Dobře, sice nejsem kouzelník, ale umím číst pokyny na displeji. A zcela nekouzelnicky spamovat svět. Včera jsem popíjela zejména jablečný mošt, dnes celý den popíjím Nestea čaj, neb jsem někde ztratila starou lahev na pití, a tedy, pro mou maličkost zvyklou na čaj k snídani a vodu po celý zbytek dne je to nějak moc cukru. Asi si půjčím hrneček a pro nějakou tu vodovodní vodu si dojdu. S některými lidmi se potkáváme jen letmo na ulicích. Mimochodem na stejných ulicích, kde mě občas přes přechod pustí to nejnabušenější auto, které za celou dobu projede. Občas by mě zajímalo, jestli si mě Hradní stráž pamatuje. Asi nemají důvod, obvykle je nijak neprovokuju, jen se na ně usmívám. Už přišly první úkoly z Perlu. A já jdu místo vzorného opravování zkoumat matfyzí podzemí.
V Tyfloservisu jsem potkala úžasnou paní, ale stejně to asi dopadne na mail cvičícímu. Stejně jsem ráda, že jsem něco zkusila. Po pár letech se zase učím psát poznámky na papír. Někde to není problém, ale třeba na přednáškách jsem si na slidy zvykla dost. Hromadí se otázky, na které bych se chtěla zeptat, ale z nějakého důvodu to neudělám. Asi budu zas jednou zneužívat známostí s linuxími kouzelníky a prosit o pomoc se svou drahou Obludou. Zapomínám poslouchat hudbu. A snažím se posouvat hranice nezvladatelného. Chvílemi se to daří míň, chvílemi víc.
Už zase lítám ve stavu, kdy to, co bylo před 12 hodinami, je neskutečně dávno. Stíhám věci prožívat a stíhám zpracovávat myšlenky, to zas rozhodně ano, ale děje se toho neskutečně moc. A neumím zpomalit. A neumím ani zpomalit čas, abych něco provedla s tím kvantem povinností, co se na mě řítí. Možná kvůli němu zruším sobotní program a nejspíš se kvůli němu ani zítra neuvidím se svým milým. To jsem si dnes myla vlásky speciálním šamponem, ať mi to zítra sluší. Nu, holt mi to bude slušet na squashi.
Dneska jsem potkala spoustu úžasných lidí. Jen tak, náhodou, ať už jako obsluhu v obchodě či návštěvu v pracovně. Někdy si říkám, že bych všem lidem přála tohle štěstí na lidi, okolnosti a vůbec. Ale nechtěla bych se ho vzdát :) A vážím si pondělního večera, a úterního vlastně taky, a vůbec všeho povídání. A jelikož dneska zase hlavně vím, že jsem měla na jazyku spoustu úžasných věcích v zajímavých formulacích, které se kamsi schovaly, nechám psaní, půjdu doplnit záznamy a spát.
Taky běžně provádíte něco takového?
ssh ucw
ssh kam
ssh ucw
A což takhle toto?
karryanna@obluda:~$ su karryanna
Asi jsem se zbláznila, nejen že jsem si nainstalovala balíček z unstable Debianu, dokonce jsem ručně hackovala knihovnu. Zajímalo by mě, kdy se ten systém zhroutí. Pokoj jsem stále nezprovoznila úplně, ale už jsem tomu o dost blíž. Nicméně asi obejdu obchody a budu shánět háčky a hřebíky. A měla bych to udělat brzy. Podobně jako zkrotit úkolníček, začíná mě děsit :)
Z mého pohledu se Perl mohl jen těžko umluvit hůř, a i tak spousta lidí nemůže. Ale co se dá dělat, zkusíme to zvládnout. I pražské Cross Café má své kouzlo. Lidi, co se blbě ptají, jsou někdy neskutečně potřeba. Začínám věřit, že NUR se zvládne. Zítra ještě kytara ustoupí jiným povinnostem, ale nejpozději od úterý snad budu zase poctivě cvičit. Začínám se smiřovat s tím, že jak mávnutím kouzelného proutku se nezměním, ale paradoxně čím víc se s tím smiřuji, tím blíž se zdám té změně být. Na věnec šetřit začni, není svět ten zvláštní?
Někdy přemýšlím, jestli věci mají smysl. Zbytek času tomu chci věřit. Místo jakékoliv užitečné činnosti jsem si odehrála celý Vlak. Kdy povinnosti doženu, se uvidí. Ale povedla se dnes jedna naprosto zlomová blbost. Ve smyslu maličkost. Takové malé vítězství. Aspoň od něčeho se dá odrazit v nadějích. A ono to půjde.
Já chci taky umět psát tak positivní maily jako ten kluk! Ale odpovídat budu až zítra. Už tak je pozdě. A na bezpečnost stále neumím, holt se to pokusím naučit zítra, snad to půjde. Vybrala jsem si jeden pozní přesun do postele, budu se tenhle týden muset snažit, ať splním minimum těch včasných, jinak bych si nemohla dát odměnu (hehe, o vstávání ve tři se v podmínkách naštěstí nic nepíše). Už zase vyhodnocuju úkolníčky. Dnešní dopadl dobře, zítřejší mě trochu děsí. Nicméně to všechno půjde. A abych nezapomněla na víkend úplně: musíme jíst jablka, jsou zdravá (a taky jich máme pár metráků) :)
Dny jsou nabité zážitky, zařizováním i trápením jako málokdy. Ale jestli nakonec všechno dobře dopadne, vem to čert (a jestli ne, to se vyřeší časem). Je zajímavé, že hlášky napůl mezi řečí někdy zasáhnou nejvíc. Lidi se z mého života občas vytrácí, někdy narozdíl od míst, kde mě naučili jíst. Kde přednášející sakra přišel na to, že my ještě nemáme spolužáky na věčnosti? Pravda, ty z vysoké asi nemám, ale maturity se náš ročník nedožil celý. Nicméně chvíli byla hodina přesně taková, v jakou jsem při zapisování doufala. Neumím v sobě skrýt ošklivé věci (nechci umět?). Jen mě mrzí, že tím nakonec zatížím lidi, které bych mnohem raději chránila. ITT je děsný babinec. A já mám dávno být na cestě…
Občas se probouzím ze zimního spánku a občas nejsem na výuce. Na chodbě už se vyměnili lidi. Je strašný nemít o čem snít. Někdy bych potřebovala ukázat cestu. A někdy bych ji chtěla ukazovat. Ale čas je zmizet na kolej, věci za chvilku dorazí.
Jak to vypadá, když si organizátoři hrají? Létají vlaštovky! Jsem ráda, že jsem se na JDI nakonec dostala, a dokonce nejen na chvilku. Kombinace blednoucích červánků a probouzejíícho se pouličního osvětlení slušela Vltavě naprosto neskutečným způsobem. Můj plán jen se rychle pohrabat v úkolníčku se vytratil dřív, než jsem vlezla do 322ky. A nevím, jestli jsem dostala motivaci pro KSPčko opravdu zabrat, nebo ho občas lehce nechat plavat. Ale no tak, nejsme malí.
V pomyslné kapse se mi otevírá nůž a po duši hladí nepomyslný čaj. Některé lidi zahryznout, ač je jinak mám moc ráda. Uvítací party mě točí, ale spolubydlící se zdá být velmi fajn. Asi už vážně začal semestr.
Z mailů, které jsem chtěla poslat, jsem nakonec poslala jen polovinu, a ještě v dost jiném znění, než byl původní plán. Snad jsem nic neodhadla špatně. Nestihla jsem sepsat o dost osobněji laděný záznam, ale myslím, že se ještě objeví. Zítřejší bilancování bude dost smutné, pokud ho zbaběle neodložím na později, ale už jsem si naslibovala milion věcí na nový semestr. Každopádně zítřek bude náročný. Už abych měla tu kolej.
Mimochodem (chm, to je taky nějak častý začátek záznamů tu), jedna otázka na dobrou noc. Kolik umíte vymyslet interpretací věty „Jak moc tomu můžu ublížit při otvírání?“? Ještě včera touhle dobou by mi bývalo šest přišlo jako hodně.
Středeční chvilka volna ve Vimperku nakonec nebyla jedinou, nýbrž první. Tedy, asi tak ze tří, včetně dnešní poodjezdové (zákusek cestou byl moc fajn, pominu-li to, jak moc se bránil). Kočka. Paprika! A „vždycky jsem si přál mít autorádio s Apachem a MySQL“ (modulo moje nepřesná paměť). Bastlilo se. I proto s těmi lidmi dělám tak ráda. Ano, pospíchalo se a bylo by hloupé, kdybych něco pokazila, ale to není důvod nenechat mě učit se to. Pravda, pájku mi do ruky nikdo nedal :) Robůtci měli úspěch. A jména jim možná zůstanou. Ani můj čtvrteční (respektive už páteční) commit v 5 ráno ale nebyl o špatně nastaveném čase. Střídání lidí ve vymýšlení hry není dobré, ale nakonec to asi fungovalo slušně. A hostina se tradičně vyvedla. Povídali jsme o orgování. Četli se české verze otázek z Labyrintu, povídala jsem o Jazyku. Jen spát jsme šli ještě později. Zato sbalení bylo rekordně rychlé. Cesta fajná, loučení příliš rychlé. Jinak to asi nejde.
V hlavě zní od Františka Nedvěda Sydney za sledování noční oblohy, Vrchlabí od Chinaski za cesty tam, zpět i během a ticho za návrat (být nePražačkou má své kouzlo, kolej je přirozená cesta). C'est la vie. A ta hudba z auta opravdu zněla zajímavě, možná se přeptám, co že to bylo (bylo mi to řečeno jen asi třikrát). A jsem v situaci, v které jsem nikdy nechtěla být. Ale to se zvládne (že ano?). A vzpomínky už zase bodají méně. Je to dobře, stejně čas nevrátím.
Mimochodem, zásadní zjištění dnešního dne je, že můj oblíbený dopravce nejezdí v sobotu. Naštěstí bylo učiněno asi pět minut před odjezdem konkurence :)
Když dneska Jirka prohlásil, že má konečně pocit, že máme chvilku volna, mohla jsem jen souhlasit. Počasí nám ani tentokrát příliš nepřeje. Propagovala jsem něco o tvrzení ostatním orgům, že šifrovačku jsme nakonec vůbec neměli, a že jsme místo ní zařadili praktické cvičení o chybách. Drobné radosti a nejisté pohledy. A taky nenasytné. Proč je běžně v mém životě málo lidí, kterým často opravdu jiskří očka? Stále znovu vidím, proč s těmi lidmi vlastně pracuju ráda. Tak holt na výletě zastavíme a zavoláme hasiče. Jen na mě zas útočí vzpomínky. První máj 2007. Ne že bych si to datum pamatovala, jen ho umím spočítat. Odpuštění si je dar, ale třeba když tomu ještě pár let dám… Noční hra nakonec skutečně byla den předem noční hrou pro orgy. Vůbec bychom si tenhle sous asi měli dávat pozor na to, o čem vtipkujeme. Dnešní naprosto nepřipravovaná přednáška možná dopadla lépe než půlka těch, které si připravuju. Ne že by mě to těšilo. Ale test Jazyka dopadl dobře a hra zatím vypadá slibně. Noční obloha je aspoň tady posetá hvězdami. Mám chuť pustit si Sydney… Ale ne, nejdu spát. Ještě toho hodně zbývá.
Mimochodem, neuměl byste mi někdo náhodou sehnat tenhle pořadač za nějaké rozumnější peníze (těch 40 korun je luxusních, ale přes dvě stovky, na které se to dostane s poštovným, se mi líbí o dost méně)? Svět na tom nestojí, ale byla bych vděčná :)
Mnoho zajímavých myšlenek a momentů už se zase utopilo v nesepsaných záznamech. Teď se pro změnu utápím v tom, že Internet je někdy… to snad není zlo, jen… jsem příliš daleko na to, abych pomohla účelněji než pár slovy. Na ledničce mi umírá růžička. Stejně je to zvláštní zvyk, dávat kytky. Ale přicházím mu na chuť, snad kvůli kráse těch květin. Život je jen náhoda. Za ten můj velkou měrou může jeden zrušený vlak. Kolik by dnes bylo jiného, kdybych před třemi lety začala studovat v Brně? Do bilancování zbývá deset dní. Pořád věřím, že dopadne dobře. Objektivně to na to vypadá stále méně. Ale to není dobrý důvod nevěřit.
Další den, kdy zjevně nepůjdu spát v deset, achjo. Hm, a měla bych vyhodnotit statistiku za srpen. Ono v ní tedy zase něco chybí a od pohledu vypadá řádově hůř než ta červnová, ale aspoň se můžu vymlouvat na prázdniny. Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší tenhle pseudoblog schovat někam jinam než na index (asi tak pokaždé, když někomu, kdo není příležitostným čtenářem (nebo to o něm nevím), dávám adresu na cokoli na svém webu). Je to obava, že jsem příliš otevřená? A mimochodem, přizná se ke čtení někdo, kdo se nejmenuje Martin? :)
Včera jsem nakonec místo dotahování práce dokoukala jedno anime. No, aspoň jsem si tím splnila jeden z prázdninových cílů. Ovšem ty pracovní stále trpí. Pomůže výmluva na nevhodné pracovní prostředí? Dobře, minimálně přede mnou ne. Dneska jsem aspoň udělala kupu práce s mámou. Ne že by mi to tolik pomohlo s tou mou. Začíná mě to děsit, protože času ubývá, a na sousu se pracovat dá, ale za poměrně vysokou cenu. Ale to půjde, to půjde, musí.
Svého času jsem někde na billboardu zahlédla hlášku typu „Každý den tisíce lidí usínají s tím, že zítra změní svůj život“ (dobře, nejsem si jistá tím řádem, ale myslím, že to byly tisíce). Dneska k nim budu patřit. Na druhou stranu, patřím k lidem, kteří už svůj život nějak (a věřím, že positivně) změnili. Dává mi to naději, že se zítra vážně něco změní.
Ulice Jana Palacha je jako adresa školy populární, ale Tyršova je ještě populárnější. A rejstřík škol mě vytrvale točí. Prostředníček na levé ruce asi jen tak bolet nepřestane. Ani nevím, proč trpí nejvíc, hraje jen na nylonových strunách. Ovšem mám pocit, že má snaha nese ovoce. Ne tedy že bych se při hraní tempa už dostala aspoň k Moderato :) Ještě by to chtělo sehnat zkušenějšího kytaristu, co mé hraní zkoukne a poradí. Při včerejším úklidu jsem našla šablony na časové snímky, mohla bych je zas někdy zkusit vyplnit.
Mám zas náladu, kdy se mi naprosto nechce nic dělat. Tedy, do hraní na kytaru jsem se pustila ochotně, ale pak se veškeré mé odhodlání vytratilo. Aspoň jsem poschvalovala školy, prozkoumala pár recenzí na Simíky 4, možná udělala i něco dalšího, co nebyl vyloženě ztracený čas. Ale nejsem se sebou spokojená, ani trochu. Jaká je šance, že to ještě za ty tři hodiny, než půjdu spát, zachráním?
A můj milý prohlížeč už zase zapomněl celou historii. Mám pocit, že je načase vyzkoušet ten Luakit, po kterém jsem párkrát zálibně koukala u Jendy. A naplánovat Prahu, úkoly se začínají hromadit. A vzpomenout si, jak se používá Google. A přestat všechny lidi, kteří ode mě něco chtějí či mi s něčím radí, podezřívat, že se u toho tváří ošklivě. Ale z jedné věci mám radost, slabší brýle bohatě stačí na čtení textu na displeji. Juhej!
Nakonec jsem místo pendlování mezi Lípou a Prahou strávila dvě noci v Praze. Inu, proč ne. Taky jsem nakonec jela zejména za sportem, dlouho jsem nehrála fotbal v sandálech :) (Pořídit si sandály s uzavřenou špičkou bylo nejlepší rozhodnutí mého života! No dobře. Bylo to jedno z mnoha dobrých rozhodnutí, co jsem v životě udělala.) Přesto jsem se zas pobavila nad tím, že hrdě svačím před nádražím, abych nedrobila ve vlaku, a neřeším, že lákám holuby. A pláču pro jedno romantický nádražíčko ve Stromovce. Taky se obávám, že v pondělí se tomu kožnímu nevyhnu. A úterý bude náročné, autobus odjíždí před půl pátou. Ale dovezla jsem nějaké půjčené vybavení a celkově se to určitě zvládne. Nadávám na jedny profesionální fotografy (a bojuju s chutí dát jejich profesionalitu do patřičných uvozovek). A měla bych jít spát, na zítra mám zas úkoly tak na deset dvanáct hodin, celá já :)
Na konci úžasného dne tiše polykám slzy a nechápu, co jsem udělala špatně. Přesně tohle nechápání bývá nejhorší, ale jednu věc už naštěstí umím dost dobře: nenechat si ošklivými věcmi ráno či večer zkazit dojem ze dne. Dneškem počínaje je ze mě zcela oficiálně bakalářka. Kolik chyb z hlediska rétoriky či prezentačních dovedností jsem udělala při projevu, snad ani nechci vědět, sama si jich uvědomuju strašně moc, ale přesto jsem se sebou celkem spokojená. Jo, jsem typ na všechny ty společenské výmysly.
Zítra pojedu hned po poledni do Prahy, večer z Prahy a v pátek ráno zase do Prahy. Nu, je to trať, kterou znám, takže si vezmu čtečku a budu louskat. Mám přečteno 57 z 1209 stránek, to je ostatně víc než dobrý důvod přečíst víc. A v pátek to vezmu přes Rumburk a Děčín a snad nebudeme mít víc než dvouhodinové zpoždění (musím říct, že rozmezí zpoždění 0-70 minut u jiného vlaku mě deprimuje, pak člověk fakt neví, jestli s tím stihne dvacetiminutový přestup).
Poslední zbytky oparu se slouply po promoci, bělmo očička taky vypadalo dostatečně bíle, místo toho na mě ale útočí jakási vyrážka. Dost možná alergie (a to jsem si vždycky zakládala na tom, že žádnou alergii nemám). Jak ironické by bylo, kdybych byla alergická na biokosmetiku? Ale třeba se objeví prozaičtější vysvětlení. Teď nicméně hurá spát, zítra si asi nemůžu dovolit vyspávat.
Dnes je zas nějaký podivný den. Příliš otevřené rozhovory, nezvyklá míra pochopení a tichá zoufalost. Čarovala jsem se SIMkami, brzy bych měla rozšířit informaci, že měním číslo. Proč neumím komunikovat po mailu? Nad mailem skoro křičím, že je něco skvělá zpráva, ale napsat do mailu „To je ale skvělá zpráva!“ mi přijde zvláštní. Nemluvě o milionu dalších věcí. Achjo. Zítra od jedné odpoledne v Betlémské kapli chci být za hvězdu. Doufám, že všechno bude fajn. Měla bych vybrat a napsat pohledy, a donést je na poštu. Nesepsala jsem článek, o kterém jsem uvažovala, že ho za volný den napíšu. Možná v neděli? Konec prázdnin se blíží, měla bych zapracovat na stihnutí svých cílů. Ale ono se to všechno poddá. Ostatně, ne že by to mělo na výběr :)
Pfff, dnešek mi zas pokazí statistiku. Ale lehce spontánní legendářská schůzka za to stála. Mám pocit, že už se mi život zase vymyká z rukou. Tak to asi bývá, když si od něj člověk slibuje příliš. Nu, holt jednou uteču ke vzpomínkám.
Včerejšek byl úžasný. Je těžké shrnout ho do pár vět, ale den s temnými mračny nad hlavou a s toulavou náladou, kdy jsem po vystoupení z vlaku vždy našla rozcestník či něco podobného a někam se vypravila, dokud nepřišel čas otočit se a jít zpátky, byl možná nejhezčím z celých zatím uplynulých prázdnin. Snad nikdy se mě RegioNovy nenavozily tolik jako včera. Možná jsem na mnoha místech působila nepatřičně, nádherné svetříky se do přírody obvykle nenosí, bílá košile byla ráno rozhodně bělejší než večer a ze sukně večer vlála urvaná nitka, ale málokdy se mi trajdalo tak dobře. A Rumbursko bylo z vlaků prostě nádherné.
Jestli budu někdy vyvrhelem společnosti, budu se zvedat a odcházet od lidí, kteří pořád jen nadávají, a budu jim u toho říkat, že je nemůžu poslouchat. A klidně pak budu sedět, nebo i stát někde v uličce. A možná to budu dělat, i když tím vyvrhelem nebudu, ač dobře chápu, proč se jím člověk musí nejprve stát, než se opravdu může chovat, jak mu vyhovuje. A to mi předtím ošklivý automat nevydal čokoládu, přestože mi sežral peníze, grrr!
Ovšem následující cesta vláčkem byla úžasná. Ponechme bokem, že jsem zprvu nedokázala otevřít dveře. Dnes bylo o něčem trochu jiném, že „kolejí spojky počítaly kola vlaku“. Zjistila jsem, že pořád existují vlaky, kterým (a z kterých) se mává. Viděla, že vážně nejsem jediná, kdo dokáže strávit cestu u otevřeného okýnka. Ostatně, viděla jsem spoustu věcí. Dravce létající nízko nad polem, srnku. Rybník, kolem kterého ovšem nestály v hustém kruhu topoly, a pak ještě několik dalších. Trosky i Humprecht. Velmi příjemná byla nakonec i zastávka v Sobotce, mnohem delší, než jsem původně plánovala. I cesta zpět, povídání s dvěma náhodnými pány a další projetá trať. Jen, a to se mi stalo snad poprvé v životě, jsem se natáhla při přebíhání mezi vlaky. Hlavně že mi zrovna dneska říkali, hlavně opatrně – tím to bylo, určitě! :)
Neznámá Ája a Bety (?) mají můj obdiv. K restauraci na promoci bych měla výhrady, ale fungovat snad bude dobře. Včera televize oslovila mou tuláckou dušičku, dnes mě písničky z radia vrátily do dětství. Musíme se s bráškou podívat po tom Amuletu Samarkandu v originále. Vlaky na trojúhelníku Rumburk – Krásná Lípa – Panský jezdí děsně hloupě. Ač to nějakou dobu vypadalo, že 22 srdcovek je moc, teď je na to číslo neumím seškrtat. Mrzí mě, že spousta dnešních zážitků se utopila v záplavě jich všech. Ale to už je asi vlastnost akčně prožitých dní.
Chm, dneska se mi vůbec nechce jít spát. Poté, co v televizi skončil jakýsi program o Portě, přehráváme si různé písničky, kterým by Porta slušela (a kterým možná v minulosti skutečně slušela), a to se mé toulavé dušičce jednoduše líbí. Mimochodem, už mám v úkolníčku, abych v únoru zapátrala, jak to bude s oblastními koly Porty, že bych se někam zašla podívat.
Pokud mi zkoušelo stoupnout kytaristické sebevědomí, dnešní první pokusy o hraní s rytmem ho zase zkrotily. Tedy, ono to znělo vlastně dobře, zvlášť na to, že to byl první pokus. Ale tyjo, je to nějaké těžší :) Zato na ty klávesy opravdu pořád umím. Samozřejmě v rámci toho, že jsem jen někdo, kdo absolvoval čtyři roky lidušky. Když před sebe postavím noty, které vidím prvně v životě, většinou se párkrát zaseknu na sladění melodie s akordy, ono přemýšlet najednou o obojím není tak snadné, ale už to, že to většinu času zní jako ta písnička, je skvělé. Písničky, které už jsem někdy hrála, hraju pořád dobře, a u některých se dokonce sama přeučuju na věci, které jsou těžší, ale zní líp. Teď, nějakých pět let od toho, co mě k tomu nepřesvědčila má úžasná učitelka :)
Dramaticky jsem snížila počet mailů, na které by se slušelo zareagovat. Splnila další střípky z prázdninových cílů. Ale budu muset dořešit Zaklínače. Množí se úkoly na „až budu v Praze“. Zjišťuju, jaké problémy můžou někdy být se slovem olympiáda. Nechci být Amazonkou. Už zase málo čtu. Snad se nic nepokazí a zítra přibude moc důležitá projetá trať. (Píseň, co mě učil listopad? To jako vážně? No tak, já mám jít spát!) Zase na mě dopadly obavy, jak si budeme rozumět s novou spolubydlící. Bavilo by mě přivydělávat si jako korektorka. Pořád mám pocit, že v HCI bych se dokázala najít. Ale teď už bych se měla najít hlavně v postýlce. Mimochodem, kdy jste se naposledy dívali na hvězdy?
Být hrdinkou a zachráncem situace se mi asi nepovede. Nu, i takový je život. Ještě stále u mě platí, že „sejde z očí, sejde z mysli“ (jenom blázen věří na nesmysly). Opar aktuálně vypadá vyloženě hnusně, a navíc se sám napůl olupuje, takže se bojím, že ho strhnu nechtěně. Nad městy a vlaky se plánuji rozplývat až zítra, tak jen doufám, že se do té doby zážitky neuklidí někam, odkud už nenašeptávají vhodná slova. Zítra snad dojde i na vyřizování mailů, a taky zase na klávesy a kytaru a možná i něco dalšího. A to jsem si zrovna dnes četla, jak dovolená má být osvobození od toho, něco muset :)
Člověk zapomíná, neskutečně. Místa v Brně, hudební teorii, praktické hraní na klávesy, japonštinu, to či ono. Ale připomenout si něco naštěstí bývá řádově snazší než naučit se to. Ač z té hudební teorie už jsem asi zapomněla příliš, to bude potřebovat nějaké učebnice či něco podobného. Ale to se zvládne, dneska je přece informační doba.
Centrum Českých Budějovic mě nijak nenadchlo, ač náměstí je pěkné, ovšem přivezla jsem si úžasný suvenýr. Totiž šaty na promoci. Asi budu tradičně patřit mezi nejformálněji oblečené lidi, ale to by nemělo ničemu vadit.
Zase jsme si ověřili, že jezdím buď bez zpoždění, nebo s historkami. Nemám nic proti tomu, když se během cesty změní strojvedoucí. Ale když původní mašinfíra následně začne druhému vysvětlovat, jak tu mašinu rozjet, nepůsobí to na mě zcela důvěryhodně. Nicméně dojeli jsme v pořádku, tak co :)
A já protestuji, slova zas jednou nespolupracují :)
Jde se zase jednou spamovat (a usvědčovat se z pozdního chození spát)! Jedna z věcí, které si už dlouho slibuju, jsou nějaká artikulační cvičení, neb psaný projev umím mít hezký, ale výslovnost bych rozhodně mohla mít lepší. Myslím, že jsem dostala dobrý důvod s nimi v září opravdu začít. Kromě neestetického oparu na rtu a otravného aftu v koutku se mi totiž nejspíš tvoří i aft na jazyku, což je z hlediska výslovnosti zlo. Mám s ním zkušenost už z před pár lety, a to je pak skoro na logopeda. Takže oční cviky a artikulační cvičení a … a taky bych se mohla krotit, už tak je toho víc než dost :)
Nevím, jestli je to objektivní fakt, nebo subjektivní zdání, ale přijde mi, že to tu poslední dobou chytá depkoidní nádech. (Prosím bez zvednutých obočí nad tou „poslední dobou“.) Poslední dobou jsem často doma. Doma mě to poslední dobou často deprimuje. Formální logika by si na tom možná vylámala zuby, ale selský rozum z toho jistě ledacos odvodí.
Některé věci asi zůstaly stejné, jen mi začaly vadit. Některé věci se změnily, a proto mi začaly vadit. (A taky zbyla spousta úžasného, co bych neměla být líná vidět.) A taky… Sice už nejsem malá holčička a chápu, že někdy jsou dva dlouho spolu, až se to zlomí, něco v nich odumírá, ale pochopení není vždycky lék. Není to lék na pozorovanou hysterii, není to lék na stále častější projevy toho, že jsme fakt měli ty autistické rysy po kom zdědit, a není to lék ani na příliš otevřené střety. Člověk nikdy nechce to, co má. Těžko vypovědět, jak moc se mi stýská po době, kdy jsem v pokojíčku vyděšeně poslouchala, jak po sobě naši v ložnici křičí. Ta doba už je podle všeho pryč.
Myšlenka „vem to čert“ vydrží nejspíš stejně dlouho jako příměří. Ale vem to čert. Za měsíc zmizím na sous a pak na kolej. Třeba mi do té doby vydrží sobectví dospělých a nezačnu ze všeho vinit sebe.
A pokud to tu čtete někdo, kdo se mnou tou poslední dobou musíte být… Promiňte. Promiňte, že bývám protivná. Promiňte, že nezvládá má psychika, že možná nezvládá moje tělo. Promiňte, že si teď na optimistku jen hraju, a navíc hrozně neúspěšně. A prosím, můžete-li, pomozte mi určit, jak moc velký extrém tohle je. Jestli fakt musím jenom zatnout zuby a vydržet, nebo jestli můžu prosit lidi o trochu pochopení.
Tak, a tímhle se pokusím ukončit tu depkoidní náladu pseudoblogu. Stesky nad zkaženou společností a zlými dopravci rušícími spoje se nepočítají O:) A ano, vím, že jsem svého času říkala něco o maximálně třech čtyřech odstavcích. Jsem matfyzačka, prý nemusím umět počítat :)
Přemítání nad jedním potenciálním blogovým článkem mě postupně dovedlo až ke vzpomínkám, jak jsme s Rachel kdysi krájely a prodávaly ticho. Kde jsou ty časy? A proč jsem až do včerejška netušila, že na IDOSu existuje i portál s jízdními řády všech možných linek? (Nechme bokem, jak se obvykle tvářím, že jsem zcela proti centralizaci.) A když mi v pondělí nezabral paralen, byla to jen blbá náhoda, nebo jsem na něj z nějakého důvodu resistentní, a jen, jak ho obvykle neberu, to nevím?
Je zajímavé, že zatímco na koleji až na hodně výjimečné případy nezapínám počítač před tím, než dojím snídani, doma mám počítač zapnutý dřív, než si tu snídani vůbec vyberu. Není to zdaleka jediné, co je jinak.
Mimochodem, je to přesně rok, kdy jsem se rozhodla, že už vážně brzy zprovozním web. V tuhle chvíli doufám, že se to povede do toho začátku semestru, jak jsem si začátkem prázdnin slíbila. C'est la vie…
V optice jsem si objednala brýle o čtvrt dioptrie slabší, než co mám teď, na obou očích. A definici poctivého rána asi rozšířím o pár očních cviků. Můj průběžně se zhoršující zrak mě sice vždycky trápil, ale nikdy nedeprimoval. Ovšem zjištění, že buď budu u počítače sedět rovně, nebo přečtu text na obrazovce, se mi pranic nelíbí. Je načase začít s tím něco aktivně dělat.
A ještě chvíli, a na tu ortopedii dojdu. Jen jim budu muset vysvětlit, že se mi vůbec nechce nechat si něco diagnostikovat.
Včera jsem chvíli byla v pokušení napsat do KSPí konfery, ať jsou na mě teďka hodní. Jednak by to asi nebylo úplně fér (oni hodní jsou, a zdaleka nejen na výletě), jednak bych si vůbec nevsadila na to, že půlka ostatních nemusí snášet horší problémy. A teď sedíme doma, pouštíme písničky a zdá se, že všechno bude fajn… Na jak dlouho?
Byla to svým způsobem romantika. Chodili jsme nakupovat do koloniálu a taky do smíšeného zboží, a za rohem jsme měli kravín, kde prodávali syrové mléko za patnáct korun litr. Výhledy na kopce asi tak všude a lesy téměr na pár kroků. Ale pořád nevím, jestli bych v takovém místě chtěla žít dlouhodobě (ovšem po tom mléku se mi v civilizaci stýskat bude!).
Asi odrůstám některým typům zábavy, a taky odrůstám nespolehlivosti a chaotickému plánování. Nejsem rozumnější, jen jiná. Problém je, že některé tvory mám stále ráda. Jak sladit něco nekompatibilního?
Výlet na objekt dopadl, myslím, dobře. S některými věcmi bude třeba počítat, ale zatím všechno vypadá slibně. Akorát nám zrušili autobus, bídáci! No, zatím můžeme doufat, že to se vyřeší. A já půjdu spát, ať se co nejúplněji vyspím z únavy.
Jak absurdní je, když do neskutečně dusné atmosféry hraje Možná od Chinaski? „Možná se ti zdá, slova jsou zmatený. Dělám, co se dá, věřím na usmíření.“ Přemýšlím, jestli mi nejede dřívější vlak. A doufám, že my nezůstaneme napořád spolu, navždycky každej sám…
Hmmm, za srpen chci už opravdu vyhodnotit tu statistiku chození spát. To mi to krásně začíná. Vem to čert. Používání kreditky dělá bordel v účtech. Našli jsme zajímavou věc v zákonech a zatím žádné místo, které by ji záplatovalo. Budu si muset někdy hodit do vyhledávače „poraněný koleno“, neb písničku s tímto názvem jsem dlouho milovala a dodneška ji mám ráda, ovšem název jsem považovala za zcela náhodný. Leč dnes mě v pacifikovském Velkém malém muži chytlo za ouška „sen o Wounded Knee“. Kdo ví, co je v tom textu přesně, znám svou schopnost rozumět přehrávanému textu, ale stejně to stojí za prozkoumání.
Jsem se sebou trochu nespokojená, že jsem toho moc neudělala. Ale když to tak vezmu, z A4kového seznamu úkolů jsem se neobjednala k doktorce, neb má dovolenou, nenašla dávno ztracenou písničku, neb kazety, na jedné z nichž byla, se asi propadly do země a další čtyři úkoly neudělala čistě kvůli času. Zato jsem zvládla vyřešit věci, které se objevily až v tom týdnu. To nakonec není tak špatný výsledek. Jen za čundr to úplně nezachráním.
A zítřejší dopoledne bude akční. Ale to se zvládne. A pak hurá na vlak! Jen nevím, co udělám s tím sobě slíbeným týdnem pod stanem, když na PokéČundru to zjevně nebude. No, pro začátek to nechám, ať se to nějak vytřepí :)
Málokdy jsem toho za den udělala tak málo užitečného jako dnes. Ačkoli, pořídila jsem si nové sandály (už bylo skoro načase, staré mají rozlomenou podrážku na obou nohách… ale vlastně se v nich pořád chodí dobře). I dneska jsem týrala struny kytary, uši sousedů a své prstíky (ještě teď bolí). Trochu mě mrzí, že se teď asi dva týdny pořádně nedostanu ke cvičení, ale něco z té snahy snad přežije. Hlavně, i kdyby ne, po třech dnech půlhodinového cvičení jsem schopná celkem spolehlivě chytit a zahrát akord, takže ono to prostě půjde!
Ale tak či tak, jdu spát s fajn náladou. A to se nakonec cení, ne? (No dobře, práce se cení taky, ale něco se dožene zítra a něco holt časem, vždyť jsou prázdniny.)
„Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože, asi takovej pocit, špatně tě slyším, cože? Ty se snad bojíš, no to je síla, to žene mi do vočí slzy, nemůžou se na to dívat.“
Odvykla jsem si vstávat v deset, a snad bych bývala byla raději, kdyby mě někdo nevyspalou vyhnal z postele v šest. Ale někteří chápou a ostatním to nevysvětlím. Raději bych viděla denní světlo, ale nějak se mi nechce poslouchat tiché výčitky. A to přesto, že zčásti prázdný, zčásti spící byt nic nevyčítá. Je to vědomí, je to obava. Ač nechci, ztrácím kus sebe, a v takové chvíli je o to těžší se hádat. Za co vlastně?
A neutěšuje mě teď ani, že sobotní ráno mě u cesty stát uvidí. Protože sobotní odpoledne přinese konfrontaci. Nebo možná ne, kdo ví. No, co mi zbývá, než věřit v zítřek a jít dál? Možná věřit v dnešek. Není to lehčí.
Je těžké nevracet se do minulosti, ale slíbila jsem si, že některé věci uzavřu, tak je teď prostě nemůžu vytáhnout. Ideálně bych na ně ani neměla myslet. Ostatně, i tak jsem poslední půl hodinu byla schopná něco přečíst jen mezi dvěma setřeníma slz. Inu, člověk by neměl považovat věci za samozřejmé. Doufám, že tohle bude zas na nějakou dobu nejdrsnější lekce. Ovšem pokud to přeci jen bude jen výstražně zdvižený prst, dokážu to patřičně ocenit? Stírám slzy a přemýšlím, jestli jsem na sebe dnes opravdu byla pyšná…
Po několika měsících, kdy jsem si to slibovala, konečně procházím poznámkové bloky a přepisuju z nich důležité informace na jiná místa. Našla jsem tu jeden záznam, který neumím nikam zařadit, a zároveň je mi ho líto vyhodit, tak ho hážu sem O:) Není datovaný, ale psala jsem ho hádám někdy o loňských prázdninách, a odkazuje se na jeden víkend někdy z krátce před tím.
Stojíš v trávě a připadáš si poněkud nepatřičně. Máš toho na sobě příliš, což je pro tuhle chvíli to samé, jako že na sobě máš něco. Všude okolo je civilizace, ale přímo tady je dostatečně příroda. A ty se jí snažíš být o kousek blíž, než to prý jde. Vnímáš zpěv mnoha ptáků ze všech stran. Ale pohyb ne, na to jsi příliš vzdálená. Podivný pocit tě nutí rozpřáhnout ruce, a tak je trochu pozvedneš. Ach ty zábrany moderní holky. Přesto sem patříš, víš to. Cítíš to. Najednou se ozvou hlasité kroky. Tvůj výlet do neznáma je u konce.
Nostalgie a neúspěchy. Internet nezná mé dávné kamarádky ze základky a poličky v bytě neznají kazety, na kterých bývala písnička, kterou jsem milovala. A milovaná počítačová hra z dětství už je taky asi ztracená… zvlášť když si nepamatuju název. Ovšem našla jsem spoustu starých CDček, co bych měla někdy přeposlouchat. Třeba teď o prázdninách, když už se je snažím mít pro sebe.
A zas doma, nakonec nejen na skok, někdo si špatně zapamatoval termín čundru :) Naštěstí správným směrem, ve skutečnosti je o týden později, než jsem si myslela. A to jsem si ten termín ještě speciálně hledala. Ale tak místo týden na čundru a pak týden doma to holt uděláme opačně.
Spoustu zážitků z toho skoro měsíce asi čeká zapomnění, ale několik věcí chci zmínit, byť by to mělo být jen pro má budoucí já. Pumpa uprostřed ničeho. Nevím, co jsem od komunity Medvědí kámen čekala, ale to, co jsme našli, to nebylo. Stále existují místa bez mobilního signálu (a zatímco odjet z dosahu Internetu je pro mě osvobozující, vědomí, že nemám mobilní signál, mi dobře nedělá). Někteří lidé by prostě neměli sportovat. Na chůdách pořád umím chodit, ale už ne machrovat. Poprvé v životě jsem pracovala s česáčkem, a občas mi to šlo. Někdo by měl hmyz naučit, že když už ovoce nakousne, má ho i dojíst, a taky se podělit s ostatními. Akční pavouci a nálet mravenců. A znovu jsem propadla Simíkům!
Krom spousty zážitků a trochy jídla jsem si přivezla A4kový seznam úkolů. Někteří lidé jsou asi nenapravitelní. Nicméně to se zvládne, a zatím věřím, že i s kupou splněných cílů.
Je spousta zážitků a málo času na psaní, obzvlášť na psaní (nebo i jen přepisování) do počítače. Zvlášť když mám pocit, že tomuhle pseudoblogu sluší spíš kratší záznamy, že tak tři čtyři odstavce jsou hraniční. Tedy, psát málo je samozřejmě méně časově náročné než psát hodně, ale psát málo se ozvlášť při mém stylu psaní těžko kombinuje se zmiňováním zážitků ze spousty dní. A stejně sem dneska dám dlouhatánský záznam, něco jako „když už jsem ho sepsala“…
Trápí mě, jak špatně se mi poslední dobou cokoli dělá doma. Teď tu hraje televize, na kterou se nikdo pořádně nedívá (což je lepší varianta, než když na ni všichni sborově nadávají). V rodině, která si kdysi velmi zakládala na tom, že televizi pouštíme, jen když se chceme podívat na něco konkrétního…
A jinak předvádím svůj typický nešvar. Seznam věcí, které bych dneska měla stihnout, jsem si udělala už před hodinou a půl, ale pustit se do toho, abych ty věci začala opravdu dělat, je nějaké náročné. Ovšem budu muset, jinak je nestihnu vůbec, a už teď je stíhám za cenu pozdějšího přesunu do postele (mimochodem, statistika za červen se nakonec pořádně nevyhodnocuje, zjistila jsem, že pár záznamů chybí; za červenec chybí některé záznamy už teď, ale srpen se snad povede pořádně).
Nu, ale přidávám ten záznam, kterým jsem vyhrožovala.
Je asi tak milion věcí, které bych měla dělat, u mě nijak neobvyklý stav. Ale mám potřebu nějak vypsat všechny ty věci, které se tu měly objevovat postupně v mnohem kratších záznamech, a tak to dnes asi bude dlouhé.
Když jsem se podivovala nad tím, že ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jestli jít spát, mi náhodné přehrávání přehrálo můj budíček, přesvědčoval mě můj milý vytrvale, že to byla jen náhoda. Možná to je důvod, proč věřím na vykládání karet, a on ne. Že jsme zrovna v určité chvíli začali zpívat Malování, mohla být náhoda, a nejspíš i byla. Náhoda ale není, jak moc mě to zaskočilo, jak moc zvláštní mi to připadalo.
Zpívání na trojských kolejí bylo úžasné. Hlavně, já asi fakt mám hudební sluch! Neskutečně moc mě potěšilo, když se jeden konkrétní človíček přiklonil k názoru, že hudební sluch mám, a jen ho potřebuju vycvičit. On totiž hudební sluch má určitě, a zejména si většinou moc nebere servítky a říká věci upřímně. Taky jsem několikrát zkoušela něco zazpívat, nahlas, lidem! Jen útržek, typicky začátek písničky, ale to se počítá. Úžasné je samozřejmě i to, že lidi nezdrhali, nesnažili se mě umlčet, dokonce se tvářili, že ano, tohle jim něco říká, ale pro mě je vůbec nejúžasnější samotný fakt, že jsem si troufla. Ke skupinovému zpěvu se přidávám často a ráda, ale zazpívat cokoli sama za sebe jsem se vždycky bála. Nebo alespoň od té doby, co jsem si začala uvědomovat náznaky okolí, že bych zpívat nemusela. Hlavně, já sama měla pocit, že to nezní špatně, a že to dokonce připomíná to, co se zpívat snažím.
Toho, že nějaký hudební sluch možná mám, si všímám, co jsem na vysoké. Tedy, už léta jsem tvrdila, že nemám hudební sluch, ale mám hudební paměť. Několik let jsem hrála na klávesy, a třeba to, že jsem zahrála jiný tón, než hraju obvykle, jsem poznala bezpečně. Ale povedlo se mi naučit se písničku špatně, protože jsem se prostě přehlédla v notách a zrovna tenhle úsek si zapamatovala rychle, takže už později do not ani nekoukala. Jednoduše jsem na poslech nepoznala, že to asi nesedí.
Nicméně všímala jsem si, že po prozpívané noci jednak typicky poznám, když začneme být jako celek fakt mimo, jednak si některé věci zvládám zazpívat tak, že mi to zní dobře (bohužel už večer jsem typicky při pobrukování si těhle věcí sama docházela k tomu, že to není ono). Dlouho jsem se ale zdráhala uvěřit, že bych mohla být schopná naučit se aspoň trochu zpívat. Já přeci nikdy neslyšela ani to, že zpívám falešně, to mi museli vysvětlit lidi kolem mě.
Ani nevím, čím se to zlomilo. Ale myslím, že vážně jsem schopná se svým sluchem i zpěvem něco udělat. Jen… to vůbec nebude lehké. Ale kdy já naposledy do něčeho šla s tím, že to bude lehké? Jediné smutné na tom je, že stále spolehlivěji to, že nezpívám čistě, poznám – a že mě můj vlastní zpěv začne tahat za uši :)
Posledních pár dní nadávám na poplatky za delší studium. Nějak jsem, malinko z ničeho nic, došla k tomu, že chci prázdniny a taky udělat matfyzí bakalářku kvalitně. Ani v nejmenším nepochybuju o tom, že bych ji za červenec dokázala dostat do stavu, ve kterém by byla obhájitelná, ale určitě ji neumím dostat do stavu, v kterém bych s ní byla spokojená. Navíc, při protažení matfyzího studia se můžu na matfyzu věnovat prostě bakalářce a Perlu, a na FELu si můžu sesázet rozvrh čistě s ohledem na FEL (dobře, a volný den dva na matfyzu), nemusím ladit dva rozvrhy. Taky se tím rozloží psaní diplomek, což by mohlo mít své kouzlo. Jednoduše jsem usoudila, že bakalářku na matfyzu udělám až příští rok.
Počítala jsem s tím, že budu platit poplatek za další studium, ale ten vem čert (zvlášť, když se ukázalo, že na Karlovce je nulový). Člověk má nárok studovat standardní dobu plus jeden rok, tak by neměl být problém.
No, ukázalo se, že v dalším studiu je ten nárok pouze na standardní dobu. A den po FELích státnicích se z mého matfyzího prvního (souběžného) studia stalo další. Absurdní na tom je, že kdybych třeba nedala FELí optimalizaci (tak, jako ji nedala půlka našeho ročníku) a musela státnicovat až za rok, mohla bych čtvrtý rok studovat zadarmo na obou školách. Podobně kdybych s FELem po třech letech sekla neúspěšně, mohla bych si čtvrtý rok vystudovat zdarma. Ale za úspěch se prý platí.
Mohla bych se poplatku vyhnout, kdybych nakonec opravdu udělala bakalářku přes prázdniny a odstátnicovala v září. Ale už jsem se příliš naladila na myšlenku, že za bakalářku se nebudu muset stydět, a tak budu asi v září psát všemožná odvolání. Držte mi palce, pěsti, prostě to, o čem věříte, že nosí štěstí.
Můj milý měl nějaké poznámky, jestli by neměl začít žárlit. Trochu (trpce) mě pobavilo, že zmínil dva kluky z mého okolí, z nichž u jednoho sama občas provokuju, že s ním jdu na rande či tak něco, zatímco u druhého si takovéhle poznámky odpouštím. Na prvního totiž fakt není důvod žárlit. Zato J.… tak jako, taky není důvod žárlit. Ale přeci jen, ten kluk je fajn, a hlavně se mi s ním skvěle pracuje. Mimo jiné se od mého milého liší zejména v tom, co mě na něm štve. A rozhodně se probojoval mezi lidi, na kterých mi záleží hodně.
Chtěla jsem snad už před minulým víkendem spekulovat, jestli bych je neměla nechat s K. aspoň někdy o samotě. S tím, že když to napadlo mě, buď k tomu fakt není důvod, nebo si toho všichni všimli už dávno (což asi není úplně pravda, ke vztahům mezi dvěma jinými lidmi jsem podstatně vnímavější než ke vztahům mezi kýmkoli a mnou). Vzpomněla jsem si též, jak jsem před nějakou dobou přemýšlela, jestli spolu něco mají (jiný) J. s P. Přišlo mi, že by se k sobě skvěle hodili, a J. jsem to velmi přála. Ovšem v listopadu se na jedné akci ukázalo, že P. se dala dohromady s H. Tehdy mi to bylo dost líto, ale takový je asi život.
Teď už vím, že K. se dala dokupy s M. (a pouze by mě zajímalo, jestli jsem o tom jen dobu nevěděla, nebo jestli to je novinka). Tedy předpokládám, že u nich ta… ehm, interakce byla jednoznačná (přeci jen, zrovna noc po večeru, kdy jsem tohle zjistila, jsem třeba i já s V. mohla vypadat ledasjak, a to spolu vážně nic nemáme). O nenápadném nechávání o samotě tedy netřeba spekulovat… ale zvědavost zůstala.
Vracím se v čase zpátky k věcem, které jsem tu taky někdy chtěla zmínit. K tomu, jak nám v noci ujela noční tramvaj, a tak jsme kus šli po kolejích. Jak jsem z Karlova náměstí odešla s matfyzáky až na trojské koleje, ač jsem měla na nohou puchýře a za úkol vstát ráno brzy. K tomu, jak jsem jednou večer přišla na kolej a chodbou zněly něžné tóny kytary a někdo zpíval Salome. Jak jsem chtěla zaklepat na krajní pokoj a ptát se, třeba jen jestli bych nemohla přijít poslouchat blíž. I na to, jak jsem si netroufla.
Na to, jak jsem Medvěda uháněla kvůli něčemu, co mi bylo výhledově slíbeno dva dny předem, protože se toho v mém životě dělo tolik, že dva dny byly neskutečně dávno. Na to, jak jsem i s puchýři vozila fůry suché trávy na kompost a trhala třešně ze stromu. Na čokoládu z holešovického nádražního automatu. Na dotaz a bolestivou připomínku, že někteří si své sny plní už teď, jenže na některé sny musí být dva.
Na to, jak bych byla červená až za ušima, kdybych se tedy uměla červenat, a jak jsou někteří vyučující vlastně hodní. Na pralinčí schůzku i na to, že mi všechny výhrady prošly. Na spoustu drobností.
Je 14.54 a já zdaleka nepopsala všechno, co jsem chtěla. Třeba někdy časem, teď už se pomalu vrátím k jiným věcem. Pro začátek bych mohla cvičit, když už jsem si to slíbila.
Toliko k mé snaze chodit spát brzy. Ale mám svou prázdninovou výzvu. Dva pracovní cíle (jeden na každý měsíc), devět nepracovních (jeden na každý týden) a 62 maličkostí (jedna na každý den). Počítám, že některé dny splním maličkostí spoustu, jiné dny žádnou, podobně nepracovní cíle asi nebudou úplně rovnoměrně rozložené v týdnu. Ale důležité je, jestli na konci prázdnin (tedy spíš v půlce září) bude všechno splněné.
A do toho plánuju o prázdninách cvičit (ne, nehubnu do plavek, jen jsem usoudila, že bych na tom mohla být se svaly i líp). No, jsem na sebe zvědavá. Ale těším se na to všechno.
Ovšem nejlepší by možná bylo zapracovat na dodržování denního režimu. Pozítří udělám statistiku a výsledky snad ani vědět nechci. Nejsmutnější na tom je, že tím, jak budu evidentně vstávat pozdě, si klidně napíšu do úkolníčku poctivé ráno, do čehož by se mi jinak vůbec nechtělo. Ale to se všechno zvládne, poddá, něco takového. Nicméně teď honem dodělat ten úkolníček a zaplout do postele.
Spam, spam, spam! (Chm, proč mám pocit, že takhle už jsem někdy začínala?)
Jimmy mě přesvědčuje na Twitter. Sdílíte-li jeho pocit, že je to dobrý nápad, přijímám návrhy na své screen name. Musí obsahovat Karry, ideálně přímo Karryanna, nesmí se odkazovat jen na jeden můj specifický zájem, nesmí obsahovat číslici, jednoduše musí patřit ke mně a líbit se mi :) A ano, jsem náročná :)
Náhodné přehrávání mi, když jsem přemýšlela, jestli nejít domů a spát, vybralo písničku, na kterou vstávám. Přemýšlím, co mi tím asi chtělo naznačit :) A hraje mi teď nádherně (ze čtyř písniček tři od Honzy Nedvěda a jako pátá Noname-ácký Čas minulý), vůbec se mi ho nebude chtít vypnout :) A ano, asi fakt jsem romantička :)
Zítra budu lítat po Praze, Malostranské náměstí, Ovocný trh, přes Hrad na Kulaťák, Strahov, Jižní město, Celetná, Strahov, … A to jsem se tuším chtěla kvůli něčemu stavit na Karláku. Mám pocit, že zítra mi kroky naskáčou, i kdybych fakt nechtěla. Svým způsobem tím lépe. Měla jsem v plánu zadat si konkrétní cíl pro etapu, ale když mi byl doporučen jiný, změnila jsem názor. Jen budu muset ty kroky někde opravdu nasbírat. Nu, víkend pomůže a etapa končí ve středu 16. července, přinejhorším si udělám pár chodících dní. A ano, jsem nenapravitelná :)
Ale teď už se asi smířím s tím, že část úkolů jsem dnes jednoduše nestihla, a vyrazím domů. Zítra mě toho čeká víc než dost.
A jsou chvíle, kdy bych si měla víc vážit lidí kolem sebe.
V tričku hlásajícím, že jsem luxus, který si může dovolit jen velmi málo mužů, se s cizími (i ne tak úplně cizími) kluky objímám možná mnohem častěji, než v jakémkoli jiném kusu oblečení. Život někdy bývá vtipálek. A mně stále zbývá kupa úkolů k udělání (a na papírcích se hromadí věci, o kterých bych se tu chtěla zmínit, achjo). Tak ještě honem do práce. A zítra budu potřebovat kus štěstí.
Jsou chvíle, kdy bych potřebovala obejmout, ale poblíž není nikdo, kdo by se nabídl. Co nadělám. Ponořím se do úkolů a budu doufat, že brzy bude líp. Třeba hned zítra.
Juch, já ty sítě mám! Za 14 bodů, což byla spodní hranice trojky, takže na mě zkoušející možná opravdu byl hodný, ale mám to! Juch, juch, juhuhu! To znamená, že vypisování zbylých témat si můžu škrtnout z úkolníčku, což se v době, kdy mám práce nad hlavu, velice hodí :)
A mimochodem, jsou naopak chvíle, které chvíle nejistoty vyvažují. Jako byl asi celý večer a jako bylo asi celé ráno. Shrnu to, dnes jsem podezřele šťastný člověk :)
Jsou chvíle, kdy si svým vztahem nejsem jistá. Jako je tahle. Mám chuť něco napsat, ale neudělám to, protože se bojím reakce. Že bych se setkala s něčím na úrovni výsměchu, nebo aspoň naprosté absence respektu a pochopení. Přitom bych jen potřebovala obejmout…
Zkouškovou písemku ze sítí jsem dnes odevzdávala s komentářem, že bych to asi měla odevzdávat i s omluvou. Zlý opravující by mi dal čtyřku určitě, u ne-zlého záleží, jak moc jsem místy skutečně byla a nebyla mimo. Mám totiž pocit, že jsem to napsala přesně na rozhraní mezi trojkou a čtyřkou. Ale nejhorší varianta by byl příliš hodný opravující, který by se podíval, zjistil, že jsem asi neměla moc času se to naučit, a následně mi nedal trojku, abych neskončila s ošklivou známkou a mohla si to příště napsat na hezčí :) Nicméně se uvidí, opravdu si nejsem jistá, že to je aspoň na tu trojku.
Za chvilku se budu muset vrhnout na mytí nádobí, ale pokoj už zase začíná vypadat aspoň trochu jako lidské doupě. Jen je šílené, že tak za týden to všechno bude muset být pryč. Předpokládám, že při snaze to všechno pobalit se dost pobavím. Tohle bude ostatně výhoda, až budu od příštího roku na Strahově bydlet (alespoň oficiálně) celý rok, že se nebudou muset na prázdniny stěhovat věci domů.
Zbytek týdne bych si ráda užila ve volnějším režimu (dodat zdroják k úloze, zkorigovat asi tak celou sérii, doplnit nějaké chybějící materiály, dodělat chybějící úkoly, dosekat zahradu, projít a vypsat sešit, jinak asi nic zajímavého), ale ten příští bude zase náročnější. No, začínám s tím mít spoustu zkušeností :)
Taky bych se mohla ozvat, zvlášť pro případ, že to tu má nějakého čtenáře, kterého jsem ještě nestihla informovat jinak :) Jsem prostě dobrá! No dobře, a taky jsem tedy měla úžasnou komisi :) V každém případě bakalářka za horší A, ústní část za B (asi poměrně čisté), zprůměrováno na A. Tedy upřímně, kdyby mi nevycházel prospěch na červený diplom, asi by mi to Ačko nedali. Ale mám to, a mám to za A! Juhej, juhuhu!
Už jsme stihli zkonstatovat, že na tom fakt nic nebylo. A taky, že to je vlastně strašné – měli jsme štěstí na komisi, štěstí na otázky, a dovolujeme si tvrdit, že to je jen o zvládnutí nervů :) Zapít (byť v mém případě něčím typu jablečný džus) to s ostatními ale nepůjdu, neb můj milý mi stihl na inkriminovanou dobu domluvit návštěvu jinde :) Nu, nevadí, zítra bude oslava s rodinou, kamarádům pogratuluji jindy a oni se budou radovat i tak :)
Jako odměnu za zvládnuté státnice jsem si objednala kupu puzzlíků, na které jsem si brousila zoubky už dlouho (a už asi rok si dávala cíle, že když to či ono zvládnu, koupím si je… tak teď se mi to konečně povedlo i splnit) a taky už jsem stihla kopat do KSPáků kvůli zpoždění nějakých prací. A teď si užívám krásnou demonstraci toho, o čem (taky) je studovat dvě školy. Dnes jsem na FELu odstátnicovala, zítra mě na matfyzu čeká ne úplně triviální zkouška :) Mám zpracovaná dvě témata z jedenácti. To bude dlouhá noc… tedy, vlastně spíš krátká. Ale zítra, zítra se vyspím pořádně! (Byť mám radost z toho, že i během přípravy na státnice jsem spala dost. To až včera jsem šla spát těsně po půlnoci a dnes měla budíka klasicky na šestou. Ale stejně, zítra to ještě bude drsné, a pak až do konce týdne chodím spát brzy a vstávám přiměřeně.)
Nu, ale já se vrátím k těm sítím… :)
Měla bych se velmi intenzivně učit na státnice, a proto se samozřejmě věnuji psaní na pseudoblog (hm, když existuje nepravá věta účelová, existuje i nepravá věta důsledková?) :) Vzpomínám na PoŠkolu. Mám prostě ráda cesty autem, ač ke stylu řízení některých lidí bych měla výhrady. Hláška typu „Zajímalo by mě, čím budeme jezdit my, až budeme mít víc než tři děti“ ovšem bodla jak osten. Společnost na stanovišti jsem měla velmi milou. Jen ráno mi nedošlo, že se před odchodem na kolej už nevrátím, takže vybavená jsem byla mizerně. Pak se tedy snadno sbírají kroky, když alternativa je zmrznout. A to jsem byla navlečená do cizí mikiny a zabalená do (se svolením) ukradnuté deky. A pak… ale ne, to nejdřív vyřeším interně.
A štvou mě mé puchýře, které se mi před pár dny bez varování objevily na nohou a navzdory celkem fajn botám narostly do ošklivých rozměrů. To je snad poprvé v životě, kdy mám puchýř, který by se vůbec technicky dal propíchnout. Áchjo. Už jsem se ptala, jak moc musím mít ke zkoušce společenské boty, páč ty těm nohám určitě nepomůžou, nicméně na odpověď si ještě budu muset počkat. Tak uvidíme. Ale teď už bych se mohla vrátit k tomu učení, že?
Říká se „pro oči nevidět“, že? Snažím se tu svá očka upírat na nejrůznější studijní materiály (brrr, ty státnice mě děsí čím dál tím víc), nicméně jsem zas jednou zvedla pohled a chvilku jen tak koukala z okna. A najednou mi došlo, že koukám přímo na nádhernou duhu. Nejprve jsem viděla jen kousíček mezi větvemi stromů a zdálo se mi, že dál nepokračuje, ale teď jako by mi tu rostla před očima. Je to krása. A já bych oči měla víc používat ke koukání :)