Teda doufám, že jsme na hradecké dálnici.“ … „Počkej, hradecká a mladoboleslavská dálnice jsou ta samá? Nejsou, ne?“ „Ne, nejsou… No jasně! My jsme na mladoboleslavské dálnici, a máme být na mladoboleslavské dálnici. Teď už mi to dává smysl.“) a pak po okreskách klikatících se krajinou, zatímco v rádiu hrají vyloženě nádherně.
Za doprovodu krásných písniček a rozebírajíce vše možné projedeme Polskem a oblaky mlhy, hranice zpět do Čech přejíždíme jen kousek od cíle. Objekt najdeme vcelku bez problémů, zahrajeme si mikrošifrovačku (ostatní orgové se zjevně činili), na jejímž konci prozkoumáme budovu a dorazíme do orgovny. Prohodíme pár slov s probuzenými orgy, kašleme na vykládání věcí a zalézáme do postelí. Někdy před čtvrtou ráno se končí jeden úžasný den.
Dvojnásobnej blbec! Mít opravdový blog, nazvu takhle dnešní příspěvek. Z části štěstí na otázky, z části hodná komise, z části trocha znalostí usídlených v paměti. Každopádně odborná zkouška za 2, celkově státnice za 2. Nejlepší na tom je, že bych si tu dvojku dala i já sama. Takže nejspíš až někdo podepíše diplom, bude ze mě Bc. et Bc. Karry :) … A teď hurá řešit soustředko!
Bojim, bojim, bojim. Zítra. A zítra ne obhajoba, ale opravdu odborná zkouška. No uvidí se. Nečekám, že se mi v paměti usídlí celých těch 111 papírů, ale třeba zůstanou ty podstatné části. Každopádně teď už toho moc nezachráním. Půjdu tam a budu doufat, že dostanu dost prostoru na zúročení toho, že aspoň něco jsem za ty čtyři roky studia chápala. Jen mě mrzí, že jsem si nezapisovala některé své poznámky a myšlenky k látce, o které jsem měla chuť se tu podělit. Na mou obhajobu, byla by to jasná sdělení, co umím lépe a co hůře. A sice nečekám, že by ve skutečnosti na tuhle stránku narazil někdo z komise, ale v tom nepravděpodobném případě by měly k mému zkoušení nějaké další, neveřejné informace, a já po nich nemůžu chtít, ať se s tím nějak poperou. A že si ty poznámky nepamatuju, abych se o ně podělila dodatečně… však on život zase něco přichystá.
Každopádně ještě zítra a pak už přestanu být tak nesnesitelná, nebo tedy aspoň přestanu dokola omílat státnice, vážně :)
Vypsala jsem dvě propisky a popsala 111 papírů (ale jen jednostranně, není to tak zlé). Průšvih je, že zbývá jediný den na to si těch 111 papírů nasoukat do hlavy. Ty tři dny budou chybět fakt dost. Ale co zbývá, než se pokusit a doufat v zázrak / štěstí na otázky / hodnou komisi / náhlé prozření / cokoliv? Teď zamířím spát, očka se sama zavírají. A zítra podrobím svou paměť šílenému zátěžovému testu.
Každopádně ať už dopadnou státnice jakkoliv, soustředko bych si chtěla užít a posoustředkový týden si dám povinně odpočinkový (tedy, obávám se, že život mi ho dá povinně zachraňovací, ale zkusím to sladit). Nicméně podle státnic se uvidí, do jak šíleného víru se začátkem října vrátím. Doufám, že do velmi, jsem nepoučitelná :)
Juhej! Tak bakalářku bych obhájenou měla, a to prosím za jedna :) Je fakt, že mám z té dnešní obhajoby dobrý pocit, ale stejně myslím, že se hlavně projevila dobrota vedoucího, oponenta i zbytku komise. Nicméně mám radost jak z toho, že tohle mám úspěšně za sebou, tak z toho, že jsme dnes alespoň před naší komisí úspěšně obhájili všichni (tedy že zejména obhájilo pár lidí, kterým jsem to velmi přála).
Šaty jsem si nakonec zapla sama, ovšem zapomněla jsem na otázku, kdo mi je pak zase rozepne. Ale ne, nakonec jsem zvládla i to. A na rozdíl od FELí obhajoby jsem si nezapomněla prezentaci. A štve mě klapání podpatků, ještě že takové boty nemusím nosit často. A tohle a tamto, včetně „a stále víc mě děsí odborná zkouška“. Každopádně tam půjdu, stejně reálně nemám na výběr. Trochu spoléhám na to, že se mě komise nemůže zeptat na věci, které nejsou v karolínce. A trochu doufám, že komise nebude spoléhat na to, že se mě smí zeptat na věci, které v ní jsou. Každopádně teď se půjdu zahrabat zpět do materiálů.
Už zítra. Tedy, zítra „jen“ obhajoba bakalářky, ale stejně. Mám připravenou prezentaci, vyzkoušenou obhajobu, a stejně mám pocit, že to vůbec nemám připravené tak dobře, jak bych mohla mít. Ale doufám, že když mi jak vedoucí, tak oponent navrhují jedničku, musela bych udělat nějaký fakt úlet, abych si odnesla čtyřku. A nevím, kdo mi zítra zapne šaty :D Každopádně jsem zase zpět v Praze, zase s nadějí, že je to dočasné O:)
Dneska jsem chvilku týrala kytaru pro změnu na koleji. Mám radost z toho, že mě nikdo nepřišel seřvat :) (A taky z toho, že ta vyměněná struna byla dnes podladěná jen o půl tónu a během hraní ji stačilo doladit jednou. Zdá se, že si sedá rychle.) Každopádně zítra odnesu kytaru zase na Matfyz a přinesu si místo ní knížky z knihovny. Ale jinak se budu převážně dál učit na státnice. Přeci jen by mi přišlo poněkud drzé a provokativní vůči silám mezi nebem a zemí sestavit si úkolníček v duchu „zaplatit kolejné, obhájit bakalářku, potvrdit si FELí rozvrh, …“ :) Což žel nic nemění na tom, že takové věci budu muset v týdnu stihnout.
A musím si překalibrovat svou optickou kontrolu rozsahu textů, vyjde to na půl obrazovky najednou znamená něco jiného, než to léta znamenalo. To je tak, když si někdo pořídí notebook s vyšším rozlišením :) Já vím, mé starosti by lidi chtěli mít :)
Konstatuji, že bych se neměla chválit, má to na mě špatný vliv. Ale třeba se jednou naučím pochválit se, a přece nepolevit :) Státnice mě oficiálně děsí. Mimochodem, kdo byste mi chtěl držet palce, bakalářku obhajuju teď v pondělí (7. září) nejspíš někdy mezi devátou a desátou, odbornou zkoušku mám v pátek (11. září), dorazit mám na čtvrt na devět. Bez pár hodin (už pěkných) pár let po Dvojčatech… no dobrá, to se snad zvládne.
Jinak už je ze mě velká kytaristka, dneska jsem si snad úspěšně vyměnila první prasklou strunu :) A taky zjišťuju, že jsem s tím funkčním systémem byla krapet optimistická. Pokud mám puštěný prohlížeč, nepřehrává se mi hudba :) Zpívám si zas novou písničku a věřím, že všechno bude fajn. Měla bych se fofrem poolédnout po kurzech břišních tanců, pokud na ně chci chodit, a doladit rozvrh. Těším se na dny blízké i vzdálenější, snad proto, jak báječná je myšlenka, že ty nejlepší dny našeho života se ještě neudály. Wihí :)
Dnes poprvé se oficiálně hlásím z Yirxi! Ne že by snad Obluda odešla do křemíkového nebe, ale začala se stydět (a restartovat) natolik, že už se na ní vážně nedalo pracovat. Jen maraton návštěv u prarodičů a následné hraní si s instalací vedly k tomu, že jsem to tu zas poněkud zanedbala. Asi tu budu příštích pár dní občas vzpomínat. Ovšem mám Yirxi s funkčními Windows 10 (a skvěle běžícími Simíky!) a stejně funkčním testing Debianem. Jen se mi rozbíjí kódování při práci přes SSH, ale to se ještě vyřeší. Prostě hurá, počítač :)
Nicméně mi asi skončila flákací část prázdnin. Dopoledne zpracovávám okruhy ke státnicím, zatím mám dva (ještě se je někdy budu muset taky naučit…). Odpoledne hraju na klávesy (že bych udělala svému milému hroznou radost a až se jednou budeme stěhovat do vlastního, vážně si pořídila nové a lepší?), týrám kytaru (jak se sakrblé hraje s trsátkem? A jak se mám naučit baréčka?), učím se německy (Ich habe jetzt keine Zeit. Unser Kind ist zu klein, aber sehr lieb.), uklízím si v datech (pořád jsem se nerozhodla, jestli mě víc irituje najít třetí kopii sedmigigového archivu, nebo desátou náhodnou podmnožinu třiceti párkilových souborů) a jiných digitáliích (velikost mailboxu jsem stáhla na půlku!). Po večerech zachraňuju, co zrovna hoří, nebo redukuju úkolníček. A přesvědčuju se, abych ještě chvilku neodbíhala s myšlenkami a soustředila se :)
Ale skvělé je, že jestli mi to vydrží, mohla bych do začátku semestru, nebo spíš do začátku sousu, výrazně zredukovat množství práce k udělání. Juhej!
Dovolte mi prosím jeden výkřik do prázdna: Uááá!
Dobré je, že teď moc nemusím stíhat termíny. Ale že bych tomu jinak říkala odpočinek, s tím bych byla přinejmenším opatrná. Všechno provokuje, nebo jsem jen na všechno mnohem vnímavější. Občas zafouká studený vítr. Televize výjimečně neruší, jen rozrušuje. Vzpomínky hryžou. A telefonát připomínající, že občas lidem kolem sebe neumím pomoci, dvakrát nepomáhá. Musím ještě odepsat na SMSku člověku, kterému jsem dnes nestihla ublížit. Ideálně bez toho, abych ublížení stihla v té odpovědi.
Lidé, kteří nevěří, že umím mluvit sprostě, by mě bývali měli slyšet, když jsem dnes ráno přišla do školy a zjistila, že z celonočního měření dat nic nebude. Dříve otestovaný, teď jen lehce upravený skript na automatizaci přeci stačí zkontrolovat opticky, že jo. Až na to, že do vzoru pro jméno výsledného souboru se vloudila chybička, takže se data postupně přepisovala. Áchjo.
No, mé představy o zdravém životním stylu dostávají na frak, ale bakalářka se postupně klube. Zbývá jedna kapitola. Problém je, že než ji napíšu, musím si zpracovat výsledky měření dat, podle toho naměřit nějaká další, pořídit si mapy ke srovnání a tak. Ale doufám, že se to během zítřka zvládne. Snad. Máte-li mě rádi, držte mi palce O:)
Zamířím dnes zase jednou na kolej, ale ráno hurá zpět do školy. Jen to vezmu přes studijní. Hlavně musím včas vstát, pokud tedy nezafunguje i na koleji jako budíček nečekaný příchod jiné osoby v osm ráno. (Přitom když bych tu někoho potřebovala, můžu být ráda, pokud se první člověk objeví v deset, pfff.) A po téhle zkušenosti už vážně, ale opravdu vážně začnu dělat věci včas! :)
Tyjo, tímhle tempem si totálně přehodím rytmus. Vem to čert, stejně jsem vždycky byla spíš sova, byť sova vydávající se za ranní ptáče. Tedy, přesněji řečeno, sova toužící být ranním ptáčetem. I v té době těsně po maturitě, kdy se doba mého přesunu do postele vytrvale posouvala od druhé hodiny ranní skoro ke čtvrté a s tím se doba vstávání pomalu měnila z jednociferné na dvoucifernou, mi přišlo krásné vstávat se svítáním a užívat dne za světla. A vůbec, jestli ta bakalářka nebude v pátek odevzdaná, a možná už pokud nebude odevzdaná ve čtvrtek, bude to stejně všechno jedno – takže se nejpozději v pátek můžu zase začít tvářit, že přeci žiju děsně zdravě O:) Ale teď jdu navzdory své čilosti zkusit usnout. Uvidí se, jestli bude někdo překvapený, až mě tu ráno najde (nééé, samozřejmě bych se nikdy školní prací netrápila tolik, abych v té škole i spala) :)
Neoficiálně jsem včera zejména šla spát pozdě, ale oficiálně jsem zůstala vzhůru, abych mohla obdivovat ten zázrak stmívání se. To, že při pohledu z okna vidíte tmu, to, že když v noci otevřete oči, je okolo vás temno. Asi o něco víc chápu děsivost polární noci. Ale Island byl prostě a jednoduše nádherný. A jakkoliv se ze mě nestal fanda cestování s cestovkou, na spoustu míst bychom se asi sami jen těžko dostali. Stěrače stírají. Zase vodopád. Krátká procházka, výživné stoupání, balení v klidu a míru, darebné cokoliv. Kolik nás je, kteří si jsme jistější výslovností než pravopisem jména Eyjafjallajökull? Ovšem návrat do místních tropů byl drsný.
Někdy musím protřídit a nasdílet fotky, ale teď se musím hlavně vypořádat s tím, že se mi úplně nedaří vrátit do pracovního tempa. Vzhledem k tomu, že už nemám ani týden na dokončení a odevzdání bakalářky, to není ideální.
Dnešní obálkování dalo zabrat víc, než bych čekala, aneb je vidět, že obvykle nemám tisk na starosti já :) A tedy, abych si příliš nekřivdila, obvykle příšerka nezlobí, neseká se a sponkuje. Ale hurá, teď ještě dotáhnout zadání 28-1 a máme prázdniny. Tedy, v mém případě modulo bakalářka, zápočťák a podobné nepodstatné maličkosti :) Ale pracuje se na tom. Dokonce se kvůli tomu zapomíná na jiné věci, achjo :)
Nepřiznaný závod s časem a nepostřehnutá SMSka. O smartphona stále nestojím, ovšem něco, co bude na SMSku či zmeškané volání upozorňovat co 10 minut, by občas přišlo vhod. Nebo se naučit kontrolovat telefon pokaždé, když se k němu vrátím, já vím. Je první červenec a já nemám sestavenou žádnou prázdninovou výzvu. Přemýšlím, jestli je to chyba, nebo skvělá věc. Vidím to tak, že se rozhodnu pro druhou variantu, a pak si stejně nějakou výzvu vymyslím, znám se. Ale teď se vyrazím toulat tím šíleným horkem, co je venku.
Nechala jsem se přesvědčit (ne že by to bylo zas tak těžké), ať na víkend odjedu (nejen) opečovávat zahradu. Lahev vína se postupně proměnila ve smích a únavu. Obrovská radost i obrovská starost. Už jsem zakusila obojí. Pláču pro broskvičku. Udělala jsem si bebíčko a pro jednou nepohrdla desinfekcí. Ale mám ho na správné ruce, na kytaru hrát můžu! Už zrajou, nebo spíš už dozrály třešně.
Chtěla jsem udělat kus práce, ale skončila jsem u pátrání, proč se Obluda restartuje tak strašně často. Původně jsem vtipkovala, že až dodělám povinnosti do školy, přinesu hroznou oběť a zkusím si zahrát Simíky :) To abych zjistila, jestli se vypíná i pod Windowsy. Po sérii bezmála deseti restartů jsem to otestovala i bez Simíků a dostala tu asi méně příjemnou variantu odpovědi – ano, padá bez ohledu na puštěný systém. Navíc logy mlčí, takže všechno vede na hardware. Chm. Ale od rána mám nové kreativní podezření, tak třeba aspoň přijdu na to, v čem je problém.
Když se mi dneska Obluda vypla při opravování čehosi v zápočťáku, vyměkla jsem a poprosila Jethra, jestli bychom ji tedy vyčistili, ať se tolik nepřehřívá. Nu, rozhodně se zdá, že se Obluda přestala přehřívat, a tedy i vypínat kvůli přehřátí. Zato se teď zcela náhodně restartuje, a je ochotná to provést i několikrát během pár minut :) Přemýšlím, jestli si zoufat, vrčet na Jethra (však to znáte, pro dobrotu na žebrotu), smát se, nebo jít vybírat nový počítač.
Nějak se stalo, že jsem domů vyrazila víc v noci než večer. Ještě ke všemu jsem vyrazila pozdě i z hlediska jízdních řádů, a tak jsem na Hellichově vyměnila vidinu pár dalších kroků za rychlejší přesun tramvají. Samozřejmě že autobus pak měl zpoždění, takže jsem pět minut stepovala na zastávce :) Jenže spolehněte se na to, když v noci jsou intervaly půlhodinové. Nejhorší na tom je, že mi přijdou dlouhé. Přitom vím naprosto přesně, jaké intervaly mají tou dobou autobusy v Lípě. Tedy vlastně nevím, ale vím, že do rána nejezdí.
Minimalisti by ze mě zase šíleli. Na kupě všeho možného se ocitl utržený kus papíru s poděkováním. Není důvod ho nechávat, není zájem ho vyhodit. Jednou s ním něco provedu. Začala jsem si alespoň občasně logovat chyby, které jsem ladila, i vysvětlení, na která jsem později přišla. Už teď je to vcelku zajímavá sbírka.
Aby nedošlo k nějakému trapnému nedorozumění, má předchozí poznámka (žádná z nich) nebyla míněna jako stížnost. Ať je tenhle kout Internetu klidně dál objevován a zkoumám. Jen jsem člověk, který občas promýšlí a občas překombinovává, jestli si lidi něco vyloží jinak, když vědí, že vím, že se k nim ta poznámka může dostat… taky už jste se v tom zamotali? Říkám, že překombinovávám :)
Původně jsem na zpívání plánovala zůstat až do konce, ale už jsem doma. Ne že by to dnes nebylo pěkné, to ne, byť bylo překvapivě málo lidí a já dorazila ze schůzky s takovým zpožděním, že jsem si moc netroufala navrhovat písničky, ať příliš neopakuju. Ale kombinace malé dynamiky a velké únavy mě přivedla ke snaze stíhat rozumné spoje. Mám vzpomínku… na roztančeného kluka? A na holku, která z nějakého důvodu nebyla takové sluníčko, jak bych čekala. A na okouzlení z hudby, kterým se pro mě s tím rozvíjejícím se hudebním sluchem zpívání při některých písničkách stává. A všechny cesty dneska vedou do pekla i do ráje…
Občas by mě zajímalo, kolik lidí už tuhle stránku vlastně našlo. A hlavně o kolika z nich to ještě nevím :) Taky mě zas napadlo, jestli sama příliš neutíkám z rohovorů. To kvůli včerejšímu setkání v kuchyňce… čas od času to na mě vybafne, to kouzlo kolejí se sdíleným skoro vším. A pak jsou chvíle, kdy mě velmi fascinují setkání s lidmi, hlavně tím, kde se setkáme. Proběhneme okolo sebe na nádraží, pak se mineme v menze. A ne, nechodíme spolu do školy.
Mám za sebou hraní se zkušenějším kytaristou. Takže si to shrneme: příliš prohýbám prsty, občas zrychluju, a když začnu zpívat, vypadnu z rytmu úplně. I při společném hraní se občas ztrácím a chvíli hledám, někdy zmatkuju a pravidelně se ztrácím v textu. Ale stejně jsem byla chválena. Na samostatné hraní to ještě není, ale s druhým kytaristou už to prý znělo docela dobře, a hlavně se na to dalo zpívat – juh, juh, juhuju! Už je to pár dní, ale stále z toho mám radost. Trochu vtipné a trochu zoufalé ovšem je, že teď se mi snaží rady ke kytaře dávat nezávisle na sobě asi čtyři lidi. Nejspíš ani nemusím dodávat, že dávají rady značně protichůdné :) Inu, snažím se z toho vyzobovat to nejlepší pro sebe, a jak mi to jde, ukáže hlavně čas.
A měla bych se naučit psát sem častěji. Jednak by se mi toho vešlo víc, jednak bych se třeba ubránila situacím, kdy se dozvím o dalším čtenáři, načež začnu váhat, zda sem opravdu psát už nějakou dobu promlčenou zprávu :D Třeba o svých soukromých dozvucích jednoho festivalu… nebo o tom, že v některých ohledech se to mnou začíná být špatné :D Nevadí, raději si vystřelím udělat večeři a půjdu zpívat. Tedy, napřed schůzovat a pak teprve zpívat, ale podstatné je, že na to zpívání jít plánuji :)
Proč někteří prarodiče chtějí, aby vnoučata buď jedla, nebo spala? :) Není to jen uspěchaný svět, proč míjíme se v letu. Omluvné úsměvy a rozpačitá loučení. Jsou chvíle, kdy bych smartphona a Internet v mobilu ocenila. Rozhovory a směs pocitů. Jsme jiní, jsme stejní. Přednáška pokládající víc otázek, než kolik jich odpovídá. Jak moc anebo málo je pět dní? Chci web nabízející objekty pro soustředka. Náhodný nápad, chvilka hledání a pak dobíhání 12ky. Zas jednou mám nedostatečný popis cíle cesty, a to mi přišlo, že Vinořské náměstí musí stačit. Cesta tam se backtrackuje blbě, ale nevadí, mám o čem přemýšlet. Ve středu dopoledne zahazuju plány ve snaze udělat něco užitečného a pak letím na autobus. Sekat knížky v půlce příběhu se nedělá. Úbytnost jak na technické vysoké, potlesk, vynikající víno a vynikající větrník. Pokus něco se naučit, únava. Budík o půl páté a překvapivě malé zpoždění autobusu. Za písemku bych potřebovala nafackovat. Na přednášku jsem nemířila, ale zaujala i tak, a výstavu jsem prošla pak. Nejistota, opatrnost. Vážně se stydím? Další rozhovory, přesun na jinou výstavu a znovu rozhovory. Už poněkolikáté tenhle týden vysvětluju, že poslední dobou nechci odpovídat ani sama sobě. A popárté se setkávám s chápavým přikývnutím a nevysloveným „jo, tím je mi všechno jasné“. Má proč. Pět dní není málo, ani moc, je to dostatečně. Nejsem sama, nejsem jiná. Mířím do kolejního mů a slibuju si, že dnes…
Dají se pocity a zážitky pěti dnů (jiných, než o jakých jsem v pondělí dumala, zda jsou moc či málo, a taktně u toho přehlédla, že jich je spíš šest) shrnout do jednoho odstavce? Těžko, bude dlouhý a stejně zoufale osekaný. A stejně to zkouším, protože nebylo kdy je sepisovat… nebo kam. Výmluvu s časem používá každý, tak já se vymluvím na sešit, který s sebou poté, co ho těžce promáčel déšt, nenosím. Možná by se ale pocity posledních tří dnů daly shrnout do jediného slova: touha.
Huh, tak k prvnímu magisterskému Dčku jsem přišla mnohem dřív než k prvnímu bakalářskému. Ale už nějakou dobu mi bylo jasné, že tenhle semestr vzorným studentem nebudu. Stáva sa. Ne že by kvůli tomu bylo vyloženě snadné tu známku vzít.
Postáváme, vybíráme a tváříme se, že to vůbec není zvláštní či protiproudové. Házíme ramena, přestože jsme měli zejména spoustu štěstí. Všímáme si svého a mlčíme a pak povídáme a neposloucháme se. A venku je krásně. Střih. Připomínáme si, že bychom měli zapojit všechny, a dál se bavíme mezi sebou. Hřebíček na hlavičku a tlumočení slovenštiny. Hluchý se slepým těžko něco vyřeší, ale stejně to zkoušíme.
Déšť a vítr, co jdou brát jako znamení, a falešné hrdinství, které stejně nikdo neocení. Doma se utřu do ručníku, přestože jsem se nesprchovala, rozvěsím své úžasné, durch promáčené oblečení a dám vařit vodu na polívku. Mám ještě půl hodiny, abych dobrý pocit, který jsem si odřekla, nahradila dobrým pocitem jiného druhu.
Dilema, které jsem poprvé v životě měla, jestli se pokusit na hraně legality stahovat písničky, nebo ne, se vyřešilo pro mě naprosto nečekaným způsobem. A tak se v krabičce slibující desítku písniček ocitlo DVD Simíků, já zas jednou zaválčila s Linuxem a okouzleně se zaposlouchala. Simácké DVD „uklizené“ nejspíš ještě nějakou dobu zůstane a já si budu muset dát pozor, před kým si co pobrukuju :D
Roztrhaná kůže na prstech se od včerejška skoro spravila, a tak snad, dá-li čas a okolnosti, budu prstíky zas týrat. Svého času jsem nadávala na písničky obsahující Gčko, s tím, že Gčko je hrozně těžký akord na chycení. Pak jsem začala hrát písničky obsahující Cčko :)
Některé věci jsou prostě zvláštní. Na tabuli se objevila další poznámka, jméno. Připomínka první zprávy, která mi přistála v mailboxu přes KAMlist. Všechno půjde dál… měla bych se vrhnout do práce.