Jednoho dne by tu měla být úžasná stránka informující o mé osobě, mých projektech a vůbec. Jsem další z mnoha egocentriků, kteří potřebují světu sdělit, že existují a že jsou úžasní :) Jelikož ovšem vidina takovéhle stránky existuje už dlouho a ona stránka stále nikde, a jelikož se navíc času obecně příliš nedostává, zdivergovalo to tu zatím v jakýsi pseudoblog.
Pořád se nemůžu rozhodnout, jakému účelu má tenhle pseudoblog vlastně sloužit, a tak se tu mísí ledacos. Občas si sem píšu věci, které bych nechtěla zapomenout, někdy se tu dělím o různé zajímavosti a jindy mi zas jen pomáhá s organizací práce. To se pak záznamy skládají hlavně z výčtu věcí, které musím udělat, poznámek o tom, do čeho se mi nechce, a ujišťování se, že se to všechno zvládne. Někdy poměrně podrobně vysvětluju věci, o kterých píšu, a jindy zas zcela záměrně píšu jen jakési „výkřiky do tmy“.
Na té mé stránce samozřejmě bude i nějaký textík o mně, vlastně asi spíš víc různě pojatých textíků (říkala jsem egocentrik). Pokud vás ovšem už teď zajímá, co jsem vlastně zač, spíš si přečtěte pár záznamů tady – stejně nebudou o moc delší než všechny ty cíleně psané texty dohromady (a to ani se zvyšující se průměrnou délkou záznamu), a dají v mnoha ohledech upřímnější obrázek.
Součástí stránky jednou bude i opravdový blog, a ten samozřejmě bude umět i klasické komentáře. Tohle provizorium je nicméně neumí, tedy chtěli-li byste se k čemukoli vyjádřit, ať už pochválit, zkritizovat, navrhnout řešení, … je třeba udělat to jinak. K tomuto účelu nabízím mail, karry@karryanna.cz – a upozorňuji, že za vtípky jako prázdný předmět koušu O:)
Jako před pár týdny vezmu sice čisté oblečení, ale pak noční mikinu, protože mou vyuzenost neprozradí víc než vlasy. Někdy čas tak rychle letí, byť ho pádit neslyším.
Spíš než vážím si dne se nemůžu zahřát pod dekou, a vracím se k některým momentům, a jsem poháněna dětmi, a lituju mála fotek a snažím se být ráda aspoň za málo a někde na pozadí všeho vím, že nepoložené otázky ráno nezachrání.
Nová šance, nové rozpaky, a kde je nová nekonečná naděje?
Dlouhá cesta za naprosto úžasnou akcí. Spousty ochotných lidí. Takových úsměvů; pravda, čarovaných převážně miminem. Architektura, technika i prachobyčejná dobrodružství.
Taky připomínky, že pod těmi obleky a helmami jsou občas překvapivě mladí kluci. Téměr locomotor aneb pokročilá technologie je od magie, však to známe. Fyzické výkony, výšky, úzké průchody, pozorování, zkoušení, spousta a spousta zážitků.
Je příjemné zjišťovat, jak moc se občas chvíle neptají, v čem jsme jiní. (Jo, a světe div se, Karrynka se poučila. Maily musely počkat, než zpracuju dnešek. Ne že by v nich dneska bylo něco hrozného, ale snad i tím spíš ze sebe mám radost.) Jen jestli je tohle jaro, děsím se léta.
Venčím a štěkot cizích psů značí moji cestu.
Téměř omylem jsem se dostala k tipu na možná velmi zajímavý film. A recenze, ač velmi neexplicitní, mi společným úsilím zřejmě prozradily závěr. Ne v rovině nikoliv happy end, ale že asi opravdu vím, co a jak. Stejně zkusím najít chvilk… ehm, dlouhý blok času.
Jestli hledám nějaký dobrý důvod, proč by se to teďka mělo podařit, možná prostě proto, že jsem se zase jednou podívala na hvězdy. Že nejsem jediná, kdo se na ně tak často dívat zapomíná? (Byť tedy se vstáváním mi to asi moc nepomůže, no ^^;;)
Spíš ze zvědavosti jsem nakoukla do chaosu minulosti. A našla překvěpivě dobré myšlenky, překvapivě nadějnou cestu. Marně vzpomínám, marně pátrám, co se to v té třetině září 2019 mohlo stát.
A z původních myšlenek je nic a možná právě to nic je všechno, co teď potřebuju uchopit a dál zpracovat. Neohrabané rekolekční rozhovory si sem cestu nenašly, tak alespoň rekolekční písně a cizí úvahy. A doufám, že stále umím věřit v mnoha různých významech.
Karrynka stokrát opíše: Nebudu číst maily v době, kdy si nemůžu dovolit je rozdýchávat. A ne, `yy100p` se opravdu nepočítá.
Ale našla jsem další místo, kde můžu zabíjet čas místo práce! O:) Jak je možné, že už teď se mi na konci června kryjí dvě zajímavé akce? A je Malý Soptík jedna z těch akcí, které zabil covid?
Nesplněné seznamy (a nesplněný den) a zajíček, kterého prostě musíme vybarvit.
Připomínka druhé strany. A příliš mnoho jiných připomínek, příliš variací na zranění. Skupiny, kde jedni lidé soupeří jen sami se sebou. A dilemata na milion způsobů.
Nad stříbrnou medailí trošku mávám rukou, ale z té zlaté má dítko upřímnou radost, tak asi hurá. Efektivně posílám děti spát v jedenáct a už teď si zoufám nad ránem, ale člověk to stejně musí nějak zvládnout, že.
Jestli takhle vypadá rodičovství normálně, chápu, proč mi všichni říkají, že jsem odvážná a hrdinka a vůbec.
Když stojím u řezníka ve frontě a půlka příchozích zdraví jiné čekající či obsluhu různými „ahoj“ a „čau“, připadám si zas jak na malém městě.
Já tedy ahoj nikomu neříkám, já jen paní za pultem zkusím vysvětlit, že jsme jejímu synovi nechali ve školce pozvánku na oslavu, ale jelikož tam zjevně nebyl, že bych jí rovnou řekla termín.
Sice je to už tak na poslední chvíli, ale holt ve čtvrtek odpoledne doděláme pozvánky, večer nastřiháme a zaobálkujeme, v pátek ve školce rozdáme. Najděte chybu v úvaze.
A tak jsem se snažila zachránit situaci, ještě poběžím do školky na začátek odpoledních odchodů strčit do přihrádek zbylé obálky. Zjišťuju, jak moc neumím rýsovat, stříhat, a vůbec. A že se hrozně bojím, co všechno přehlížím, zapomínám, dělám špatně. Ale to půjde.
Že bych se od někoho učila spíš ozvat se než sociální fóbii? Není možná :D Vzpomínky na příliš exaktní Myslím si. Dítě shánějící baterku, dítě chystající postel, taky dítě prudící.
A drahé účetnictví. Zatímco mé děti s mým mobilem házejí každou chvíli (grrr), mně vzácně spadne a hned má neponechatelně prasklý displej. Achjo.
Dala bych kluka tancovat? No jasně… aspoň tedy do dneška. Najednou vlastně nevím. Ale najednou jsem se asi hlavně zase trochu radikalizovala v názoru na soutěže.
Noci krásný jsou nejhezčí nejen z cest. A cesty po krátké noci umít být překvapivě příjemné. A písničky v rádiu povzbudí i zraní.
Moc milá návštěva, trochu trápící nachlazení. Dualita narušená vyplašeností z banalit i rozčarováním ze zásadností. Ještě hledám sílu podvacátý vstát.
Říkám si, jestli už by mi Caesar uvěřil, že mám (a vím, že mám) boky ^^; Překvapivě úspěšně se nám schovala ne zrovna malá nádoba na kila granulí (ach ty děti). Doplnila jsem účetnictví a mračím se na čísla.
V soutěži o citaci v taky statusech nakonec vyhrává Dáda nad Jelenem, ale bolí to obojí fest.
Důvěruju navigaci, a tak sjíždím z dálnice do Prahy, obdivuju krásy vlasti, načež se napojím na dálnici do Prahy. Jinou, abych ovšem byla úplná. Podivné SPZky, motoletadlo, pár škubnutí i jeden pořádný kiks.
V radosti z nadšení využívám svůj kofeinový limit na kafe, které nemá šanci být dobré, a je mi fajn. Poslouchám příběh, zkoumám fotky, a užívám si mnohem víc, než by mi bývalo přišlo možné.
Úsměv udržený jen s notným sebezapřením, až lituju, že radši nedošlo na má slova. Držím se, snažím, a najednou se to zlomí a všechno je fajn.
Vír vzpomínek. Témata těžká pro změnu na šálek masaly. Opilý týpek. Místo mezi kamarády. (Ne)opomenuté Jezulátko, (ne)opomenutý Zlíchov. (Potřebovala bych rekolekční návštěvu.)
Koncem na druhé šifře trháme všechny rekordy.
Opláču kamarádství, které nejspíš nikdy nebylo, a na chvíli zaplaším v zásadě milého červíka, který určitě zkusí hlodat zas. Vrátím se kvůli klíčům, a naštěstí ani tak nemusím řešit dilema, jen vzpomínku při setkání s tolika revizory.
Měla bych napsat nějaký mail.
Občas mi dávné „ajskové“ (či skypové a jistě ledasjaké jiné) statusy chybí. Výkřiky do tmy i otevřená sdělení davu, prosby o hovor či soukromí. Bylo to úplně jiné než dnešní permanentní nepřítomná přítomnost.
Nemůžu se zbavit pocitu, že na otázku, nakolik je vztah dvou lidí, s kterými se oběma znám a mám dlouhodobě blízký vztah, ještě na hraně toxického a nakolik už je dávno za ní, sama odpovídám obavou z možnosti ozvat se konkrétnímu z nich, respektive představou, jaké pozdvižení by to vyvolalo u toho druhého.
Poztrácené kusy dne, posbíraná setkání i protipříklad(y) k tvrzením, jak dnešní mládež nestojí za nic.
Příliš blízká přednáška, roztřesené hlasy, potlesk bez nároku na provizi, nečekaný pohled aneb Karrynko, nevejrej. Nebezpečně fajnový večer.
Nebydleli jsme v Lounech ještě ani týden, když jsme „poprvé“ (minimálně prozatím tedy také naposledy) zažili zasahovat policejní vrtulník. Vzpomínám, jak jsem byla rozčarovaná z představy žití ve městě, kde se k takovému incidentu referuje jako k nepříjemnosti.
Dnes si v obchodě vybírám pečivo, když mezi sebou zaměstnanci okolo začnou řešit, že „securiťáci se perou, je tam zase nějakej zloděj“. A výrostci vedle mě: „Hej, kámo, jdeme se tam podívat? Minule tu byla i sanitka!“
Um, Louny, město mé milované?
Příjemné rozhovory (hehe, jak se správně řeknou rozchaty?) a náhlá chuť mrsknout telefonem, protože, jo, opakuju se pořád dokola, ale fakt nejsme schopní těm lidem dát víc?
Vřeštící děti, porušené sliby, absence odhodlání, do hlavy se dere (protože má fascinace verši na kontext nikdy nehrála) noc nepokojná si ťa chcela nájsť a na nervy ti liezť. Hodiny prochodím ztracená v myšlenkách, které nejde rozplést, vyřešit, dotáhnout, nic.
Taky banální radost z popelnice, kdo ví kde vzaný klid, vzácně obyčejné úsměvy.
Sama v noci při světle na schodech, dumám, nevím, kam všechny věci plavou…
Připomínka, že nejvyšší ředitelka je docela obyčejný člověk. (To není vůbec špatně.) Dumání, nakolik je to celé vlastně rodinný podnik. (To nemusí být vůbec špatně.) Okno zůstává zhasnuté.
Mírně uplakané ráno je tak nepatřičně obyčejné… V kuchyni někdo v nestřeženém okamžiku odstranil poslední kapku krve. A mně v hlavě zní něco o proměnlivém počasí na tvářích…
Měla bych mít asi radost, ale skutečné pocity jsou hořkosmutné. A není to jen tím, že děti zlobí, ty mé své jistoty mají. Ještě není dobojováno, teoreticky může být hůř i lépe, ale stejně mám chuť si vzdychnout, že tak třeba za dalších patnáct let…
Pak Pixla seštěká svět a já si všimnu záchranky u sousedů. Bezva. A zjišťuju, že dítě roste, protože ta záchranka v něm najednou místo nadšení vzbudí obavy. Následné povídání je příjemné a míra vlivu konce dne na celkový dojem z něj je naprosto neférová.
Něco mi utíká mezi prsty, jako když mi při čtení pohádky na dobrou noc dojde, že předčítám, ale sama slova nevnímám…
Zas jednou zjišťuju, co všechno existuje ^^; A cvičím se ze stereotypů :D
Jako z pohádky jsou zasněžené střechy domečků s rozsvěcujícími se okny v temnícím dni…
Rozebíráme, jestli papričky jsou funkce logaritmická, nebo exponenciální. Takovéhle debaty mi v klubíku a spol prostě chybí.
Měla bych dát do kalendáře nový plán a možná říct dětem, co se chystá… ale prakticky cítím spíš smutek, lítost, že ne každý tu možnost má.
Dnešní den začal tak, že mě vzbudil telefonát od babičky, jestli už jsme vyjeli. A tak můj mozek postupně zpracoval, že jsme jaksi zapomněli na ultrazvuk v Plzni. Objednaný na hodinu a tři čtvrtě od inkriminovaného volání.
Panika a urychlené balení a pomoc s výpravou a vyhazování vánočních věcí z kufru. Popeláři, kteří mi obvykle hodí popelnici přímo před vrata, ji zrovna dnes vrátili tak, že jsem mohla prostě jet. Příliš obyčejná, řadová na to, jak moc jsem byla na štíru s předpisy. Až se člověk ptá, jestli i ostatní opravdu sdílí přání nebýt číslem v smutné statistice.
Pár záchranek a převážený bagr a kolona (jestli vojenská?) a malí hasiči a opravená značka a velmi spočetný nespočet střípků. Hladové mimino a oběd a povídání a otázky a ujišťování a celkově hekticky klidný, klidně hektický den.
Dvěma povídkám, které už notnou chvíli dost tiše sleduji, se opozdily kapitoly, a mně je tak hloupé teď psát ten první komentář. Poučitelná? Pchá. (Achjo.)
Rozpolcená asi na tisíci dimenzích. Vánoční mail jsem neposlala ani na Nový rok a posílat ho teď je mi blbé tuplem. Svádí mě z-AI-mavé časy. Pobaveně nabízím poděkování na steamovém profilu a (snad vážně pobaveně) jsem odmítána.
Už mě nebaví být nemocná, ale to samo na uzdravení nějak nechce stačit. Zapomínám zavolat už tolik dní. A odepsat jinde. A tohle a tamto. A stejně chci věřit a doufat. (Navíc aspoň to pohlazení jsem tehdy vážně okomentovala.)
Premiéra, která přišla překvapivě pozdě, ale co už. Třeba ne i derniéra.
Mám tendenci být hyperasociační, NERFky dětem zapůjčené, westernová parodie, poznámky a zvuky, všechno to dává zabrat, ale život si sedá.
A zas jednou němý výkřik o superdětech, o superdítěti. Návštěva v úplně jiném světě. Nakonec přeci jen odvoz, slova, lidi sobě daleko a blízko naráz.
A abych nezapomněla, vážně, vážně, vážně bych měla okomentovat tu dnešní povídku, kterou bych si jindy nepřečetla, a která tak moc pohladila. Zítra, ideálně, když už ne hned.
Nebudu popírat, že večerní tichá kuchyň už byla nikoliv účastí na státním smutku, nýbrž prostým důsledkem absence vhodného zařízení k přehrání hudby.
Půlnoc, kdy nemám hotový salát ani obalené řízky ani zabalené dárky ani sbalené věci pro děti ani jinak nachystanou cestu ani prostě nic, dává příliš prostoru mému bubákovi posledních let. Žel tomuhle bubákovi těžko obléknout růžové šaty a vrazit kalelku. Ale po těžkých nocích dobrá rána občas chodí, tak snad.
Nejdřív si nechám potvrdit, že prodírat se Václavákem dnes asi není dobrý nápad, a pak stejně vystoupím na Muzeu a sbíhám Václavák… protože sbíhání Václaváku je určitá vášeň. Turisté mi stále ukazují krásy Prahy. Pár dalších kroků a Ovocný trh a já najednou nejistá nevím, co vlastně dělat. Zapálím svíčku, vnímám, kousek od davu se modlím.
Pak další kroky a z prosté pochůzky jsou vzpomínky na statistiky. (V jistém směru je těhle 19 minut mnohem děsivějších než celá včerejší střelba.) Předtím okouzlení lidmi. Vzácně lituju, že ten kluk nemá žádnou placku na batohu ani jinde, ani odznak, logo, nic, co by ho někam zařadilo, přiblížilo.
Naopak později pobavení nad nápisem na tričku, nad slovy, která by mě asi měla pobouřit, ale pro pravdivé provokace mám slabost dlouhodobě. Mozaika návštěvy.
Uf, té smrtelné tematiky bychom snad i mohli ubrat… Jen letmé kouknutí do zpravodajství a šok i slzy v očích. Ač už mě toho s ÚFALem moc nepojí, skrze něj mi v srdci zůstává matfyz i ta filda…
Naděje, že těm, které znám, se nic nestalo (jako by samotný útok na alma mater mohl být zanedbatelným), upozaděné vědomí, že i kdyby ano, jsou to jen jiné tváře stejných katastrof, a do toho všeho vzpomínky na historky, hledání učeben a kabinetů, shledání, plánování, na obyčejný život…
A do toho všeho němý výkřik, že teď, teď budou Vánoce…
Když je příspěvek sám o sobě trochu vstáním z mrtvých, třeba může mít i poněkud smrtelnou tematiku. Akademická otázka při úterním večeru: Je možné se od-smířit se smrtí?
Proudy myšlenek a jejich občasná moc a občasná překvapení. Ale čím dál víc mi ta otázka přijde relevantní. Aspoň ve své obecnosti, nesmíření s konkrétními úmrtími u lidí jinak se smrtí smířených si rozhodně představit umím.
Noc je ještě mladá, což teda o nás už se říct nedá… je příliš pozdě na to zemřít mladý… nemysli na to, co se stane… poslouchat tu písničku s vědomím, jak málo času uběhlo mezi dokončením alba a jeho smrtí je… pro mě asi nedefinovatelné. Ironické a surreálné, ale lepší slova chybí.
Píšu si, bude-li tu znovu Den pěstounství, mám nám to opravdu naplánovat jako celodenní akci a bránit před překryvy. Jakože vážně, bylo to moc fajn.
Helemese, ve snaze najít něco, co nejspíš nikdy neexistovalo jinde než v mé hlavě, se našlo jedno mrmlání z konce dubna, z předvečera Civilizace:
Kdy jsem naposledy říkala, že pokud chce někdo omezit individuální cesty autem, mohl by nabídnout způsob, jak cestovat autobusem, když s sebou člověk potřebuje vzít mimino?
Ale dobrý, aspoň teoreticky můžu vlakem. Dokonce stačí odjet o hodinu a půl dřív a ujít o tři kilometry víc, ani nedorazím o moc později. Mrmly brbly.
Přestřihli jsme náramky, teprve dnes, ač dovolená mateřská pracovní cesta skončila už před pár dny. Náročná, a přece neuvěřitelně odpočinková a nabíjející.
Ve stínu úmrtí eláního Vaši Patejdla (které bych nerada jen odmávla) se mi v médiích málem ztratilo osiření zvířecí… které bolí víc, jim jsem na koncertě byla a dodnes jsou jedním z velmi mála prvků průniku hudebního vkusu mě a mého milého.
A taky na stromy zas listí padá a hraný „videoklip“ a špatná pozornost publika (neb absence divadelního osvětlení) a noční rozhovory a pozdější výuka a naopak dřívější rozhovory v čajovně a… vzpomínky. Tak nějak souhrnně.
Potřebovala bych něco provést s tím, že návraty jsou náročné a zároveň právě na návrat bývá člověk už unavený ^^;;
Že já se vůbec snažím… Vždyť jsem to zatím říkala jen… dvakrát? Třikrát? Čtyřikrát? Možná bych napočítala i víc.
Úžasní lachtani, chvílemi poněkud vtipné rozpoznávání gorilích obličejů, vřeštíci děti a rozseklá noha (ta dosud nezraněná), pohár s vosami, vlk mírně liščí, sloni a žirafy a zebry a sovy a tučňáci a spousty zvířat, jejichž jména si nepamatuju. Všemu navzdory fajn den.
Večer grilovací, večer písničkový. S panímámou, která není má máma, a pantátou, který není můj táta, a dětmi, které mé jsou, pouštíme nejrůznější písničky, broukáme si, tančíme, sdílíme.
A uprostřed té pohody si jak kolovrátek pomýšlím něco o lítosti nad dříve neexistujícími vzdálenostmi.
Zkusila jsem nespokojenému miminu zazpívat ukolébavku. Nejdřív sebou přestalo házet, pak přestalo křičet, … pak se uculilo, natáhlo po bubínku a začalo mě doprovázet.
No, nebyl to úplně ten výsledek, v který jsem doufala ^^;;
Příběhy, které jsem nikdy dřív neslyšela. (Jak je to možné?) Slyšel je někdy on? (To snad musel, ne?) A ona? (Ví vůbec, kolik toho vlastně mají společného?)
Kolik toho vůbec nevím? Argumenty, které nefungují, ale to vem čert. Dílky skládačky, které nechyběly, dokud se neobjevily.
Ozvěny minulosti. Vlaky duní stejně, a přece jsou celé trochu jiné než v době předpandemické, a víno upíjím schválně pomalu, protože dnes se na dno skleničky víc než jednou nepodívám.
A historky jsou stále zábavné, a některé věci mám i teď před očima snad lépe, než kdybych je sama zažila, a tyhle chvíle vzájemné pohody mám na životě pořád moc ráda.
A že je nás méně, než bývávalo, je teď a tady nejvíc ze všeho v souladu s tím plynutím a těmi historkami.
Nesamozřejmé samozřejmosti a myšlenkové cestování v čase. Mám potřebu se schoulit a brečet, ale místo toho sedám za volant a posouvám se ucpanými silnicemi, zatímco v radiu vypočítávají, kde všude se staly havárky (třeba u těch Malměřic, které pořád zůstávají v srdíčku).
Vracím se k té asi jediné příležitosti, kdy mi batoh promokl opravdu od deště a ne od položení do mokra. Kdo vlastně jsi, holka?
Nemůžu se zbavit pocitu, že intenzivně opakovat upozornění na přetrvávající problém je méně bezpečné než to nechat plavat…
Skrze Lindu jsme s milým dostali k písničce V 7:25, v sedm dvacet pět nastupuje do šestnáctky, a oba jsme si nad klipem nejdřív pomysleli něco o tom, že šestnáctka je přece tramvaj. Zdá se, že nás ani odstěhování z Prahy úplně neochránilo před pragocentrismem, kterým jsem nikdy nechtěla trpět ^^;
Po krásném víkendu těžko sbírám síly, a vědomí, že vyčerpání není logickým důsledkem příjemného času, mi k jejich posbírání žel nepomáhá. Tak nějak poznávám v dětech své (a nejen své, zejména) geny a zrovna mi z toho vůbec není dobře.
Ale aspoň jsem rozezpívaná, to bývá dobré znamení. Měla bych do víkendu stihnout nahrát ty písničky! A nějak magicky posbírat ty síly. A vymyslet dárek. A… neutopit se v úkolech ^^; Jak tenhle hlavolam tak asi poskládám…
Nepříjemné šoky, na které dávno nejsem připravená. (Možná bych zase měla začít být.) Ze střípků skládám nedostupný obraz, až poskládám možná víc, než jsem měla, než jsem chtěla. (Ups.) Příliš šikovné mimino, domov-nedomov, nepraktické zvyky, život a vůbec.
Když jsem u dědy na zahradě slyšela postupně několikery houkačky, napadlo mě, že možná pojedeme kolem nějaké velké nehody, kolem velkého zásahu. No, jo, až na to, že ne. Dojeli jsme k zatarasené cestě, kde blikalo varování nehoda a policie divoce gestikulovala, že se musíme otočit ^^;
Tuhle jsem si vzpomněla na zatemňování ložnice. Před necelým rokem jsme do bytu, vzdor vidině brzkého stěhování, pořídili zatemňovací závěsy, aby děti lépe usínaly. První dny jsem skoro či zcela usla taky ^^;
Dneska jsme zvládli rozbít jeden oblíbený hrneček, jeden talíř a jednu lahvičku s lékem. Doufám, že to dlouhou dobu netrumfneme ^^;;
Nesmytý hřích, neplánovaná infiltrace i potenciální budoucí výčitka. Jeden byt na prodej, a taky spousty obav, výčitek, otázek. C'est ma vie.
Když jsem zjistila, že mi v mailboxu přistál mail s předmětem velmi smutná zpráva, byla jsem naštěstí ještě napůl v režimu spánku. Protože ale fajn, tohle parte jsem dneska neviděla poprvé.
A tak se rozdmýchaná rána mísí se vzpomínkami, tichou radostí, že někdo si na mě takhle vzpomněl, s dávnými sliby, s otázkami a nadějí.
Říkám si, že možná si ten Facebook pořídím. Ale nechce se mi zapomínat, že když jsem ho rušila (ehm, v roce 2009), vstupovalo do toho rozhodnutí i jedno ošklivé zranění a jedna (nesouvisející) smrt, které se ke mně nedostaly, navzdory tomu, že obě děvčata, kterých se ty události bezprostředně týkaly, jsem měla v přátelích.
Při čekání na neurologii jsem si přečetla, že pamatuj: každý život je něco neopakovatelného. Hmmmmm. No právě.
Ale neuroložka vidí obrovský posun, na středu jsem domluvila pozdní příchod do školky, a nejspíš přeci jen budu mít počítač.
Tak co, blížím se ke konci tunelu, nebo jsou to jen ta světla protijedoucího vlaku? ^^;;
Po spoustě zmatků jsme přeci jen vyrazili s příbuznými na oběd. Do restaurace zvolené podle předchozí dobré zkušenosti. Takže ti šťastnější dostali jídlo po hodině a půl, ti méně šťastní po dvou…
Nefunguje mi (dle mého triviální) kód a pro bonus body nejspíš skončím úplně bez počítače. Ještě chvíli a začne mě ten záběr způsobů, jak frustrovat Karrynku, vlastně bavit. (Pokud se tedy do té doby definitivně nezhroutím.)
Spamovací den, tedy hůř, spamovací večer. Ještě pro mě někdo má nějakou výbornou zprávu? Nějaké úmrtí, komplikace zasahující do plánů, konec fajné tradiční akce, cokoliv takového? Mrmly.
A taky trochu fňuk. Potřebovala bych obejmout a den dva nepustit…
****! Po několika dnech odhodlávání jsem se jala eliminovat nějaké resty. Píšu příspěvek na fórum, pracně sesmolím odstavec a ve snaze snížit jas displeje si obnovím stránku (a smažu napsaný text).
Nějak odstavec sepíšu znovu a pracně sesmolím druhý. Mimino mi skočí po počítači a vypne ho (a smaže napsaný text). Já už se na to fakt vykašlu.
Nekoupit si na čajovém festivalu žádný nečaj (třeba zrovna tu sakuru) byla drobná chybička. Nejen že mi teď černé čaje připomínají, kdo mě naučil milovat pu-erhy (ano, jsem poněkud monotematická), ale taky mívám ke klidnému čajování příležitost jen pozdě večer, kdy nadopovat se kofeinem není… ideální nápad.
A abych nebyla monotematická málo, nějak jsem dneska pomyslala na hopsání. A od toho je k myšlenkám, kdo mi hopsání ukázal, nechával mě ho zkoušet i mi později zařídil pad (tedy rovnou dva, i pro Liští), jen příliš malý kousíček. (Prčic práce, fakt propojený střípek.) Ty fotky v kontaktech jsem spočítala, jsou přesně čtyři. A jedna z nich je tedy kočka, jen tři jsou lidí schovaných za jménem.
Ale abych nebyla monotematická pouze, fajn návštěva i zrušené plány. Leč dobrých programů je příliš a občas si vybrat je mi spíš ke cti. Taky pískoviště, slunění i nápis ze dřeva. Trochu jsem se bála, ale fakt ten pozemek nemáme jen na ozdobu.
Už včera mi blesklo hlavou co těžší je než olovo nebo daně, škrtat čísla přátel z notesu. Trpce jsem se zasmála a mentálně mávla rukou. Některé naše babičky skutečně notýsky s telefonními čísly mají, ale já nic takového nepoužívám už dlouho.
No jo, jenže v telefonu ta čísla uložená mám, že jo. A jasně, půlka kluků v mém životě se jmenuje Martin, takže to, že když odskroluju seznam, abych se zhruba dostala k milému, objeví se mi on, samozřejmě není tak samozřejmé. Ale jako jo, vychází to. A to, že je to jeden ze strašně mála kontaktů, u kterých mám fotku, nikterak nepomáhá.
Ne, ještě jsem virtuální obdobu mocného škrtu neudělala.
Vím naprosto přesně, co si chci slíbit, a ještě přesněji (než naprosto přesně), proč to není dobrý nápad.
Jen letmé nakouknutí na fórum, když už jsme se překvapivě setkali, a — do-há-je-už! Fakt už jsme tak staří, aby nám běžně umírali kamarádi? (Ne, to jen někteří umírají příliš mladí. Jiný pohled je, že on i tak dostal řádku let navíc.)
Ale prostě… Všechny ty propovídané noci (a dny), ukázané programovací triky, navštívená místa, okamžiky, které v šoku absolutně nezachytím do slov. Zatraceně důležitý střípek v mé cestě životem, kluk přeci jen vystupující z řady. Vzpomínka. Teď už jen ta, ale ještě stále aspoň ta.
Pláču pro něj, že nezažije víc, i sobecky pro sebe, že už se nepotkáme…
Já cestou s někým povídat si chtěl(a), ale ono nepřítomné koukání z okna uhánějícího rychlíku má taky něco do sebe. Naše možná pozoruhodná a možná zcela nezajímavá skupinka. Naprosto neuvěřitelná atmosféra a pro mě dosti překvapivé setkání (i neméně nečekaná, a snad proto možná nedokonalá konzultace).
Pak na přestupu zamířím k podchodu, když si všimnu, že můj vlak stojí vedle mě, a poznám průvodčího, který se mnou jel i sem, a cestující, kteří se mnou též jeli i sem, a zas mám (nikoliv negativní) pocit, že jsem se přestěhovala do malého města.
Taky si buď zvykl svět kolem mě, nebo já.
… a pak zavítám i na SOSácký web a veškeré posbírané kusy psychiky budou v… pryč. Vždyť život je sám o sobě občas zlej, tak proč mají někteří potřebu ho jiným ještě komplikovat? Je to vážně silná káva, pláč anebo vztek, …
Teda, jasně že jsem nemyslela své opravdu opravdové mů, ale… řekněme tradiční rodová mů.
Budu pátrat v místních denících, co si mohlo okolo čtvrté u Panenského Týnce žádat pozornost hasičů, a hádám bezdůvodně (byť s dobrým důvodem) si vzpomenu na nedávný speciál Deníku. V hlavě otázky o statistikách, a zeměkoule se bude nevzrušeně točit dál.
Podkopávání základů světa, který bych chtěla vybudovat, i žití jeho nejzákladnějších pilířů. Letmá smutkem vonící myšlenka na maily bez odpovědí i věčný, stále zoufalejší, smutek nad tím, oč víc mám držet jazyk za zuby ve svém opravdovém mů.
Příjemná besídka, záplava natáčejících mobilů, spousta hluku, trocha tance, nějaká ta tvořítka, pár myšlenek a slibů, svět ve světě.
Zpívám, abych vůbec byla, a nerozumím svým oblíbeným písničkám.
Ne že bych měla k opravdovému zahradničení či farmaření jakkoliv blízko, ale zpracovávání úrody dlouho do noci patří k jedněm z těch rozervaných momentů. Je to právě to, co vnímám jako potřebné a správné, ale odborníci na zdravý životní styl by to těžko mohli schválit…
Dlouho už mě nepřekvapuje, v jaké menšině jsou na Zahradě Čech zahradní stránky. Když, spíš mě fascinuje, kolik tam vždycky i tak necháme peněz O:)
Banda dospělých (plus dvě děti) v pokoji v patře skončí zamčená batoletem… které si následně podá tu bonboniéru, kterou mu nikdo nechtěl dovolit. To mi neříkejte, že některé chvíle v mém životě nejsou jak z filmu ^^;
Tak nějak otrávená z potřeby udělat věci „správně“, a ne tak, jak by zúčastněným vyhovovaly…
Zvlášť pak v kontrastu dnešního dne téměř na přání někde jinde. Ale aspoň se cítím dobře na „správných“ místech…
Velmi nediskrétní otázka o velbloudovi a googlení podrobnější etymologie dvou slov, která se ukázala být v podstatě jen ortogtafickou variantou…
Za to, že jsem na konci listopadu, za nejdivočejších příprav na stěhování, stěhování samotné a prvotní rozkoukávání v novém, nestihla během asi pěti dní vygooglit nějaké copy centrum, dojít tam, vytisknout formulář, ten vyplnit, dojít na poštu, koupit obálku a známku a všechno to poslat, se nikomu omlouvat neplánuju.
Ale že jsem se k poslání nedostala další čtyři měsíce, zvlášť když jsem dostala už někdy začátkem března tip, že by mohl stačit scan mailem, to hloupé je. (Ale ano, právě jsem aspoň nekvalitní fotku poslala.)
Pfff, parkoviště za závorami by mohla být aspoň trochu korigovaná.
Některé rozhovory jsou příliš těžké na jeden šálek kávy…
Ne, vážně. Čemu by vadilo, kdyby pěší navigace, pokud detekuje vyšší než řekněme dvacetikilometrovou rychlost, suše oznámila „naviguji podle pěší navigace“? Jasně, ať se rozhodně sama nepřepíná, ať to uživateli neomlací o hlavu třikrát za minutu, ale ať se zmíní. Opravdový problém vymyslet neumím, zato situace, kdy by to pomohlo, si nejen představit umím, ale už jsem je zažila.
Poté, co Příšera navštívila mostecké obchodní centrum (zejména tedy jistý nejmenovaný fastfood v něm) a pohrála si v nedalekém parku (s velice mašinkovou prolézačkou), zeptala se mě, proč jsme si radši nekoupili dům v Mostě. Někdy jsou všechny odpovědi tak strašně banální.
Dnes jsem si vzpomněla třeba na svůj pocit, že jsem zoufale nepřipravená na život. Ale taky na jednu (nepříliš) archivní.
Měla jsem radost, jak mi čerstvě přepletené copy a košile přidaly na kovbojském dojmu. Až velmi v průběhu dne mě napadlo, že mé flanelce (notabene nošené v dosti chladný den bez další svrchní vrstvy) v den inaugurace nového prezidenta možná lidé přikládají větší význam, než má.
Ne že by mě to trápilo, jen je to přesně… výklady. Krásné, vznešené, nebezpečné, ošidné, …
A ještě vzpomínky. Ano, máme tu večerku, chodím kolem ní každý týden. Spousty perliček i zapomenutých znalostí. Nepříliš nové, nikterak překvapivé úvahy, jestli se nevrhnout víc do low-levelu. A pořád jedna z velmi mála holek.
Taky současnost. Třeba něco o tom, že mě děsí večery, kdy po půlnoci zbývají v úkolníčku stále jednotky nezbytných úkolů. Na hodinkách už jsem si posunula čas a vůbec, ale vůbec se mi nelíbí. Nicméně upřímně, jestli dvě minuty před druhou, nebo tři po třetí, je dnes dost detail.
Kluk omylem považovaný za mého partnera, asi první, který to měl jak popřít. Dojem z výšky. Jen možná poztrácené maily, nová zjištění, nové perspektivy.
Spousty slibů sobě i jedna ledová chvilka. Sladký džus a banální hotdog. Povědomé tváře neznámých i nepoznané tváře kdysi blízkých. Otázka, zda malá Karrynka, nebo malý Karrík, a to vše v ní a za ní.
Střípky a povídání a historky, rozhovory, které rozpustí čas. Poslední autobus. Jsme poučitelní a ne vždy nemožní. Večer ne nejhezčí, ale jen z těch moc fajných.
Náhlý nával zamilovanosti (moc milá to věc). Jako tolikrát, když metro samo bylo ještě všedním zážitkem, koukám na schéma stanic. Je jich tolik, které se mi nějak zapsaly do života…
Musím říct, že dnešek má, navzdory kupě příjemných momentů, celkovou bilanci pohody jednoznačně negativní. A to jen kvůli banalitám. Ale i takové dny do života hádám patří.
Vzpomínám na radost ze zásadní myšlenky pro vyluštění šifry i na něhu v očích, které nevím, jestli jsem ještě schopná (a patřičně mě to štve).
Hledám a jen občas nacházím.
Netuším, jestli mi osud naznačoval, že opravdu, ale opravdu mám na tu šifrovačku vyrazit, nebo velmi vytrvale testoval mou schopnost to neudělat. Tak či tak, aspoň teda na chvilku!
Pak tak nějak sladkosmutno. Nevím, jen tuším, domýšlím, ale těžko se bráním otázkám a odpovědím, které k sobě patří, ale nepasují.
A ještě potom, v zapůjčené bundě, bez zapůjčených dětí, připadám si zapůjčená… tak nějak celá. Tisíc střípků, jak je pozdě sem patřit, ale brzy se sem vracet.
Mám ve svém životě pár lidí, s kterými si tykáme, ač jsme si nikdy oficiálně tykat nezačali. Prostě jsme se po nějaké době interakcí typu „prosím vás, mohla bys mi podat“ na to tykání omezili.
Nějak jsem si na ně při „pozdravuj tam všechny, na shledanou“ vzpomněla.
Ups, ono už je zase zítra. Zjevně nikdy nejsem spokojená, teď bych zase byla raději nad plánem než pod ním, alespoň ve věci počtu sbalených krabic ^^; Nicméně mezistav není zas tak zlý, jen zase doceňujeme, jak moc máme alkoholu. (Ne, to neznamená, že jsme alkoholici, ale naopak, že ho pijeme málo, rozhodně méně, než dostáváme.)
Den B! Nad rámec plánu máme dvě přítomné děti, dvě linky plné neumytého nádobí, nejspíš nějaké další věci, … Vlastně bych mnohem raději byla pod plánem než nad ním ^^;;
Taky něco o lidech, kteří mají silný názor bez znalosti věci, ale co už. Zbývá den a já se začínám děsit :D
Dva dny do začátku balení (pomineme-li ty krabice, které už jsou na místě). Pro servisy by mělo být trestné vypínat v autě různé automatiky a nevracet je zpět, grrr! Něco o pražských a mimopražských standardech, o rychlosti a šocích, ale taky o milých setkáních a o tlachání.
Knihovna minus rovná se nějaké knížky, plus rovná se jiné knížky. Už chápu, proč se milý tvářil, že mám v pláncích místností málo místa na knížky, když ho tam mám o trochu víc, než máme teď :D A propos, remc, některé místnosti musím ještě překopat. Ale to půjde.
Tak jsem na sběrném dvoře dělala trochu komedii, ta židle byla těžší a kontejner vyšší, než jsem doma čekala. Ale zvládla jsem to!
Nakonec už jsme svým způsobem balit začali. Zítra totiž jedu do Loun, tak rovnou beru pár věcí. Pohled na poličku, jejíž vršek není zaskládaný krabicemi s poskládanými puzzlíky, je divný :D
Tři dny do začátku balení! Už mě svrbí ruce, a taky šílím z toho, co je potřeba (či chtěno) za ty tři dny stihnout :D
A dnes si, milé děti, povíme, co všechno se vám nestane, když nejezdíte MHDčkem. Nedobíháte autobus a neposlechnete si od řidiče pár slov, která vrací veškeré naděje. Nepotkáte v metru sousedku a nepropovídáte s ní cestu. (Nezjistíte, že vám o fous ujel autobus a další jede za dlouho.) Nezkoušíte se nějak přiblížit autobusy ve stejném směru a nedumáte, jestli v tom autobuse ve vedlejším pruhu seděla příbuzná, nebo ne.
Snad o ty snahy přiblížit se jsem stihla být poslední pacient před naplněním kapacity. Propovídala jsem dobu s úplně cizí paní. Strávila jsem několik hodin čekáním na informaci, že mi nic není, ale stálo to za to, právě pro to vědomí, že je všechno v pořádku.
Vrhla jsem se do třídění mailů… a našla kostlivce v mailboxu. Achjo.
Jedna z opomenutých myšlenek: Ten den jsem, nikoliv záměrně, nějakou dobu poslouchala rap. Musím říct, že jestli někomu takhle moc splývá jedna písnička s druhou v country, chápu, že dotyčný country nemůže poslouchat.
Musím si postěžovat, ten drzoun se jednou po mém „jsem zlatíčko“ ptal, jestli myslím velmi drahá a jinak k ničemu :D
Posledních pár dnů mi v hlavě pořád zní „v pátek forda nahodím a jedu z lesů ven“. Snad proto, že si chvílemi porůznu maluju, jak vyjedu do Prahy, zajdu si pro rezervace do knihovny, posbírám různé osobní odběry, dám si s kamarády někde něco dobrého, …
Uf, nemůžu si pomoct, Uhříněves byla prostě děsivá, ač jsem v některých ohledech měla evidentní smůlu. Zato pak Sportisimo mi milostí všech zúčastněných nádherně zvedlo náladu a snad konečně plně vrátilo onu víru v lidi.
Nějakej divnej den, takovej ošklivej, že z něj ztrácím iluze či víru v lidi…
Došla mi trochu bláznivá myšlenka. Přísně vzato bychom na přebírání domu měli vzít nějaké dobroty jako pohoštění, neboť my sice pojedeme za majiteli, ale odjíždět budou oni z našeho :D
Dneska jsem se při volání představila dívčím jménem. Neptejte se, sama nechápu, jak se mi to stalo ^^;;
Trochu jsem čekala, že objednávka v předprodeji bude první příležitostí objednávat na novou adresu. Tak ne, odesílají pár dní před stěhováním. Vtipné je, že doručovat nejspíš budou přesně v době, kdy budu v těch Lounech ^^;
Mám potřebu se stydět za všechny ty nezapsané myšlenky, ale pro teď si stud nechám od cesty a podělím se o jednu velikou radost.
Ve čtvrtek 6. října večer se nám – sice poněkud rychle, ale jinak zcela v pořádku – narodil Vítek! A já už mám oficiálně víc dětí než rukou, a absence myšlenek, co to bylo za nápad, je víc důsledkem optimismu než zvládání situace :D
Samozřejmě, že se to všechno pohvězdičkuje právě večer před prvním dnem školky. Jindy by to asi nebylo dost stresující, nebo co.
Nebo jindy tolik nepotřebuju připomínat, jak fajn lidi jsou kolem mě. Ach ty úhly pohledu.
Jak já miluju, když jsou na konci srpna na zastávkách zářijové jízdní řády, ovšem ne ty srpnové…
Já jsem (bez ironie) ráda, že si naši příbuzní milého chválí a obdivují ho. Kolem a kolem, já s nimi souhlasím. Ale stejně se k tomu nadšení přidám spíš až potom, co tedy sama zvládnu děti, psa, domácnost v havarijním stavu a stěhování na krku ^^;;
Nějak jsem se dnes neubránila myšlence, jak často si vlastně komplikujeme život úplně zbytečně.
Nějak jsem se nejvíc nechala zasáhnout analogiemi, o kterých pochybuju, že v tom filmu vůbec byly…
Méně oblečená, než by se mi líbilo, probíhám na autobus deštěm silnějším, než by se mi líbilo, zatímco hodinky ukazují tak o dvě minuty víc, než bych potřebovala. Stejně se pozdravím s kopáčem ve výkopu a odpovím aspoň na jednu společenskou otázku. A na světě je fajn, už proto, že vím, že jsem to pořád já…
Jestli chce někdo snížit množství aut v centru Prahy, mohl by na příjezdech nainstalovat zařízení, která přečtou myšlenky a pak řeknou: „Ano, ty blbče, chceš sjíždět na okruh.“ (A ano, vím, navigace do tohohle nemají daleko.)
Nic pak asi není lepším důkazem, že autem jezdím příliš, než fakt, že jsem to holt tím centrem projela. Bez (zajímavé) paniky, bez (zajímavého) stresu, bez (zajímavého) bloudění.
Pořád zvláštně mimo z chvilky na Prideu (chápu, proč se to jmenuje takhle, ale grrr, cizí slova v českých větách nefungují, zvlášť ne v psaném textu). Já vím, že je to v zásadě stejná iluze jako tehdy Dny víry, ale… v některých iluzích by se člověku chtělo žít.
A taky něco o tom, že někdy je nejlepší řešení věci neřešit a prostě je říct. A o tom, že možná podceňuju efekt vyoutovaných celebrit. A o milionu ne nutně duhových maličkostí.
Čím víc sběrných dvorů jsem navštívila, tím víc by mě zajímalo, nakolik se opravdu počítá s lidmi, kteří na ně chodí pěšky. Potkala jsem starou okresovou SPZku a cosi na mě dýchlo. Objevila jsem Brumlovku i jinak než z okna autobusu a bylo tam fajn.
Často mi Praha přijde vlastně přívětivá k chodcům a vůbec. No, a pak přijdou ty chvíle, kdy si pomyslím cosi o jedné zastávce autobusu a tom, že to přeci musí jít dojít, načež se podívám do mapy a radši změním názor. (A ne, nenarážím na jednu zastávku mezi Lihovarem a Chodovcem, to je speciální případ ^^;;)
Večer jsem byla v podstatě vyhozena z bytu. Aniž by to byl plán, potkat (čtěme jako poznat) kluka, v jehož společnosti jsem se cítila zoufale uzavřená a nespontánní, což mi ale nezabránilo chytat záchvaty smíchu. V tramvaji se stresovat otázkou, jestli stihnu autobus, a v autobuse (stihla jsem ho, asi o dvacet vteřin) nedokázat odehnat otázku proč. Ne že bych byla zodpovědná za štěstí svých kamarádů a ne že bych měla podléhat pocitu, jak jejich životu rozumím lépe než oni sami, ale. Proč si někdo zavře zdánlivou branku ke štěstí?
Jsou v životě chvíle, kdy si připadám fakt strašně stará. Připouštím ale zdánlivě paradoxní variantu, že to se spraví s přibývajícími léty.
Ještě že náš zásobník věcí na vyžehlení nemá nic jako git blame. Ja sice stejně vím, že ten idiot, který si řekl, že se to beztak bude žehlit, a nacpal tam věci pomačkané, jsem byla já, ale aspoň to není černé na bílém (tedy, v mém terminálu stejně spíš bílé na černém, ale pšt :D) ^^;
Nevím, jestli jsem tak úžasná, nebo tak toxická bytost, ale sotva jsem se přestala věnovat šicímu stroji a začala kontrolovat ývsledek, spáchal sebevraždu. Zatímco táborákový kouř mám ráda, u tohohle se fakt těším, až to vyvětráme… Navíc by mě to asi celé vzalo míň, kdyby stroj nebyl půjčený…
Až budu mít někdy pré bez dětí (a absolvovaný ten milion jiných plánů), projdu si ZOO pěkně svým tempem, a taky si pročtu všechny informační tabule, které budu chtít :D
Chystala jsem se utratit menší tisíce za nový batoh. Pak mi to nedalo a sjela jsem do brašnářství. Když mi pán podával zase zcela funkční batoh a žádal 60 korun, byla jsm tak paf, že jsem se ani nezmohla na ujištění, že to opravdu není příliš málo. Snad ne, je fakt, že pro něj to byla chvilička u stroje.
V obchodě s dětskou obuví jsem před Paťuldu na stolek s hračkami vyskládala sandály dostupné v žádané velikosti a tvářila se, že potřebuju, aby mi ukázal, co ho zaujalo nejvíc. Bez velkého váhání ukázal na rozkládací hrající hrad ^^;;
A teď už to zase vypadá líp ^^;
Já se tak těším na večer, kdy úklid s našimi dětmi bude opravdu produktivní. A úplně nejlepčejší bude, jestli to nastane jinak než tak, že naše děti zaženou naše vnoučata do postele a pak s námi budou uklízet dům :D
(A už to zase vypadá tristně…)
A najednou to zase všechno vypadá fajn.
Padá na mě zoufalství, jak se to všechno stihne a zvládne. Ale tak uvidíme.
(Taky se mnou souhlasíte, že kafemlýnek patří k tomu vybavení, které je třeba v případě problému pořídit hned nové? :D)
Bůh je občas v maličkostech a občas v setkáních. To dnešní zkusím uložit do srdce ještě opatrněji než drobný papírek do batohu (a že jsem se snažila).
Přesto (nebo snad právě proto?) asi dlouho nepřestanu přemýšlet, jestli náhodou nenosí jméno, které bych tak snadno nesnášela, kdyby nebylo právě jeho.
A pak jindy vcelku příjemný obchoďák jako zoufalá připopmínka materiálního světa, kde nikdo nemá čas…
Milý si do mě rýpal, jak se nemám divit, že lenivím, když místo sejití pevných schodů dojdu k těm jezdícím. Po půl minutě brejlení na schody, které tam o chvíli dřív zaručeně nebyly, jsem jen zkonstatovala, že to není o lenosti, ale o očích ^^;;
Ale jinak jů, už to všechno zase vypadá nadějně!
Nemám ráda místa, kde sotva člověk za svou vstupenku projde turniketem, už z něj lákají další peníze. Přesto byl výlet do Krtkova světa nakonec docela fajn…
Argh, tak jsem se snažila pohlídat lhůty, až jsem přehlédla to jediné datum mimo smlouvu, které zrovna není relativní, ale absolutní. Umgh.
Ach ty příběhy každodenních maličkostí…
Naprosto chápu, jak jsme se evolučně dostali do stavu, kdy děti jsou roztomilé a dospělí jim za to leccos odpustí. Občas by ale evoluce mohla přitvrdit. Nebo těm dětem rovnou dát trochu rozumu. Třeba jen tolik, aby chápaly, že házet rodičům klíče do záchodu není moudré…
Z jiného soudku, když jsem dnes šla kolem upozornění na už neplatná epidemická opatření (nebo že by je někdo pro teď považoval za ještě neplatná?), pomyslela jsem na epidemické děti a to, jak Linda pohořešeně opravovala dědečka, že to v jejím batohu není rouška, ale respirátor.
Dětský zámek na pračce je super věc, jak víme my všichni, kteří kolem pračky s dotykovým displejem chodíme v lehce plandavém oblečení :D
Píšu si, na svátek si nemám plánovat velké zavařování marmelád. Je trochu trapné děkovat za přání, zatímco tiše nadávám na utíkající připalující se směs (ano, naše marmeláda to zvládá obojí naráz) :D
Mí příbuzní mě občas uvádí do rozpaků. Nebo jsem to já, kdo se podílí na stigmatizaci a vůbec?
Snažím se vzpomenout, co přesně nám to říkali na sociální etice, z důvodů předmětu vesměs vzdálených…
Občas něco připomene, jak moc vaňovská babička chybí, a občas něco ujistí, že spousta krásného nestála jen na ní. Podaří se mi někdy taky vytvořit tak otevřený domov?
V McDonaldu, kam jsme po uherském roce zašli, mi nabídli balónky pro děti, aby náhodní kolemjdoucí neměli pochyb o tom, že nejsem vzorná máma :D
Návštěvu na Matfyzu jsem si při pohledu na demonstranty odpustila, zato otázka, jak přesně najdeme tak dobrou zubařku v Lounech, se o(d)pouští těžko.
Potřebovala jsem asi půl vteřiny, abych si naplno uvědomila, že to vážně není moje máma. Ale tu půl vteřinu na všimnutí si jsem nepřestala potřebovat celý zbytek dne. Prostě podoba…
Rozpaky i smích, příjemná návštěva i věčná otázka, proč se neznáme víc…
Rohlíku se po mně stýská a nabízí mi nějaké výhody. Možná bych si měla připadat jako mrcha, když si říkám, jak se to zrovna hodí…
Volám na Košík, že mi v noci nešel objednat nákup a stále to nejde. Popisuju chování v aplikaci i na webu, ujišťuju, že teď přímo jsem to zkusila znovu a výsledek stejný. Slova omluvy žádná, zato se dozvídám, že by bylo lepší zavolat, když se ten problém zrovna děje. Tady někdo nechce moje peníze…
Jeden ze způsobů, jak popsat, kdy byla u Tvrze obří vodní skluzavka, je „v těch jediných chvílích, kdy tady mezi parnem lilo“ ^^;;
Tak hele, mimino, uzavřeme dohodu, jo? Já budu chvíli fakt abstinovat a ty mě necháš chodit k mé oblíbené gynekoložce.
Lidi, kteří se mi omlouvají za příšerný nepořádek v bytě uklizeném tak, že se mu náš nemůže rovnat ani na konci velkolepého úklidu, mě vytrvale frustrují.
Nakonec příjemná návštěva, která návštěvou vůbec být neměla, a v jistotu se tavící naděje, že se rozhodujeme správně.
Tři slova pro dnešní den. Jak s nimi zvládnu naložit a jak moc je zvládnu zabít?
Den bez dětí, zato plný šifer, nápadů i frustrace. Ale nad tím vším je radost, spokojenost. Navíc jsem si fakt užila :)
Helemese, umíme se rozloučit rychle :D Čísla a vytáčky, zvědavost i očekávání, a na pozadí slib sobě, že se musím vrátit.
Stojím na stopce, slyším sirénu a snažím se zorientovat, kde co tísňového jede. A pořád nic nevidím. Až si všimnu, že za mnou čeká blikající policie. Ups, tohle mě fakt mrzí.
Toboga úžasná i rozpačitá. Zjištění, připomínky, že i v ikeáckém světě jsem poněkud nekonvenční. Stres a preventivní stres i spousta radosti.
Drobná chybička v plánu. A díky ní zážitky, možná ty, které člověk ještě léta dává k dobru.
Martin a druhý Martin, Ondra a jeho Ondra. Vzácné setkání, krásné povídání. Někdy je úžasné vracet se zpět.
Milý s Lindou obětavě pověsili prádlo z pračky. Žel právě to prádlo, které jsem tam naházela a pak zapomněla pustit. Prý to vysvětluje, proč bylo tak suché ^^;
Zpráva, která nebyla tou, kterou dle mé jistoty musela být. Příliš mnoho drobných vyrušení. A přece radost.
… a nakonec místo něj poslala mail o přesně 30 slovech. C'est la vie.
Předtím přemýšlení provokující přednáška (ne, nemohla jsem si pomoct, ta Pčka sváděla :D) a knížka s věnováním. Milý večer, ač trochu specificky.
A nad tím vším cosi, snad zoufalství. Ta slova jsem řekla naprosto přirozeně v proudu hovoru, ale rezonují mi v hlavě, příliš pravdivá, příliš výstižná, odemykající snad třinácté komnaty.
Dneska jsem nestrávila 20 minut psaním emailu, který bych, kdyby šlo o přepis, naťukala za 90 vteřin s rezervou. Dneska jsem hodinu a půl psala mail, který jsem pak stejně neposlala…
Dnes eshopově. Tu malou krabičku si prohlíží 81 lidí? Nechcete být aspoň uvěřitelní? To je super, že ta etue má praktický rozměr. A nechcete mi říct, jaký je? Hm, 30 korun za věc a 60 za poštovné… asi si k tomu koupím ještě Dixit :D
Našla jsem úžasnou fanfikční povídku. A pak z ní, nebo spíš skrze ní, skončila z několika věcí strašně rozčarovaná.
Z jiného soudku. Nejsem přeci jediná, kdo neměl problém si s kamarády a jejich vychlazenými půllitry piva ťuknout dvoudeckou horké čokolády, že ne? (A jehož kamarádi s tím též neměli problém, ať jsem úplná.)
Smíchejte tři věci. Aktuální zpravodajské články. Vzpomínku na wattpadí povídku, větu ve stylu děsí mě pomyšlení, že jsem v 16 málem umřela, jen protože jsem šla do školy se čtenářským komentářem ve stylu já v Americe se hystericky směju. A knížku dvou texaských autorek, které v líčení dystopické totality neopomínají zdůraznit, že právo na zbraně mají jen bezpečnostní složky.
Nebo je možná radši nemíchejte. Nějak mi ten výsledný pocit není příjemný.
Co ale příjemné rozhodně bylo, je dnešní oslava. Tedy, přísně vzato samozřejmě včerejší, což mi připomíná, že musím zase začít chodit spát včas :D
Hned včera ráno jsem si vzpomněla, co to tu vypadlo. Něco o vyhvězdičkované naději a jednom dávném fanfikčním drabbleti par excellence. Večer už jsem za zapomenutí byla ráda, stalo by se to příliš prorockým.
Ale k odlehčení, nebo aspoň k zamaskování části té deprese: svého času se u nás epidemie promítala do mluvení. Vzpomínám třeba na „děcko, nedělej premiéra“ či „já měním předsevzetí častěji než vláda opatření“.
Teď zase maskujeme jídla, která jsou, ehm, příliš oblíbená na zmínku bez následného vyžadování. Mám ale pocit, že minimálně posilovací jídlo (aka palačinky) nám Příšera beztak za chvíli prokoukne ^^;
Nepřestávám cítit lítost pro odpověď, která nikdy neměla povinnost přijít, a ne, nejdu ani kvůli tomu vyhrabat všechny ty maily, na které dlužím odpověď já, a odepsat…
Váhám(e) o domečku. Čím dál víc, čím dál míň, čím dál jinak.
A do toho seznam, který svým způsobem nikdy neměl vzniknout a svým způsobem vzniknout musel, ideálně už dávno. Co když vítr stihl popel rozfoukat, a co když fénix ještě hoří? (Já vím, tajemná jako hrad v Karpatech…)
Hekticky klidné dny. Rozmrzelost, když se podepíšu Karry a v odpovědi jsem oslovena Karolíno, i vlastně velmi příjemný rozhovor. Andrenalin a potřeba věci vyřešit, vyspání a přeměna adrenalinu v rozmrzelost z tlaku řešit věci příliš rychle.
Rozesmátý večer. Jenom teda, většina znamená všichni kromě mě? Jako jo. Zjištění, nejen že je ve mně stále kus puberťačky, ale taky, že mi to zcela vyhovuje. Rozchichotaná na dva dny. Pak mše po dlouhé době, a když na odchodu kouknu na kluka poblíž, zjistím, že ho znám.
Cyklistické snahy a DOD a spousta řešení a váhání. Do toho realitní svět a autobusy a vzpomínky a pobouření a různá odhodlání. Elixír života.
Když jsem viděla upozornění na novou datovku, vůbec jsem – vědoma si jednoho úletu, který se mi nedávno povedl – neměla radost.
A oni mi píšou z registru vozidel upozornění, že nám bude končit STKčko. Jsem nadšena, zcela vážně.
Myslím, že jsem naplno objevila silvertapeu. Nebo možná, že když má člověk dostatečně velké kladivo, všechno vypadá jako hřebík, či jak se to přesně říká.
A o tom, že jediné chvíle, kdy se krycím fóliím opravdu něco stalo, byly ty, kdy jsem se v jejich okolí snažila něco připevnit, taktně pomlčíme :D
To si tak s batolátkem v klidu lovíme plenky z pračky a skládáme je do kyblíku k odnesení, když přijde milý: „Karry, nezapomněla jsi náhodou na něco?“ – „Zapomněla jsem na něco?“ – „Můj kalendář si myslí, že máš být za dvacet minut na gynekologii.“
Jak bych to jen… mít doktory čtvrt hodiny chůze od domova má své výhody ^^;;;
Jako fénix z popela…
První letošní dny v tričku i první pouť po… dlouhé době. Nesmyslné čekání a obavy, v jejichž nesmyslnost můžu jen doufat. Vykřičníky nad otazníky.
Obnovený život a nejistá naděje, že přistoupit na tuhle hru je dobrý nápad. Ale což máme na konci dne víc než tu naději? (Já vím, rozum, ale pšt.)
(Jo, a kdy naposledy jsem říkala, že tu čas od času něco nechtěně rozbiju? :D)
Jak já si neumím poradit s tím, když mě z pravopisu bolí oči, ale myšlenky se líbí, myšlenky rezonují…
Dělám k obědu šopák a neubráním se vzpomínce… Právě šopák jsem udělala, když jsi u nás byla (ještě před pár dny bych snad zvážila, zda neříct poprvé, ale pátý den vím, že žádné příště už být nemůže) a já nevěděla, jestli budeš stát o jídlo.
Když jsem měla za úkol napsat svůj List vděčnosti, zvažovala jsem vícero lidí, ale postupně jsem získala naprostou jistotu, že právě Tobě ho chci napsat. A pak jsem se bála vytvořit příležitost, abych Ti ho mohla přečíst.
Jestli ho ještě někdy najdu, přečtu ho aspoň nebesům, s kterými Ty jsi jako stará vandračka uměla rozmlouvat mnohem lépe než já, která si na vandry jen zkoušela hrát.
S ručením velmi omezeným, já se ze sebe picnu :D Důvod probrat se záplavou vzpomínek všeho druhu i další mail do seznamu k vyřízení. Snad už jsem velká vzorná holka a opravdu odepíšu ^^;;
Jo, a Košíku a podobným by měli zakázat děsit mě zprávou o doručení nákupu dnes, když ho přeci mají doručit až zítra :D
Dnes začala válka na Ukrajině a já v jedenáct večer s Příšerou baštím dávno rozteklý nanukáč a celkově si užíváme svět.
Pořád neumím říct, jestli je to spíš „zrovna ke dnešku se to fakt nehodí“, nebo spíš „kdy jindy, když ne dnes“…
Měla jsem radost, jak jsem přípravu na akci Hory začala řešit včas. Pak jsem se v univerzálním balicím taháku dostala k položkám občanka a pas a přes následné googlení lhůt pro vydání dětských občanek plynule přešla až k pocitu „proč jsem to já trdlo nezačala řešit dřív?“ ^^;
A vůbec, asi i kvůli tomu, jak málo ten univerzální tahák používám, na mě dnes dopadla nostalgie. Tang! Tang! Úplně jsem zapomněla, že to existovalo, dnes bych to asi obešla obloukem… ale jaká to bývala stálice našich velkých výprav.
To mi někdo řekněte, jestli jako flirtuju se svou fyzioterapeutkou, nebo co to je ^^;
Jo, a kolikrát už jsem si stěžovala, že vážně, ale vážně nemám ráda poryvy větru, které mi brání dostat se domů? Páč bych ten počet teď ráda o jedna zvýšila ^^;
Proběhl vir, já se z lehce ublíženého „proč i my“ dostala do o kus pokornějšího „aspoň že mírně a snad bez následků, co by za to jiní dali“ a čas běží dál.
Třeba na těch puzzlíkových hodinách, které se mi pořád líbí, ale které budu muset odstěhovat z ložnice dřív, než mě milý nemající rád tikot hodin zakousne :D
Tak jsem PPLce, DPDčku i České Poště řekla, jestli by prosím mohli dovézt balíčky až v pátek, neb zítra si jedu pro objednávku z Ikey. Skoro si říkám, jestli toho nenakupuju nějak moc ^^;
Fakt, že to všechno ještě musím sladit s výpravou do naší Zásilkovny, mě o opaku neujišťuje ^^;;
Pfff, to to s tím chozením spát vedu. Kdo by hledal, najít může, ale netvrdím, že je to lehké… a to pomlčím o tom, že možná dávno není, kdo by hledat chtěl.
Zas jednou ze šuplíku. Už dlouho znám pověru, že na Nový rok nemá viset vyprané prádlo. Když nám ale na Silvestra pověšené plenky blokovaly výhled na ohňostroje, dostalo to úplně nový rozměr :D
Nepamatuju si ze žádných škol nic o zákonu zachování nepořádku; přitom když uklízím v pracovně, zvyšuje se nepořádek v ložnici; když uklízím v ložnici, zvyšuje se nepořádek v obýváku; když uklízím v obýváku, … Hrůza toto :D
Oj, to už je zase zítra? Jako noci jsou hezký i mimo cesty, ale… však jsme si kdysi s lidmi mailovali o tom, že spánek je zdravý :D
Uá, už ani ne týden do toho, abych začala „doopravdy“ žít svá letošní předsevzetí, a zatím mi to pořád nejde, pomóc!
Ale to půjde. A třeba se za ten rok někdy i pořádně utlapkám, málem jsem zapomněla, jak je takové tlapkání super :)
Lidi prý v pandemii začali víc pít. Já v pandemii zjistila, že mi i jedno pivo rychle stoupá do hlavy. Odpovídám statistice, nebo ne? :D
Nevím, jestli bylo někdy sledování progress barů tak napínavé. Digitalizuju stará CDčka :)
„Jejda.“ - „Copak?“ - „No, striktně vzato ti budu moct ráno říct, že jsem včera zase tolik peněz neutratila.“ :)
Zkusíme to dneska… ehm, veseleji :) Naplánovala jsem, že rozdělím mleté maso, předpřipravím si kuličky na zítřejší oběd a pak připravím k obědu polpette, čímž se sní chleba, navíc jsem si ráno vytáhla máslo, že přes den spášu quiche k večeři. Měla jsem ze sebe radost… dokud jsem ve čtvrt na dvanáct nezjistila, že maso je stále v mrazáku :D
Nebo na způsob „batole zahryznout málo“. Milý na mou prosbu zachraňoval pastelku z desktopového caseu. Kromě pastelky zachránil korunu a dvoukorunu, tři zmuchlané papíry, kartičku dětského domina a taky svůj snubní prstýnek ^^;;
Když jsem začala na YouTube chodit pod googlím účtem, brzy se naučil našeptávat mi Nedvědy. Časem začal preferovat psí videa, pak určité hudební videoklipy, aktuálně jsme u Mašinky Tomáše. Dneska jsem ho cíleně nasměrovala na Nedvědí Můj zvon a čekala, co se stane.
Přehrávání záhy uteklo k rozverným melodiím. A já měla původně pocit, že potřebuju brečet. Třeba je to blbá náhoda a třeba to něco znamená, co já vím. Budoucí události dají smysl všem tragédiím a zoufalstvím, vždycky to tak bylo, a dokud budeme žít, není důvod, aby to bylo jinak. I celej zoufalej covid přinese spoustu dobrýho. To neznamená, že se měl stát, natož tak, jak se stal.
Ale není to nutně to, co se děje. Vzpomínám na Honzíka a nikdy neobjevený hrob. Na slečnu sousedku; na dvojčata, jejichž příběh proletěl zpravodajstvím a já s jejich kamarádkou občas popíjela čaj. Na kamarádčinu hematoložku, na jednu událost v pražském MHDčku i na smazaný Facebook. Na příliš úspěšné Obětování. Na nečekanou sílu. Na tolik momentů zcela nefyzikální dilatace času.
(Obykle si tu toleruji maximálně tři odstavce, navíc kratší. Ale dnes si to ten čtvrtý zaslouží: Jsem v pohodě. Možná ne tak šťastná, jak si obvykle přejeme, ale v pohodě. Tím neříkám, že se nesmíte či nemáte ozvat, vyptat, popovídat; jen preventivně snímám preventivní obavu.)
Tak už i já mám nový rok :D Ne, vážně, Silvestra jsem oslavili na Silvestra, ale svá předsevzetí jsem už od Vánoc plánovala formulovat ode dneška ^^;
V každém případě přeji nám všem, ať je ten příští rok podařený, přeji nám zdraví, pár splněných přání a co nejvíc hluboké spokojenosti :)
Ach, čas konce roku, předzvěst novoročních předsevzetí. Přemýšlím, jestli je spíš všechno při starém, protože na předsevzetí není čas, nebo něco jinak, protože upřednostňuji řešení aktuálních starostí před malováním skvělých zítřků :D
Dneska jsem se nechala batoletem vytočit natolik, že jsem dostala horkou čokoládu na uklidněnou. Popíjím ji z hrnečku hlásajícího, že jsem kreativní a trpělivá. Ehm O:)
Já vždycky zapomenu, jak velký eufemismus je, že se té směsi cukru, cukru, cukru, cukru, trochy cukru a trochy bílku říká bílková poleva.
Anketní otázka: Je oprávněnější pobouření, že druhá strana si málo cení mých ústupků (když se o většině z nich ani nezmiňuju), nebo že druhá strana mi málo ustupuje (když o většině jejích ústupků ani nevím)?
Zní mi v hlavě pořád víc a víc touhy už patří jen do říše snů, snů, které se nesmí zdát. Už ne ta výzva zvonům, neb kontext je stejně docela jiný.
Praxe prý dělá mistra. Nevím, nevím. Jediné, co se změnilo za dobu, kdy se snažím plést si copy, je, že vypadají ledabyleji :D
Nějak jsem si dnes nemohla nevzpomenout na Červeného trpaslíka a not too little, not too much. To když jsem otevřela nenačaté máslo, se soustředěným výrazem nabrala zhruba půl lžíce… a zbytek kostky hodila do robota :D
Ještě že Twitter neposílá notifikace typu Uživatel Karryanna vám třikrát rozepsal odpověď, ale pokaždé ji zahodil :D
Grrr, proč mě teď všechna hledání smrtnosti chřipky hází na srovnání s covidem? Jako jo, řečnická otázka, ale stejně.
A dodatečně za včerejšek: Jsem špatný rodič, když mé dvou-a-půl-leté batole umí bravurně přeskakovat reklamy na YouTube?
A je polehčující, nebo spíš přitěžující okolností, že kromě toho umí vytřít podlahu, spárovat, poskládat a roznosit ponožky a nalít mi pivo? :D
A ještě jedno ohlédnutí, dnes ve jménu dětí?
Děti jsou kouzelné, třeba věcmi, kterých si všímají. Že je na obalu od Pribináčka kočka, víme od doby, kdy se nám Linda dobývala do ledničky s „mňau, mňau“.
A občas to dítě vyhraje. To tuhle Linda chtěla „auto“ mléko. Při dvou mlékách v ledničce jsme se snadno domluvili, že chce polotučné, ale vysvětlení jsme neviděli. Tak k Lindě milý mléko přistrčil, prý „a teď vysvětli to auto“, načež Linduška s „ari auto“ spokojeně ukázala na traktor na obalu :)
Tak se zase pro jednou ohlédneme?
Žjůva. Právě jsem se naučila používat ve vimu g- a g+. Aneb jak proměnit paniku v radost :)
Je tak krásné být přes den vzhůru, když rodina spí. Mohla bych malovat, nebo aspoň kreslit, nebo si zase skládat puzzlíky. Mohla bych si zahrát na desktopu, nebo aspoň projít ta CDčka et al. Mohla bych konečně takových věcí…
… kdyby ta situace nebyla vykoupená tím, že jsem polštářek :D
A tak dnes bychom se ohlédnout mohli, ne?
Jak moc mizerná je vaše občanská angažovanost, když až nad volební kalkulačkou a dohledáváním podrobností zjistíte, že u vás žádné volby nejsou?
Hm, ani dnes se nebudu ohlížet, místo toho budu tajemná jako hrad v Karpatech.
Pocit na pláč a suché oči pro sen, který není sen a nepřizná si ho ani ta, které se do nenaplněných odlesků budoucnosti vrací od raně pubertálních let. Život je někdy divnej.
Anebo se zatím ohlížet nebudu. Koukám tu na Pokáčův klip Matfyzák na disku a přemýšlím, v které učebně je to natáčené. (A já vím, že je to natáčené na FELu. Právě proto o tom přemýšlím :D)
V zásadě splněný denní úkolníček, to stojí za zaznamenání :D
Ale jinak se mi hlavně jaksi namnožily nezveřejněné záznamy, tak se tu nejspíš budu nějakou dobu ohlížet do -- převážně velmi nedávné -- minulosti O:)
Chm. Chtěla jsem sem něco napsat a při otvírání souboru udělala překlep. Výsledkem je, že jsem zapomněla, co jsem chtěla napsat, a že mě děsně zajímá, jak v bashi funguje !?2 :D
Ahoj světe. Jsem Karrynka a jsem příšerně roztěkaná a zapomnětlivá. Projevuje se to třeba tak, že se už přes dva týdny zapomínám pochlubit. V neděli 13. září se nám narodil Patrik. Hurá!
Nevím proč, ale přehrávám si v hlavě filmové (a pro špatnou paměť nejspíš příšerně zparafrázované) „to opravdu chcete svěřit lidské životy matematice?“. A naprosto nevhodně, neslušně pozoruju z okna jeden asi pár, snad šťastný pár. O soukromí jsme se nebavili ani v době, kdy si naše psisko občas hrálo s jejím.
A možná je šílený paradox a možná naprosto přirozená věc, že čím šťastnější zrovna jsem ve svém vztahu, tím víc mě trápí, že takové štěstí není přáno všem.
Do háje už. Potřebovala bych mapu k vlastním myšlenkám. Nebo kompas, nebo průvodce, nebo já nevím, co vlastně. Něco. Zmatená…
Samozřejmost, s kterou paní prodavačka oslovila Lindu, obvykle neznámými lidmi hodnocenou ve stylu to je ale šikovný chlapeček, princezno, mě znepokojila natolik, že v duchu procházím různé známé a sousedy, jestli jsem v tom obchodě někoho nezapomněla poznat :D
Začíná se nám dost vážně rozpadat krabice na kolíčky. Ještě že jsem ochotná se obětovat a zakoupit a sbaštit další pikaový medovník :))
A k nákupům trochu jinak: povšechně nemusím copy-writing v popisech produktů. Ale co mě umí opravdu vytočit, je copy-writing místo užitečných informací. Chápu, že třeba u knížek nejsou rozměry úplně nezbytné, ale jsou věci, kde se je fakt hodí vědět…
Zjistila jsem, vlastně už před pár lety, že káva může být fakt dobrá. Bohužel ani po těch letech neumím předem odlišit kávu průměrnou od kávy nepříliš dobré, a zejména od kávy výtečné.
Občas ale zkouším experimentovat. Třeba jako dnes, když jsem si objednala z jednoho fajného eshopu vzorky několika káv. Jedna mě při výběru ozvlášť zaujala popiskem… ale po zjištění, že její vzorek stojí víc než vzorky všech káv, které už jsem vybrala, a několika dalších dohromady, jsem usoudila, že jsem přeci jen kávový barbar a takové dobré kávy by pro mě byla škoda :D
Taky znáte ten paradox, kdy když je vám (psychicky) dobře, je snazší přijmout vlastní vinu, a tím i cítit se provinileji, a tedy hůř?
Opravdovou chuť tančit v dešti zažívám spíš v době, kdy nejsem tak zničená z předchozích veder, ale ach, ten déšť by si zasloužil oslavný tanec!
Naše domácnost rozhodně netrpí nedostatkem plyšáků. To nezabránilo ani tomu, abychom se dojeli do IKEy podívat na plyšového huskyho, ani tomu, abychom si domů přivezli hned dva :D
Likvidujeme různé zahradní přebytky. Cuketové řízky k obědu i těstoviny s dýní k večeři jsou nevinné projevy, ale to množství sladkého, to je na pováženou.
V ledničce roláda, kterou se likvidovaly zase jiné zbytky, na lince cuketový perník, v plánu cuketové dortíčky (ne, pořád nemám ráda označení cupcakes), s množstvím zbývajících přerostlých cuket dojde i na další.
A stejně mě mrzí, že milý vymyslel udělat těstoviny s dýní znovu, takže nebude třeba péct čokoládovo-dýňový cheesecake :)
Z nějakého záhadného důvodu, kterým kupodivu není objevení nové bezva povídky, zas jednou dumám, proč vlastně tolik holek ulítává na slashi :)
Tak naivní, abych si myslela, že vůbec netrpím předsudky, rozhodně nejsem. Ráda si ale myslím, že mám své předsudky vesměs zpracované, stejně jako že zvládám nepohrdat různými částmi společnosti.
A pak přijdu na sběrný dvůr, kde ode mě tři tašky problematického odpadu přebere pohledný, velice sympaticky působící mladý muž, a já přemýšlím, jak mohl zrovna on skončit zrovna tady.
Taky v tom nepohrdání vidíte určité mezery?
Některý svý sny bych potřebovala vysvětlit. Nebo možná radši ne.
Možná bude mnohem lepší vážně si sepsat seznam důvodů, proč své drahé batole nechci zabít, a vyvěsit ho někam v bytě. Tak dvakrát na každý metr čtvereční zdi by mohlo stačit… aspoň dokud nebude výkonnější :)
Vcelku dobře zvládám nepřipadat si jako hrozná matka kvůli tomu, že se svým capartem občas cestuji autobusy jezdícími sice podle denních jízdních řádů, leč více v noci než ve dne.
Stejně tak za to, že připouštím, aby mé batole porůznu zabavovalo věrnostní a slevové kartičky, nemám potřebu se světu omlouvat.
Ale je fakt, že když, ehm, mé dvouleté dítě začne ve čtvrt na dvanáct (ano, jakože ve čtvrt na půlnoc) v autobuse mávat slevovou kartičkou do sexshopu, mám pocit, že by mi patřil každičký pohoršený pohled.
Věc, kterou už mám v hlavě pár dní: Může být lepší argument proti JavaScriptu než napsat v něm pár tisíc řádků? No, možná napsat v něm víc tisíc řádků ^^;
A věc mladší: Před dobrými patnácti lety jsme si z něj dělali legraci, protože se viděl jako zpěvák, chichi, a víte, že zkoušel i Superstar? Před nějakými pěti šesti lety nám kamarádka na soustředění vybrala jako budíček písničky od něj. Včera mi ho YouTube navrhl, když jsem poslouchala skupinu, o které se zmínil kamarád.
Podle wiki je to český zpěvák, skladatel a textař, který krom jiného vydal dvě alba. Um. Nějak nevím, co říct.
Před pár měsíci jsme si začali platit místo na hlídaném parkovišti, trochu snad s vidinou menšího rizika vandalismu, velmi pak s vidinou jistého místa k zaparkování. Od té doby jsem asi tak všude fascinovaná tím, jak široké tam jsou parkovací pruhy :D
A pak mi rádio při parkování začne hrát Ó pane náš od Věry Martinové… a mně se nechce vystupovat :)
Tak jsem za poslední dva dny strávila víc času hledáním zákeřných chyb v testech než v samotném kódu. Nic to nemění na tom, že v tom kódu byla chyba, kterou neodhalilo ani neformální testování, ani jednoduchý test s pytest-em. Nějak toho času stráveného nad testy nelituji :)
Včera jsem se nadýchla nebývale čerstvého vzduchu… a pak nám s milým došlo, že jsme zapomněli na roušky. Tak nic, no :D
Došla jsem k tomu, že to se mnou ještě není tak zlé. U kamarádů si lépe pamatuju jména jejich partnerů/partnerek, než jaký používají operační systém :D
(Ale taky to znamená, že mé okolí používá dostatečně rozmanitou směs systémů, aby nebylo bezpečné předpokládat nejen Windows, ale ani třeba Ubuntu či Debian :D)
Tak jsem včera zjistila, že kopírovat na mountnuté Sambě je asi stokrát pomalejší než se tam SSHčknout a udělat to přímo… bohužel jsem to zjistila tím horším způsobem :D
Až skončí karanténa a bude zase provoz, to bude zlé, to budu muset před těmi kruhovými objezdy vážně zastavovat :D
Písnička v rádiu mi přivodila nostalgii. Tak si přečti, co máš v rodným listě. Jasně, milému to říct můžu, ale kdo další je tak jako já made in Czechoslovakia?
A nepřestává mě fascinovat, jak jsme si chvílemi navzdory karanténě vlastně blíž…
„Jsem ráda, že máme průchozí kuchyň,“ prohlásila Karrynka a obešla celý byt, aby se dostala na druhý konec kuchyně :) Jsem upřímně zvědavá, jestli budu mít někdy dost velkou kuchyň, aby mi ji rodina nezvládla zablokovat celou :D
Dneska jsem po… ehm… velmi dlouhé době fakt důkladně uklidila balkón. A mám tip pro všechny ty prodejce opalovacích krémů. Ukažte lidem, co se za dva roky na sluníčku stane třeba s plastem nebo bavlnou.
Milý tu měl nějakou rýpavou poznámku o kódu, který letmo zahlédl. A něco o tom, že ten JavaScript viděl. Tak povídám, že to není JavaScript, ale Python, byť dost hroznej. Prý že to musí být fakt hroznej Python, když si ho člověk může splést s JavaScriptem. Achjo :D
Občas mluvíme o rodičovské lásce, ale co ta dětská? Zvlášť batolata a celkově malé děti možná mnohem snáz momentálně nenávidí, ale povšechně mnohem bezpodmínečněji milují. Je v tom naděje i prokletí.
I s úplně úžasným člověkem je občas o nervy vyjít, ale stejně jsem hlavně ráda, že už nějakou dobu žiju s milým. Karanténa, která vztah překlopí do vztahu na dálku, musí být ještě o kus horší, ale jak si obhájit setkání, když se potkávat nejde (nemá) ani s rodinou či kamarády?
V pondělí jsem myslela, že nemám svůj den, včera, že svůj týden, ale začínám mít naději, že jsem jen neměla svých 48 hodin :)
Máme doma místo, kam dávám nespárované ponožky. Z jakéhosi zvláštního důvodu je ale obvykle opravdu jen přidávám, místo abych je zkoušela napárovat. Má to tedy i své výhody, když už žádné ponožky fakt nemůžu najít, provedu párování a typicky vyhraju tak deset párů :D
Parafrázuji, bohužel jen mírně: „Autor ve své knize (zabývající se slučitelností homosexuality a křesťanství) předpokládá, že homosexualita je vrozená a neměnná, čímž je v rozporu s církevním učením, které původ homosexuality ponechává nevysvětlený (a jeho vysvětlení svěřuje jiným oborům), proto nemá smysl se touto knihou dále zabývat.“ Uf. Vážně?
A do toho čtu nejnovější zprávičky na Christnetu a přemýšlím, jestli (ne že bych to doopravdy plánovala udělat) už není čas konvertovat k protestantům.
Ach, kdy já už se naučím, že na samotný pohled je ošidné lidi soudit?
Nemůžu se zbavit pocitu, že po omezení vycházení potkávám venku více lidí než před ním. Netvrdím, že tam nemají co dělat, to posoudit reálně nemůžu, ale rozhodně ne všichni s sebou měli psa.
Říct, že myšlenka nedobrovolné solidarity s lidmi, které pro jejich situaci, možná lidsky pochopitelnou, církev odmítá připustit k eucharistii, se mi líbí, by bylo krapet nepřesné. Ale zaujala mě rozhodně.
Vyvracení hoaxů považuju v jádru za velmi užitečnou věc. Dělejme ho ale prosím správně. Tvrzení typu „pokud A, pak platí X“ se fákt nevyvrací ukázáním, že non A může být způsobené i něčím jiným než non X. Implikace s nesplněným předpokladem je pravdivá triviálně.
Z deníčku malé zahradnice domácí: Tuhle jsem stříhala rýmovník. Krom jiného jsem měla vyhlédnutý šlahoun, který má rozhodně zůstat, a šlahoun, který má rozhodně jít pryč. Škoda, že až po odstřihnutí toho druhého jsem zjistila, že se oddělují teprve o cenťák později :)
Naštěstí kytka (tedy, on je to přísně vzato keř) vypadá zcela zdravě a ze všeho nejvíc hrozí, že za chvíli zase přeroste květináč :D
Vůbec netuším proč, ale vzpomněla jsem si, že svého času se mí kamarádi dělili na dvě skupiny. Na ty, kteří si mě neuměli představit v sukni, a na ty, kteří si mě neuměli představit bez sukně :)
Chtěla bych zase někdy zažít ten den, kdy uháním po prázdné dálnici. Dnes to zjevně opět nevyšlo :D
Dneska na mě náhodné přehrávání vybaflo Chodź, pomaluj mój świat. Já vím, že ta písnička je a) stará, a b) o něčem úplně, ale úplně jiném, ale stejně je ve světle současného polského dění taká trpká.
Opláču možná boží spravedlivost a možná prozřetelnost. Zanadávám si na lidi, kteří se na církev raději rozlobí za názory arcibiskupa pražského, než by se zaradovali nad názory biskupa římského, jako by snad arcibiskup pražský měl mít ve svých názorech větší váhu. Dočtu křesťansky spirituální knížku, které nechci nic vyčítat, ale která ve mně prostě nerezonuje.
Napadne mě, že třeba nade mnou nebe plakalo předčasně, a nepřítomně vám odkývu, že úterní déšť i dnešní slunečno je prostě náhoda, ve které by něco víc hledal leda sebestředný fanatik do new age.
Zjistila jsem (jakkoliv možná už poněkolikáté), že teta je osmiměsíční, a docenila, že dřív se děti opravdu dopékaly. Dostala další otazníky a nejistoty a nedokázala odjistit tu děsně vychytanou pilku, kterou mě milý vybavil.
Nicméně mám radost, chvíle na zahradu se našla a kompost třeba zase jednou bude fungovat!
Dneska je přesně to, co si představuju pod ubrečeným dnem. Není mi tedy jasné, nad čím pláče, nade mnou dnes snad ne, ale co už. Tak či tak nakonec místo práce na zahradě doceňuju zákusky i vzácné rozhovory.
Vsadila jsem hodně na bezpečnější variantu a vůbec nebyla připravená, že prohraju na plné čáře. Nezbude mi, než vycouvat po špičkách pryč a doufat, že na mě zvládneš vzpomínat v dobrém. Příležitostí zranit mě skrze jedno z nejcitlivějších míst už jsem dala lidem mnoho, a nejen že dávno není chuť, teď vážně není síla dávat další, ani tobě ne. Naděje, že má obava je víc urážkou než obezřetností, je neověřitelná, a tak vlastně zcela zbytečná. Nelituju dřívějších činů, ale je pravda, že tohle jsem nikdy nechtěla. A tuším, že potoky slz ještě zdaleka nedotekly…
Nemůžu si pomoct, vždycky, když vidím naše balení granulí, je to takové hořkosladké, snad až trochu trpké. Chlubí se tím, jak jsou vyráběné z lokálních surovin, s využitím místních zdrojů a tak. Přesněji, samé "local" a "fresh", protože jsou z té anglicky mluvící části Kanady…
Já dlouhodobě vím, že děti se učí nápodobou. Ale občas nastanou chvíle, kdy to opravdu docením. Třeba když si mé dítě kontroluje svého (neexistujícího) Fitbita nebo když pečlivě zkoumá své (neexistující) zranění na noze.
Stejně svá mláďata kousnu. Nachystala na mě past, jenomže když jsem na ně na několik dní sama, poraněný (a tedy při chůzi bolící) prst na noze se fákt nehodí.
S časem a jeho měřením (a domlouváním věcí na čas) je to strašně ošidné… Osvobozuje (když se má někdo vrátit v osm, není potřeba se ve čtyři bát, zda se něco nestalo) a obohacuje (když se mám v deset učit analýzu, můžu se na to včas naladit), ale taky omezuje (když se mám v deset učit analýzu, těžko se deset minut před desátou přizpůsobím chuti učit se zrovna kombagru) a stresuje (když mám přijít ve čtyři a mám zpoždění, můžou se lidi bát).
Tak či tak, někdy je úžasné se na čas vykašlat, jít minutovou cestu dobrých dvacet minut, na zastávce zjistit, že autobus jede za víc než deset minut (mimopražští a všichni, kteří nemohou chodit na blind, prominou), a vědět, že přesto je na světě krásně.
Tak by mě zajímalo, jestli ty doby, kdy špatný spánek ovlivňoval jen mou fyzickou čilost či únavu, a ne schopnost soustředění či sílu vůle, jsou v minulosti, nebo pouhou iluzí…
Pfff. Občas se u nás stane, že ve chvíli, kdy začnu vařit, zjistím, že chybí nějaká surovina. Taky se občas stane, že zapomenu hlídat čas a chystám večeři příliš pozdě. No a pak se někdy stane, že suroviny mám, čas si pohlídám, ale to zpropadený krůtí stehno se prostě nevejde do hrnce! Grrr!!!
Zakousnu své dítě opět. Ta potvora dosáhne na poličku s klíči, výsledkem čehož je, že aktuálně máme na dva dospělé jedny klíče, neb druhé jsou neznámo kde.
A taky mě trochu trápí, že mi kamsi sublimoval kousíček účetnictví. Jeden den, navíc ty částky vesměs umím dohledat z jiných zdrojů, ale stejně. A stejně je teď snadné věřit, že se věci zvládnou, tak snad mi to vydrží.
Trochu se potácím mezi pocitem, že ano, času máme všichni dost, a pocitem, že ne, věci se často nedají stíhat.
A zakousnu své dítě. Zkusili jsme jí zatrhnout posouvání a vylévání psí misky tím, že jsme misku přidělali chemoprenem k podlaze. Jak bych to řekla. Máme silné dítě :)
Toho blbouna, který commitl naráz několik set souborů s nicneříkajícím komentářem, bych přetrhla vejpůl. Jo, je to soukromý repozitář, ve kterém může něco udělat jenom jeden jediný člověk, a to já, ale stejně bych toho blbouna přetrhla :)
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Protože do ní vstoupíš pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, protože se ze světa ztratí myšlenka, že je možné do ní znovu nevstoupit.
To, že postupně měním náhled na organizaci práce i přístupy k ní mi nebrání občas znovu docenit, že někdy nejlepší způsob, jak zajistit stíhání, je přidání práce. A taky se mi pořád líbí „otěhotnět myšlenkou“ jako označení pro dostání nápadu.
Samozřejmě nerada ztrácím myšlenky. Ale úplně strašně moc nemám ráda, když vím, že jsem ztratila myšlenku.
Dva vytržené střípky. První: Měla bych se nějak nenápadně zeptat – ne, stop! Měla bych se zeptat zcela otevřeně a přestat přispívat k té kriminalizaci pocitem, že ptát se je špatně.
Druhý. Před nějakými těmi lety jsem v knihovně jen naprostou náhodou objevila knížku Roverandom od pana Tolkiena. Jedna věta se mi zapsala do srdce, přestože si ji vlastně vůbec nepamatuju. Naše sny se plní, jen ne vždy tak, jak jsme si představovali. V mém životě to dnes a denně platí, a nepřestává mi to vyrážet dech.
Já už jsem se na to téma určitě někdy rozčilovala, ale vydat produkční program, který v případě chyby nic neřekne a nic neudělá, by mělo být trestné! Vrrr, grrr, remc!
Znát některé části pražské MHD jako své boty (a tedy nemuset konzultovat cesty s IDOSem) má spoustu výhod. Blbý je, když člověk stojí na dočasně zrušené tramvajové zastávce a zjišťuje, že jeho dávno rozsypané boty dal někdo do opravy :)
Kdy že jsem se to naposledy prohlásila za optimistku? Omluvte mě, jdu hledat podklady pro to tvrzení O:)
Jsou okamžiky, kdy se nehodí vytahovat počítač, ale v hlavě utkví. S Lindou sedímu u stolu a ukusujeme asi ty nejobyčejnější domácí hot-dogy, které se dají udělat. Před námi je devět sklenic domácí marmelády, na lince chladne dalších šest, poslední várka meruněk čeká na zpracování. Je dobře, užívám si tu chvíli, jen částečka mé mysli se toulá všude možně.
U paradoxu mého života, kdy pravidelně pochybuji o lidstvu, ale snad nikdy nepřestávám věřit v lidi. U těch dnů, kdy váhám, něco se mi nechce, pak to zkusím, a setkám se s tolika úsměvy a takovou radostí. U přijetí a odpuštění, které jsou tak osvobozující.
Jsou okamžiky, kdy jsou slova nedostatečná.
Můj milý nade mnou už zase nevede v počtu přijatých příspěvků na konferenci! A já bych zase potřebovala obraceč času, jako většinu doby :)
Už kdysi dávno mě velmi pobavila hláška, kterou jsem kdesi náhodou potkala: Ticho je krásné, dokud jsi sám. Když máš děti, už je jenom podezřelé.
Doceňuju ji pořád víc a víc. Je fascinující, jak moc jsem se naučila slyšet, že nic neslyším :)
Někdy se stane příliš mnoho věcí. Třeba vám konečně dojde, že hrnek uvařené rýže v surovinách neznamená vezmi hrnek rýže, uvař ji a všechnu použit :)
Všimli jste si někdy, že vůbec není snadné nakreslit větrák?
Ne, neúčastním se žádné prázdninové výzvy, ani v kreslení ne. Ale není to zas tak špatná představa toho, co se to se mnou děje :)
Zjištění dnešního dne: Vybarvit mandalu trvá překvapivě dlouho :)
Včera byl takový ten den blbec. Dítě předvedlo, že může nezvládat usnout (natož spát), padat při přelézání z postele na stůl i počůrat koberec těsně po odmítnutí nočníku. Jakkoliv se snažím prát podobné barvy, včera jsem úspěšně obarvila várku prádla. A tak.
Ale asi se pořád můžu označovat za optimistu. Před spaním jsem prohlásila, že výhodu to má: zítřek (teď už dnešek) se nebude muset moc snažit, aby byl úspěšnějším dnem :)
Uf, nevím, co to bylo za nápad umýt si vlasy a pak si jít zahopsat DDRko.
Musím ovšem říct, že tahle věc mě stále baví. Jen si budu muset dotáhnout písničky, které uskáču :D
Tuhle jsem v podstatě mezi řečí prohlásila, že mám tendenci vnímat logaritmicky složitost úkolů a exponenciálně množství volného času. Taky se vám stává, že mimovolná vyjádření zachytí realitu mnohem lépe než myšlenky, které měly spoustu času?
Při pohledu do doručené pošty bych asi dokázala fyzicky zmlátit každého, kdo by přede mnou teď použil spojení „ústavní právo na zbraň“ v jakékoliv jiné souvislosti než „narosto debilní nápad“. A ne, nezačala jsem být sprostá univerzálně. Jen mě zrovna tohle téma fakt frustruje.
Um. Asi někam stokrát napíšu „nebudu spoléhat na to, že náhodná česká slova jsou slušná“. Už to vidím, jak se budu červenat, až budu překládat příklady anotovaných slov. Ale já za to nemůžu, to ta sprostá náhoda!
Ještě si na poslední chvíli kontroluju stránky, jejichž správci se za chvíli chystám napsat, a v citátu si všímám formulace není možné mýlit se schválně. Není možné mýlit se schválně. V tom je takového moudra!
Tak všechno nejlepší, zdraví a tak, ať všechno ti jde tak, jak chceš. Dort výborný, ale souhlasím, to číslo radši říkat nebudeme :D
Měla bych se naučit věci neodkládat. Někdy je až zoufalé, jak dlouho odkládám něco, co mi ve finále během dvou minut ušetří spoustu času a starostí.
Taky bych se měla naučit věcí víc odkládat. Někdy je zoufalé, jak se do něčeho vrhnu a ono to ne a ne jít :)
Je svým způsobem úsměvné (a velmi příhodné), že jsem v záplavě spamu přehlédla mail o tom, že se nám množí spamy a bude s tím třeba něco udělat :)
Poslední dobou mám papíry na všechno. Jsou super, dokud se neukáže, že všechno není všechno :D
Nestíhám. Překvapuje to někoho? (Jen si rozmyslím, zda případné zdvižené ruce považuji za projev neumírající naděje, nebo nevyléčitelné naivity.)
Když si věci představujete jako Hurvínek válku, často vás realita zaskočí. Zase když si je tak nepředstavujete, nezaskočíte vy realitu :)
Uááá, mně už se zase věci vymykají z rukou. A zítra zjistím, kolik si mé svaly pamatují z kolejního života :D
Už jsem říkala, že posledních pár dní třídím fotky? (A že je to hrozná práce, a měla bych stokrát, nebo radši tisíckrát napsat „Nebudu skladovat x špatně popsaných záloh špatně popsaných fotek“?)
Někdy je vtipné, jak v člověku názvy něco evokují. Tuším, že ne poprvé mě napadlo, že soubor rajce.zip bude nějaká směs fotek nahrávaná na Rajče. Ne-e, jsou to fotky hlíny pěstovaného rajčete :)
Řeknu vám, někteří jihoměštští zajíci jsou fááákt drzí. By si zasloužili, aby na ně člověk toho psa pustil.
Ale jinak jsou večerní procházky super, jen i já jakožto věčný milovník zimy trochu lituji zkracujích se dní :D
Mám trochu krizi. Přišli jsme z procházky skoro o hodinu dřív než jindy a jdeme spát později než jindy. Neděláme my něco špatně? :)
Život je plný otázek i nedorozumění. Ještě že většinou je to všechno k smíchu. A že když zrovna není, je to přechodný stav, a co víc, mívám sílu to vědět.
(Ne, to nemá být nutně depresivní příspěvek.)
To jsem na sebe zase něco vymyslela, ať už jde o penízky, nebo o třídění fotek. (Někdy mívám geniální nápady. (Až příliš. (Vážně.))) A ne, kupodivu zrovna nepracuji v Lispu :D
Tedy, na vedra jsem nadávala, a možná jsem se i vyjádřila v tom duchu, že déšť by byl skvělý. Nemyslela jsem tím ale dlouhotrvající přívalák, a zvlášť jsem tím nemyslela dlouhotrvající přívalák, když mám na břiše dítě (, pončo doma a střechu pár desítek metrů daleko). A už vůbec jsem tím nemyslela dlouhotrvající přívalák, když mám dítě na břiše a netuším, odkud nám jede autobus domů. Doufám, že děti jsou odolnější, než se tvrdí :)
Heh, jsem normální máma, taky bych na tom dítěti občas ráda našla vypínač ^^; Jestli tohle je to slavné prořezávání zubů, tak dobrý, to dáme. Jestli je to proti tomu nic, tak potěš koště :)
A nezvedla jsem svou frekvenci otázek na Stacku z jedné za 2 roky na jednu za rok a půl. Musím říct, že na každou mou položenou otázku připadá obdivuhodné množství těch, na které si v průběhu formulování odpovím sama :)
Při uklízení v počítači (opětovném, dávno jsem to přestala počítat) jsem našla pár poznámek, které tuším nikdy neprobublaly až sem. „Miluji git… dokud si s jeho pomocí nesmažu soubor.“ Jó, to jsem tehdy provedla něco jako git commit nový soubor a následně git reset --hard v domnění, že reset nesahá na neverzované soubory :)
„Výsledky opravného temrínu o kus lepší“ je něco, co naráželo na zápočtové testy z pluspluska… ale matně tuším, že lepší stále znamenalo zoufalé O:) A asi jsem měla k opravování na jazyku víc. „Magie, magie, magie, a ještě jednou magie, aneb někdy je šílené, jak moc stačí dodržovat návody.“ Zato tohle si pamatuju. Mé první spřátelování uWSGI, nginxu a Djanga :)
Občas je kouzelné nechat si něco připomenout :) Ale taky to znamená, že teď ten soubor můžu smazat a mít zase o kus uklizeněji :D
Víte, jak zařídit, že Karrynka bude i s dítětem na schůzce nejen včas, ale dokonce o dvě hodiny dřív? Správně, napíšete do předmětu od 12 do 14 a do těla mailu od 14 do 16. Achjo, ještě že (snad) mám trpělivé dítko :)
(A byla jsem v pokušení právě dítko značně cenzurovat, ať s ním příliš neprudím, ale holt poblinkaná já, pomalu schnoucí plínky, důkladně olízané dítě a nevím co všechno ještě, to teď k mému životu patří a odfiltrovat se to úplně nedá. Budete si to muset užít se mnou, nebo přestat sledovat ^^;;)
Snad je lékem na včerejšek dnešek. Aspoň doufán, že dnešek neuvidím jinak ve světle příštích dnů. Lidi, díky za ten den!
V pátek jsme si dělali legraci, že jsme vůbec neměli vstávat a měli jsme spát až do soboty. Včera jsem si libovala, že je vážně lepší den. Dneska nevím, jestli jsme měli zaspat i dnešek, zrušit celé ty tři dny, nebo co vlastně. No nic, modulo tento víkend se máme fajn… a tenhle víkend chce čas.
Zeptala jsem se své vřískající dcery, co je špatně, a ona zvedla ruku a ukázala na mě prstíkem. Nejsem si jistá, co si o tom mám myslet :)
Je fascinující mít vzpomínky jasně naznačující, že člověka něco bolelo, ale už nemít vzpomínky, které by tuto tezi potvrzovaly. Spěchat prý se má pomalu (a život mi dnes a denně dává příležitost ocenit, o jak moudrou radu jde).
Občas přemýšlím, jak by člověk vysvětlil onlinovky Malému princi. A taky zjišťuju, co všechno se (ne)dá dělat jednou rukou ^^
Ahoj světe! Ne, nezačala jsem se učit další programovací jazyk, jen mám potřebu celý svět informovat, že jak bylo empiricky ověřeno, i tak nešikovné a nezodpovědné bytosti jako Karrynka se můžou stát mámou :)
V úterý 10. dubna se nám narodila Linda, hurá! Lindo, doufám, že Ti budeme dobrými rodiči.
Uf, občas mám chuť křičet, že nejsem věc, do které si může každý kopnout. Občas bych propleskla lidi, ať si nepletou příběhy se statistikou. A občas jsem prostě ráda, že skvělí lidé snad existují.
Volaná čísla na nás prý prozradí strašně moc. Obvykle se tvářím, že u sebe bych to chtěla vidět. V telefonní historii mívám střední školy po celé republice, nejrůznější ubytovací zařízení, rozvozy pizzy v náhodných městech, spoustu soukromých nevygooglitelných čísel. Dobře, a matfyzí studijní.
Ale uznávám, že těch 14 obvolaných dětských lékařů na pražském Jižním městě o mně asi něco vypovídá ^^
Má smysl stýskat si nad mlčením, nesepsanými zápisy, promlčenými nadějemi, zapomenutými radůstkami? Asi ne. (Snad ne.)
Je fascinující, jak snadno se z obřích kocourů stanou malí kocourci ^^; Nadšeně beru, ale měla bych též okukovat techniku, jak úspěšně udat staré věci :D Úkolníček pláče, o bytu nemluvě, a přesto doufám.
Kolik toho ještě stihnu zachránit, než se život převrátí vzhůru nohama? Kdo ví. Třeba moc, třeba nic. Beztak věřím, že život vzhůru nohama a zachraňování věcí se nevylučuje. Zatím mě totiž život o opaku nepřesvědčil ^^;
To drobné znepokojení, když se těsně před odjezdem vlaku ozve SMSka. Ta pošetilá radost, když vlak předjíždí auta (a neméně pošetilé zklamání, když auta zase předjíždění vlak). Myšlenky, jak moc příhodné je pro můj život sednout do vlaku s cílem Plzeň. (Ale upřímně, kolik vlaků a kolik cílových stanic pro můj život není příhodných?)
A asi tak miliontá-pátá lekce toho, že svět je malý, cesty Páně nevyzpytatelné a že bych si sakra měla víc všímat a vážit světa kolem sebe. A jestli dneska něčeho lituju, pak jen toho, že neumím úžasnosti světa přispívat víc.
Neříkejte si nic jako „letos jsem vlastně ještě na ledu nespadla“. Vážně si to neříkejte. A už vůbec si to neříkejte, když jdete se štěnětem, které má pocit, že panička rozplácnutá na zemi je výzva ke hře.
Radši mi řekněte, co byste udělali, kdybyste s naraženým zadkem a rozkousnutým rtem po nějakém váhání přeci jen vyrazili do školy na konzultaci, čekali na zpožděný autobus, v něm vytáhli záhadně vybitého Kindla… a nakonec zjistili, že školitel nedorazil.
A zvlášť mi to řekněte, pokud byste zvládli něco lepšího než doufat, že takhle ten den (natož týden) nebude pokračovat :)
Pá pá, statute mládežníka. Nevadí, v duši jsme stále mladí! A stále řešíme svět ^^
Salát bez salátu (ehm, krutony byly, osmahnutá kuřecí prsa byla, dresink byl, jen salát se mi nejspíš povedlo koupit už zkažený). Pouštění programu s nula vlákny (no co, zkusit jsem to musela).
A stále si hraju na zachránce světa ^^ Karrynka, zachraňování situací, s. r. v. o. (to jako s ručením velmi omezeným) :)
Normálně jsem si vyfotila naši kuchyň do alba, tedy aspoň jednu její půlku :D Takhle dobře už nějakou dobu nevypadala. Předpovědi počasí jsem v běžném životě nikdy nesledovala (no dobře, ne že by příprava soustředka nebyla běžný život, ale je to speciální okolnost), nicméně v zájmu venčení štěněte asi začnu.
Už se nemusíme doma přetahovat o napájení! (A ne, nebyla jsem to já, kdo si před Vánoci nechal adaptér ve škole.) Pomalu si zvykám, že pojem má rodina začíná být problematický :) Život plyne a my s ním :)
Tak jsem si naivně vyplnila prezidentskou kalkulačku a zjistila, že kandidáti se liší hlavně tím, kolika komentáři mě urazili. Pfff, to bude tedy volba.
Začíná být čas na povánoční úklid, a taky bych se konečně mohla naučit pracovat jindy než těsně před termínem. A zas bych se někdy měla nechat okouzlit životem :)
Vše nejlepší do nového roku! To zaprvé, jakkoliv už to může vypadat opožděně. Ale víte jak, chaos a vůbec. Navíc mé kuchařské sebevědomí trpí, kokosky se u nás letos podávají v hlubokém talíři se lžicí ^^;
Leč co už, hlavně že se máme a že nám je fajn. Jsem na ten nový rok zvědavá, z mnoha důvodů. Ale těším se. A ono to bude fajn, jiné scénáře se stejně nepřipouští :)
Kdo mě zná, snad by se o mě i bál. Ony teplé čajíčky, dokonce i druhá deka na noc jsou jedna věc, ovšem polštář pod hlavou, jitrocelový sirup (!) či termofor v pohotovosti (!!!) jsou věc druhá. Ale nejspíš to zabralo, a tak je ze mě nejen promovaná inženýrka, ale také promovaná magistra.
A nevím, jestli by to bylo jiné, kdybych nedělala ten FEL, ale matfyzí promoce fakt nic moc. (Ne, vážně, pokud jsou pro vás imatrikulace a promoce klíčové, Matfyz není dobrá volba. Na věci, které se podle mě mění špatným směrem, si postěžuji jindy…) Ale stále se mám fajn a stále věřím, že jednou budu stíhat :D
Uf, GAUK podaný. Uvidíme, konkurence bude velká, ale pokud mi ho schválí, bude to super! A pokud ne… no, část věcí se dá dělat i tak, a o zbytek by se požádalo příští rok zas O:) A já jdu zas pracovat na té organizovanosti ^^;;
Heh, co do aktualizací tohohle místa mi to organizování života moc nejde. Co do brzkého chození spát, s ohledem na to, že sedím ve škole nad rozdělanou prací, také ne. Ale stejně si věřím ^^;
Vrátila jsem klíč od 322ky. Prošla nalejvárnou. Změnila ISICa, a netuším, jestli mám teď menší práva než předtím. Mám novou občanku a požádáno o řidičák. Pixie už oficiálně bydlí v Praze. Stále méně tuším, co s GAUKem. Nebyla bych to já, abych na sebe zas něco neupletla. Příliš přemýšlím o cizích článcích. Jo, a mám se fajn, abych nezapomněla :D
Tak už je ze mě zase zcela oficiálně student :) Mimochodem, zapisovat si předměty z jiných fakult má svá rizika. Tuhle se ke mně v metru přihlásil nějaký chlapec, prý „zo školy“. Chvilku jsem byla v pokušení se zeptat, jestli z FELu, nebo z Matfyzu, zvlášť když Slováci nejsou o tolik běžnější než děvčata. Dřív mi to pověděl sám, prý z HTF :)
Tak už je ze mě pár dní vdaná paní. Učím se podepisovat, a hlavně představovat novým jménem, sžívám se s prstýnkem a říkám si, že už mám oficiálně povoleno básnit a snít o dětech :) Taky jím česnečku lžičkou :D A stále se snažím zorganizovat si život :D
Na předsvatební den mi zbývá, jestli jsem dobře počítala (a mám zapsané vše opravdu chybějící) 19 úkolů. Jůůů. (A ouvej, bojim.) Zahrnují třeba vyřešení toho, kdo odveze nevěstu z oběda na obřad :D Ale my to zvládneme, já nám věřím.
A na odreagování jeden častý dialog z naší domácnosti. „Co uděláme dneska k obědu?“ – „Dobrá otázka.“ – „Špatná odpověď.“ A taky jedna hláška o naší haf. Varování: je hrozně chytrá, roztomilá a možná to ví. :)
Opar je kamarád a mou svatbu si prý nenechá ujít. Grrr! Pro změnu sháníme na poslední chvíli stan. Už aby bylo po svatbě O:) Ale ne, ono to bude fajn, i to zařizování, co nás ještě čeká, bude nakonec hlavně skvělou historkou. Jen doufám, že nedlužím příliš různých reakcí lidem…
Ono je to samozřejmě ošemetné, ale někdy miluju lidi, kteří prostě nedají na mou nechuť a odmlouvání. Místo abychom si výdrží notebooku nechali hlídat spánek, podali jsme si adaptér a časem druhý notebook, kde je čas míň vidět. Není tak snadné ráno dál se hnout, když spánek vokradem', ale stejně to má svý kouzlo.
Tady snad někdo nechce, abych se vdávala. Poté, co nám objekt oznámil, že přehlédli rezervaci od čtyřiceti Němců, a tudíž pro nás nemají místa, přišel příběh zahrnující v Řecku vykradené auto, jehož výsledkem je, že první fotograf nemá čím fotit. Ach, zmínila jsem se, že druhého ve skutečnosti stále nemáme? (Ale máme člověka, který fotit nechce, ovšem v případě nouze byl přijel. Zatím nechci panikařit, ale jo, uklidňuje mě to.)
Tak aspoň na pobavení pár perliček z našeho současného života. „Zatím ten pes ale nemá v koupelně co dělat. Teda, právě že tam má hodně co dělat.“ Plán, že Pixie v noci nesmí do ložnice, má nepatrný háček v podobě Pixie, která se naučila otevírat dveře. Ve skutečnosti jen o malé části našeho bytu jsme přesvědčení, že je opravdu zabezpečená vůči psovi. Když jsme v ní hafu nechali tak pět minut bez dozoru, vyrvala práh :)
Měla bych zachraňovat asi tak všechno, místo toho už jsem zase konspirační. Tentokrát očkování. To, že odpůrci očkování (ať už to znamená cokoliv) uvádějí děsivé věci, je hezké, ale děsivé věci umím vyprávět taky (ostatně, jako bývalá dětská vedoucí bych vás možná zvládla přesvědčit, že člověk, který se dožije 20, je učiněný zázrak, a sezení u počítače je pro děti řádově bezpečnější než kolektivní akce v přírodě).
Že odpůrci říkají jiné věci než lékaři či stát je, dejme tomu, logické. Že odpůrci místo toho tvrdí podobné věci jako výrobci vakcín, už je slabší. Ale to, co mě vážně děsí, je opačný směr. Že tvrzení výrobců vakcín jsou nejpodobnější tvrzení odpůrců, nikoliv tvrzení lékařů. Jo, děsí je správné slovo.
Ahoj světe, chci se pochlubit si teď odpustím, místo toho si jdu zoufat a volat o pomoc. Co to bylo za nápad, naplánovat si svatbu na závěrečný víkend Týdne hokeje a ubytování objednat v penzionu, který je schopný ani ne tři týdny před akcí zrušit rezervaci? Tedy pardon, snížit počet rezervovaných lůžek a velkoryse nabídnout doplnění kapacity přes dva kilometry daleko z části na palandách a gaučích?
Chci říct: úplně čistě náhodou, netušíte někdo o ubytování do půl hodiny od Kamenického Šenova, kam by se ze soboty 23. září na neděli vešlo přes 30 lidí? Ne že by to muselo být jedno místo, ale všechny části ubytování v dochodové vzdálenosti dost preferujeme. A ano, na tohle chceme vlastní sociálky a nechceme palandy.
Ahoj světe. Ne, nenaučila jsem se nový programovací jazyk, ale chci politovat. Mám na krku nemocného milého, nevycválané štěně, přípravu nějak rychle se blížící svatby a na štěně nepřipravený byt, který jsem já v takhle hrozném stavu při prázdninových návštěvách určitě nenechala. Kdo mě polituje? O:)
Naše úžasné štěně. Milí lidé. Děcko mávající u trati. Život.
Čím méně toho děláme, tím méně toho stíháme. Brzy bude čas vrátit se do zběsilého pracovního tempa a zběsilejšího životního tempa. Chci to, těším se. Ale těch ospale unavených prázdnin mi bylo třeba. (Je to vůbec česky? Nevím. Bolo mi to treba, bolo to treba nám.)
Je už čas na naději? Jak jen se můžeme tak ztrácet lidem, kteří nepřestávají být úžasní? Nestihla jsem toho za poslední rok trochu moc? A neměla bych naopak stíhat víc? Někdy potřebuju míň přemýšlet a víc konat. Ale mám se fajn :)
Wow, já prošla letištní kontrolou nejen bez stresu, ale i bez nálezu. Lublaňskému letišti by prospělo víc respektu a důvěry, ale fajn, zvykám si. I na ta letadla si zvykám, ač pořád au au, má ouška. A to taktně pomlčíme o životním prostředí.
Uzavřené Muzeum mi původně přišlo jen jako drobná nepříjemnost, ale když člověk pospíchá z letiště na hlavák, naroste ta nepříjemnost do vyšších rozměrů. Ještě že to nebyl poslední vlak. Tak či tak, CEOI byla úžasná. Nepropašovala bych se příště zas? O:)
Nestíhááám :) Tak jen pár střípků: Ušili jsme boudu na dědečka, chtěl s námi stavět boudu, a my ji zatím postavili sami. S naší dámou bychom měli jednat v rukavičkách (kožených a pořádně silných). Neměla bych číst náhodné články na Netu, teď mám pocit, že jsem pomalu alkoholik :D
Uááá! Já už zase napsala zprávu a nezveřejnila ji. To už se mi asi nikdo další ke jménu nevyjádří (tedy, ono už je hlavně vybrané…) a milý se mi bude smát, achjo :)
Ale jinak jsem se tu hlavně chtěla pochlubit, že jsem odstátnicovala! Podle zlých jazyků je ze mě tedy magor inženýr :), podle méně zlých paní magistra. A nedá mi to, pochlubím se – nevím jak, ale mám obě části státnic i státnice celé za jedna!
Jinak vám řeknu, mít mámu i dědu ve stejné pražské nemocnici, když jsou oba nepražáci a každý z jiného města, je zvláštní ^^; A nevěřte IDOSu, že přestup na zastávce U Labutě je dobrý nápad :D A já jdu dělat něco užitečného a přestat být meta-úrovní nadávání na jiné, zejména jdu přestat remcat na lidi, kteří na blozích remcají na uživatele Facebooku ^^;
Dnes mi doputovali posudky k diplomce, a ač mě vedoucí chválí víc než oponent, oba práci doporučili k obhajobě, to je doufám dobrá startovní pozice :) Anketní otázka pro ty, kterým stojí za to reagovat: pojmenovali byste fenku německého ovčáka spíš Piňa, nebo Pixie?
Víte, co je dobrý nápad, když máte v rámci úkolu napsaný program, který běží dlouho, a tak si zmenšíte data, přičemž si upočítáte, kolik si jich můžete dovolit, aby program skončil, než půjdete spát (protože brzy ráno už musí být odevzdáno)? Správně, pustit ten program na správných datech. Ale stejně jsem dostala dost bodů na pěknou dvojku, a můžu ke státnicím!
Úklid bytu postupuje pomaleji, než by se mi líbilo, ale rychleji, než jsem se bála. Potraviny se zatím posouvají spíš po papírech s plány, co kdy uvařit, ale věřím, že aspoň většinu toho sníme. Mám vypsaný jeden okruh z pěti (ale jeden předmět z devíti, přičemž na tři jsem nechodila, a jeden ani nemá veřejné materiály) plus hafo otázek, ale to půjde.
No prostě, rozhodla jsem se, že když mi lidi zkouší přiřknout nadpřirozené schopnosti, tak to holt zvládnu :D
Ne že bych ze sebe chtěla preventivně dělat superženu (protože zatím odmítám jiné varianty, než že bych vše zvládla), ale mám pocit, že jestli budu za měsíc spokojená, usmívající se, vše stihnuvší Karrynka, už nikoho nepřesvědčím, že jsem ten stroj času stále nevynalezla.
Pozítří mám zkoušku, ve středu mám zkoušku (z povinné literatury mi zbývají tři knížky), do čtvrtečního večera chci mít uklizený byt, nejpozději v pondělí potřebuju uzavřít studium a chybí mi odevzdat dva netriviální úkoly. Do dvou až tří týdnů od teď potřebuju mít kompletně zpracované, roztříděné a založené papíry (dohromady je ta kupa vyšší než balík pěti set papírů do tiskárny), dotažený úklid bytu (tj. i těch částí, které nejsou vidět náhodnými hosty), provedené zabezpečení bytu vůči štěněti a zlikvidovanou spoustu zásob. Za dva týdny bych ráda obhájila diplomku a za tři týdny mám odbornou část státnic. Stále mám v hlavě DMD a do toho musím takové maličkosti jako vařit nebo spát.
Taky máte pocit, že si dost věřím? :)
Tolik nezaznamenaných chvil. V hlavě zní „jen uhánějte blázni“ i protivný hlásek vyjadřující naději, že oni si neříkají to samé, protože by taky věděli, že ty v protisměru čeká kolona.
Falešné hrdinství i hrdinná falešnost toho, když odhlédnu a tvářím se, že ty policisty ani přijíždějící záchranáře nechci sledovat a nechci dělat z cizího příběhu jen divadlo. Nejrůznější mašiny, výhledy i fascinující architektura obyčejných domů. Já vím, je tu krásně, ne že ne.
Přízemní anketní otázka na konec: proč můžou být pro Karrynku těžké recepty, které v nějaké fázi dojdou ke kroku „vložte do předehřáté trouby“? :)
Takže si to shrneme, dneska jsem: zaspala budíka, nastoupila do tramvaje jedoucí opačným směrem, vypalovala na CDčko vožené do mechaniky obráceně, vypalova na CD vložené v mechanice jiného stroje (a fascinující shodou okolností v mechanice toho mého bylo CD taky), dodala anglicky psanou práci v česky nadepsaných deskách a zapomněla na svůj svetr. Pokud tedy něco nezapomínám teď.
Taky máte pocit, že pro mě dnešní den není ideální na komunikaci s úřady? Ani na psaní úkolů? (Už jsem stihla odladit dvě fatální chyby ve skriptu testujícím správnost samotného řešení.) A že bych celkově měla leda tak zalézt a opatrně přečkat zbytek dne? :)
Pro kohokoli, koho by to mohlo zajímat: odezvdala jsem diplomku. Jak moc se mi povede obhajoba a jak moc budu za pár dní litovat uspěchaného dokončování, je samozřejmě otázka, ale zatím doufám, že všechno dopadne dobře. Jo, a zas jsem si vzpomněla, že nemůžu vyplňovat anonymní dotazníky :)
Pokud mi sepisování diplomky půjde dál stejnou rychlostí, budu na ní pracovat ještě 22 hodin. To 1) není pravda, protože zbývající úkoly jsou o kus náročnější než ty hovoté, a 2) tak jako tak vůbec není hezké. Ufff. Ale to se nějak zvládne.
Jedna momentka z psaní diplomky pro ty, kteří trochu umí anglicky: píšu o psovi, který jde do boudy, a chci ukázat, co se stane, když pes nebude pes, ale fena. A ksichtím se, neb jsem zjistila, jak se řekne fena :)
Do háje, do háje, do háje, do háje! Tolikrát už nám říkali, ať když chceme někomu něco říct, uděláme to hned, že příště už by mohlo být pozdě. A myslíte, že se tím řídím? Do háje! Alasdaire, promiň, nevěděla jsem… měla jsem moc ráda Tvé příběhy.
Mrmly mrmly. Co to bylo za blbý nápad, psát o češtině v angličtině? To si tu pak popisuji věci jako nahrazení slova konjunktura za spojení ekonomický růst a chci se tvářit, jak je to druhé snazší. S anglickým boom a economic growth to tak nevyzní.
A což teprve, když jsem psala o nahrazení slova vlče spojením vlčí mládě :)
Víte, co můžete zjistit při psaní informatické diplomky? Že čeština je nějaká těžká :) Zejména když se v anglicky psané diplomce snažíte nastínit českou gramatiku.
Svět, který trochu je a trochu není. Přísahala bych, že je to z nějaké písničky, ale Internet mlčí. Štve mě pomalá wifi i těžko najitelná tlačítka pro znamení nouze v tramvajích (to druhé mnohem víc).
Nálada ne snad na bodu mrazu, ale v bodě vzteku, a to je mnohem horší. Ale já si zas najdu něco, proč se smát, neb špatná nálada neprospívá mé náladě :)
Už zase ponocuju (to DMD byl taky nápad ^^), ovšem náhodné přehrávání mě v tom výběrem písniček podporuje. Bavím se. Mým snem je sbalit si svých pět švestek a vyrazit někam se stanem na zádech, můj milý by si prý sbalil pár švestek v podobě slivovice a vyrazil k moři :D Zapomínám si psát věci do úkolníčku a pak nevím, co všechno nestíhám. Ale já se to zase naučím. Z knihy triků pro psa vybíráme ty bezpečné, ne z hlediska psa (válej sudy bezpečné je, otevři dveře ne, a zatrub na klakson už vůbec ne). Proč mám pocit, že googlit něco jako místo vhodné pro svatbu, kde se jich ale koná málo z principu nefunguje? :) Zas nadávám na poskytovatele ubytování. Na webové stránky patří informace jako počet lůžek v objektu nebo orientační cena za osobonoc. Aspoň v mých představách… Ale jinak se mám fajn :D Já se picnu. Rok chodíme (pravda, velmi příležitostně) po obchoďácích a ne a ne najít postel, která by se nám oběma líbila. Pak takovou potkáme na návštěvě v hotelovém apartmánu. Jenže odtamtud ji člověk neodveze :) Já vím, v noci se má spát. Ale pro vhodnou definici noci či spánku bych to jistě splňovala… O:) A víc radši nic. Chtěla jsem se tu dělit o historky z natáčení, totiž z příprav olympiády. Jenže pak mi došlo, že nevím, kolik účastníků, a hlavně jakým způsobem tohle místo sleduje, a ještě bych jim mohla nějak napovědět :D Hehe, když Orko řekne „nebude to na dlouho“, asi je to dobrý důvod panikařit O:) Už zas tolik promlčených chvil (já vím, skoro větší evergreen než „blog bude“). Ale neodpustím si pozvánku na SOSácké DMD! Občas mě lidi podezřívají, že bych mohla být fajn holka, netrpící některých dívčími zlozvyky. Neoprávněně. Situace z dnešního rána: Karrynka stojí před postelí, kde má hozené tak čtyři sukně nošené v nedávné době. „Já nemám žádnou sukni…“ Karrynka stojí před skříní, kde má dalších skoro deset sukní. „Já fakt nemám žádnou sukni…“ Karrynka klečí před poličkou, kde má zhruba patnáct triček. „Tohle se nehodí, tohle by bylo jak pěst na oko, v tomhle bych byla nevýrazná, … uááá, nemám co na sebe!“ :) Kdysi dávno mě jedna kamarádka obvinila, že podvádím, když jsem bez zaváhání vyřešila její otázku. Zčásti mě to urazilo, zčásti mi to bylo líto. Dnes je mi hlavně líto, že jsem nepodváděla, že jsem opravdu něco tak absurdního vymyslela. Asi jsem se fakt zlepšila v hraní na kytaru. Už ji můžu popadnout a jít si hraním obvykle necvičených písniček zachraňovat náladu a rozum. Víte, co dostanete, když zavřete čtyři matfyzáky do jednoho auta? Spoustu legrace :) Baví mě bláznivé akce, ať už jde o jednodenní výlety na Moravu, nebo dobíhání vlaku na poslední chvíli. Před týdnem jsem si jakožto rychlé, nepěkné, ale účinné řešení jednoho problému k alse nainstalovala pulseaudio s tím, že kdyžtak časem spravím zvuk. V pondělí jsem nemocná usoudila, že na vše kašlu a jdu se podívat na film. Správně, následoval scénář, u kterého byste nechtěli být osobně. Ale ťuk ťuk, zvuk už snad chodí. Doufám, že mě můj milý nezahryzne O:) Měla jsem budíka na sedmou, tři čtvrtě hodiny se válela v posteli a pak o půl sedmé vstala. Vážně bych s tou rozbitou synchronizací času na mobilu měla něco udělat. Znáte ten pocit, kdy něco chcete, ale nechcete to chtít? Některé maily píšu asi dýl (aspoň přepočteno na slova), než jsem psávala maily svým platonickým láskám. Cesta mých momentálních snů je snad vážně otevřená. Ťuk ťuk a prosím. Trochu opožděně, ale s nezmenšenou upřímností: díky všem, kteří mi porovnali dvojice! Ve skutečnosti ještě čekám na pár přislíbených hlasů, ale pak se hned vrhnu na analyzování. Páč pro mě je to sice práce, ale pro diplomku to snad budou cenné výstupy :) Pochválila bych se, že navíc na diplomce vážně občas pracuji, ale znám se, tak pochvalu riskovat nebudu O:) Konec února se rozpustil ve vystopování tekoucí vody k rozpojeným odpadním trubkám, probourávání kusu zdi a další radosti… ale zase můžu mýt nádobí! :D Poslední dobou mi nějak moc často srdce buší jako splašené (včera jsem slítla ze schodů, dneska testovala možnosti své životní dráhy). Pořád neumím používat git pro vlastní projekty, ale vážně se to jednou naučím ^^ Jak moc zoufalý případ jsem? Mám v kódu # FIXME: Tohle se rozbije, až se nebude pracovat jen s lemmaty a o řádek níž # FIXME: Čili už se to rozbilo. Spoléhalo se někde na to, že tu je strip_lemma? Možná bych mohla konečně přiznat, že jsem aktualizovala rozvrh. Víte jak, realitě to nebude odpovídat určitě, ale dá vám to představu o mé představě ^^ A taky bych mohla přiznat, že jsem rozchodila sice mizerně vypadající, ale jinak snad funkční porovnávání dvojic, což je věc, která se mi bude hodit do diplomky. A hlavně bych chtěla poprosit ty z vás, kteří budou mít chvilku času, o pár hlasů. Oficiálně jich sháním 100 (ač dvojic je mnohem víc), ale i pár pomůže. A kdyby někdo chtěl pomoci, ale až po konci února, dejte prosím vědět. Nemám úplně ráda ty přechody mezi ročními obdobími, kdy ráno člověka téměř fyzicky praští do tváře mráz a odpoledne je v zimní bundě strašné vedro. Už se zase blíží semestr, a já ještě stále nemám dva + dva zápočty. Ale pořád lepší než leckterý jiný rok ^^; Víte, jakou výhodu má open-source? Když vás seřve a vám se nepodaří vygooglit chybovou hlášku, vždycky se můžete podívat do kódu a najít její příčinu tam :) Netušíte někdo, co se to tu děje? Vyjdu z Matfyzu a co nevidím, hasičské auto. Blikající. Kouknu doleva, tam druhé, kouknu doprava, tam policejní auto. Suma sumárum tu (aktuálně) máme tři velká hasičská auta, jedno malé, a k tomu dvě policejní. Proč, nikdo neví ^^; Ono se možná nezpívá nadarmo „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Nevíte někdo, jestli ve Vimu existuje „opačná hvězdička“ (čili najdi mi slovo pod kurzorem, ale směrem dozadu)? Naše vtipkování o terminálech (ne)ladících k oblečení mě baví ^^ Řeknu vám, občas je to nejhorší, co může program udělat, dělat přesně to, co mu člověk řekl. Proč raději nedělá to, co jsem chtěla, aby dělal? O:) Jdu si zas jednou zaspamovat O:) Musím říct, znám příjemnější pocity než poslat opravu úkolu a ani ne o šest hodin později posílat opravu opravy. (A jsem nepoučitelná, zas jsem se na ten úkol podívala i po odevzdání. Další chyby nevidím a vážně doufám, že je to tím, že tam nejsou.) Naopak jsem zjistila, že povídat si večer v postýlce o PAC-naučitelnosti je překvapivě příjemné :D Zasloužím si pochvalu, nejen že jsem do mailu nenapsala nic jako „doufám, že tento důkaz už se opravujícímu bude líbit“, ani jsem ve zprávě k úkolu nevyjadřovala naději, že mi můj vedoucí diplomky nebude mít za zlé, kolik času jsem věnovala tomuto úkolu O:) A taky si zasloužím vynadat, podívala jsem se na úkol po odeslání a našla v něm chybu :( Můj milý mě připravuje na to, že děti, zvířata a vůbec naše snad-budoucí-zoo nebudou jen radost. Včera třeba tím, že mi rozbil mou milovanou konvičku na čaj. Doufám, že moc dalších názorných ukázek nebude O:) Mám pocit, že tím si o to přímo říkám, ale jestli mi někdo zítra popřeje ke čtvrtstoletí, bude praštěn O:) Už jsem tu prozradila, že téma mé diplomky je zjednodušování textu. Zatím v podobě nahrazování slov za jednodušší. Teoreticky. Občas to funguje pěkně. Tak třeba nám vaří v jídelně (místo kantýny), věty mají divnou stavbu (místo struktury), pacientek jsou množství (místo kvant, jen „ty množství“ zní divněji než „ty kvanta“), konec je taky mnohdy snazší slovo než závěr. Někdy je to slabší, spíš než hranici shody bych použila původní míru shody, cesta a silnice nejsou zaměnitelné vždy, z předmětů píšu spíš původní zkoušky než ty navržené kontroly a o milém budu i dál tvrdit, že je robot (a ne automat). A někdy je to tristní. Ten skript jsem fakt potřebovala pustit na spoustu souborů (nikoliv výborů), nečekaný spiklenec nebyl kejklíř a lahůdka odpůrce (to jest dobrota oponenta) mi stále vyvolává úsměv na tváři :) To nemluvím o tom, že z „ráda se flákám“ se stalo „ráda se biju“ :) Fakt jsem v té chviličce zahlédla poutač na Alexandrovce? Možná je dobrá chvíle si povzdychnout, že jsem se před pár dny zvukovými asociacemi dostala až k tomu, jak od jisté doby nemám ráda zmínky o Iron Maiden. A mohl by mi někdo vysvětlit, proč je v SISu jako aktivní pracovník vedený mrtvý člověk? Ovšem na veselejší notu. Přišla jsem na výherní strategii v naší kantýně. Musím si dávat jídla, která mi za normálních okolností nechutnají :D Mám radost, našla jsem jednu milovanou písničku z dětství! Tedy, z už dávného dětství (ano, je od Dády ^^). A taky jsem nezapomněla název písničky, která mě zaujala tehdy na chatě! Kromě radosti mám taky skvělou motivaci nedělat diplomku na poslední chvíli. Skripty, které mi připravovaly data, běžely bezmála deset hodin. Zpracování bude rychlejší, ale… no, teď už to taky chvilku přemýšlí :) Když chci za práci dostat pořádně zaplaceno, musím vykazovat aktivitu spojenou s nějakou nahlášenou chybou. Aktuálně jsem v pokušení nahlásit chybu „Nemám co na práci“ a vykázat si aktivitu na ni :D Já si tu ještě nestěžovala, jak náročné (a nevděčné) může být opravování, že? To jsem tuhle pomáhala opravovat zápočtové testy. Byly na 20 bodů, na úspěšné napsání bylo třeba získat 10. Všichni čtyři opravující jsme postupně prošli celý test jednoho studenta, který to napsal na 9.5 bodu, a nikdo z nás tam ten půlbod navíc nenašel. Ráda se flákám… takže zjišťuju, že se vyjadřuju děsně složitě a nesrozumitelně :D Musím se naučit připravovat gnocchi. U nás v kantýně je dělají fakt výborné, takže to nemůže být tak těžké O:) Některé nedůkazy i nematematické řady jsou úžasné. Poznají nás po lásce… jsem nějaká rozezpívaná :) Tyjo. Mé naštvání se na Standu z Blog.cz je ještě stále na hlavní straně, a už mě vytočil znovu. A to Blog jako takový od té doby vážně nesleduju, jen pár konkrétních bloggerů. Vztek, anebo pláč (no dobře, v té písničce je to naopak, ale vážně silná káva je to i tak). Mimochodem, kdyby někdo z čtenářů (jedno zda stálých či zcela náhodných) tento týden hledal, co dělat místo jiných věcí, nabízím následující (ale ne že na mě pak hodíte odpovědnost za neudělané úkoly): Projděte si pár příspěvků z tohohle pseudoblogu a vyberte z nich věty, které vám přijdou těžké na čtení či pochopení. Třeba protože mají divnou strukturu, obsahují nesrozumitelné slovo, jsou nejednoznačné, moc dlouhé, cokoliv. Správné odpovědi neexistují, resp. správné je cokoliv, co vám přijde těžké. (Pro ty, kteří tázavě pozvedají obočí, doplním minivysvětlení. Má diplomka se točí okolo zjednodušování českého textu a potřebuju mimo jiné příklady složitých vět. O sbírání příkladů ze života by bývalo bylo lepší si říct před pár měsíci či týdny, navíc si nějaké kandidáty umím sama vytáhnout z korpusů. Ale tady se asi pár komplikovaných vět najde, a pokud by je někdo (či dokonce víc lidí) zkusil identifikovat, můžu se podívat, nakolik vybíráme stejné věty. Míru takovéhle shody si totiž vůbec netroufám odhadnout, a zároveň je to zajímavá věc.) Tři ošklivé včerejší krize: Při té první definitivně padly plány doplňovat další systémy a testovat další nastavení. Při té druhé jsem se definitivně vzdala myšlenky na pořádnou analýzu výsledků. Při té třetí naštěstí padla jen má linuxácká čest. Odevzdání v 23:59:52 doufám na dlouhou dobu trumfuje všechny poslední chvíle. Pomóc, už je jen málo přes 12 hodin do deadline! A mně to pořád nefunguje tak, jak bych chtěla. (Ale něco to dělá, ťuk ťuk, snad správně.) Zajímalo by mě, kolik nás je, kteří nad tím úkolem dneska sedíme a zoufáme si O:) Jůůů! Záviďte nám (nebo možná ne, závidět není hezké, přejte nám to), tady nádherně sněží. Nebo se možná spíš chumelí. Tak, nádherně tu chumelí! (A ne, nevím, jaký je mezi těmi slovy rozdíl, ale vybrala jsem si ^^) Obsadím přední sedačku, a přestože neřídím, tak trochu mi patří silnice, v pozdrav zvižené ruce řidičů i tanec vloček ve svitu pouličního osvětlení. Už jsem říkala, že miluju zimu? Chtěla jsem prohlásit, že mé předměty se nově dělí na ty, z kterých jsem snad napsala zkoušku, a na ty, z kterých mám zápočet. Pak jsem si vzpomněla na morfo-synta-analýzu. Do háje O:) Ale stejně je to na mé poměry nezvykle nadějný mezivýsledek ^^; Nevím, o kolik opravdu budu pozitivnější, ale zkusím to ^^ Všímám si jistého posunu oproti loňsku či předloňsku. Nejhorší varianta už pro mě není, že bych zkoušku nenapsala, ale že bych ji napsala třeba na trojku, nebo na ošklivou dvojku (jakkoliv SIS neodlišuje mezi pěknou a ošklivou dvojkou)… První zkoušku tohtotýdenního (stále nevím, jak se to slovo řekne hezky) maratonu jsem snad napsala. Jestli ale na jedničku, to nevím, to můžu jen doufat. Nicméně není čas se trápit, zbývají dvě hodiny do další zkoušky ^^; Uááá! A to není vyděšený výkřik, ale vzteklý. Když jsem si tu všimla pár mušek, začala jsem podezřívat zbytky zpracovaných jablek a rozhodla se je urychleně izolovat a urychleně přikrýt chladnoucí žemlovku. Když jsem vzala pytel na odpad, zjistila jsem, že je děravý… a trůní v něm molí červ. Sotva jsem sáhla do železných zásob víček na dózičky (jo, posledních pár dní vařím do krabiček dost), vybafnul na mě další. Argh! S invazí válčíme už nějakou dobu, a asi se to fakt nespraví samo. Posledně jsme menší kolonii našli v gauči, předtím se nám moli objevovali v jáhlech, v ponožkách, jen tak na zdi či stropě, v karimatce, ve spížce se zeleninou, … Já už fakt nevím, odkud se berou. A prohledávat celý byt, kde je nota bene spousta věcí v nestandardním režimu, abychom mohli chytat podtékající vodu, se mi fakt nechce. Achjo. (Ale slibuji, že příště zkusím být pozitivnější ^^;) Jsem ráda, že jsem dnešní konzultaci neodvolala, rozhodně byla přínosná. Ale myšlenky z ní si budu v hlavě rovnat možná do příští konzultace… Na momentálně nádherně zasněžené Praze je špatně jedna jediná věc: ten sníh už začal tát. I ta Praha sama je pod sněhem nějaká hezčí. Jen jsem litovala, že nemáme sáňky ^^ Občas mě různé anglické texty přesvědčují o tom, že má angličtina zdaleka není dokonalá. A občas zjistím, že problém není v neznalosti anglických slov, ale v neznalosti konceptů, které označují. To jsem se tuhle dozvěděla, že sonority je sonorita, laryngologist je laryngolog a phonation je fonace. K pojmu bronchoconstriction jsem překlad nenašla vůbec. A když můj slovník nezvládl přeložit ovine, zkusila jsem Google – který usoudil, že mě zajímá o víně :) A ještě jedna stížnost na mého milého :D On se mi normálně směje, když prohlásím „nekoukej mi do toho souboru, který neexistuje“ :) Jsem stále víc okouzlena Národní knihovnou. Náramně se bavím, neb si tu hned dva lidé finalizují a tisknou diplomku. Občas si dělám legraci ze svého milého, že je robot, ale byla jsem to já, kdo dneska neprošel antirobotí komentářovou ochranou ^^; A přišla jesm na další způsob, jak si vykoledovat pobaveně přezíravý pohled mého milého :D Konkrétně prohlásit, že nemusí sněžit už napořád, jen dokud tam nebude sněhová pokrývka, ani nemusí být velká, stačí 20 čísel :D Kdy už mi dojde, jak nebezpečné je využívat medvědí služby? :) Možná jsem dneska byla krapet drzá, ale klidně budu i drzejší O:) Hloupé je, že kódící části úkolu bude zřejmě stačit čas srovnatelný s těmi šesti zrušenými sloty, dobré je, že ho třeba i udělám (ťuk ťuk). Jak moc si zahrávám s lidmi, a jak moc s osudem? Můj vedoucí se mi normálně vyhýbá :D Ale ono má své výhody, když je zároveň mým vyučujícím ^^ Venku sněží! Doufám, že to tomu aspoň chvilku vydrží, ať i my v Praze z té zimy něco máme O:) Šla bych se toulat ven, kdybych si po x-té nezkoušela hrát na vzornou :) Tak jsem to zakřikla tak napůl :D Chtěla jsem tuhle napsat 2. 1. 2016, překlepla se, napsala 2017 a pak mi došlo, že je to správně :D Pokud vážně platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, budu mít celý rok vzorně plněný úkolníček, wihí! A šupajdím do postele, ať to můžu ukecat jako „okolo půl jedenácté“ :D Jen pro úplnost, poznámka o tom, že předsevzetí jsou na webu a nejsou odkázaná, znamenala to, co mám na mysli obvykle: hrajte si, chcete-li, a hádejte, ale nemějte mi za zlé, pokud opravdu najdete O:) Mimochodem, zasloužím si oficiální pochvalu za to, že jsem letos ještě ani jednou nenapsala do data rok 2016. (Schválně, jestli jsem to právě zakřikla :D) Zas jako by nám někdo za okny vyměnil Prahu za Londýn. Předsevzetí na rok 2017 už existují (ano, jsou na webu; ne, nejsou odnikud odkázaná), předsevzetí na letošek budou vyhodnocena asi zítra. Vážně už se blíží další rok? Uteklo to nějak rychle. V každém případě do nového roku všem přeji v první řadě pevné zdraví, hned vzápětí pak spoustu spokojenosti, naděje a splněných přání :) Ať se nám ten rok 2017 vydaří! Já už vím, proč mi to včera neznělo tak strašně, jako když si to jen promítnu! Zapomněla jsem se zmínit o té občas vyplavené koupelně :) Ale pozor, už víme, že nám teče minimálně přívod vody k vaně. Že se tedy zrovna to bude s naší okachličkovanou vanou opravovat asi dost blbě, je věc druhá ^^; Kytky by zřejmě užily trochy péče, byt by rozhodně užil pořádného úklidu, já mám kašel na způsob zápalu plic a můj milý je prostě nemocný. Ale jelikož mám zálibu v tragických a jinak děsivých scénářích, nebudu se ani obtěžovat otázkou, jestli si umíte představit lepší vstup do nového roku :) A zjišťuju, že jsem z mnohem většího (nebo spíš menšího) maloměsta, než jsem si myslela. Aneb Karrynka potřetí zkouší najít gynekologii v Praze. Mě fakt uráží, když je objednání přes telefon nadstandard, a vysloveně mě točí, když je nadstandardem dostatek času na vyšetření (jo, to už jsem u pár ordinací potkala). Kdybych netušila ty kvanta spokojených pacientek, asi píšu stížnosti na všechny strany. Achjo. Ale jinak se mám fajn, kdyby to z toho záznamu náhodou nebylo poznat :) Díky, nečekaný spiklenče! Pro záznam, s LEXensteinem jsem si pohrála, dokonce včas :) Asi zahryznu vedoucího, nebo tak něco O:) Máme příliš dárků. Už jsem říkala, že se bojím Vánoc v cizí rodině? ^^ A že jsem si našla chlapce z příliš oříškomilné rodiny? :D A teď vážněji. Štědrý den je až zítra, ale stejně vám všem – včetně těch, kteří mi něco provedli, nedodali, neozvali se, …, zkrátka vážně všem – přeju nádherné, požehnané Vánoce. Co nejvíce radosti, blízkost těch, na kterých vám záleží, a to vše protkané klidem a pohodou. Šťastné a veselé! Víte, jakou nevýhodu má, pokud má vaše pocitové bydliště s Prahou zejména autobusové spojení, zároveň vaše faktické bydliště má s vaší školou v podstatě autobusové spojení, a k tomu jste zvyklí říkat „doma“ tomu místu, kde ten večer spíte? Správně, pokud váš milý zapomene, že zrovna dneska jedete za rodinou, z hlášky „tak já asi vyrazím na autobus a pojedu domů“ to nepozná :) Zvlášť, když jsem volala ze školy, primárně kvůli zjištění, že předvánoční posezení s kamarádem dnes není. Mimochodem, jedu domů a stále nevím, jestli se do Prahy vrátím zítra nebo za týden :) Balení to trochu komplikovalo. Nemluvě o tom, že i tak jedu ve variantě vánoční stromeček :) Závěr dnešní hodiny bych klidně mohla přihodit k včerejší debatě o tykání, vykání, odstupu, přátelství a vůbec. Ano, jsem zapovídávací :) Ještě technický závěr: používá-li někdo z vás wicd, stává se vám, že by po připojení k wifině rozhraní (curses) spadlo s chybou dekódování unicodeu, ale wifi spokojeně běžela? Nechci si stěžovat, rozhodně ne na tu běžící wifi, ale motá mi to hlavinku. Tak trochu rozpolcená mezi KAMem a ÚFALem. KAMí kancelář, KAMí akce, KAMí lidé, KAMí mailing list. ÚFALí předměty, ÚFALí diplomka, ÚFALí sny a plány. A pětimetrové teleporty, které zaberou pomalu minuty. Jsem nadšená z klasických trhovců. Vánoční dárky úspěšně přibývají. (Ale jakkoliv nadávám na laciná opatření po německých útocích, když se sotva prodírám mezi lidmi u stánků na Václaváku a o pár metrů dál se rozhouká policejní auto, nemám z toho dobrý pocit.) A už můžu propagovat i Matfyz ^^ Jen si asi budu muset zítra zkusit došlápnout na vedoucího O:) Kdy jste naposledy provedli rm -rf; git clone? Já včera večer ^^; (A kdy jste naposledy editovali soubor indexovaný gitem, změnu necommitli a pak toho u jiného stroje litovali? Já dnes dopoledne, resp. teď ^^) Řekněte mi, je to náhoda, nebo obecný jev, že víc než hrozné zprávy zraňují zprávy neúplné, zachycené napůl náhodou? Kam jsme se poděli, kam jsme se to poděli, kde je ti konec můj jediný příteli? Z paměti vyskakují jména a příběhy… Vánoce jsou časem odpuštění i vzpomínek. Ale když jsme u vzpomínek, mám materiály a můžu propagovat FEL, hurá! :) Jestli něco vážně nemám rá… chci říct, jedna z mnoha věcí, které nemám ráda ^^, je, když se zaregistruji do e-shopu a následně mi z něj přijde na mail heslo v plaintextu. Když je pod tímhle heslem v plaintextu navíc napsáno, abych své přihlašovací údaje nikomu neukazovala, mám chuť najít palici a dojít autory praštit. A jelikož je stěžování fajn, jdu si stěžovat dál :D Věc, která mě umí vytočit, je CVSčí "merge with differences", která si ode mě nechá zadat dvě revize a následně mi [většinou] přenese nikoliv rozdíly mezi nimi, nýbrž kompletní změnu do současného stavu. Grrr. To naštěstí nemám v hlavě všechny ty stížnosti na Notesy a PL/SQL Developera, kterými se sice snažím šetřit (protože stěžovat si je fajn, ale pohodě to nepřispívá ^^), ale obvykle mi to moc nejde. Nechcete mě někdo pohladit či obejmout? ^^ Krom dnů toulavých jsou také úžasné dny náhodné :) Sedla jsem na autobus, který by mi IDOS možná neschválil, ale na Ačko mě měl dovézt, tak co. Mile jsem se v něm zapovídala s náhodnou paní. Ulovila jsem metro a potkala dávnou kamarádku. Ruku k dílu jsem přikládala trochu delší dobu, než byl plán, a pak jsem v metru zpět radila nějaké cizince s přestupem. Skoro jsem si říkala, jestli není hřích vůči osudu dojít zbytek cesty pěšky (místo lovení dalšího MHDčka)… dokud jsem pár metrů nad Mírákem neměla úžasnou mikrokonverzaci s nějakým cizím pánem :) Mé náhodné přehrávání stále umí vrazit nůž do zad a něžně pohladit (v tomto pořadí). Doma to spíš než předvánočně vypadá povýbušně, ale to se spraví, přinejhorším příští rok :D Fňuk, asi letos nebudu na informatické besídce. Když už nikdo nemá obraceč času, nenašel by se aspoň jeho zpomalovač? ^^ Proč mám pocit, že jsem tu zpunktovala skoro vánoční úklid? O:) Mé zadání snad bude vážně existovat! A stejně bych potřebovala obraceč času O:) Mimochodem, kopejte do mě, prosím, pokud se do konce týdne nepochlubím, že jsem si konečně pohrála s LEXensteinem. Mám hrozné dilema kvůli hodinkám. Zamilovala jsem se do myšlenky dřevěných hodinek, vypadají krásně a vůbec, jenže mi nikdo neslibuje, že přežijou durch moknutí, kdy z člověka teče voda… což se mi s mým přístupem typu deštníky jsou zlo jednou za čas stane. Áchjo :) Nejsem si jistá, jestli jsem tím, že bych měla shánět vánoční dárky, myslela na úkor diplomky, statistických metod a povídky do Nadílky O:) Ale ono to snad projde O:) Dlužím, resp. dodávám druhý zápis z KZVček, neb víkend má dvě noci ^^ Spousta hlášek, které nevím, jestli se vůbec smí vynášet na veřejnost. Ta písnička má schopnost lézt mi do života, i když na ni jen pomyslím. Přiložím ke rtu sklenku s vínem, zatímco mi jeden kluk nádherně hraje na kytaru. Existují věci, za které jsem svým souputníkům nesmírně vděčná, a možnost hrát a zpívat patří mezi ně. Nejsme perfektní, oni ani já, ale být tady i být spolu je úžasné. Doufám, že mě v práci nikdo nezahryzne: v kuchyňce jsem ukořistila obrovský hrneček, který teď už bydlí na mém stole O:) Věřte mi to, nebo ne, ale neumím v mailech vyjadřovat emoce. Někdy je moc fajné být nekonvenční :) Jednou za pár týdnů až měsíců se mi stane, že se v noci probudím a mám strašný problém znovu usnout. Dneska jsem takhle byla vzhůru od tří… až jsem to před pátou vzdala a vyrazila na Hrad na roráty. Mělo to své kouzlo :) Nicméně dnes v noci bych prosila klidný spánek :) A měla bych blížící se Vánoce řešit i jinak, třeba sháněním dalších dárků ^^; Sice třetí záznam za den je spam, ale co už (beztak jeden z těch tří záznamů je dnešní jen formálně). Grrr!!! Já chápu, že jsem s tím pozorováním nejspíš sto let za opicema, ale oni nám zavedli osobní prohlídku při vstupu na nádvoří Hradu, grrr!!! Taková krásná, pohodlná, rychlá spojka mezi Malostranským náměstím a Kulaťákem to bývala (takže jsem just šla zpátky opět přes Hrad…). Poslední dobou se mojí večeří nějak moc často stává pizza ze Smíchovského nádraží. Jestli si mě obsluha začne pamatovat, bude to těžké hospodyňkovité selhání (nicméně pizza je dobrá a obsluha milá, z tohoto hlediska jen doporučuji ^^). Víte, jak se sestavují šuplíky? Já vím, jak se to nedělá ^^ Nedělá se to tak, že si člověk v neděli večer přečte návod a ve středu večer začne dávat do sebe jednotlivé kusy… ve kterých chybí část šroubků :) Ale náhodou, nakonec jsem já malý kutil uspěla :) O Komerčce vím asi tak to, že existuje. Ale jejich #NedokonaleVanoce se mi líbí. Nicméně chtěla jsem vzpomínat na KZVčka, přesněji vyhrabat ty před víc než týdnem sepsané věci. Zde záznam z noci na sobotu: Víte, jak poznáte, že se venku ochladilo? Karrynka začne dobrovolně jezdit za zavřeným okénkem. (Tedy, ne celou cestu a pro určité hodnoty dobrovolnosti, ale je to signál ^^) Libeňské nádraží není tak nápadné, jak bych bývala čekala. Ještě že tam stál vlak na Roztoky :) Prý máme Halíkovi kdyžtak sebrat talíř a oprášit vousy :D Pouštíme kocoura na společnou modlitbu. Vzpomínáme na bakterie a staromilství. Píšeme pohled do daleka. Týráme Martina asijskou směsí. Smějeme se na celé kolo. Jestli smích vážně prodlužuje život, budeme se smát ještě dlouho dlouho dlouho :D Vedle dnů toulavých miluju večery rozesmátý :) Taky se vám, ehm, občas stane, že se zapovídáte a prošvihnete kvůli tomu mši? (Dobře, vzhledem ke čtenářstvu si troufnu hádat, že většinová odpověď je ne. Jiná otázka je, jestli to o něčem vypovídá ^^) Ale jsem moc ráda, že jsem stihla přednášku, kdo ví, jestli se k ní ještě někdy někdo bude znát :D Pak že interlingua nemůže fungovat. Tedy, zřejmě funguje v tak trochu nepředpokládané podobě. Život je změna a překvapení :) Ale jen občas, má nová geniální myšlenka mě zatím nepřešla, spíš naopak. Přemítám o příčinách a důsledcích. A o spoustě nápadů. A nenaplněných seznamech. A… jak vidím čas, půjdu o tom přemítat do postýlky. (A přes packu se možná klepnu, ale spíš vyhrabu a zveřejním ty záznamy z KZVčkového víkendu.) Miluju ty dny, co jsou snad až příliš úžasný :) (A jsou příliš nabité zážitky ^^) Ach ty holky, co svého milého políbí do vlasů a prohlásí něco jako „koukala jsem, že nám skřítci umyli nádobí“. Rodině vděčím za ledacos, ale vyzdvihla bych žití toho, že „líná huba – holý neštěstí“. Konečně jsem si opravila kontakty v registru ^^ Asi začnu cvičit, třetí nezávislé měření mi říká, že mám příliš tuku :D Zas jsem potkala pár lidí (a dozvěděla se pár drbů ^^). Mám se dobře, je mi fajn :) Klasičtí čeští turisté: jednu svačinku jsme baštili na stockholmském letišti, jednu ve vlaku do centra Helsinek, jalblíčka v autobusu do Tampere. Nádherný pohled na zmrzlé trsy jeřabin proti bělostnému sněhu, který jsem prostě nemohla vyfotit. (A v hlavě „dáš ptákům pod modřín trochu loňskejch jeřabin“.) Ta dvojjazyčnost se švédštinou pomáhá, už jsem se tak naučila pár finských slovíček :D Zdravím ze stockholmského letiště, eduroam tu funguje pěkně :) A přestupovou pauzu využiju (nejen) k sepsání pár dřívějších myšlenek. Že na zastávku u baráku občas chodím na blind a pak tam občas musím čekat skoro dvacet minut na autobus (prosím, nekamenujte mě, já vím, že ve spoustě měst jsou tohle luxusní intervaly ve špičce), na tom by nebylo moc špatného. Na tom, že tam není budka, samotném taky ne. Ale že se tam nedá v dešti číst… O:) Můj milý už si přestal stěžovat na uzenou koupelnu, hurá :D (Já nic, já měla ručník deset dní v místnosti, kde se topí v kamnech ^^). Mimochodem (hehe, jsem dost daleko na to, abych nebyla praštěna, tak to musím zkusit), netroufl byste si někdo jít se mnou na Miluj mě, když to dokážeš? Chtěla bych ten film vidět, ale netuším, s kým na takový film jít ^^; A když už vás přivádím do rozpaků, nemáte někdo tip na slušnou gynekologii v Praze (třebas od partnerek, kamarádek, příbuzných, …)? Slušná pro začátek znamená, že jako pojištěná Češka nemusím platit strašné peníze (a je jedno, jestli to je formálně nelegální poplatek, sponzorský dar nebo platba za nadstandard, který nechci). Jako pokračování by měli umožňovat objednání na konkrétní hodinu a vzít mě řekněme do tři čtvrtě hodiny od domluveného času. Kdyby snesli mé občas alternativní pohledy, byl by to hotový luxus. Naopak vzhled ordinace à la obývák nepotřebuju. Uf, jestli něco fakt nemám ráda, tak takovéhle věci. Když zkusím zavřít program, dozvím se, že to nejde, protože něco stále běží. Můžu ale danou věc nechat násilně ukončit. Tak tuhle variantu odkliknu. Následně se dozvím, že bylo ztraceno připojení, tudíž není možné ukončit sezení. Nu a jelikož se nepovedlo ukončit sezení, není možné zavřít program, neb když zkusím zavřít program, dozvím se, že to nejde, protože něco stále… ah, to už tu bylo, že. Grrr! Je krásné, když nám na sobě záleží… dokud to nezačne ubližovat. Achjo. (Jak říct lidem „netrapte se kvůli mně“, resp. „netrapte se kvůli tomu, že se někdo vůči mně chová ošklivě“?) Stále nejsem vzorná, a ne a ne, a pomalu mě to začíná trápit. Zásilka podle všeho dorazí pozdě, takže nebudu mít dárky. Achjo. A víte, co je nejhorší? Úplně jsem zapomněla, v co pozitivního jsem to chtěla zvrtnout O:) Asi budu muset dneska spamovat :D Zas mám nějaké zmatené období. Včera ráno jsem si doma nechala oběd, takže jsem si notně zkrátila přestávku mezi hodinami. Odpoledne jsem pak buď definitivně potvrdila své matfyzáctví, nebo ho vyvrátila, podle toho, jak se na to podíváte. Po konci hodiny jsem spokojeně odešla z učebny – a nechala tam notebook. Dnes bych spokojeně odšupajdila úplně jinam, než jsem měla namířeno, kdyby se mě jeden policista nezeptal, kampak jdu :) Tak jsem zpět v civilizaci. Tedy už od včera, ale pomalu se k tomu začínám přiznávat :) Některé věci jsme nechali Indům, některé věci se nestihly, ale něco málo se udělalo. Jen ne z těch plánovaných, prořezávat prý raději až po prvních mrazech. Zato ale nechtějte vědět, kolik metráků jablek mi prošlo rukama :) Jsem ráda, že žahnutí kopřiv je léčivé. Aspoň malá kompenzace to je O:) Zkušení probírači jablek vědí, že nejdál si mají dát bedýnku na fakt špatné ovoce, protože tomu už nevadí, že se s ním hází ^^ (A tip pro profíky: občas si ji otočit, neb jablka jsou překvapivě dobrá v disciplině běh po ostatních jablkách následovaný skokem z bedýnky ^^) Ale i tak jsem buď moc pečlivá, nebo moc nešikovná :D Ovšem po pár hodinách práce v bedýnkách před vchodem vyrostla jablíčka :) A jeden dárek z dálných krajů: rozsekala jsem svůj pseudoblog na stránky, přesněji řečeno jsem vedle záznamů na indexu zavedla ještě archiv, který krom jiného přežije spuštění webu (který jednou vážně bude ^^). Na indexu bude vždy 50-99 nejnovějších záznamů, při dosažení stovky se padesát nejstarších odsune do archivu. Ta padesátka by kromě spamovacího období na podzim 2014 měla zhruba odpovídat půl roku, tak snad to takhle bude pohodlné pro všechny. Abych nezapomněla, zde je ukazatel na archiv. Lezu po čtyřech a okolo jezdí vlaky, které mi za pár dní přivezou společnost. Jablek je vážně spousta a vážně letos nejsou nic moc. Asi už vážně patřím do rodiny. Na chatě začíná být fakt teplo, holt se topí (byť má ješitnost tím v průměru víc než hodinovým zatápěním rozhodně trpí :D). Udělali jsme kus práce, zítra nás čeká další. Tak tu chutná život :) Náhodné přehrávání hraje (nebo aspoň vybírá názvy písniček) pro situace, ne že ne. Pustila jsem si ho a první, co mi vybralo, je Je daleko ode mě… Už tak hodinu sleduju kamna a snažím se je přesvědčit, ať hřejou. Ťuk ťuk, vypadá to nadějně. Jdeme cestou a psi si štěkotem předávají zprávu, že jsme tu. Okolo projede vlak, který mě za pár hodin zanechá samotnou. Jsem zvyklá, že lívance plavou v tuku, cukru a skořici, ale i místní pojetí lívanců je mňamózní. Bude spousta moštu (jinými slovy, kvalita jablek letos nic moc). Možné práce je asi tak nekonečně mnoho. Jsem zvyklá :) Užívám si život :) Zrada, tady není taková zima, abych se chtěla zachumlat do deky u kamen :D Taky nám bylo rozmluveno prořezávání stromů, že radši až projdou mrazy. Ne že by tu ale nebylo dost jiné práce :) A jiné zábavy, třeba zkoušení cizích brýlí. To jsou pak hlášky jako „Karry, ty už radši nepij, jsi celá rozmazaná“ :)
Uf, nemám ráda období, kdy prostě nejsem schopná dokopat se něco udělat (jak jsem říkala, kdybych se u toho neměla tak dobře, označím to za depresi ^^). Každopádně něco málo snad dohnáno, teď letím dobalit a tradá. Mějte se tu krásně, já se jedu flákat (se zahradnickými nůžkami, pilkou, motorovou pilou a seznamem pár desítek stromů, které potřebují umravnit :D). Kdysi mě překvapilo, že živlem vodnáře je vzduch. Jednak v tom slově člověk tu vodu přímo slyší, jednak zatímco se vzduchem mě pojí leda tak hlava v oblacích, k vodě mám vztah vesměs vkladný. Dlužno podotknout, že jak voda vytékající z pračky na podlahu, tak voda nasáklá v koberci mají z tohoto pravidla výjimku. Na veselejší notu, aspoň doufám: Občas, když se jdu sprchovat a rozsvěcím světlo nad umyvadlem místo toho, které se na jaře pokazilo, nemůžu si nevzpomenout na „Dámy, když muž řekne, že něco udělá, tak to taky udělá, a není potřeba mu to každého půl roku připomínat“ :) (Ne že se někdo zeptá, kdy že jsem slíbila brzy přesadit orchideje ^^) Včera jsme otrhali rajčata do čista a zrušili rostliny. Je úžasné, kolik jsme nakonec měli úrody, ovšem ten balkon je teď nějaký opuštěný. Holt přichází podzim. Zato definitivně, ráno už se venku válela mlha :) Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože, nebo možná spíš jako síť kolem celýho těla, co tě vomotává na doživotí… na doživotí snad ne. Achjo. Někdy si říkám, že mám s touhle věcí větší úspěch než leckterý bloger :D Vzpomínám na horkou čokoládu a vtipy o kaťácích. Porovnáním mé a Kubovy účasti na přednáškách a následné známce z programování získáme jednoduchý závěr, že by člověk neměl chodit na přednášky :D Stále se mi množí články k přečtení, na rozdíl od času ^^ Mám skoro pocit, že tuhle hru nehraju jen já. Svět je fascinující, svět je fajný. Mimochodem, když si z webu mažete soubor, zkontrolujte si, že na něj nemáte odkazy. Nebo se vám povede si o dva roky později nahrát soubor se stejným jménem a … ^^ Ajéje, tenhle pocit už jsem párkrát zažila. Klid, Karrynko, ono Tě to třeba přejde. Pro změnu bych potřebovala obraceč času na víkend, nebo nějak zařídit, aby měl víkend víc hodin, asi tak pětkrát :D A musím si zas někdy nechat uplést cop! Jdu si zas jednou hrát na spammerku ^^ Ten pocit, když člověk do úkolníčku napíše jen „poslat odpovědi“ místo „poslat odpovědi komu“, protože málem začne psát křestní jméno vyučujícího, což se zdá trochu nepatřičné (a použít pojem vyučující je pitomé, neb to je dobrý ústupek, když je ten člověk něco mezi přednášejícím a cvičícím, ale referativní semináře (nebo jak jinak přeložit reading group) nemají vyučující v klasickém smyslu). Ten pocit, když se člověk zatoulá v myšlenkách k úžasnosti meta-pozdravu „Zdravím“, který je sice ne moc pěkný, ale neutrální vůči tykání a vykání, takže skvěle použitelný, když člověku nejde přes jazyk vykat mladýmu klukovi. A zejména ten pocit, když člověku dojde, že označení mladej kluk je vlastně hrozně odvážné… Pomóc, stárnu! O:) A taky se tímhle tempem odstěhuju někam na Island nebo do Norska nebo kamkoliv jinam, kde mi projde filosofie, že jeden člověk je ty, víc lidí je vy. Nebo aspoň že jeden člověk, který je (hodně) skoro stejně starý jako já, je ty O:) Nejprve myšlenky ještě ze čtvrtka: Pokud by někoho zajímalo, jestli je Nuselák stále neschůdný, nejspíš je, rozhodně jsem tam potkala zákazy vstupu. Kdyby někoho napadlo v okolí aspoň posbírat pár kaštanů, není první a já tam byla dřív O:) A pár novinek: Povedlo se mi přihlásit na 3C :) Nasdílela jsem svůj rozvrh. Díky za myšlenky k procmailu; zatím se problém nezopakoval, tak to považuju za náhodnou chybu, ale kdyžtak mám tipy. Už nevedu IPSko, ale stále ho všem doporučuju ^^ A snad někdy přijdu na návštěvu. Občas předstírám práci na diplomce O:) Ještě něco jsem slíbila či bych to z jiného důvodu měla zmínit? A dnes ještě volání o pomoc: je možné, že se procmailí pravidla uplatňují jen na 80znakové substringy hlaviček? Jeden typ mailů se snažím chytat na kombinaci odesilatele a dvacetiznakového substringu, který se ale vyskytuje na konci předmětu a třeba teď se mi z něj do prvních 80 znaků (které totiž vidím v logu) vešel jeden znak. A pokud by to tak bylo, dá se to nějak obejít? Včera jsem si říkala, jestli vůbec studuju stejný obor jako loni, neb nás na povinný předmět přišlo 12 (!). Pak se vyučující trochu vyptával, co jsme zač. Jestli se nepletu, 8 těch lidí bylo z umělé inteligence a jeden z fildy :) Karrynka zas jednou cestuje. Tentokrát jen po Praze. V pondělí se mnou 22ka jela z Matfyzu na Karlák přes půl hodiny místo obvyklých deseti minut (až o den později jsem se dočetla o opravách okolo Národního divadla, kvůli kterým tam kolabuje doprava). Včera se mi 125ka na cestě zpozdila o víc než čtvrt hodiny (o opravách na Jižní spojce vím, ale takovouhle zradu jsem nečekala, a už vůbec ne cestou na první hodinu semestru). Dneska jsem v metru asi poprvé v životě slyšela hlášení typu „Ve směru Letňany nastupujte a vystupujte prosím urychleně“. Nesnaž se, znáš se (Znám, proto se taky snažím.), řekni mi, co je jiný (Jména, tváře. Místa. Objímám jiný kluky.), jak v kleci máš se, pro nevinný (Zas kdo z nás je opravdu nevinný?), noci dlouhý (protože propovídaný) jsou plný touhy (po dálkách, po kopcích, po ohních, po porozumění) a lásky nás dvou (Nebo nás mnoha.). Jsou písničky, které poprvé potkám na zpívacích akcích v době, kdy jsou nejspíš dávno hitem. Většina z nich má fascinující schopnost vracet se do mého života s naprosto neskutečným časováním. Achjo, já fakt nechtěla lidi vyděsit. Občas něco prostě nevyjde (ach ty potměšilé výrazy lidí, kteří vědí víc). Třeba svézt se pohodlně 22kou. Občas něco vyjde. Od pátku je ze mě druhačka! Mám za sebou první konzultaci v tomhle semestru a zítra mě čekají první hodiny. Čas letí. Studium dnes radši nebudu komentovat, abych něco nezakřikla (ne, stále není jisté, že pozítří ještě budu studentka), tak jeden z napůl náhodou nalezených záznamů ještě ze začátku prázdnin: Konečně jsme probrali mrazák. Vyhráli jsme tři litry jablečného moštu, černý i červený rybíz, kupu meruněk, mnoho ostružin, z výroby nikoliv domácí pak spoustu mražené zeleniny, masové kuličky a nějaké další drobnosti. Aspoň bude co jíst ^^ Eh, dneska asi jití spát před jedenáctou fakt neukecám… nevadí. Stále mám dobrou šanci půlku dní udržet. S jinými předsevzetími je to horší (a nepřestanu si je dávat, a just ne!). Cože už jsem to stihla slíbit, když projdu do dalšího ročníku? Že začnu používat git a že konečně něco provedu s konečky? Jak to tak vidím, radši žádné další sliby, nýbrž hurá na ty úkoly :D Tedy hned jak se vyspím O:) Doktoři mě občas baví… „Měla byste jít na vyšetření, určitě aspoň klidové, možná i zátěžové… napíšu vám do zprávy doporučení, ať vás paní doktorka pošle na kardiologii.“ … „Přinesla jsem zprávu z hematologie, plus mi tam doporučili jít na kardio…“ – „To je naprosto zbytečné, abychom vás takhle zatěžovali obíháním odborníků.“ A teď mi řekněte, jestli se mám radovat, že jsem v pořádku, nebo si hrát na hypochondra a z postu člověka kdysi na kardiologii sledovaného a léčeného se dožadovat vyšetření ^^ Skončilo jedno báječné soustředko. Tedy, na soustředkové schůzce budu mít připomínek a výhrad mnoho, ale myslím, že se to povedlo. Hlavně jsem si velmi užila povídání s účastníky :) Jen mi letos bylo ještě víc než jindy líto, že už soustředko končí, že už odjíždíme. Z druhé strany, mé potřebě spát to asi bylo líto o kus méně :D A teď, ehm, hurá zpět do zachraňování školy :) Vítej v praxi, Karrynko. Uf, tímhle tempem si jednou budu muset založit vlastní firmu. Nebo tak něco. Ale jinak… chm, venku krásně není, blížící se soustředko zatím slibuje spíš kvanta práce, o prázdninách už s ohledem na zbývající úkoly nemůže být řeč… čtu fajnou knížku! To by jako pozitivum života šlo, ne? ^^ (A ano, pleskám se přes tlapky a pořádně. Já si snad přestanu dávat předsevzetí. Nebo ne, to by bylo moc mainstream :D) Co že mi to vše bylo doporučeno? Přečist si Broučky, kouknout na Pány kluky a mrknout někdy na GeoGuesser? Tuším že tak :) Jak je možné, že přijdu do prodejny ptát se na obaly na kytaru a někdo jiný tam přijde se jménem úžasného člověka, kterého jsem ale před jeho smrtí nestihla víc poznat? (Protože jména nejsou unikátní, já vím.) Asi nám v práci budu muset zavést testování :D Dnešek byl dnem (ne)náhodných setkání. Na PokéČundr jsem vyrážela zcela záměrně (a tedy, můj milý je mnohem snesitelnější spolujezdec než někteří jiní ^^), potkávání bývalých spolužaček z gymplu cestou do Prahy bylo plánované o něco méně. PokéČundrům už jsem asi odrostla, propovídaným cestám rozhodně nikoliv. Jen na ty maily jaksi nedošlo, ale zítra je taky den O:) Uf, týden vaření byl náročný, ale jinak velmi fajn. Hlavně mám radost, že to lidem snad vážně chutnalo. A naučila jsem se spoustu užitečných fíglů, měla bych si je zažít, než je zas zapomenu. Propovídaný týden. Mraky podobností, střípky rozdílů. Bez logování záznamů se tu ve správný čas neobjevila zmínka o ironii časování i ironii jmen. Nové spojení písničky se jménem. Nejsem jediný psychopat O:) Klíště mi pokazil úložku O:) Neměl by někdo oživit Po drátě? Dostala jsem power-banku! Směs pocitů, směs zážitků. A teď je čas si vzpomenout, že nejsem povoláním kuchař ani kuchtík, ale informatik. Čekají na mě kvanta mailů, kupa školních úkolů, nějaké ty úkoly v práci. Nicméně zítra je ještě volno, juhej :) Ano, klepu se přes prsty! Ale žiju a mám se fajn, pokud zrovna nepanikařím, že nestíhám. Implikace, nikoliv ekvivalence. Teď zrovna nepanikařím, ale nestíhám ani tak. Za chvilku tu bude odvoz a já nemám sbaleno :) Přepadli jsme gympl a bylo to fajn. (Nejsou ty lidi nějací malí? Jé, tehdy jsme se vlastně ve škole přezouvali. Tyjo, tam se vlastně na začátku hodiny stálo!) Když chci provokovat (samozřejmě čistě teoreticky, přeci bych nezlobila), říkám svému milému „pane bakaláři“. O víkendu jsem si hrála na přírodní dítko, v sobotu ve vlasech růže, v neděli na uších náušnice z třešní. Dárek aneb jak potěšit víc lidí. (Teta dostala poukázku na výlet na houby. Babička: „Jé, pojedeme na houby! Aspoň doufám, že mě vezme s sebou.“ Děda: „Jé, budu mít doma klid!“) Jak to, že už mám zase skoro 500 mailů v inboxu, když jsem je před týdnem pracně stáhla pod 400? Jen mi někdo povězte, kam se zas podělo to dlouhatánské zkouškové :) Zas jednou si připadám jak ajťačka. Na stole dva notebooky a kupa harampání, že pomalu není, kde si opřít ruku nebo kam odložit hrnek s čajem (neb zůstávám ajťačkou matfyzí, která v kód přeměňuje čaj, nikoliv kávu). Vyráběla jsem zmatky a nakonec se mi, zdá se, stejně nikdo neozval. Má spálená záda přestávají být originální. Prázdniny se šílenou rychlostí blíží. Jsem moc stará na pomlouvání učitelů, moc mladá na pomlouvání studentů. Ha, tak konference! Chci říct, nepřestávám mít spoustu práce :D Krapet opožděné hlášení: Díky všem dobrým duším, které držely palce, pěsti, či cokoliv, co nosí štěstí! Diplomka obhájena na D (po slovech komise je mi ještě víc líto, že jsem nestvořila něco lepšího, a zároveň cítím jisté zadostiučinění), odborné zkoušky na C a B (zprůměrované na B), státnice celkově za C. Wihí, je ze mě paní inženýrka! Už zase tu mlčím, hanba mi. Kdybyste mi někdo chtěl držet palce na státnice, obhajuju zítra (pondělí 13.) od 15.40 hodin, odborná zkouška na to přímo navazuje (nejspíš okolo čtvrté) a záhy vyhlášení, takže do půl páté by mělo být vše rozhodnuto. Bojim a doufám. Je nádherný den a kvanta lidí uhání v autech a autobusech napříč Prahou, nebo spíš okolo Prahy. Někdy chápu lidi, kteří nadávají na uspěchanou moderní dobu (ponechme bokem, že kupa těch cestujících nejspíš uhání odpočívat, za rodinou či vstříc svým zálibám). Vedoucí mi navrhuje E, to abych obhajobu nepodcenila. Ale snad to nějak půjde. Každý, kdo za nocí chodí po kopcích, (a hráči šifrovaček nejspíš stejně tak) dobře ví, že nejchladnější chvíle nejsou ty půlnoční. Jsem šikovná, povedlo se mi na PoŠkole nemrznout :) Dopustila jsem šílenou věc, na pikniku DMD jsem se nechala vidět v kalhotech :) To je holt daň za to, že jsem na něj šla přímo z té PoŠkoly a že na šifrovačku se holt pláštěnka v batohu hodí víc než sukně na převlečení. Ovšem řádově lepší než piknik odpískat, byla by to škoda :) Aneb mám se fajn a užívám si klid, než začnu panikařit kvůli státnicím :D Možná bych to nemusela sdílet jen s pár vyvolenými, tak budiž na vědomí dáno, že jsem diplomku odevzdala. Dodělávala jsem ji tedy za dost šílených okolností, sama se bála, jak to stihnu, a jak se to celé projevilo na kvalitě, o tom můžu jen smutně mlčet. Prostě strašně moc chyběly (nejen) ty tři dny strávené nad semestrálkou. Ale odevzdáno mám a teď je to v rukou vedoucího a oponentky, časem snad v rukou státnicové komise (a opět trošku mých). Navíc jak je mým dobrým zvykem, z extrémě moc práce a velice málo času jsem plynule přešla do spousta práce a málo času. Ovšem to je rozhodně posun k lepšímu :) Tak třeba jsem si dneska klidně mohla dovolit jet pokládat střechu :) A postupem času snad doženu všechny resty a nevyrobím příliš mnoho dalších. Um, tak si tak říkám, jestli se mám snažit být organizovaná, neb pokaždé, když se pokusím, to tak měsíc funguje pěkně a pak se to zhroutí jak domeček z karet. Zjištění, že obě bakalářky jsem při takhle blízkém termínu už měla skoro dopsané, taky nepomáhá (z diplomky chybí čtyři kapitoly zcela a dvě částečně, o obrázcích, grepování na TODO a přeformulacích ani nemluvě). Něco mi říká, že zítra na přednášku nejdu, fňuk. Ale tak zítra zjistím, jak moc katastrofální jsou a nejsou výsledky a později odpoledne se zas vrhnu na psaní. Jestli toho napíšu aspoň tolik, co dnes, je reálné to do středečního večera dopsat. Jakože i s chozením spát (ano, chystám se do postýlky a vstávám až v sedm). Alternativně… se to vyřeší, až to nastane. Nicméně doufám, že za tu semestrálku na AUčka, na které jsem spálila tři důležité dny, dostanu aspoň pár bodů. A, ehm, promiňte prosím, dlužím-li vám jakýkoliv kus práce nebo jen kousek času. A můžete-li aspoň trochu, počkejte mi prosím ještě těch pár dní do pátku, kdy je termín odevzdání. Přišla jsem z práce bez flákání se cestou, a stejně se mi nechce do diplomky. Možná to bude právě tím. Přesvědčovala jsem sama sebe, že by to flákání se bylo důležitější než poctivě pracovat na diplomce, až jsem zapomněla, že je jen teoretické. Hodně teoretické. Co už. Spásu světa přenechme jiným, povolanějším, a hurá na tu diplomku. Prý s chutí do toho a půl je hotovo, tak schválně. (Tedy, to bezesporu, vzhledem k tomu, že půl je hotovo už dávno. Ale… dobrá, dobrá, méně slov, více činů. Jdu na to.) Nemám ráda tvorbu GUI. Nemám ráda tvorbu GUI. Nemám ráda tvorbu GUI. A raději ještě jednou, až to zapomenu: nemám ráda tvorbu GUI. (Takže až budu mít jednou všechno hotovo a nebudu mít co dělat, napíšu si nějaké GUIčko. Podle všeho se s tím dají dělat velmi pěkné triky.) Když jsem ve čtvrtek v metru spokojeně přečetla slovo schvíli a teprve po chvilce mi došlo, že je na něm něco divně, přemýšlela jsem, jestli má vůbec smysl v tomhle stavu něco korigovat. Když jsem o něco později vlnkovala nešikovnou konstrukci a říkala si „ááá, přesně takovéhle NP clustery do češtiny nepatří“, ze všeho nejvíc jsem si musela připustit, že těch pár měsíců studia lingvistiky, byť převážně výpočetní, na mě zanechalo následky. A naprosto příšerně mě děsí diplomka. Nejen že ještě není dopsaná, ona není ani doprogramovaná. To jsem si ještě začátkem týdne myslela, že v pátek večer bude programování komplet hotové. Ale ono se to poddá a zvládne. Koneckonců, ne že by to mělo na výběr :) Až se mi zase něco zblázní a .xsession-errors mi vycucá celou kapacitu partitiony, zatímco já si spokojeně edituji soubory, to, co hledám, je (kromě flashky) mount s explicitním -t vfat a -o rw,umask=0000. Uf, chvíli jsem se o ta data trochu bála. A sshfs už jsem si raději nainstalovala též (to jsem ve skutečnosti asi mohla i předtím, sytém bydlí jinde než home, ale co už). To by bylo jednou zas tak po ajťácku. V tom případě si ale odpustím krapet depresivní příspěvek o kostlivcích ve skříni (a o něco méně si odpustím remc na kluky, kteří se toulají venku a nezvedají telefon) a budu se tvářit, že hurá, žiju a mám data, takže můžu pracovat na diplomce. Tedy, je to vážně hurá? :) Mám ráda ty chvíle zklidnění (o něco méně pak chvíle, kdy si v metru poklidně čtu knížku, a když vzhlédnu, prochází kolem vojáci se samopaly). Nemám ráda písně skákající přes deset tónů a držící se většinu času okolo c2. Mám ráda naše večerní krafání a podmanivou chuť chai latté. Nemám ráda pohled na hodiny, když začne být pozdě :) A asi si pořídím tričko vyjadřující příslušnost ke dvěma školám :D Měla bych makat na diplomce. Skvělá příležitost zas se tu ozvat O:) Ne, jestli se dobře pamatuju, odpadá mi zítra odpolední výukový blok, tak snad se mi povede těch pár vyhraných hodin vrazit právě do diplomky (hned poté, co si půjdu popovídat o diplomce matfyzí). Na to, že za dva týdny se odevzdává, svázaná, vytištěná, zkorigovaná, otestovaná s uživateli, odladěná, … Mno, asi to chce příjemnější téma :) Měla jsem pocit, že o svém rozvíjejícím se matfyzáctví spíš vtipkuju, než že by to byla pravda. Včera jsem udělala +/- jedničkovou chybu při nastupování do autobusu a místo na Opatově skončila na Chodově :) Ale to všechno půjde :) A musím se pochválit, zvládla jsem uplést pampeliškový věnec :) Dělám si pořádek v počítači (ta prokrastinace je hrozná věc), tak jeden zapomenutý střípek z mých čtenářských zážitků: Je fascinující, jak se některé motivy v pověstech opakují. Vodníci, bílé paní, vcelku klasika. Tři křížky na pařezu jako ochrana pro lesní víly. Čtení stránek knihy pozpátku k odehnání původním čtením přivolaných čertů. Listí, koňské koblihy a další bezcennosti měnící se v o dost cennější zlaté varianty, donese-li je člověk až domů. Magická moc doby, kdy kněz čte pašije, často v podobě otvíraných skal s pokladem. A domácí skřítci, na ty nesmím zapomenout. Člověk se skoro ptá, jestli na tom něco není :) Pfff, po DMD jsem spíš naučená vyjadřovat se stručně než okecávat. Ale stejně ve mně článek vyvolává spoustu otázek. Proč jsou diskety v angličtině zrovna floppy disk? Proč máme tiskárnu, ale scanner? Kdo dneska ještě říká ladit program, a kdo už jenom debugguje? A dneškem definitivně končím se sledováním Blog.cz. Nebylo by mi ani moc jasné, proč ze Srdce blogu zmizel můj komentář, který myslím nebyl nijak neslušný či cokoliv podobného, ale že z 99 slušných (!) komentářů zůstalo 48 a všechny diskuse jsou nově moderované, na to prostě nemám co říct. Četla jsem ty komentáře všechny, a sice nejsem schopná přesně říct, které zmizely, ale nebyl tam jediný, který by si smazání zasloužil. A vysvětlení nikde. Nebo aspoň komentář, že k promazání došlo. Oblíbené blogery budu číst dál, ale přiznávám slabé doufání, že časem přesídlí jinam. Uf, tohle mě fakt naštvalo. Jestli smích vážně prodlužuje život, prodloužila jsem si ho včera pořádně :) Jen na některé otázky bych snad potřebovala znát reakce předem (neptala bych se pak?). A to jsem si včera filosofovala, jestli mi přijde mile, nebo smutně fascinující, jak moc jsme si zvykli na vojáky všude. Dnes úpíme v očekávání posledního tématu, od zítra budu úpět čistě ve jménu diplomky. Jsem zvědavá, jak to s ní dopadne, ale vážně doufám, že dobře. A vůbec, už jsem přihlášená ke státnicím, tedy jiné varianty odmítám ^^ Nemůžu si pomoct, trochu se bavím. Sedím jakožto vetřelec-pozorovatel na cviku, kde je cvičící, pomocný cvičící, student (jeden) a již zmíněný vetřelec-pozorovatel. Chudák student O:) Wí, já chci do práce koloběžku! Zas jsem se jednou horko těžko proplétala mezi záběry fotících turistů na Karlově mostě… ale kdo by se jim divil? Nebesa dnes hrála nejen na pozadí Hradu naprosto úžasnou show. Přemýšlím, kdy přesně mi přišlo, že je dobrý nápad psát diplomku anglicky. A vzpomínám na jeden soustředkový mikrorozhovor. Řeším, jestli je něco spíš obvious, nebo evident, a přemýšlím, jak moc by nade mnou někteří protáčeli oči :) Vlak polyká kilometry a zvlášť na ten kontext se má nálada drží nezvykle při zemi. Zářivý úsměv místo slov může být radost i neochota přiznat smíšené pocity, když si všichni za vše navzájem děkujeme. Nevadí, čas to profiltruje a snad zbude to krásné. Nemluvě o tom, že kdyby se čas s filtrováním flákal, stejně nebude prostor smutnit. Diplomka (uááá!). Semestrálka na AU (ojoj). Článek na lingvistiku, článek na odborné vyjadřování (no nazdar), zápočtový projekt na morfologii (polk). Ale mně ta oroganizovanost jednou vážně vyjde. Na Zahradě Čech jsme toho tentokrát nekoupili mnoho. Dva rakytníky, citronovník, petržalku, oregano, čajovník :) Rakytníky tedy ne pro nás. A já teď vymýšlím, jak otestovat tvrdost vody za rozumné peníze :D Část rajčat už je v truhlících, hrášek nesměle vykukuje. Máme se fajn, jen dotazy na diplomku se považují na neslušné O:) Jsem v pokušení udělat si statistiku četnosti záznamů v různých obdobích roku, neb mám pocit, že v březnu nestíhám žít běžně (přitom DMD probíhá v dubnu, a to bude tedy něco). Když jsme u toho, začíná DMD, pojďte se přidat! V sobotu jsem myslela, že budu psát „nevěřte na přírodní barvení vajíčka, vajíčka na něj taky nevěří“, ale červené zelí, kari a vlastně i cibule nakonec zafungovaly pěkně. Mazanec jsem jaksi nestihla ochutnat, ale beránek se povedl, z čehož mám ohromnou radost. Jen do pletení pomlázek se zapojím až příští rok :) Doktoři by ze mě včera asi radost neměli, ale motokáry byly fajn. Ještě že tak nejezdím na opravdových silnicích :) Ovšem pod minutu jsem dráhu nedala, fňuk. Prezentaci jsem zvládla, nicméně příští úterý na přednášku jdu! Někdo by měl napsat abstrakt zápočtového článku. Ale stále věřím, že ze mě ta organizovaná bytost bude ^^ Obvykle se rozplývám spíš se zvoláním „Vláčky!“, ale dnes je to hlavně „Letadýlká!“. Spoustu věcí jsem zjistila až dnes. Že takhle velké nemáme letiště dlouho, že máme de facto schengenský a neschengenský terminál, že nesmí zároveň přistávat dvě letadla na dvou drahách vedle sebe. A taky jsem dnes nejspíš poprvé viděla letadýlka různou měrou rozebraná. Tady otevřený čumák, tamhle odmontované motory, jinde rampy okolo ocasu, o kus vedle vypreparovaná sedadla. A objížděli jsme různá přistávající a odlétající letadla a sledovali techničnosti okolo toho, a vůbec byla letištní exkurze fajn :)06.04.2017, 10.43
03.04.2017, 11.34
30.03.2017, 0.14
29.03.2017, 8.22
17.03.2017, 17.23
15.03.2017, 22.09
08.03.2017, 6.53
07.03.2017, 19.58
02.03.2017, 19.22
27.02.2017, 16.46
21.02.2017, 8.58
15.02.2017, 22.07
13.02.2017, 12.44
10.02.2017, 8.54
04.02.2017, 10.53
03.02.2017, 0.01
02.02.2017, 22.07
28.01.2017, 20.51
24.01.2017, 14.25
22.01.2017, 9.25
20.01.2017, 11.14
18.01.2017, 23.54
18.01.2017, 9.37
17.01.2017, 15.47
16.01.2017, 10.25
15.01.2017, 11.26
11.01.2017, 18.27
10.01.2017, 10.18
09.01.2017, 17.30
09.01.2017, 13.23
07.01.2017, 10.01
04.01.2017, 12.51
03.01.2017, 22.51
02.01.2017, 12.40
01.01.2017, 22.32
01.01.2017, 19.33
31.12.2016, 21.15
30.12.2016, 22.47
29.12.2016, 22.05
23.12.2016, 19.00
21.12.2016, 19.26
20.12.2016, 19.20
19.12.2016, 13.50
16.12.2016, 15.35
15.12.2016, 17.55
13.12.2016, 14.07
12.12.2016, 17.33
„Třeba Kateřina Alexandrijská prý neexistovala.“ – „To vůbec nevadí.“
„Pošleme nějaký babičky, ať se tam modlí, to by bylo, aby to nikomu nepomohlo.“
„Nebuďte troškaři; jste katolíci.“09.12.2016, 21.40
07.12.2016, 22.24
07.12.2016, 11.18
07.12.2016, 0.07
23.11.2016, 21.35
17.11.2016, 9.57
16.11.2016, 15.06
11.11.2016, 12.58
10.11.2016, 17.36
07.11.2016, 11.04
02.11.2016, 12.05
01.11.2016, 21.57
01.11.2016, 21.15
31.10.2016, 19.09
30.10.2016, 22.07
28.10.2016, 13.33
19.10.2016, 14.36
17.10.2016, 18.46
17.10.2016, 13.07
15.10.2016, 21.00
13.10.2016, 22.41
12.10.2016, 20.01
12.10.2016, 11.34
05.10.2016, 22.17
05.10.2016, 15.05
03.10.2016, 14.24
29.09.2016, 22.29
27.09.2016, 23.19
19.09.2016, 13.19
06.09.2016, 12.01
04.08.2016, 10.42
31.07.2016, 22.52
30.07.2016, 20.20
22.07.2016, 19.47
21.06.2016, 18.37
15.06.2016, 21.13
13.06.2016, 22.54
12.06.2016, 18.44
06.06.2016, 19.32
04.06.2016, 19.41
29.05.2016, 20.53
24.05.2016, 2.09
16.05.2016, 16.23
15.05.2016, 22.38
11.05.2016, 21.02
11.05.2016, 0.53
10.05.2016, 18.12
03.05.2016, 16.32
01.05.2016, 23.06
29.04.2016, 21.35
27.04.2016, 18.06
27.04.2016, 14.40
23.04.2016, 14.04 (zveřejněno 23.04.2016, 17.55)
12.04.2016, 8.13
30.03.2016, 16.12
25.03.2016, 20.04
