Skrýt informační text

Jednoho dne by tu měla být úžasná stránka informující o mé osobě, mých projektech a vůbec. Jsem další z mnoha egocentriků, kteří potřebují světu sdělit, že existují a že jsou úžasní :) Jelikož ovšem vidina takovéhle stránky existuje už dlouho a ona stránka stále nikde, a jelikož se navíc času obecně příliš nedostává, zdivergovalo to tu zatím v jakýsi pseudoblog.

Pořád se nemůžu rozhodnout, jakému účelu má tenhle pseudoblog vlastně sloužit, a tak se tu mísí ledacos. Občas si sem píšu věci, které bych nechtěla zapomenout, někdy se tu dělím o různé zajímavosti a jindy mi zas jen pomáhá s organizací práce. To se pak záznamy skládají hlavně z výčtu věcí, které musím udělat, poznámek o tom, do čeho se mi nechce, a ujišťování se, že se to všechno zvládne. Někdy poměrně podrobně vysvětluju věci, o kterých píšu, a jindy zas zcela záměrně píšu jen jakési „výkřiky do tmy“.

Na té mé stránce samozřejmě bude i nějaký textík o mně, vlastně asi spíš víc různě pojatých textíků (říkala jsem egocentrik). Pokud vás ovšem už teď zajímá, co jsem vlastně zač, spíš si přečtěte pár záznamů tady – stejně nebudou o moc delší než všechny ty cíleně psané texty dohromady (a to ani se zvyšující se průměrnou délkou záznamu), a dají v mnoha ohledech upřímnější obrázek.

Součástí stránky jednou bude i opravdový blog, a ten samozřejmě bude umět i klasické komentáře. Tohle provizorium je nicméně neumí, tedy chtěli-li byste se k čemukoli vyjádřit, ať už pochválit, zkritizovat, navrhnout řešení, … je třeba udělat to jinak. K tomuto účelu nabízím mail, karry@karryanna.cz – a upozorňuji, že za vtípky jako prázdný předmět koušu O:)

24.05.2016, 2.09

Um, tak si tak říkám, jestli se mám snažit být organizovaná, neb pokaždé, když se pokusím, to tak měsíc funguje pěkně a pak se to zhroutí jak domeček z karet. Zjištění, že obě bakalářky jsem při takhle blízkém termínu už měla skoro dopsané, taky nepomáhá (z diplomky chybí čtyři kapitoly zcela a dvě částečně, o obrázcích, grepování na TODO a přeformulacích ani nemluvě). Něco mi říká, že zítra na přednášku nejdu, fňuk.

Ale tak zítra zjistím, jak moc katastrofální jsou a nejsou výsledky a později odpoledne se zas vrhnu na psaní. Jestli toho napíšu aspoň tolik, co dnes, je reálné to do středečního večera dopsat. Jakože i s chozením spát (ano, chystám se do postýlky a vstávám v sedm). Alternativně… se to vyřeší, až to nastane.

Nicméně doufám, že za tu semestrálku na AUčka, na které jsem spálila tři důležité dny, dostanu aspoň pár bodů. A, ehm, promiňte prosím, dlužím-li vám jakýkoliv kus práce nebo jen kousek času. A můžete-li aspoň trochu, počkejte mi prosím ještě těch pár dní do pátku, kdy je termín odevzdání.

16.05.2016, 16.23

Přišla jsem z práce bez flákání se cestou, a stejně se mi nechce do diplomky. Možná to bude právě tím. Přesvědčovala jsem sama sebe, že by to flákání se bylo důležitější než poctivě pracovat na diplomce, až jsem zapomněla, že je jen teoretické. Hodně teoretické.

Co už. Spásu světa přenechme jiným, povolanějším, a hurá na tu diplomku. Prý s chutí do toho a půl je hotovo, tak schválně. (Tedy, to bezesporu, vzhledem k tomu, že půl je hotovo už dávno. Ale… dobrá, dobrá, méně slov, více činů. Jdu na to.)

15.05.2016, 22.38

Nemám ráda tvorbu GUI. Nemám ráda tvorbu GUI. Nemám ráda tvorbu GUI. A raději ještě jednou, až to zapomenu: nemám ráda tvorbu GUI. (Takže až budu mít jednou všechno hotovo a nebudu mít co dělat, napíšu si nějaké GUIčko. Podle všeho se s tím dají dělat velmi pěkné triky.)

Když jsem ve čtvrtek v metru spokojeně přečetla slovo schvíli a teprve po chvilce mi došlo, že je na něm něco divně, přemýšlela jsem, jestli má vůbec smysl v tomhle stavu něco korigovat. Když jsem o něco později vlnkovala nešikovnou konstrukci a říkala si „ááá, přesně takovéhle NP clustery do češtiny nepatří“, ze všeho nejvíc jsem si musela připustit, že těch pár měsíců studia lingvistiky, byť převážně výpočetní, na mě zanechalo následky.

A naprosto příšerně mě děsí diplomka. Nejen že ještě není dopsaná, ona není ani doprogramovaná. To jsem si ještě začátkem týdne myslela, že v pátek večer bude programování komplet hotové. Ale ono se to poddá a zvládne. Koneckonců, ne že by to mělo na výběr :)

11.05.2016, 21.02

Až se mi zase něco zblázní a .xsession-errors mi vycucá celou kapacitu partitiony, zatímco já si spokojeně edituji soubory, to, co hledám, je (kromě flashky) mount s explicitním -t vfat a -o rw,umask=0000. Uf, chvíli jsem se o ta data trochu bála. A sshfs už jsem si raději nainstalovala též (to jsem ve skutečnosti asi mohla i předtím, sytém bydlí jinde než home, ale co už).

To by bylo jednou zas tak po ajťácku. V tom případě si ale odpustím krapet depresivní příspěvek o kostlivcích ve skříni (a o něco méně si odpustím remc na kluky, kteří se toulají venku a nezvedají telefon) a budu se tvářit, že hurá, žiju a mám data, takže můžu pracovat na diplomce. Tedy, je to vážně hurá? :)

11.05.2016, 0.53

Mám ráda ty chvíle zklidnění (o něco méně pak chvíle, kdy si v metru poklidně čtu knížku, a když vzhlédnu, prochází kolem vojáci se samopaly). Nemám ráda písně skákající přes deset tónů a držící se většinu času okolo c2. Mám ráda naše večerní krafání a podmanivou chuť chai latté. Nemám ráda pohled na hodiny, když začne být pozdě :) A asi si pořídím tričko vyjadřující příslušnost ke dvěma školám :D

10.05.2016, 18.12

Měla bych makat na diplomce. Skvělá příležitost zas se tu ozvat O:) Ne, jestli se dobře pamatuju, odpadá mi zítra odpolední výukový blok, tak snad se mi povede těch pár vyhraných hodin vrazit právě do diplomky (hned poté, co si půjdu popovídat o diplomce matfyzí). Na to, že za dva týdny se odevzdává, svázaná, vytištěná, zkorigovaná, otestovaná s uživateli, odladěná, … Mno, asi to chce příjemnější téma :)

Měla jsem pocit, že o svém rozvíjejícím se matfyzáctví spíš vtipkuju, než že by to byla pravda. Včera jsem udělala +/- jedničkovou chybu při nastupování do autobusu a místo na Opatově skončila na Chodově :) Ale to všechno půjde :) A musím se pochválit, zvládla jsem uplést pampeliškový věnec :)

03.05.2016, 16.32

Dělám si pořádek v počítači (ta prokrastinace je hrozná věc), tak jeden zapomenutý střípek z mých čtenářských zážitků:

Je fascinující, jak se některé motivy v pověstech opakují. Vodníci, bílé paní, vcelku klasika. Tři křížky na pařezu jako ochrana pro lesní víly. Čtení stránek knihy pozpátku k odehnání původním čtením přivolaných čertů. Listí, koňské koblihy a další bezcennosti měnící se v o dost cennější zlaté varianty, donese-li je člověk až domů. Magická moc doby, kdy kněz čte pašije, často v podobě otvíraných skal s pokladem. A domácí skřítci, na ty nesmím zapomenout. Člověk se skoro ptá, jestli na tom něco není :)

01.05.2016, 23.06

Pfff, po DMD jsem spíš naučená vyjadřovat se stručně než okecávat. Ale stejně ve mně článek vyvolává spoustu otázek. Proč jsou diskety v angličtině zrovna floppy disk? Proč máme tiskárnu, ale scanner? Kdo dneska ještě říká ladit program, a kdo už jenom debugguje?

A dneškem definitivně končím se sledováním Blog.cz. Nebylo by mi ani moc jasné, proč ze Srdce blogu zmizel můj komentář, který myslím nebyl nijak neslušný či cokoliv podobného, ale že z 99 slušných (!) komentářů zůstalo 48 a všechny diskuse jsou nově moderované, na to prostě nemám co říct. Četla jsem ty komentáře všechny, a sice nejsem schopná přesně říct, které zmizely, ale nebyl tam jediný, který by si smazání zasloužil. A vysvětlení nikde. Nebo aspoň komentář, že k promazání došlo. Oblíbené blogery budu číst dál, ale přiznávám slabé doufání, že časem přesídlí jinam. Uf, tohle mě fakt naštvalo.

29.04.2016, 21.35

Jestli smích vážně prodlužuje život, prodloužila jsem si ho včera pořádně :) Jen na některé otázky bych snad potřebovala znát reakce předem (neptala bych se pak?). A to jsem si včera filosofovala, jestli mi přijde mile, nebo smutně fascinující, jak moc jsme si zvykli na vojáky všude.

Dnes úpíme v očekávání posledního tématu, od zítra budu úpět čistě ve jménu diplomky. Jsem zvědavá, jak to s ní dopadne, ale vážně doufám, že dobře. A vůbec, už jsem přihlášená ke státnicím, tedy jiné varianty odmítám ^^

27.04.2016, 18.06

Nemůžu si pomoct, trochu se bavím. Sedím jakožto vetřelec-pozorovatel na cviku, kde je cvičící, pomocný cvičící, student (jeden) a již zmíněný vetřelec-pozorovatel. Chudák student O:)

27.04.2016, 14.40

Wí, já chci do práce koloběžku! Zas jsem se jednou horko těžko proplétala mezi záběry fotících turistů na Karlově mostě… ale kdo by se jim divil? Nebesa dnes hrála nejen na pozadí Hradu naprosto úžasnou show.

Přemýšlím, kdy přesně mi přišlo, že je dobrý nápad psát diplomku anglicky. A vzpomínám na jeden soustředkový mikrorozhovor. Řeším, jestli je něco spíš obvious, nebo evident, a přemýšlím, jak moc by nade mnou někteří protáčeli oči :)

23.04.2016, 14.04 (zveřejněno 23.04.2016, 17.55)

Vlak polyká kilometry a zvlášť na ten kontext se má nálada drží nezvykle při zemi. Zářivý úsměv místo slov může být radost i neochota přiznat smíšené pocity, když si všichni za vše navzájem děkujeme. Nevadí, čas to profiltruje a snad zbude to krásné.

Nemluvě o tom, že kdyby se čas s filtrováním flákal, stejně nebude prostor smutnit. Diplomka (uááá!). Semestrálka na AU (ojoj). Článek na lingvistiku, článek na odborné vyjadřování (no nazdar), zápočtový projekt na morfologii (polk). Ale mně ta oroganizovanost jednou vážně vyjde.

12.04.2016, 8.13

Na Zahradě Čech jsme toho tentokrát nekoupili mnoho. Dva rakytníky, citronovník, petržalku, oregano, čajovník :) Rakytníky tedy ne pro nás. A já teď vymýšlím, jak otestovat tvrdost vody za rozumné peníze :D Část rajčat už je v truhlících, hrášek nesměle vykukuje. Máme se fajn, jen dotazy na diplomku se považují na neslušné O:)

30.03.2016, 16.12

Jsem v pokušení udělat si statistiku četnosti záznamů v různých obdobích roku, neb mám pocit, že v březnu nestíhám žít běžně (přitom DMD probíhá v dubnu, a to bude tedy něco). Když jsme u toho, začíná DMD, pojďte se přidat! V sobotu jsem myslela, že budu psát „nevěřte na přírodní barvení vajíčka, vajíčka na něj taky nevěří“, ale červené zelí, kari a vlastně i cibule nakonec zafungovaly pěkně. Mazanec jsem jaksi nestihla ochutnat, ale beránek se povedl, z čehož mám ohromnou radost. Jen do pletení pomlázek se zapojím až příští rok :)

Doktoři by ze mě včera asi radost neměli, ale motokáry byly fajn. Ještě že tak nejezdím na opravdových silnicích :) Ovšem pod minutu jsem dráhu nedala, fňuk. Prezentaci jsem zvládla, nicméně příští úterý na přednášku jdu! Někdo by měl napsat abstrakt zápočtového článku. Ale stále věřím, že ze mě ta organizovaná bytost bude ^^

25.03.2016, 20.04

Obvykle se rozplývám spíš se zvoláním „Vláčky!“, ale dnes je to hlavně „Letadýlká!“. Spoustu věcí jsem zjistila až dnes. Že takhle velké nemáme letiště dlouho, že máme de facto schengenský a neschengenský terminál, že nesmí zároveň přistávat dvě letadla na dvou drahách vedle sebe.

A taky jsem dnes nejspíš poprvé viděla letadýlka různou měrou rozebraná. Tady otevřený čumák, tamhle odmontované motory, jinde rampy okolo ocasu, o kus vedle vypreparovaná sedadla. A objížděli jsme různá přistávající a odlétající letadla a sledovali techničnosti okolo toho, a vůbec byla letištní exkurze fajn :)

25.03.2016, 8.41

Včera jsem zas měla filosofickou… nakolik je možné si opravdu cenit lidí a oplakávat smrt, pokud se z ní stane něco běžného? Nebojte se, nikdo mi neumřel ani nepřišel k vážnému zranění či tak (ťuk, ťuk, ŤUK!). S klukama jsme se shodli, že by vojáci v případě útoku stejně moc nezmohli… a tak zbyl vzkaz mé země mně, že mám důvod se bát, a vzkaz mé země teroristům, že se jim snahy vyděsit lidi daří.

Hmmm, takhle je to děsně pesimistické, že? Tak z veselejšího soudku. Včera mi zas turisté připomněli, jak moc nevšímavá umím být vůči krásám Prahy. Měla bych se víc dívat kolem sebe :)

Večer plný porozumění i vtípků. Důkaz, který na místo nepatřil ani neměl šanci fungovat, ale zaujal. Bývalá železniční trať, výhledy a tunely. Ne zrovna přímá cesta domů a konvergování ke koleji. Čert vem, že jsem zas přišla domů pozdě, beztak jsem ještě dorazila metrem :) A ten večer za to rozhodně stál :)

17.03.2016, 11.08

Achjo, někdo by mi měl zakázat hrát si se svým .procmailrc. Nebo bych se ještě lépe měla já naučit, že když mi několik dní nepřijde do inboxu žádný mail, je to zatraceně podezřelé. Ale vzdor záplavě mailů ze složky :^List-Id: se mám fajn :)

02.03.2016, 19.19

Jsem v zajímavém paradoxu, cvičící mě nemůže vyhodit ze cvičení, na které nesmím chodit :D Venku všechno taje (fňuk), ale aspoň jsem si sníh užila. (Mimochodem, říkají, že podobně jako o to, v co člověk věří, jde o to, co by člověk chtěl, aby bylo. Pokud jsem někdy váhala, jestli je dobré rozhodnutí přestěhovat se na Opatov, veškeré obavy zmizely, když se k příležitosti stěhování spustil sníh a já šla do nového domova zasněženou krajinou a padajícím sněhem nasvíceným pouličními lampami.)

Myšlenky víří a já nestíhám lapat. Nějaká paní se včera ptala, jestli si nechci sednout, když jsem na Karláku zůstala v tramvaji stát u prázdného místa. Říkala jsem, že ne, že stejně příští zastávku vystupuju. Možná jsem ale měla hlavně ocenit, že se takhle zajímá.

Vůbec zjišťuju, že se ve spoustě situací neumím chovat. Na matfyzáctví ani věk to svádět nechci, tak se to asi budu muset naučit.

01.03.2016, 17.58 (zveřejněno 02.03.2016, 19.19)

Achjo :) Ráno jsem vyrazila s tím, že dojedu autobusem na Slavii a nějak dojdu po kolejích. Že mi cestou na zastávku došlo, že si nepamatuju číslo autobusu, to vem čert, však z jízdních řádů ho zjistím. Dorazila jsem na místo a koleje nevidím. Co víc, ani během chvilky pobíhání kolem okolo mě vzdor ranní špičce neprojela žádná tramvaj. A pak jsem došla k větší ulici, torzu tramvajového pásu a někdy v té době okolo mě profrčela X7čka (dlužno však podotknout, že pak už jsem se našla ^^).

Odpoledne jsem operativně naplánovala otočku na Matfyzu, Čechovo náměstí mělo fungovat. Fungovalo, jen zastávka 22ky byla krapet přemístěná. Ne že bych na to našla nějaké upozornění. Ještě víc odpoledne jsem vyrazila na sraz na Albertov. Že má Albertov zastávky v obou směrech kus od sebe, mi došlo, když jsem skoro v době srazu vystoupila na prázdné zastávce. Že má zastávky ne dvě, ale tři, mi došlo, když jsem podruhé přebíhala mezi nimi. Že správná byla ta první a paní profesorka se pouze zpozdila (načež mě odešla hledat přímo do budovy lékařské fakulty), jsem se dozvěděla pětadvacet minut po čase srazu, když jsme se konečně našly.

Jaké rituály mám provést, aby se do mého života vrátila kapka organizovanosti? :)

29.02.2016, 11.27

Devětadvacátý únor dva tisíce šestnáct. Kdysi mi to připadalo jako vhodné datum svatby (neb v roce 2020 už budu na svatbu děsně stará a v roce 2012 možná ještě nebudu mít dobrého partnera). Jako svatební den to dávno propadlo promlčeným snům, ale zlomovým se to datum reálně stalo – dneska jsem definitivně odešla z kolejí.

Vůbec je to tak trochu životní týden. V pondělí definitivní stěhování z kolejí. V úterý nástup do práce. Ve čtvrtek snad jdu poprvé na nematuritní ples. V sobotu jdu poprvé na InstallFest. V neděli bychom měli mít vstup do katechumenátu. Na druhou stranu, středu a pátek mám stále volné pro životní události :D

(Mimochodem, to, čím jsem tehdy nepokračovala, byla historka z jedné etapy stěhování. Nosili jsme postupně krabice a ukládali je do auta. Když jsme přinesli posledních pár drobností, které se měly vejít, s plánem je umístit a odjet vybalovat, našli jsme na zídce zapomenutou odloženou krabici.)

24.02.2016, 15.10

Začíná se ze mě stávat konvenční zmatený matfyzák. V pátek mi brýle přijely z Opatova, dneska se snad přemístí od Ústí nad Labem do Prahy, aby mohly v neděli doputovat přímo ke mně. Včera jsem zas úspěšně dorazila na kolej a zjistila, že klíče zůstaly v kanceláři. (Z druhé strany, ověřila jsem, že se umím otočit na Matfyzu za méně než tři čtvrtě hodiny.) A teď jsem navíc zapomněla, čím jsem chtěla pokračovat :D

22.02.2016, 9.09

Dneska oficiálně začal nový semestr, kancelář je opuštěnější než minulý týden, na chodbě jsem taky moc lidí nepotkala… ovšem mně se líhne nový rozvrh.

21.02.2016, 17.51

Původně jsem počítala, že bude sobotní večer i většina neděle pracovní a stihnu udělat spoustu věcí, ale oslavit něčí narozeniny je určitě důležitější :) Zvlášť, když už mám v kapse, totiž v KOSu zápočet za SVP :D

A taky mám sbaleno. Začínám chápat, proč lidi říkají, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Ale stále s tím nesouhlasím, při vyhoření člověk o všechny ty zbytečnůstky, které komplikují balení, přijde (a minimalismu jsem stále nepodlehla). Od nedělního večera zbývalo sbalit pár drobností. Ve středu večer, nebo spíš v noci na čtvrtek, jsem je snad dobalila. A nechápu, jak jsem se na ten pokoj mohla někdy vejít :D

Zas se uplatnil můj smysl pro systematičnost, každá krabice má nějaké své krycí označení. Třeba Elektro (obsahuje [mimo jiné] učebnice, propisky a diplom z Matfyzu) nebo Boty (uvnitř jest krom jiného bublifuk na obří bubliny, aviváž a několikero sešitů). Stejně tak se uplatnila schopnost ty věci prostě někam strčit (až budu hledat flashky, jsou u kaštanů). Teď to ještě někdy vážně přestěhovat. A pak najít čas na takové maličkosti jako zařízení bytu :D

17.02.2016, 10.50

Nejenom že je nás tam víc z gymplu, ono je nás tam občas víc z KSPčka :D Ovšem hlavní poznatek včerejška je ten, že jsem ryba :) (A přitom jsem Vodnářka.) Vážně máme svůj slang. A někdy člověk prostě nemá šanci vytáhnout foťák dost rychle, třeba když projíždí tramvají okolo policie vyslýchající labuť. Venku je nádherně, ač sněžení už slábne. Mám se fajn :)

16.02.2016, 11.55

Jedna věc se mé diplomce musí nechat. Pokud jsem někdy uvažovala, že se přeci jen svěřím do péče lékařů, definitivně se těchto myšlenek vzdávám (a děsím se situace, kdy by to mohlo být nevyhnutelné).

Jinak si ale zejména procvičuju různé evropské jazyky a učím se haluzit ty neevropské :D A vcelku bych ocenila referenční články, ať se mám od čeho odrazit… Ale co jsem chtěla, to mám. Dokonce mám o den a půl víc času na vytvoření zprávy :D

13.02.2016, 21.38

Začala jsem léta života na koleji balit do krabic. A taky se o ty krabice poctivě přerážet, dokonce o kus doslovněji, než bylo v plánu :) Na pokoji už je to balení i vidět, byť věci jsou stále všude, kam se podívám. A to se už teď bojím, aby se ty krabice při stěhování neprotrhaly :D

V podstatě je to ukázková prokrastinace – měla bych dělat diplomku :) Včera jsem místo toho téměř uklidila KAMí home (zbývá něco jako 20 souborů, které si chci raději prohlédnout lokálně než přes tunelovaná Xka), napsala článek a vyplnila matfyzí anketu. To samo o sobě trochu rozbíjí teorie, že až nebudu mít v pokoji nic kromě nezbytných věcí, budu dělat na té diplomce. Ale třeba jo, však jsem kus práce slíbila.

08.02.2016, 22.40

Uznávám, že pomyslet si, že jsem toho ten den moc nenachodila, a poté nastoupit do autobusu s tím, že snad vím, kam až můžu dojet, byla provokace osudu. Ale nakonec jsem se našla. Je neskutečné, jak moc jsem se začala těšit, až zmizím z kolejí. Bude to mít výhody, to rozhodně. (A bude to mít nevýhody, ale to bych teď decentně přehlédla.)

Jo, ta evangelická zkušenost se bude hodit. Na telefonu jsem dneska strávila nečekaně mnoho času, tohle v plánu úplně nebylo, ale fajn, pro teď to mám za sebou :) A budu se muset zamyslet, kteří z mých přátel jsou katolíci a které z nich bych mohla zneužít :D

Zjistila jsem, že mě zaujaly předměty za nějakých 47 kreditů :) To asi nepůjde. Ale ono to prořídne, až budou rozvrhy. Jsem zvědavá, kolik toho za zkouškové na diplomce opravdu stihnu, ale v podstatě se snažím. Jen to bere čas :) Nicméně to půjde. Musí :)

04.02.2016, 22.20 (zveřejněno 06.02.2016, 21.15)

Zas jsem jednou neprávem podezřívala IDOS z nepravostí. Na cestu vytahujeme amortizaci splay stromů. Hledáme Smíchov a s pomocí zoomu nacházíme. Odhadujeme nutnou energii na vyhřátí bazénu, ale jestli je bazén v našem výhledu vyhřívaný, nakonec vygooglíme. Soukromý pozemek, antény, jeřáby. Nádraží na konci světa. Vymýšlíme potenciální historii potenciální bývalé vlečky. Učím se na svět koukat víc fyzikálně.

Pak obdivujeme vlaky metra skrz mříže. Jižní spojka je ošklivá, a křoví okolo ní taky. Bláto i editace OSM. Nakonec nás cesty dovedou k nádhernému výhledu na místo, kde vlaky usínají, přibírají i odkládají. Výhledů najdeme ještě několik. Pak MHD, teplý čaj, MHD. Nastoupíme do vlaku a vlak odjede. Najednou je tu jiný svět. Magická hradba… chci říct, majestátní viadukt a nepříliš pevná vozovka z chodců. Další přesun a další nádherný výhled. Nakonec jsme splay stromy umlátili.

Pak už ale domů. Není ani půl desáté, když na zastávce zívám (což nebude jen příval čerstvého vzduchu), a to jsem se z postýlky vykopala až po osmé. Věřím, že dnes se bude krásně spát. Miluju dny toulavý.

03.02.2016, 16.04

Jsem tak trochu v kvantovém stavu. Pokud jsem v pondělí dala zkoušku (která bude opravená nejspíš o víkendu), mám hotové všechny zkoušky, ale pokud jsem ji nedala, nemám :) Ale věřím si a doufám, že dnešními datovkami mám padla. Tedy, samozřejmě modulo diplomka. Zatím v podobě zápočtu za SVP. Ufff. No, to se zvládne. A příští úterý už si hospodu ujít nenechám!

01.02.2016, 22.20 (zveřejněno 03.02.2016, 16.04)

Čtení blogů lidí s dětmi s těžkým postižením má svá specifika, člověk má třeba motivaci naučit se reagovat na smuteční oznámení. Nebo možnost uvědomit si, že mu zkouška začíná ve stejnou chvíli, kdy o pár set kilometrů jinde začíná pohřeb jedné malé holčiny. Odpočívej v pokoji, Juliánko.

Doping pobavil. A po zkoušce jsem se zas příjemně zakecala. Už zase nezvládám zahrát Fko, grrr! Je možné zkusit taneční improvizaci a mít z toho neurčité pocity? Bylo to fajn? Zvláštní? Příjemné? Příliš jiné? Vlastně nevím, byť vím, že jsem ráda za tu zkušenost. Paradoxní je, že kontaktní improvizace mě asi bavila o kus víc, byť jsem z ní byla také o kus zoufalejší :)

29.01.2016, 20.10 (zveřejněno 03.02.2016, 16.04)

Fuj, čtyřiadvacet. Tedy, mít narozeniny je krásné, ale nemohlo by mi být třeba zase 22? Nebo divukrásných 19 let? Ovšem pominu-li deprese ze stárnutí, narozeniny si užívám :) A příště budu možná zase slavit na lanové prolejzačce, bylo to senzační! (Hehe, a jako opožděné dárky přijímám seznamy synonym ke všem těm slovům jako úžasné, skvělé, senzační, …)

28.01.2016, 23.25 (zveřejněno 03.02.2016, 16.04)

Někdy mám pocit, že být svět menší, už se na něj nevejdeme. To jsem si tak přijela na zastávku, vystoupila z tramvaje, vzhlédla od knížky, a koho nevidím – človíčka z Matfyzu, s kterým se znám už od Albeře. Prohodili jsme pár slov o tom i o onom a došlo i na cíl cesty. „No, vlastně mířím sem, mám na zastávce sraz s Kubou a pak jdeme na takové pseudotaneční.“ – „Aha. Já mám na zastávce sraz s Anežkou a pak jdeme na takové pseudotaneční.“ Prý jako záskok. A někdo tam nad námi se musel náležitě bavit, neb on na rozdíl od nás už tehdy věděl, že Anežka ty taneční vede :)

A tak jsme tančili okolo imaginární ledničky i mezi imaginárními šatičkami, hledali lopatky i delťáky a snažili se v malém sále příliš nesrážet. A bylo to úžasné. Tedy, ještě úžasnější to samozřejmě bude, až se opravdu naučím tančit, ale stejně… tanéééc! O:)

28.01.2016, 14.20 (zveřejněno 03.02.2016, 16.04)

To by jeden nevěřil, jak těžké je sehnat rozumný čtverečkovaný sešit či blok. Ovšem pátrajíc po obchodech, které se předtím na Netu tvářili jako papírnictví, jsem dnes objevila papírnictví snad v nejpravějším slova smyslu. Jen jsem se fascinovaně rozhlédla, ale až budu shánět nějaký speciální výmysl, vím přesně, kam zamířím. A kouzlo objevů se umocnilo, když jsem o kousíček dál vlezla do úžasných výtvarných potřeb a v té chvíli začala hrát má milovaná písnička ještě z nižšího gymplu.

Miluju tyhle dny plné náhod a objevů. Jen ten přesun ze Strahova na Matfyz, který mi obvykle trvá dvacet minut, dnes zabral přes čtyři hodiny :)

28.01.2016, 9.42

To jsem celá já, stěžuju si tu, že mě děsí zkouška, a pak se nepoděím o výsledek. Tak tedy: jsem prostě dobrá! Z testu, ze kterého šlo získat <-50, 50> bodů, jich mám 31. Spolu s body ze semestru to dalo pěkné C. Jen si všímám, že čím později dělám zkoušku na FELu, tím horší mám známku :D Naopak na Matfyzu se s postupujícím zkouškovým známky zlepšují, včera jsem (jako pořádný štístkař a náhodář, ale pšt) dostala jedničku :) A jestli nedostanu jedničku z Úvodu do obecné lingvistiky, kde mě zkouška ještě čeká, budu pořádně zklamaná O:)

Zvlášť v kontextu té včerejší jedničky jsem neuvěřitelně ráda, že jsem šla na úterní přednášku. Přemýšlela jsem, jestli si příliš nezahrávám, ale zjevně mi to prošlo… a přednáška byla velmi fajn. Ovšem zvukovému záznamu budou chybět ty zděšené pohledy na hodiny :D

A někdo by měl Karrynce zakázat Google Translate. Občas ho zkusím nakrmit nějakými svými záznamy a škodolibě se mu směju kvůli tomu, co z nich vytvoří. Z druhé strany si postupně tvořím představu, jak vlastně funguje, což se mi jako de facto studentce NLP velmi hodí, ne? :)

26.01.2016, 9.32

Ač jsem se tu tvářila, že bojim a neumím, výsledné B z MASu mě trochu mrzí. Kdyby mi při zkoušce nevypadla definice jádra koaliční hry, nebo kdyby na něj nebyly ještě další dvě otázky… no jo, kdyby chyby. Horší je, že za chvilku odcházím na sadistickou část našeho SADo-MASa, a té tedy bojim bojim ještě mnohem víc. Kdo to vymyslel, že na udělání zkoušky bude třeba 75 % správných odpovědí? Ale tak zvládla jsem Javu i C++, přece mě neporazí tohle… že ne?

20.01.2016, 22.38

Já říkala, že to nebude na jedna. Úvod do formální lingvistiky za tři, dnešní textové algoritmy za dva. Pápá, naivní představo o krásném prospěchu. Půlka zkoušek za mnou, půlka zbývá… jen se bojím, že zbývá ta těžší část. Zítra mám MASy, ze semestru mám 39.5/40 bodů a děsně se bojím, aby kvůli tomu ode mě nečekali nějaké velké výkony :) Asi budu doufat, že by se jim nechtělo vypisovat ještě druhý termín O:) Ale to se zvládne… zvlášť když se teď hezky vrátím k učení se :)

19.01.2016, 13.07

V pátek jsem dostala Ačko, včera jsem dostala Ačko, dneska jsem dostala jedničku. Připadala bych si děsně chytrá, ale… a) ještě nemám opravený zkouškový test z Úvodu do formální lingvistiky, který asi na jedna nebude, a b) jsem zjistila, že neumím implementovat dělení mocninou dvojky pomocí bitových posunů :)

17.01.2016, 12.46

Kamarádi moji, až mě někdy někde potkáte, klidně mimo Petřín, a já vám budu tvrdit, že jdu na squash, a přitom nebudu mít v ruce ani raketu, ani tašku se sportovními věcmi… zkuste se mě prosím zeptat, jestli jsem si náhodou něco nezapomněla :)

Přísahám, že příště sešit zkontroluju dřív, než se v něm objeví 35 tisíc znaků ke zdigitalizování. Uf. Vzpomínám na zapíjení vína vínem i na zapíjení vína vodkou. Snaží se mě bacit bacil, ale já se neplánuji nechat. Splněná předsevzetí přibývají, stejně jako naplánované zkoušky. Trochu i jako splněné, už mám první letošní Ačko :) Zato na pokoji to stále vypadá jak po výbuchu… ááá, a někdo by měl připravit jogurty. No dobře, já jdu zas pracovat.

13.01.2016, 12.29

Grrr! SAD má zkoušku v úterý 26. 1. (a pak 12. 2.). Datovky mají zkoušku v úterý 19. 1. (kdy mám soukromý termín z Technologií pro NLP, protože překryv hromadného termínu s jinou zkouškou), v úterý 26. 1. (!), ve středu 3. 2. a pak ve středu 10. 2. Základy složitosti a vyčíslitelnosti mají těch termínů aspoň spoustu, včetně úterý 26. 1. (!!). Teď jsme se dozvěděli termíny zkoušek z textových algoritmů: úterý 26. 1. (!!!), středa 3. 2. (!) a středa 17. 2., což je naprostý konec zkouškového. Tak jsem si domluvila v podstatě soukromý termín ve středu 20. 1. a definitivně v ten termín nejdu na složitost. Uf, někdy je to strašná kombinatorika.

To jsem kdysi prohlašovala, že bych potřebovala svým vyučujícím vysvětlit, že mé zkouškové nemá osm střed. Dneska bych jim hlavně potřebovala vysvětlit, že zkouškové není jen úterý 26. ledna. I když trochu kombinatoriky jsem si mohla ušetřit, kdybych kdovíjak nepřišla k pocitu, že i TVS má jeden z termínů v tohle úterý. I když volné pondělí před SADy mi myslím nemůže ublížit.

12.01.2016, 0.52 (zveřejněno 13.01.2016, 12.29)

Když si student zabouchne klíč na pokoji, zajde na vrátnici a požádá vrátného o odemčení. Jak se řeší, když si vrátný zabouchne klíče na vrátnici? (Požádá okolojdoucího studenta, aby se protáhl otevřeným okýnkem a klíč podal.) Co udělá vedoucí katedry počítačů, když neumí vypnout režim tabletu? (Zeptá se studentů a ti mu poradí.) Jak by vypadal Ježíš v džínách? (Heh, netuším.) Jak se hází třístrannou mincí? (Nemám ponětí, ale vím, jak si hodem klasickou mincí vybrat ze tří možností ^^)

Perličky a paradoxy posledních dvou dní. A stěžuju si, venku definitivně zmizel sníh. Okamžitě mi ho vraťte!

11.01.2016, 21.46

Wow, dneska jsem byla obálkovat, a přece se domů dostala rozumně :) Radosti a strasti kolejního života – až se odstěhuju, asi se mi nestane, že by zrovna byly půjčené všechny pračky (ale taky asi nebudu tahat prádlo ven téměř suché).

Procházím tu staré účtenky a chvílemi se nestačím divit. Čokoláda, lahev piva a bochník chleba? Vážně? Čokoláda i bochník chleba zní uvěřitelně, navíc na tuhle konkrétní si pamatuju, ale pivo? Umíte si představit mě, jak si v supermarketu kupuju pivo? Taky jsem zjistila, že jsem jednoho krásného dne dostala fascinující slevu jeden halíř :) A našla úkolníčky z června. Achjo, už aby ze mě byla ta organizovaná bytost :)

10.01.2016, 22.00 (zveřejněno 11. 1. 21.46)

Cesty, které se v zimě neudržují, už vystrčily drápky a teď je spolehlivě (jak se znám, vydrží mi to sotva pár dní) považuju za nebezpečnější než udržované. Hlavně jsem to, že na některých petřínských cestičkách zmrzl tající sníh, zjistila v podobnou chvíli, kdy mi došlo, že jsem si doma nechala lítačku. A občanku, aby bylo případné setkání s revizorem fakt průšvih. Nicméně jsem se dolů i zpět nahoru dostala ve zdraví, tak co :)

Původně tedy měl dnešní záznam začínat něčím jako „téměř filosofický začátek“. Na Blogu bylo téma týdne „poslední den mého života“. Původně jsem k němu chtěla něco spáchat, ač nemám blog, a už vůbec ne na Blogu, ale nějak nevyšel čas. A když mě napadlo, jaké by bylo, kdyby měl být posledním dnem dnešek, šla jsem uvařit večeři a konečně převedla vzorová řešení olympiády. Nevím, jestli je to vědomím, že jestli se něco fakt ošklivě nepokazí, to další ráno přijde, ale asi by mi fakt přišlo důležitější dodělat kus své práce než si plnit sny.

Nicméně já si hned sundám tu svatozář. Z úkolníčku se tu na mě usmívaly čtyři nesplněné úkoly, a přitom předsevzetí říká něco o maximálně dvou. Na druhou stranu jsem splnila něco málo z věcí naplánovaných na příští týden, a vyměnit úkoly mezi týdny se občas smí, ne? Takže tenhle týden ještě splněno, ty nehotové úkoly jsou právě dva O:) A teď se jde spát, nebo tedy zalézt ke knížce. A zítra hurá do práce :)

10.01.2016, 2.00 (zveřejněno 11. 1. 2016, 21.46)

Uááá, který blbec mi do podmínek odvolání stop-stavu napsal sepsaný úvod diplomky? A proč můj úkolníček zatím vypadá, jako by v něm zítra chtěly zůstat tři nesplněné úkoly, když mi má předsevzetí dovolují dva?

Zítra asi oblečení nezašiju… ale nitě tu mám a jednou se k tomu dostanu! I ke všem těm ostatním věcem… třeba k včasným přesunům do postele. Schválně, jestli budu příští týden na té půlce. (Moc tomu nevěřím, ale nevylučuju… a kdyžtak se tam dostanu ten přespříští!)

Ale teď už raději ani nekoukat na hodiny, zavřít oči a spát. Dobrou noc.

06.01.2016, 0.59 (zveřejněno 11. 1. 2016, 21.46)

Zase sněží, stále sněží! Přestože zabíjím vločky, když je chytám do dlaní a ony pak tajou. Špiónská kamera a zapomenuté učivo prváku. Výhled na Troju, další střípky myšlené mapy a strahovská sinusovka. Rozhovory roztržené stíháním autobusů.

A pak, čtvrt hodiny po půlnoci, vbíhám do metra, než odjede poslední, a ujíždím pryč pronásledovaná všemi těmi „upozorňujeme cestující, že provoz metra je ukončen“. V hlavě slova z rozečtené knížky, dávno zmatená a zkomolená: Nic netrvá věčně, jen to, co už skončilo. Ale končí hlavně dnešek, měla bych zaplout do peřin. Dobrou noc.

07.01.2016, 9.13

Jů, tak už jsem se poprvé v tomhle roce neplánovaně setkala se zemí. Kupodivu na cestě, která se v zimě neudržuje, bývala bych si tipla, že sníh bude bezpečnější než mokré kostky. Vtipné je, že se mi to povedlo ani ne dva dny poté, co jsem snad definitivně rozcvičila pobolívající nohu z prolétnutí se ještě před Vánoci. Ale dnes se vlastně nic nestalo, jen potřebuju být zajímavá :)

Užívám si sníh a časté sněžení. Hlavně jsem už v kulisách sněhu dostala asi poslední vánoční dárek, což ještě přidalo jeho úžasnosti. Ale celkově se mi buď nepovedlo poslední rok zlobit, nebo jsem experimentálně ověřila, že zlobení nemá vliv na množství a kvalitu dárků, alespoň ne negativní :D

Po 1C zkusíme 2A, květen už mám totiž vesměs obsazený :) Kdo zas neodhadl bodování? Můj mutt už ví, že při ukončení raději nemá nic ukládat (vážně, v mém podání je to nebezpečné!). Včerejší oběd v menze byl překvapivě dobrý… a teď zpět k vaření, jsem chudá studentka O:) Ale ochotná, pernštýnské pobočce VZP jsem včera zcela nezištně otestovala navigační systém, a neuspěli :D Tedy, nezištně, já se jen chtěla dostat dovnitř :)

04.01.2016, 14.43

Sněží! Sice jen drobně, nesměle, ale doufám, že to tomu vydrží. Mám pocit, že jsem zas spoustu zážitků a historek utopila v „jej, nějak nestíhám, sepíšu příspěvek až zítra“. Vtipné je, že už od Silvestra na webu visí má předsevzetí pro letošek. Pořád váhám, jestli na ně dávat jednoduše dostupný odkaz, nebo raději ne.

Inu, vzpomínání na dobu nedávno uběhlou se tu třeba časem objeví, a třeba ne, kdo ví. Zatím opožděně vše nejlepší do nového roku! A grrr na zavřenou knihovnu, ale aspoň jsem to zjistila dřív, než jsem do ní vyrazila :) A jdu se vrhnout na tu kupu mailů, která tu na mě vesele pomrkává…

15. 12. 2015, 23.55 (zveřejněno 16. 12. 2016, 10.45)

Dva dny s sebou všude tahám věci na tělocvik, abych nakonec usoudila (jojo, nepravá věta účelová), že když mě většinu dne pobolívá hlava a nechce přestat, já nechci riskovat ten tělocvik. Nu což, vyhrála jsem čas týrat kytaru. Jednou se na ni totiž naučím hrát, a jednou se taky naučím hrát na ni před lidmi! A možná dává smysl učit se to obojí naráz.

Nevím, jestli dnes do hospody nevyrazil nikdo, nebo jsme se jen nenašli, ale holt se uvidíme po Vánocích. Jen… jak je možné, že i tak jdu spát tak pozdě? :)

15. 12. 2015, 8.25 (zveřejněno 16. 12. 2015, 10.45)

Heh, neplánované návštěvy mají své kouzlo, tedy hned jak člověk rozdýchá, že mu někdo naboural plány na vzorné hospodyňkování :) Myslím, že až budu velká, budu se muset hlídat, abych svým dětem příliš nenutila třeba Merkur. Já si chci zase s něčím hrát a šroubovat si a tvořit a bastlit a vůbec. Zpívání bylo včera vyloženě nádherné, a přesto jsem z něj zmizela dřív. Ono mi těch pár hodin spánku vůbec neuškodí, a možná nádherného zpívání stačí na dobití baterek méně než obyčejného :)

13.12.2015, 20.30 (zveřejněno 16. 12. 2015, 10.45)

Takových příběhů, na které je občas těžké nereagovat. Evidentně nejsem divná – teď ta zásadní otázka: je to dobrá zpráva, nebo ne? :) Touláme se městem s jeptiškou a na objektu neustále něco mlsáme. Večery patří kytaře i rozhovorům. Bavíme se nad prošlými hostiemi. Východní křídlo má nějak silný zájem o uklízení. Jednou si stoupnu do fronty s prstem přes pusu. Řeknu vám, že z víkendu nemám silný zážitek, že to prostě bylo takové fajné, a pak na vás vychrlím kupu historek :)

Ovšem pak nemám působit, že se mi neustále děje něco zajímavého. Na nádraží jsme přišli, když už vlaky zase jezdily, ač jsme nakonec odjeli nacpaným zpožděným rychlíkem, který stihl Kolín opustit dřív, než do něj dorazilo ECčko s pravidelným ojdezdem o čtvrt hodiny dřívějším. Ale stejně určitě dám někde k dobru, že jsem byla na víkendovce, a když jsme uklízeli a balili, dorazila informace, že jaksi nejezdí vlaky.

11.12.2015, 18.15 (zveřejněno 16. 12. 2015, 10.45)

Dopisovat záznamy zpětně má své nevýhody, člověk často na něco zapomene. Třeba že naše velká lingvistka neumí slovensky. Nebo že příště si ten svetr vezmu snad už proto, abych ostatní tolik netrápila.

Někdy nejspíš stojí za to nechat prostě věci běžet. Než jsem se před Matfyzem prodrala davem turistů, přijíždějící tramvaj se začala chystat k odjezdu. Nedoběhla jsem ji, takže jsem jela až tou další, načež mi na Malostranské ujela pětka před nosem. A když o pár minut později přijela další, přistoupila jsem ke Kubovi :)

Přestože jsem na Masaryčce chtěla mít víc času, všechno jsme stihli (a jeli tím, co stále vnímám jako klasický vláček, juhuhů!). V Libni jsme mohli přes nástupiště zamávat ECčku, které mělo do cíle dorazit o pár minut dřív než my, a taky tomu osobáčku, co stál na Masaryčce vedle nás. Měla jsem chuť mávat z uhánějícího vlaku koloně na silnici, ale nakonec jsem jen okouzleně sledovala cestu… a usínala, ehm :) Měla bych se tu trochu vyspat :)

09.12.2015, 10.46

Ještě jedna poznámka po dalším přičichnutí ke svým vlasům. Kdybyste někdo věděl o nějakém příjemném, nekuřáckém prostoru na Starém městě, kam se může tak v deset večer přivalit skupinka deseti, patnácti lidí a hodinu dvě tam sedět u piva a vína, dejte mi prosím vědět :)

09.12.2015, 0.46

Klíče, mobil, brejle. Začínám mít zmatek ve svátcích a kalendářích. Pořád se něco slaví, třeba dva Silvestry. Začínám poznávat různé kavárny a hospody Starého města. Jako matfyzáci máme svůj slang. A možná bude s kým tančit! Jen noční SMSky jsou připomínkou přehlíženého stesku.

Mám se skvěle, i když těch úkolů by mohlo být trochu míň (zvlášť s ohledem na fakt, že některé z nich stále taktně přehlížím). Ale věřím, že se to zvládne. Koneckonců odmítám zůstat ve STOP-stavu věčně. Ovšem teď už je čas hlavně jít spát.

07.12.2015, 11.11

Tak jsem se dnes nějakou dobu motala v okolí Vodičkovy a hledala prodejnu. Pochopitelně jsem u toho trochu litovala, že jsem si mapu neuložila do notebooku, když už u sebe zrovna dneska nemám tu papírovou. Nicméně nakonec jsem se našla a s malým zpožděním vyrazila do školy. Samozřejmě že první věc, která na mě po nastartování Yirxinky vybafla, byla mapa okolí prodejny.

09.12.2015, 9.54

Vzpomínka na neděli večer:
Že bude Krutá Smršť až tak krutá, jsme asi nečekali, ale bylo to fajn. Ještě aby ne, je prostě úžasné orgovat s někým, kdo to nevzdá, když se objeví problémy, ani si nezačne stěžovat, ani nezačne mně nadávat, ani… kdo je prostě parťák, jakého si jen člověk může přát.

Proč občas odpovím něco, na co se nedá moc reagovat, a nepřihodím nic dalšího? Měla bych přestat zabíjet rozhovory, zvlášť ty s lidmi, s kterými bych si povídat chtěla. Jak je možné, že já takhle zajímavé skupinky lidí nepotkávám? Vždyť se pohybuju i na různých nádražích a podobných místech. Náhody jsou občas fakt náhody, zato Kolín vážně není Morava.

Víkend byl úžasný… a teď bych měla fofrem začít zachraňovat život, povinnosti a vůbec. Ještě že jsem si nechala odložit termín na jeden úkol a musím dodat jen tu čtyřstránkovou reflexi :)

09.12.2015, 9.40

Vzpomínka na minulé úterý večer:
Zas se mě zmocňuje… snad překvapení? Možná obdiv, nebo asi ještě lépe úžas nad tím, jak neobyčejní jsou někteří obyčejní lidé, které potkávám dnes a denně (no dobře, ve škole spíš týdně). Je ohromné, jaké množství energie a nadšení z nich čiší, jak moc umí motivovat a pochválit. Ale vlastně mě fascinuje i to, jak lidští jsou tihle vzdálení lidé. Tedy jistě, jsem dávno zvyklá brát vyučující jako normální lidi, ale stejně bylo fajn si pokecat o tom, že ten test nebyl zas tak hrozný.

09.12.2015, 9.24

Vzpomínka na čtvrteční pozdní večer:
Pche, vyhrál nade mnou mlékomat. Opravdu jsem nevymyslela, jak si mu říct o lahev. Ovšem noční cesta byla úžasná, dokonce jsem se při ní stihla i trošku prospat :) Kupéčko bylo poloprázdné, a tak jsem se uvelebila přes dvě místa, čímž už se spalo velmi pohodlně (ač je pravda, že ve vlaku zpět jsem lehce usínala nad prací). Miluju vlaky. Na druhou stranu, RegioJet mě stále moc neuchvacuje. Každopádně výprava byla skvělá, úžasná, a tak dále :)

Dneska ale ruším procházku, a ruším i vaření. Holt si o víkendu vzpomenu, jak jsme se živili na akcích o střední. Tři hodiny spánku teď mají mnohem větší cenu. A to bude potřeba vstát ráno dřív a sbalit na víkend…

09.12.2015, 9.17

Vzpomínka na minulé úterý dopoledne:
Říkám si, jak moc jsou některé věci absurdní… svého času jsem se bála, že jsou několikamegové (textové) soubory hrozně moc velké. Že mi hned vyčerpají místo na disku, že si s nimi můj editor neporadí a tak vůbec. Dneska si možná tak řeknu „a sakreš“, když se mi počítač zamyslí a já zjistím, že otvírám několikagigovou věc. Ačkoliv ta věc (mimochodem nějaká vstupní data k domácímu úkolu na datovky) z disku brzy poletí, místo přeci jen bere.

A tedy, ač to není jen o rostoucím výkonu počítačů, pomáhá to. Pamatuju doby, kdy harddisk našeho počítače měl 64 MB :D

09.12.2015, 9.11

Technická poznámka pro mě: měla bych už konečně vyřešit formální datování věcí, které byly v neznámý čas sepsány v bodech a později zformulovány do vět. Třeba se mi pak nestane to, co při formulování (a domýšlení dat) ze sousu, kdy jsem záznamu přiřkla o kus dřívější čas, než kdy se stalo to, co v něm popisuji :) A taky nebudu dumat nad tím, jak namíchat hotové záznamy s těmi formulovanými z bodů.

01.12.2015, 1.45 (zveřejněno 9. 12. 9.03)

Tak jo, zcela regulérně STOP-stav. Tedy, nebyla bych to já, kdyby to nebyl STOP-stav modulo něco, vlastně modulo docela hodně. Nicméně plánuji na nějakou dobu znatelně omezit svou ochotu nechat na sebe hodit nějakou práci. Doufám, že tak na měsíc na dva, víc bych nerada. Není špatně, když člověk nestíhá nebo když kvůli úkolům chodí spát pozdě, ale je zatraceně špatně, když si člověk začne připadat stresovaný nebo je dlouhodobě nevyspalý. A k obojímu mám teď nepěkně blízko.

Ale nedělejte si iluze, stále nefandím teoriím o tom, že něco nejde nebo že stíhat život se nedá, jen se plánuji konečně stát tou dokonalou bytostí, která vše zvládá skvěle a nikdo ji ještě nikdy neviděl :) (Jojo, to jsou ti lidi, co musí být výjimeční.) A taky se rozhodně neplánuji vzdát tohtotýdenního (eh, jak se taková věc řekne správně česky?) dunění kol vlaků… :) A taky…

30.11.2015, 0.38

Mám spát. A nespím. Tak jsem si mohla přečíst SMSku, která mi přišla. A ač žiju obklopená ajťáky a dalšími nočními tvory, o půl jedné ráno mi nechodí SMSky typu „Ahoj, jak se máš?“… Snad skvělé a snad nejhorší je, že by mohly přijít i řádově horší zprávy. Proč zrovna advent nabízí tak jednoznačné nabídky, za koho se modlit?

26.11.2015, 1.36

Z Kalíšku jsem dnes prchla po chvilce, ale když se dívám na čas, možná by ménu (ne)spánkovému režimu prospělo, kdybych tam bývala zůstala a pak jela na kolej rovnou spát O:) Ale dnešek byl úžasný. Sněží! Tedy, sněžilo, dokonce už všechno roztálo, ale stejně, šla jsem prvním letošním sněhem (dejme tomu, že ten červencový na Islandu byl spíš loňský :D). A taky budeme tropit hlouposti a já už se toho nemůžu dočkat. Byť bych do té doby ideálně měla značně zredukovat množství nesplněných úkolů, ne nutně školních. A mám pocit, že letos v prosinci poznám Kolín vážně dobře :D

Budu si muset ještě rozmyslet, jestli dám z ruky ty časové snímky svých posledních pár dní. Nebo se v příštích dnech snažit, abych je dát mohla s klidem. Jak to dělám, že mám podzimy vždycky tak akční? Ne tedy že bych si stěžovala, to rozhodně ne :) Ale začíná být čas jít vážně vážně spát. A těšit se, co přinesou další dny. Dobrou noc :)

25.11.2015, 1.14

Napsala jsem dnes své jméno na žlutý papír. A dostala velmi silnou chuť učit se hebrejsky (já chci okamžitě víc volného času!). Přestává mi stačit dvacet workspaceů… jak jsem někdy mohla žít s jedním? Říkám si, že musí být vlastně hrozné učit bandu lidí, kteří se po „So that's all for today, thank you for your attention, see you next week“ mile usmějí a dál si na svých místech ťukají do notebooků.

Stále víc před lidmi připouštím (jinými slovy už podruhé jsem připustila), že možná zmizím ze Strahova. Jakože ještě před koncem studia. Stále mě to trochu děsí, ať už z filosofického hlediska, nebo kvůli prostému faktu, že vidím kupu nevýhod (tak například se na Opatov těžko dostává, když přestane jezdit metro… hmmm, tak mě napadá, jezdí vůbec v okolí Opatova tramvaje?). Ale kdybych se v životě řídila jen rozumem a nedělala věci mající kupu nevýhod, kam bych vlastně došla? Zvlášť když vím i o kupě výhod :)

Tyjo, tohle asi bude zas týden, kdy nepůjdu spát rozumně ani jednou. Včera vaření, dnes hospoda, zítra Kalíšek, ve čtvrtek IPSková procházka, v pátek mizíme kamsi ke Sněžce, … ale můžu si za to sama, a nejhorší je, že mě to baví :)

24.11.2015, 1.07

InsertSort se dá příjemně aplikovat i nad jinými věcmi, než je pole hodnot :) Tisíceré vzestupy a pády, ale proč by to tentokrát nemělo vyjít? Přísahám, že jednou tu žemlovku na koleji upeču perfektně! Stále víc mě baví lingvistika, až mě to skoro děsí :) Smutné je, že mě čím dál víc baví opravdu lingvistika a ne to NLPčko, kterému se teoreticky věnuji :D Ale to se spraví a poddá.

Byla jsem se dnes podívat na matfyzím Dni firem pro matematiku a informatiku. Zajímavá zkušenost. Rozhodně budu-li příští či přespříští rok hledat práci vážněji, vím, co od toho čekat. A dneska jsem si tam evidentně vzala dobré tričko :D A měla bych si sestavit životopis. Hmmm, a do něj si možná dát jinou mailovou adresu než tu na doméně, kde si občas stěžuji, jak se flákám :)

No dobře, to číslo vedle data mě přesvědčuje, že mám jít spát, ideálně tak před třemi hodinami, tak pomalu půjdu. Ale musím vyhrabat ty analogové záznamy posledních dvou týdnů roztroušené po sešitech a poznámkových blocích. Ha, a konečně vyřídit pozdrav! A taky… se vyspat, nebo budou mít poznámky na téma „spánek je zdravý“ pokračování. Ne že bych se u nich nebavila. Ale radši dobrou noc :)

10.11.2015, 23.47

Je zvláštní, jak některé poznámky rozčarují i jak někteří tvorové umí spravit náladu. Z cizí koleje jsem po poledni odcházela ve svetru a bundě, do své školy došla v triku a večer na svou kolej jen ve svetru (ale ráno bylo vážně chladno!). Zkusím se tentokrát skutečně na tu úlohu podívat, třeba budu ta jediná, kdo to udělal :D Měla bych si začít vytahovat sešit a psát poznámky. Pojí nás maličkosti, třeba datle bez jader. Existuje nepravděpodobnější místo na potkání holčiny z našeho gymplu? (No dobře, třeba severní pól.) Panejo, jeden všedně dlouhý den a tolik zážitků. Co přinese zítřek?

05.11.2015, 0.33

Vážně jsem už zase přijela domů posledním denním autobusem? Ale ten večer stál za to, přestože připomíná, jak jsme rozdílní. Víc socializace! A taky víc času na přípravu přednášek, na vaření, na spaní O:) Ale ono se to všechno zvládne, věřím tomu.

Zapluju do peřin a budu se těšit na víkend, protože s postupujícím podzimem se toho na zahradě stejně moc neudělá, takže se může co? Správně, spááát O:) Ovšem než přijde víkend, čekají mě ještě dva dny, a třeba budou báječné.

04.11.2015, 0.36

Asi si do bundy hodím rukavice. Viděla jsem dneska kupu aut, na kterých byla námraza znát. Z okna poslední dnešní 176ky, neb provedli jakési divné změny v jízdních řádek 143ky, takže kdo ví, jak dlouho bych na Dejvické čekala, a o sedmnáctce vím, že na ni autobus na Jiráskově náměstí navazuje. A viděla jsem i zbytky podzimní mlhy. Ráno jí bylo ještě víc a byla nádherná, zvlášť když se v ní ztrácel most cestou do školy.

Už zas tolik myšlenek a pocitů… Podiv z tělocviku, jak málo někdy stačí ke zlepšení. Radost z úterního večera i pár myšlenek v hlavě. Pobavení nad tím, že někoho lehce přesvědčovala, že třeba hudební sluch má. Okouzlení noční vyhlídkou i podzimním ranním sluncem. Náhodné rozhovory na večerních zastávkách. Dechberoucí kázání. Trpká připomínka problémů i odhodlání bojovat a vyhrát. Rozesmátý vztek, že jsem dneska doběhla do školy pomalu tři čtvrtě hodiny před výukou. Očekávání, co přinese další den…

27.10.2015, 12.36

Grrr! Můj mobil i můj počítač se mě snaží přesvědčit, že je půl druhé, přestože hodinky jasně tvrdí půl jedné a zjišťování data na jiných strojích přes SSHčko jim dává za pravdu. Přitom jak počítač, tak mobil mají nastavenou automatickou aktualizaci času. Co je to za blázinec?

24.10.2015, 18.15

Poté, co jsme loni postupovali z třetího místa v rámci školy, je to letošní osmé (pamatuju-li si ho vůbec správně) dost zklamání, ač jsme tak mizerně skončili po právu. Ale to přebolí, tak jako přebolí fakt, že některým lidem jsou jedno věci, na kterých mně záleží. A když ne, tak bude dlouhé povídání na jiné téma. Nebo je snad něco na té hlášce o stávání se cyniky?

No nic, myslím, že je nejvyšší čas naladit se na veselejší notu. Potřebovala bych se vrátit do rána a znovu obdivovat paprsky prostupující zbytky ranní mlhy. Nebo si objednat klauna :) Ale já jsem holka šikovná a něco určitě vymyslím i tak :)

23.10.2015, 0.55 (zveřejněno 24.10.2015, 18.15)

Asi o něco líp chápu, co pro zpěváky či kapely znamená hrát před bouřící Lucernou. Ale jestli bych chtěla něco takového zažít i příště, tím si nejsem jistá. Těžko to vážit, na jedné straně spousta nervů z odosobněného světa, hluku a pokřikujícího davu, na té druhé společnost, skvělé písničky a radost z pohybu.

Asi naopak nedokážu lidem vysvětlit, kolik naděje se dá vnímat z úplně obyčejných věcí, ke kterým se pouze vážou ne zcela obyčejné příběhy. A k tomu ty davy lidí (ne, nejsem zrozená pro divoký svět večírků a megakoncertů), to vše umocněné jinými starostmi. Navíc čtyři zmeškané hovory od jednoho človíčka, který nota bene není maminka, duši na klidu moc nepřidaly.

Inu, půjdu spát a věřit v probuzení do nějakého krásného dne.

21.10.2015, 14.05 (zveřejněno 24.10.2015, 18.15)

Jsou večery, které se prostě nedají shrnout do pár vět. Věřte mi, zkoušela jsem to. A tak to definitivně vzdám a začnu se soustředit na dnešek, však práce je víc než dost. Jsem zvědavá, jak dopadne školení. Projekt. Diplomka. Už zase jsem trochu ve skluzu oproti vznešeným plánům, ale tentokrát prostě míním rozumně stíhat.

18.10.2015, 14.30 (zveřejněno 24.10.2015, 18.15)

Všechny holky prý chtějí nové oblečení, nové boty a vůbec, prostě vybírat a nakupovat. Možná bych taky měla něco takového chtít. Vlastní montérky, holínky, nějaké kšandy, nový šátek do vlasů, … :)

Se zvláštním zaujetím pozoruju hnědou vodu tekoucí z mytých rukou. Je to dobrý indikátor, že ještě nejsou čisté. Zvednu pohled a zjišťuju, že se mi šátek po vlasech posunul a tváří se skoro jako baret. Pak sedíme venku, ujídáme skromný oběd a v mezičase prstíky objímám hrneček s teplným čajem. Podzimní práce na zahradě je kouzelná.

16.10.2015, 12.00 (zveřejněno 24.10.2015, 18.15)

Čtvrt hodiny jsem čekala ve frontě, abych si poslechla „Nemám co dodat, bylo to hezké“. Ale to je rozhodně lepší než být zkritizována bez čekání :)

Zmínka o leštění vzduchovky v zaklapnuté knížce připomněla dávnou hlášku, „Škoda, že se toho nedožil táta“. To já o našich naštěstí ještě prohlásit nemusela. Zato jsem to prohlásila o dědovi. Kolik z nás už vlastně někdy mělo důvod něco takového říct? No dobře, dost melancholických myšlenek, práce volá.

13.10.2015, 1.15 (zveřejněno 24.10.2015, 18.15)

Kdy že jsme se to ptala, jestli člověk tak normálně chodí s jezuity do hospody? Né, to určitě nebylo včera. Jak ironicky zní, když v té hospodě řeknu, že od skautingu mě vždycky odrazovalo jeho spojení s kesťanstvím? A já si snad vážně najdu ty statistiky. Pokud tedy existují.

Z jiného soudku, naučte mě někdo, že když si balím sportovní oblečení a čisté spodní prádlo, asi chci i gumičku :)

12.10.2015, 23.30 (zveřejněno 24.10.2015, 18.15)

Občas mám pocit, že neumím mluvit s lidmi. Malostranské schody mají vážně úžasnou akustiku. To neznamená, že se na nich nestydím zpívat před lidmi. Miluju večerní rozhovory o všem možném, když by se měly řešit pracovní věci. A to abych začala sepisovat argumenty :)

Zalézám do peřin s horkým čajem, cesta se dnes protáhla. Zítra přijdu taky pozdě, ale ve středu… chrrr…

12.10.2015, 0.19

Když se nikdo nepřidal, vyrazila jsem si sama, tak. A bylo to fajn :) Je naprosto úžasné, jak nečekaně se občas někdo zakecá. A stále plus mínus umím anglicky :) To už jsou ale postřehy ze dneška.

Přemýšlím, co o mě říká našeptávání mého prohlížeče, když na `you<tab>` radí Honza Nedved....Živá voda - YouTube (video), YouTube, nedvěd živá voda - YouTube (výsledky vyhledávání), sílu mi dej - YouTube (výsledky vyhledávání), Nedvědi - Odpusť - YouTube (video), Nedvědi - Loučím se s tmou - YouTube (video), Honza Nedvěd - Ticho - YouTube (video), Honza Nedvěd - Ještě mi zůstaň - YouTube (video) a Honza Nedvěd - Tulácký ráno - YouTube (video) :D

No, radši o tom jdu přemítat do peřin. Zítra musím vařit a nejsem si jistá, jestli mi ty tři hodiny před odchodem do školy budou stačit :) Dobrou noc.

10.10.2015, 14.44

Ne že bych tomu věřila, ale za zkoušku dá člověk sotva trochu času, takže: Není tu náhodou někdo, kdo by chtěl dneska vyrazit do Divadla Horní Počernice na Cestu kolem světa za osmdesát dní? Hrají od šesti.

09.10.2015, 21.35

Jabberovský i GTalčí status se sice odkazují na úplně jinou písničku, ale pokojem zní dnes náhodně objevené Sílu mi dej, já pročítám konferu a přemítám o všem možném i nemožném. Asi zítra zkusím zachránit svět, nebo tak něco.

A dneska možná ještě zkusím zachránit nějaké úkoly. Tedy spíš udělat než zachránit, zatím nic akutně nehoří. A pak se půjdu opět smát tomu, že ajťák, když se k němu v postýlce přitulí děvče, počítá úsporu/ztrátu paměti při načtení čísel z textového souboru do long longů. Však hlavně se nezapomínejme smát, smích je zdravý :)

05.10.2015, 22.24

Tyjo, nevím, jestli je reálnější, že lenovácké údajně neoprenové pouzdro není neoprenové, nebo že se skrze neoprenové pouzdro dostala voda, ale když jsem vytáhla namoklou Yirxinku z batohu, ani trochu mě to nepotěšilo. Přesněji řečeno mě to pěkně vyděsilo (hmmm, přemýšlím, o kolik je tohle spojení horší než strašně krásné). Dobré ovšem je, že pouzdro nejspíš odchytalo většinu vody, poznámkové papíry jí chytly trochu a adaptér i knížka z knihovny přežily bez úhony. Ovšem co se mi tam vylilo, to je mi tedy záhadou.

Jeden dnešní předmět mě zatím baví, druhý… uvidím, jak se vyvine. Ale vysvětlete mi, proč já, která na Matfyzu vždycky milovala to, že známka se rozhoduje až u zkoušky, studuju zrovna na ÚFALu? Každopádně pondělky snad budou fajn :)

A poznávám se. „Takhle, jestli Ty jedeš přes Vozovnu, tak [jedu] taky přes Vozovnu.“ Jojo, mám ráda společnost na cestách :) Jen mě tam pak nepotěšily intervaly autobusů… ale jelikož jsem si dneska vyzvedla zas novou knížku… :) … jdu si s ní zalézt do postele :D

05.10.2015, 0.37

Trochu zuřím, trochu je mi smutno. Mám prostě orgovskou krizi. To bude tím kašlem, určitě. Radši zalezu do postele. Ale stihla jsem si přečíst mail, co mi přeci jen vyčaroval úsměv na tváři, je to dobré :) Jen reakci o časovém multiplexu pošlu až zítra.

A teď vážně do peřin. Spát bych měla, i kdybych byla zdravá. Dobrou noc.

02.10.2015, 16.01

Před pár dny začaly ze stromů padat kaštany! Už v batůžku mám pár těhle důkazů, že vážně přišel podzim. Zajímalo by mě, kdo si okolo JDI půjčil kytaru. Opravdu jen ze zvědavosti, vyhlásila jsem, že se půjčovat může. Ale ta zvědavost :) A rada do života, neříkejte si nic jako „jů, já letos soustředko ani ten chaos po něm neodstonala“ :)

Tak vařím čaj s medem, děsím svým hlasem všechny v okolí a nejspíš přijdu o skládání uhlí. Fňuk. Místo toho, abych se poctivě léčila, nebo dělala něco užitečného, prokrastinuju hrozným způsobem. Ovšem jestli mě fakt nenechají to uhlí skládat, budu mít spoustu času něco užitečného udělat O:) Nicméně vyléčit bych se měla, a fofrem. Už proto, že příští týden se dost možná ani jeden všední den nedostanu na kolej před desátou večer. Takže nejpozději v neděli budu zdravá, a tečka :)

Ha, a zcela od tématu. Rozvrh už plus mínus odpovídá realitě letošního zimního semestru.

28.09.2015, 21.49

Téměř romantické autíčko, v něm chlápek s vizáží motorkáře a neuvěřitelně pohodovým výrazem. Co se asi stalo tomu, který hodil brzdu a blinkr, když jsem ho předjížděla, a než jsem se bezpečně vrátila do pravého pruhu, zastavil za krajnicí? Život venku letěl dál. Auta, dodávky, náklaďáky, řidiči mladší, dospělejší, usměvaví, zasmušilí, spolujezdci takoví i makoví, … Asi jsem se zlepšila v řízení, když si stíhám všímat lidí v autech. A že těch aut bylo na D5ce tentokrát dost.

Soutěž snad dopadne lépe než příprava, i kdyby se od zítra už dařilo dobře. Nikam se nehodí poznámka, zlatý Matfyz. Stále chci z Prahy zmizet, ale při cestách Prahou se povídá hezky. Tolik lidu jsem nečekala, ale porazila jsem stroj. A nedostala se k týrání kytary. Hezky se totiž povídá i na Matfyzu :) Ovšem měla bych jít spát rozumně, tak jsem vyrazila domů. Teď budu ještě chvilku předstírat kreativitu a pak zapluju do peřin. Těším se tam :)

26.09.2015, 21.32

Metronom mi dnes vysvětlil, že opravdu, ale opravdu neumím sama udržet rytmus. Na druhou stranu, když jsem se ho snažila považovat za druhého kytaristu a řídit se podle něj, fungovalo to… nevím, jestli slušně, ale přijatelně určitě ano. Takže se asi vracím k pravidelnému cvičení s metronomem :) Jediné, co mě děsí, že ani ne za deset dní se začnou lidi stěhovat do openspace-u na pátém patře a vůbec si nejsem jistá, jestli ten bude zvukově izolovaný tak dobře jako zbylé chodby. Cvičit na schodišti mě totiž vyloženě baví. Ale přinejhorším se vrátím do podzemí, ostatně, s popruhem by to mohlo být i pohodlné.

A zjistila jsem, že při náhodném pročítání působí tahle věc děsně depresivně, fuj. Měla bych se fofrem začít víc usmívat na svět. A taky dodělat asi tak milion povinností, co mi zbývá :)

25.09.2015, 16.34

Noci bejvaj' krátký a rána po nich všední (bod pro toho, kdo pozná odkaz na písničku). Jenže dávno po svítání se ani výjimeční lidé nechovají výjimečně. Když jsem ve středu přišla do školy, když se na mě z fotky usmíval pán, o kterém bych přísahala, že mi někde přednášel, a když jsem si na parte přečetla přesně ten citát, který bych na něm případně chtěla mít já, měla jsem chuť nechat zas jednou slzy týct.

Ale než jsem se rozbrečela, potkala jsem ve studovně náhodou Dominika. A když zmizel na školení, přišel do mého vyřizování mailů Aleš a nalejvárna začala dřív. Asi někdo tam nahoře nechtěl, abych plakala, a v tom se mu přeci bránit nebudu, že :)

Jogurty zrají, dole se pere prádlo, zásoby jsou doplněné. Měla bych si fofrem přestěhovat písničky z Obludy na Yirxi, protože přidat zapálenou svíčku a tichou hudbu, byla by to dokonalá domácí pohoda. Ale stejně kopnu každého, kdo naznačí, že domácí práce nic nejsou. A pak mu vysvětlím, že mi může prát a vařit on :)

20.09.2015, 15.00

První část dospávání soustředka úspěšně splněna. Mám vybaleno, aspoň trochu jsem poklidila pokoj (bude to chtít ještě pár kol, ale začátek je to slibný). Po promazání spamů a označení nějakých mailů jako přečtených rovnou jich na mě stále čeká víc než 500. Jsem zvědavá, kdy je zpracuju. Ale to se zvládne.

Vařit si sama má jednu podstatnou nevýhodu: musím vymýšlet, co si uvařím :) A někdy bych měla nakoupit. Vyprat. Koupit si lítačku. Prostě zpět do běžného života a víru běžných starostí i běžných radostí. Taky rádi pozorujete tanec listů ve vánku?

19.09.2015, 20.40 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Dnes mi v hlavě nebude znít pořád jsem to já, pořád jsme to my, pár přátel na cestách, od jara do zimy… A přece jsme to my a na cestách a vlastně je to to (v mých očích) nejlepší cestování: jedeme vlakem. Pro kohosi s foťákem jsme se stali modely. Hráli jsme ninji na nádraží i ve vlaku, zkoušela jsem ve vlaku vytáhnout kytaru. A ve všech vlacích jsme měli milé průvodčí, ač v prvním asi vůbec nejmilejší.

A pak jsme se na nádraží rozprchli, soustředko skončilo. Stále mám na ISICu přístupová práva! Prý prostě jednoho dne zmizí a těžko říct, kdy to bude. To mám tedy radost. Ale však já si o ně pak zase řeknu. Na Matfyzu jsem se naprosto neplánovaně zakecala a rovnou lecos vyslepičila. Krásná pauza. Jen bylo najednou pozdě na stíhání menzy. A tak Macem to začalo, nechť to Macem i skončí. A od zítra si zase vařím :)

19.09.2015, 05.15 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Dopoledne, kdy objekt spí, s Palim a Filipem ladíme Grand Prix. A pak nám ji ladí ostatní na orgovně. Změny na poslední chvíli mají kupu podstatných nevýhod, ale stejně se snad hra povedla. Těším se na videa! Neměla bych se nechat vyvést z míry, když se mi na přednášku přijde podívat jiný org. Třeba časem. Večerní program začíná pozdě, ale probíhá dobře. Hoduje se a zpívá a povídá a vykecává a vůbec je to celé fajn. Ač zakecat se v půl páté ráno o tom, jak na soustředku chodíme spát pozdě, nebyl úplně plán.

18.09.2015, 03.40 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Jestli já jsem to s tou klidností chaotických večerů nepřehnala. A kdy jsem vůbec začala mít něco společného se selfie challenge? No dobře, možná když jsem se včera přidala k obhlížení terénu a vymýšlení úkolů. Kuba je zlatý, na pokynech ladíme jen naprosté minimum věcí, vesměs drobností. Zato noční hra je noční hrou i pro orgy, odpoledne chystáme větve, večer vyráží část lidí obhlížet terén a hledat stanoviště. Jen krátce před koncem přednášek dostáváme další pokyny, šifrujeme, chystáme finální podoby stanovišť. Papíry odjíždějí nadvakrát.

S trochou sebezapření se vzdávám další noční cesty v autě a s podstatně menším sebezapřením uvažuju, že půjdu spát. Nebo drnkat na kytaru (je hrozné, jak moc se stydím hrát před lidmi, a je hrozné i to, jak moc mi to, když už se překonám, nejde). A pak se nějak stane, že místo spaní s Palim do půl čtvrté vymýšlíme Grand Prix.

17.09.2015, 01.00 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Odbíháme z orgovny podívat se na hru. Je totiž úžasné vidět lidi, jak naťukají na klávesnici (bez jakéhokoliv displeje) řádek kódu, odenterují, potvrdí tisk na tiskárně a nechají si vyjet „děrný štítek“. Sedíme a řešíme zas další hru. Bylo by fajn mít někdy soustředko připravené (aspoň tak, jako když jsem orgovat začínala), ale vymýšlet ve skupině je kolikrát taky fajn. Je neuvěřitelné, jak klidné vlastně můžou chaotické večery být.

16.09.2015, 01.20 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Zaspíme ráno a ne, nebude první, noci krásný jsou nejhezčí z cest… ta písnička mi zní v hlavě vždycky, když se mi podaří někde relativně v přírodě zaspat ráno. A vstávání po půl desáté, když mě někdo vzbudil tím, že mi volal, se jako zaspané ráno počítá. Vyhlídka od kříže byla úžasná. Přijmout na část okruhu ve skalách průvodce se ukázalo jako skvělý nápad. V nohách pár kilometrů a trocha převýšení, spousta krásných pohledů a nějaké to povídání.

Kvůli času jsme pěší přesun zpět vyměnili za vlak… a přistoupili ke střednímu výletu :) Inu, stane se. Spousta plánování se zvrtla v černý humor (i orgové jsou jen lidi!), testování zas v silný zážitek. Jo, to bude fungovat.

14.09.2015, 23.45 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Mám pocit, že Jirkovi dlužíme omluvu, neplánovaně jsme udělali čtvrtou paralelku přednášek, a to o výběru a zapisování matfyzích předmětů. Hups. Ale na cvičení jsme všechny účastníky vrátili! A už přišla první vzpoura účastníků, jujda :) Pár z nás se odpoledne zapomnělo na orgovně, lovili jsme na Netu noty, řešili kytary a akordy a ukulele a vůbec hudbu a bylo to celé velmi fajn.

Filip je asi lepší plánovač než já, ale snad jsem context switch-e vyvolávala dobře. Kájova večeře vzbudila obrovský jásot a potlesk přítomných. Moji vyznavači jsou vzorní, mají propisky i na výletě! Nevím, jestli bych přespání na rozhledně označila za spaní pod širákem, ale za spaní v přírodě ano. A dlouhý noční rozhovor si asi v paměti uchovám jako krásnou vzpomínku ještě dlouho. Však se mi vůbec nechtělo rušit to kouzlo. Ale i jít spát je někdy fajn nápad.

14.09.2015, 01.30 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Mrzí mě, že jsem se v první přednášce zamotala, zvlášť když byla vlastně cenou za jiný můj program. Ale to se stává. Každopádně čočka ke snídani, taky podle našich očekávání, už některé lidi zaskočila dost. A oběd ala čočková polévka a čočkové karbanátky s čočkovým salátem sklízel reakce všelijaké (ač chutově to bylo neuvěřitelně dobré). A přece se někteří tvářili, že žádat bohy o pomoc nebudou a čočku chtějí i dál.

Mimochodem, vplést si do vlasů tužky a propisky a fixy je mnohem těžší úkol, než bych čekala. Ale ono už včera se ukázalo jako překvapivě složitý úkol uvázat si něco vypadající jako tóga :)

12.09.2015, 23.30 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Byli jsme na Olympu, aspoň na legendovém. Ale účastníky tam nepotáhneme, je to zoufale daleko. Zato máme jedno úžasně scénické místo. Čočka k večeři podle našich očekávání nikoho moc nepřekvapila (čočková pomazánka ke druhé večeři překvapila jen trochu), to už spíš náš překvapilo, jak rychle začali někteří účastníci navrhovat něco o obětování bohům. Hehe, zítra to začne být zajímavé.

12.09.2015, 04.00 (zveřejněno 20.09.2015, 15.00)

Myšlenka, že ty nejlepší dny našeho života teprve přijdou, je ještě úžasnější a báječnější na konci nádherných dnů. Po státnicích, troše gratulací a špetce plánování běžím do náhodně vytipovaných hudebnin za řekou. Potkávám neuvěřitelně milého pána, který se tváří, že jasně, není problém, a po chvíli odbíhám nejen s náhradními strunami, ale také s popruhem na kytaře. Wihí! Následuje přesun na Strahov, rychle balím věci, ačkoliv nejen kvůli hledání šátků mám přeci jen zpoždění. Přesto si jdu s báječným klukem sednout do kavárny, popíjím vynikající čokoládu a řeším všechno a nic.

Na Matfyzu dostávám hlášení, že vlaková četa přebrala objekt, na chvilku se zapovídám a pak vybíhám přeci jen ještě zařizovat, neb můj společník má zpoždění. Cestou se stavím v cukrárně (s tradičně velmi milou obsluhou), kde ochotně přijímám nabídku dvou kremrolí za cenu jedné, šupajdím do obchodu s botami koupit krém (od velmi milé obsluhy) a navzdory mé nelásce k velkým obchoďákům frčím do Tesca, které se stává asi nejslabším bodem dosavadního dne. Rozumně levná prostěradla nejsou a gumičky jsou, ovšem pochybné. Nicméně mám, co jsem potřebovala, a díky času ještě běžím na Jindřišskou dobít si (u milé obsluhy) kredit na mobil. A když po návratu na Matfyz můj společník stále nepřichází, beru kytaru a přehrávám zejména nedvědí písničky.

V devět začínáme sbírat věci po budově, pak hrajeme tetris. Tedy hlavně Jirka hraje, já pomáhám s drobnostmi, jako třeba zaběhnout nám koupit pozdní večeři. Čert vem, že je to Mac, je to dobré, a dnes navíc levné. Krátce před jedenáctou volám na objekt, že vyrážíme, a pak lehce provokativně nabízím Palimu, který má těsně před půlnocí dorazit do Meziměstí, odvoz mezi třetí a půl čtvrtou ráno. Uháníme po večerní dálnici („Já budu mít takovou blbou otázku: kde teď jsme?“ – „Na hradecké dálnici.“ – „Dobre. Já si to předtím myslela, ale zarazilo mě, že na té ceduli Hradec vůbec nebyl.“ „Teda doufám, že jsme na hradecké dálnici.“ … „Počkej, hradecká a mladoboleslavská dálnice jsou ta samá? Nejsou, ne?“ „Ne, nejsou… No jasně! My jsme na mladoboleslavské dálnici, a máme být na mladoboleslavské dálnici. Teď už mi to dává smysl.“) a pak po okreskách klikatících se krajinou, zatímco v rádiu hrají vyloženě nádherně.

Za doprovodu krásných písniček a rozebírajíce vše možné projedeme Polskem a oblaky mlhy, hranice zpět do Čech přejíždíme jen kousek od cíle. Objekt najdeme vcelku bez problémů, zahrajeme si mikrošifrovačku (ostatní orgové se zjevně činili), na jejímž konci prozkoumáme budovu a dorazíme do orgovny. Prohodíme pár slov s probuzenými orgy, kašleme na vykládání věcí a zalézáme do postelí. Někdy před čtvrtou ráno se končí jeden úžasný den.

11.09.2015, 11.11

Dvojnásobnej blbec! Mít opravdový blog, nazvu takhle dnešní příspěvek. Z části štěstí na otázky, z části hodná komise, z části trocha znalostí usídlených v paměti. Každopádně odborná zkouška za 2, celkově státnice za 2. Nejlepší na tom je, že bych si tu dvojku dala i já sama. Takže nejspíš až někdo podepíše diplom, bude ze mě Bc. et Bc. Karry :) … A teď hurá řešit soustředko!

10.09.2015, 23.25

Bojim, bojim, bojim. Zítra. A zítra ne obhajoba, ale opravdu odborná zkouška. No uvidí se. Nečekám, že se mi v paměti usídlí celých těch 111 papírů, ale třeba zůstanou ty podstatné části. Každopádně teď už toho moc nezachráním. Půjdu tam a budu doufat, že dostanu dost prostoru na zúročení toho, že aspoň něco jsem za ty čtyři roky studia chápala. Jen mě mrzí, že jsem si nezapisovala některé své poznámky a myšlenky k látce, o které jsem měla chuť se tu podělit. Na mou obhajobu, byla by to jasná sdělení, co umím lépe a co hůře. A sice nečekám, že by ve skutečnosti na tuhle stránku narazil někdo z komise, ale v tom nepravděpodobném případě by měly k mému zkoušení nějaké další, neveřejné informace, a já po nich nemůžu chtít, ať se s tím nějak poperou. A že si ty poznámky nepamatuju, abych se o ně podělila dodatečně… však on život zase něco přichystá.

Každopádně ještě zítra a pak už přestanu být tak nesnesitelná, nebo tedy aspoň přestanu dokola omílat státnice, vážně :)

10.09.2015, 0.13

Vypsala jsem dvě propisky a popsala 111 papírů (ale jen jednostranně, není to tak zlé). Průšvih je, že zbývá jediný den na to si těch 111 papírů nasoukat do hlavy. Ty tři dny budou chybět fakt dost. Ale co zbývá, než se pokusit a doufat v zázrak / štěstí na otázky / hodnou komisi / náhlé prozření / cokoliv? Teď zamířím spát, očka se sama zavírají. A zítra podrobím svou paměť šílenému zátěžovému testu.

Každopádně ať už dopadnou státnice jakkoliv, soustředko bych si chtěla užít a posoustředkový týden si dám povinně odpočinkový (tedy, obávám se, že život mi ho dá povinně zachraňovací, ale zkusím to sladit). Nicméně podle státnic se uvidí, do jak šíleného víru se začátkem října vrátím. Doufám, že do velmi, jsem nepoučitelná :)

07.09.2015, 20.55

Juhej! Tak bakalářku bych obhájenou měla, a to prosím za jedna :) Je fakt, že mám z té dnešní obhajoby dobrý pocit, ale stejně myslím, že se hlavně projevila dobrota vedoucího, oponenta i zbytku komise. Nicméně mám radost jak z toho, že tohle mám úspěšně za sebou, tak z toho, že jsme dnes alespoň před naší komisí úspěšně obhájili všichni (tedy že zejména obhájilo pár lidí, kterým jsem to velmi přála).

Šaty jsem si nakonec zapla sama, ovšem zapomněla jsem na otázku, kdo mi je pak zase rozepne. Ale ne, nakonec jsem zvládla i to. A na rozdíl od FELí obhajoby jsem si nezapomněla prezentaci. A štve mě klapání podpatků, ještě že takové boty nemusím nosit často. A tohle a tamto, včetně „a stále víc mě děsí odborná zkouška“. Každopádně tam půjdu, stejně reálně nemám na výběr. Trochu spoléhám na to, že se mě komise nemůže zeptat na věci, které nejsou v karolínce. A trochu doufám, že komise nebude spoléhat na to, že se mě smí zeptat na věci, které v ní jsou. Každopádně teď se půjdu zahrabat zpět do materiálů.

06.09.2015, 21.22

Už zítra. Tedy, zítra „jen“ obhajoba bakalářky, ale stejně. Mám připravenou prezentaci, vyzkoušenou obhajobu, a stejně mám pocit, že to vůbec nemám připravené tak dobře, jak bych mohla mít. Ale doufám, že když mi jak vedoucí, tak oponent navrhují jedničku, musela bych udělat nějaký fakt úlet, abych si odnesla čtyřku. A nevím, kdo mi zítra zapne šaty :D Každopádně jsem zase zpět v Praze, zase s nadějí, že je to dočasné O:)

Dneska jsem chvilku týrala kytaru pro změnu na koleji. Mám radost z toho, že mě nikdo nepřišel seřvat :) (A taky z toho, že ta vyměněná struna byla dnes podladěná jen o půl tónu a během hraní ji stačilo doladit jednou. Zdá se, že si sedá rychle.) Každopádně zítra odnesu kytaru zase na Matfyz a přinesu si místo ní knížky z knihovny. Ale jinak se budu převážně dál učit na státnice. Přeci jen by mi přišlo poněkud drzé a provokativní vůči silám mezi nebem a zemí sestavit si úkolníček v duchu „zaplatit kolejné, obhájit bakalářku, potvrdit si FELí rozvrh, …“ :) Což žel nic nemění na tom, že takové věci budu muset v týdnu stihnout.

A musím si překalibrovat svou optickou kontrolu rozsahu textů, vyjde to na půl obrazovky najednou znamená něco jiného, než to léta znamenalo. To je tak, když si někdo pořídí notebook s vyšším rozlišením :) Já vím, mé starosti by lidi chtěli mít :)

06.09.2015, 0.04

Konstatuji, že bych se neměla chválit, má to na mě špatný vliv. Ale třeba se jednou naučím pochválit se, a přece nepolevit :) Státnice mě oficiálně děsí. Mimochodem, kdo byste mi chtěl držet palce, bakalářku obhajuju teď v pondělí (7. září) nejspíš někdy mezi devátou a desátou, odbornou zkoušku mám v pátek (11. září), dorazit mám na čtvrt na devět. Bez pár hodin (už pěkných) pár let po Dvojčatech… no dobrá, to se snad zvládne.

Jinak už je ze mě velká kytaristka, dneska jsem si snad úspěšně vyměnila první prasklou strunu :) A taky zjišťuju, že jsem s tím funkčním systémem byla krapet optimistická. Pokud mám puštěný prohlížeč, nepřehrává se mi hudba :) Zpívám si zas novou písničku a věřím, že všechno bude fajn. Měla bych se fofrem poolédnout po kurzech břišních tanců, pokud na ně chci chodit, a doladit rozvrh. Těším se na dny blízké i vzdálenější, snad proto, jak báječná je myšlenka, že ty nejlepší dny našeho života se ještě neudály. Wihí :)

19.08.2015, 20.14

Dnes poprvé se oficiálně hlásím z Yirxi! Ne že by snad Obluda odešla do křemíkového nebe, ale začala se stydět (a restartovat) natolik, že už se na ní vážně nedalo pracovat. Jen maraton návštěv u prarodičů a následné hraní si s instalací vedly k tomu, že jsem to tu zas poněkud zanedbala. Asi tu budu příštích pár dní občas vzpomínat. Ovšem mám Yirxi s funkčními Windows 10 (a skvěle běžícími Simíky!) a stejně funkčním testing Debianem. Jen se mi rozbíjí kódování při práci přes SSH, ale to se ještě vyřeší. Prostě hurá, počítač :)

Nicméně mi asi skončila flákací část prázdnin. Dopoledne zpracovávám okruhy ke státnicím, zatím mám dva (ještě se je někdy budu muset taky naučit…). Odpoledne hraju na klávesy (že bych udělala svému milému hroznou radost a až se jednou budeme stěhovat do vlastního, vážně si pořídila nové a lepší?), týrám kytaru (jak se sakrblé hraje s trsátkem? A jak se mám naučit baréčka?), učím se německy (Ich habe jetzt keine Zeit. Unser Kind ist zu klein, aber sehr lieb.), uklízím si v datech (pořád jsem se nerozhodla, jestli mě víc irituje najít třetí kopii sedmigigového archivu, nebo desátou náhodnou podmnožinu třiceti párkilových souborů) a jiných digitáliích (velikost mailboxu jsem stáhla na půlku!). Po večerech zachraňuju, co zrovna hoří, nebo redukuju úkolníček. A přesvědčuju se, abych ještě chvilku neodbíhala s myšlenkami a soustředila se :)

Ale skvělé je, že jestli mi to vydrží, mohla bych do začátku semestru, nebo spíš do začátku sousu, výrazně zredukovat množství práce k udělání. Juhej!

09.08.2015, 22.12

Dovolte mi prosím jeden výkřik do prázdna: Uááá!

Dobré je, že teď moc nemusím stíhat termíny. Ale že bych tomu jinak říkala odpočinek, s tím bych byla přinejmenším opatrná. Všechno provokuje, nebo jsem jen na všechno mnohem vnímavější. Občas zafouká studený vítr. Televize výjimečně neruší, jen rozrušuje. Vzpomínky hryžou. A telefonát připomínající, že občas lidem kolem sebe neumím pomoci, dvakrát nepomáhá. Musím ještě odepsat na SMSku člověku, kterému jsem dnes nestihla ublížit. Ideálně bez toho, abych ublížení stihla v té odpovědi.

29.07.2015, 10.37

Lidé, kteří nevěří, že umím mluvit sprostě, by mě bývali měli slyšet, když jsem dnes ráno přišla do školy a zjistila, že z celonočního měření dat nic nebude. Dříve otestovaný, teď jen lehce upravený skript na automatizaci přeci stačí zkontrolovat opticky, že jo. Až na to, že do vzoru pro jméno výsledného souboru se vloudila chybička, takže se data postupně přepisovala. Áchjo.

28.07.2015, 2.08

No, mé představy o zdravém životním stylu dostávají na frak, ale bakalářka se postupně klube. Zbývá jedna kapitola. Problém je, že než ji napíšu, musím si zpracovat výsledky měření dat, podle toho naměřit nějaká další, pořídit si mapy ke srovnání a tak. Ale doufám, že se to během zítřka zvládne. Snad. Máte-li mě rádi, držte mi palce O:)

Zamířím dnes zase jednou na kolej, ale ráno hurá zpět do školy. Jen to vezmu přes studijní. Hlavně musím včas vstát, pokud tedy nezafunguje i na koleji jako budíček nečekaný příchod jiné osoby v osm ráno. (Přitom když bych tu někoho potřebovala, můžu být ráda, pokud se první člověk objeví v deset, pfff.) A po téhle zkušenosti už vážně, ale opravdu vážně začnu dělat věci včas! :)

27.07.2015, 3.23

Tyjo, tímhle tempem si totálně přehodím rytmus. Vem to čert, stejně jsem vždycky byla spíš sova, byť sova vydávající se za ranní ptáče. Tedy, přesněji řečeno, sova toužící být ranním ptáčetem. I v té době těsně po maturitě, kdy se doba mého přesunu do postele vytrvale posouvala od druhé hodiny ranní skoro ke čtvrté a s tím se doba vstávání pomalu měnila z jednociferné na dvoucifernou, mi přišlo krásné vstávat se svítáním a užívat dne za světla. A vůbec, jestli ta bakalářka nebude v pátek odevzdaná, a možná už pokud nebude odevzdaná ve čtvrtek, bude to stejně všechno jedno – takže se nejpozději v pátek můžu zase začít tvářit, že přeci žiju děsně zdravě O:) Ale teď jdu navzdory své čilosti zkusit usnout. Uvidí se, jestli bude někdo překvapený, až mě tu ráno najde (nééé, samozřejmě bych se nikdy školní prací netrápila tolik, abych v té škole i spala) :)

23.07.2015, 19.44

Neoficiálně jsem včera zejména šla spát pozdě, ale oficiálně jsem zůstala vzhůru, abych mohla obdivovat ten zázrak stmívání se. To, že při pohledu z okna vidíte tmu, to, že když v noci otevřete oči, je okolo vás temno. Asi o něco víc chápu děsivost polární noci. Ale Island byl prostě a jednoduše nádherný. A jakkoliv se ze mě nestal fanda cestování s cestovkou, na spoustu míst bychom se asi sami jen těžko dostali. Stěrače stírají. Zase vodopád. Krátká procházka, výživné stoupání, balení v klidu a míru, darebné cokoliv. Kolik nás je, kteří si jsme jistější výslovností než pravopisem jména Eyjafjallajökull? Ovšem návrat do místních tropů byl drsný.

Někdy musím protřídit a nasdílet fotky, ale teď se musím hlavně vypořádat s tím, že se mi úplně nedaří vrátit do pracovního tempa. Vzhledem k tomu, že už nemám ani týden na dokončení a odevzdání bakalářky, to není ideální.

01.07.2015, 18.22

Dnešní obálkování dalo zabrat víc, než bych čekala, aneb je vidět, že obvykle nemám tisk na starosti já :) A tedy, abych si příliš nekřivdila, obvykle příšerka nezlobí, neseká se a sponkuje. Ale hurá, teď ještě dotáhnout zadání 28-1 a máme prázdniny. Tedy, v mém případě modulo bakalářka, zápočťák a podobné nepodstatné maličkosti :) Ale pracuje se na tom. Dokonce se kvůli tomu zapomíná na jiné věci, achjo :)

Nepřiznaný závod s časem a nepostřehnutá SMSka. O smartphona stále nestojím, ovšem něco, co bude na SMSku či zmeškané volání upozorňovat co 10 minut, by občas přišlo vhod. Nebo se naučit kontrolovat telefon pokaždé, když se k němu vrátím, já vím. Je první červenec a já nemám sestavenou žádnou prázdninovou výzvu. Přemýšlím, jestli je to chyba, nebo skvělá věc. Vidím to tak, že se rozhodnu pro druhou variantu, a pak si stejně nějakou výzvu vymyslím, znám se. Ale teď se vyrazím toulat tím šíleným horkem, co je venku.

29.06.2015, 11.28

Nechala jsem se přesvědčit (ne že by to bylo zas tak těžké), ať na víkend odjedu (nejen) opečovávat zahradu. Lahev vína se postupně proměnila ve smích a únavu. Obrovská radost i obrovská starost. Už jsem zakusila obojí. Pláču pro broskvičku. Udělala jsem si bebíčko a pro jednou nepohrdla desinfekcí. Ale mám ho na správné ruce, na kytaru hrát můžu! Už zrajou, nebo spíš už dozrály třešně.

Chtěla jsem udělat kus práce, ale skončila jsem u pátrání, proč se Obluda restartuje tak strašně často. Původně jsem vtipkovala, že až dodělám povinnosti do školy, přinesu hroznou oběť a zkusím si zahrát Simíky :) To abych zjistila, jestli se vypíná i pod Windowsy. Po sérii bezmála deseti restartů jsem to otestovala i bez Simíků a dostala tu asi méně příjemnou variantu odpovědi – ano, padá bez ohledu na puštěný systém. Navíc logy mlčí, takže všechno vede na hardware. Chm. Ale od rána mám nové kreativní podezření, tak třeba aspoň přijdu na to, v čem je problém.

25.06.2015, 23.11 (zveřejněno 29.06.2015, 11.23)

Když se mi dneska Obluda vypla při opravování čehosi v zápočťáku, vyměkla jsem a poprosila Jethra, jestli bychom ji tedy vyčistili, ať se tolik nepřehřívá. Nu, rozhodně se zdá, že se Obluda přestala přehřívat, a tedy i vypínat kvůli přehřátí. Zato se teď zcela náhodně restartuje, a je ochotná to provést i několikrát během pár minut :) Přemýšlím, jestli si zoufat, vrčet na Jethra (však to znáte, pro dobrotu na žebrotu), smát se, nebo jít vybírat nový počítač.

25.06.2015, 9.21 (zveřejněno 29.06.2015, 11.16)

Nějak se stalo, že jsem domů vyrazila víc v noci než večer. Ještě ke všemu jsem vyrazila pozdě i z hlediska jízdních řádů, a tak jsem na Hellichově vyměnila vidinu pár dalších kroků za rychlejší přesun tramvají. Samozřejmě že autobus pak měl zpoždění, takže jsem pět minut stepovala na zastávce :) Jenže spolehněte se na to, když v noci jsou intervaly půlhodinové. Nejhorší na tom je, že mi přijdou dlouhé. Přitom vím naprosto přesně, jaké intervaly mají tou dobou autobusy v Lípě. Tedy vlastně nevím, ale vím, že do rána nejezdí.

Minimalisti by ze mě zase šíleli. Na kupě všeho možného se ocitl utržený kus papíru s poděkováním. Není důvod ho nechávat, není zájem ho vyhodit. Jednou s ním něco provedu. Začala jsem si alespoň občasně logovat chyby, které jsem ladila, i vysvětlení, na která jsem později přišla. Už teď je to vcelku zajímavá sbírka.

23.06.2015, 0.17 (zveřejněno 23.06.2015, 09.48)

Aby nedošlo k nějakému trapnému nedorozumění, má předchozí poznámka (žádná z nich) nebyla míněna jako stížnost. Ať je tenhle kout Internetu klidně dál objevován a zkoumám. Jen jsem člověk, který občas promýšlí a občas překombinovává, jestli si lidi něco vyloží jinak, když vědí, že vím, že se k nim ta poznámka může dostat… taky už jste se v tom zamotali? Říkám, že překombinovávám :)

Původně jsem na zpívání plánovala zůstat až do konce, ale už jsem doma. Ne že by to dnes nebylo pěkné, to ne, byť bylo překvapivě málo lidí a já dorazila ze schůzky s takovým zpožděním, že jsem si moc netroufala navrhovat písničky, ať příliš neopakuju. Ale kombinace malé dynamiky a velké únavy mě přivedla ke snaze stíhat rozumné spoje. Mám vzpomínku… na roztančeného kluka? A na holku, která z nějakého důvodu nebyla takové sluníčko, jak bych čekala. A na okouzlení z hudby, kterým se pro mě s tím rozvíjejícím se hudebním sluchem zpívání při některých písničkách stává. A všechny cesty dneska vedou do pekla i do ráje

22.06.2015, 17.17

Občas by mě zajímalo, kolik lidí už tuhle stránku vlastně našlo. A hlavně o kolika z nich to ještě nevím :) Taky mě zas napadlo, jestli sama příliš neutíkám z rohovorů. To kvůli včerejšímu setkání v kuchyňce… čas od času to na mě vybafne, to kouzlo kolejí se sdíleným skoro vším. A pak jsou chvíle, kdy mě velmi fascinují setkání s lidmi, hlavně tím, kde se setkáme. Proběhneme okolo sebe na nádraží, pak se mineme v menze. A ne, nechodíme spolu do školy.

Mám za sebou hraní se zkušenějším kytaristou. Takže si to shrneme: příliš prohýbám prsty, občas zrychluju, a když začnu zpívat, vypadnu z rytmu úplně. I při společném hraní se občas ztrácím a chvíli hledám, někdy zmatkuju a pravidelně se ztrácím v textu. Ale stejně jsem byla chválena. Na samostatné hraní to ještě není, ale s druhým kytaristou už to prý znělo docela dobře, a hlavně se na to dalo zpívat – juh, juh, juhuju! Už je to pár dní, ale stále z toho mám radost. Trochu vtipné a trochu zoufalé ovšem je, že teď se mi snaží rady ke kytaře dávat nezávisle na sobě asi čtyři lidi. Nejspíš ani nemusím dodávat, že dávají rady značně protichůdné :) Inu, snažím se z toho vyzobovat to nejlepší pro sebe, a jak mi to jde, ukáže hlavně čas.

A měla bych se naučit psát sem častěji. Jednak by se mi toho vešlo víc, jednak bych se třeba ubránila situacím, kdy se dozvím o dalším čtenáři, načež začnu váhat, zda sem opravdu psát už nějakou dobu promlčenou zprávu :D Třeba o svých soukromých dozvucích jednoho festivalu… nebo o tom, že v některých ohledech se to mnou začíná být špatné :D Nevadí, raději si vystřelím udělat večeři a půjdu zpívat. Tedy, napřed schůzovat a pak teprve zpívat, ale podstatné je, že na to zpívání jít plánuji :)

04.06.2015, 20.13

Proč někteří prarodiče chtějí, aby vnoučata buď jedla, nebo spala? :) Není to jen uspěchaný svět, proč míjíme se v letu. Omluvné úsměvy a rozpačitá loučení. Jsou chvíle, kdy bych smartphona a Internet v mobilu ocenila. Rozhovory a směs pocitů. Jsme jiní, jsme stejní. Přednáška pokládající víc otázek, než kolik jich odpovídá. Jak moc anebo málo je pět dní? Chci web nabízející objekty pro soustředka. Náhodný nápad, chvilka hledání a pak dobíhání 12ky. Zas jednou mám nedostatečný popis cíle cesty, a to mi přišlo, že Vinořské náměstí musí stačit. Cesta tam se backtrackuje blbě, ale nevadí, mám o čem přemýšlet. Ve středu dopoledne zahazuju plány ve snaze udělat něco užitečného a pak letím na autobus. Sekat knížky v půlce příběhu se nedělá. Úbytnost jak na technické vysoké, potlesk, vynikající víno a vynikající větrník. Pokus něco se naučit, únava. Budík o půl páté a překvapivě malé zpoždění autobusu. Za písemku bych potřebovala nafackovat. Na přednášku jsem nemířila, ale zaujala i tak, a výstavu jsem prošla pak. Nejistota, opatrnost. Vážně se stydím? Další rozhovory, přesun na jinou výstavu a znovu rozhovory. Už poněkolikáté tenhle týden vysvětluju, že poslední dobou nechci odpovídat ani sama sobě. A popárté se setkávám s chápavým přikývnutím a nevysloveným „jo, tím je mi všechno jasné“. Má proč. Pět dní není málo, ani moc, je to dostatečně. Nejsem sama, nejsem jiná. Mířím do kolejního mů a slibuju si, že dnes…

Dají se pocity a zážitky pěti dnů (jiných, než o jakých jsem v pondělí dumala, zda jsou moc či málo, a taktně u toho přehlédla, že jich je spíš šest) shrnout do jednoho odstavce? Těžko, bude dlouhý a stejně zoufale osekaný. A stejně to zkouším, protože nebylo kdy je sepisovat… nebo kam. Výmluvu s časem používá každý, tak já se vymluvím na sešit, který s sebou poté, co ho těžce promáčel déšt, nenosím. Možná by se ale pocity posledních tří dnů daly shrnout do jediného slova: touha.

30.05.2015, 0.29

Huh, tak k prvnímu magisterskému Dčku jsem přišla mnohem dřív než k prvnímu bakalářskému. Ale už nějakou dobu mi bylo jasné, že tenhle semestr vzorným studentem nebudu. Stáva sa. Ne že by kvůli tomu bylo vyloženě snadné tu známku vzít.

Postáváme, vybíráme a tváříme se, že to vůbec není zvláštní či protiproudové. Házíme ramena, přestože jsme měli zejména spoustu štěstí. Všímáme si svého a mlčíme a pak povídáme a neposloucháme se. A venku je krásně. Střih. Připomínáme si, že bychom měli zapojit všechny, a dál se bavíme mezi sebou. Hřebíček na hlavičku a tlumočení slovenštiny. Hluchý se slepým těžko něco vyřeší, ale stejně to zkoušíme.

Déšť a vítr, co jdou brát jako znamení, a falešné hrdinství, které stejně nikdo neocení. Doma se utřu do ručníku, přestože jsem se nesprchovala, rozvěsím své úžasné, durch promáčené oblečení a dám vařit vodu na polívku. Mám ještě půl hodiny, abych dobrý pocit, který jsem si odřekla, nahradila dobrým pocitem jiného druhu.

26.05.2015, 21.05

Dilema, které jsem poprvé v životě měla, jestli se pokusit na hraně legality stahovat písničky, nebo ne, se vyřešilo pro mě naprosto nečekaným způsobem. A tak se v krabičce slibující desítku písniček ocitlo DVD Simíků, já zas jednou zaválčila s Linuxem a okouzleně se zaposlouchala. Simácké DVD „uklizené“ nejspíš ještě nějakou dobu zůstane a já si budu muset dát pozor, před kým si co pobrukuju :D

25.05.2015, 12.36

Roztrhaná kůže na prstech se od včerejška skoro spravila, a tak snad, dá-li čas a okolnosti, budu prstíky zas týrat. Svého času jsem nadávala na písničky obsahující Gčko, s tím, že Gčko je hrozně těžký akord na chycení. Pak jsem začala hrát písničky obsahující Cčko :)

Některé věci jsou prostě zvláštní. Na tabuli se objevila další poznámka, jméno. Připomínka první zprávy, která mi přistála v mailboxu přes KAMlist. Všechno půjde dál… měla bych se vrhnout do práce.

23.05.2015, 20.20 (zveřejněno 25.05.2015, 12.27)

Dejte mi další nálepku a já si ji nadšeně vylepím vedle té z roku 2013. Některým vystoupením zámek prostě sluší. Zas další připomínka toho, jak skvělého starostu mají Zákupy. Vyzpívaný touhy kluků z mě… no dobře, prostě vyzpívaný touhy. A až bolestivá touha zapomenout, k čemu mě váže dospělost a mentální zdraví, chuť vykašlat se na všechny a všechno a jenom tak hopsat, když k tomu hudba svádí. Vzpomínka na dávné očarování a podiv, kolik dalších lidí šlo stejnou cestou. Vyjde mi Slon?

18.05.2015, 13.45 (zveřejněno 25.05.2015, 12.26)

Jednu věc tedy SÚZ rozhodně umí: poslat mi spolubydlící, když se definitivně naladím na to, že jsem na pokoji sama. No dobře, to se zvládne. Někdy si říkám, nakolik jsou věci vážně jen náhoda. Člověka něco přiměje vracet se až pozdějším autobusem, a tak si může s někým promluvit a třeba mu i trochu projasnit den. Cítím se, jako by mi už začalo zkouškové – učení se do noci, testy, rozhovory o zkouškách. Přátelé na studium i přátelé na semestr. Kam jsme se vlastně poděli?

Nejen kvůli mé momentální neschopnosti krotit písmenka se spousta zážitků propadla mezi promlčené. Měla bych si co nejdřív najít čas na to, abych konečně přepsala ten jabberový plugin pro weechat, a až v tom budu, měla bych ho naučit logovat mi mé vlastní statusy. Včera mi zas přišlo na mysl, že se mi stýská po lipských Majálesech, těch, na které jsem ještě z vysoké jezdila. A chci se zas toulat.

15.05.2015, 23.15

Tak jo, semestrálky odevzdané, byť z PAHu možná ještě tu poslední etapu zkusím… body navíc by přišly vhod. Zbývá report na BIA (ten se napíše) a zápočtový test taktéž z BIA, a toho testu se krapet děsím. Ale to se zvládne. Už jsem zapsaná na některé zkoušky. Tak trochu zas další semestr v tahu… ten čas letí neskutečně.

Včera jsme prostě měli toulavou náladu, a tak jsme se toulali. Přesto jsem měla radost z toho, že mi z Vozovny jel autobus něco jako minutu poté, co jsem tam vyskočila z tramvaje a přešla na autobusovou zastávku. Bývala bych se toulala dál, ale bylo jen rozumné zamířit domů, ať už se učit, nebo vyspat.

A zas mám náměty na přemýšlení… jo, my prostě známe i programy, co nefungují. Jakože nefungují. Přemýšlím, jak drzá ještě můžu být a jaké laskavosti ještě můžu žádat, aby to bylo jen přiměřené. Je zvláštní, zvláštně milé dozvědět se, že se na mě lidi ptají. Zase málo poslouchám hudbu. Zato jsem dneska po čtyřech dnech oprášila kytaru – hraju hůř než před týdnem, ale třeba má přeučování se na špetku něco do sebe. Možná jsem našla svůj nový vzor. Nevím, kolik nesepsaných dojmů jsem zapomněla: okamžiky z víkendů, odladěné chyby v programu, … Prostě spleť zážitků a dojmů. Jinými slovy taky žiju a mám se skvěle.

14.05.2015, 01.34

To už jsem se vážně zas tak dlouho neozvala? (A vážně už je tolik hodin?) Budiž na mou obhajobu uvedeno, že téměř vzorně doháním (a méně vzorně zachraňuji) své studium. Ani nevím, jak se mi povedlo vyrovnat se těm největším flákačům (zvlášť když mám v předevzetích od prosince napsáno začít lépe stíhat), ale stalo se… a začíná to vypadat, že se to ale možná povede zachránit. Kéž by.

Zbývá rozmyslet, jestli chci zkoušet poslední díl semestrálky na PAH, a taky sepsat report na BIA. Aspoň pokud mi nikdo zítra nehodí na hlavu libovolnou z odevzdaných semestrálek, to by té práce rázem bylo víc. A pak tedy bakalářka, databázová aplikace, zápočťák na Programování v UNIXu – ale to snad na přelomu května a června zvládnu. Ovšem původně jsem se chtěla dostat k tomu, že spolu s tím bych měla zachraňovat a dohánět, co jsem zanedbávala.

Těším se na kytaru, kterou jsem si teď ty dva dny intenzivní práce opravdu nedopřála. Těším se na tančení v kuchyni, těším se na squash. Těším se na dočítání drabblat z dubna. Ale třeba s tím, jestli se těším na úklid pokoje, bych to nepřeháněla :) Dobrou… zzz…

01.05.2015, 16.11

Nejspíš mi bylo naznačeno, že bych neměla kritizovat, když sama nejsem tak dobrá. Bah, neumožnit lidem se zlepšit jenom proto, že už teď jsou lepší než já, by mi tedy přišlo pěkně pokrytecké. Nevběhnout nikomu do záběru na večerním Karlově mostě asi neumím ani já. A stále se neumím neusmívat na cizí lidi. Výsledky schůzky mě místy krapet zarazily, ale snad jsme to zvládli. Divadlo bylo fajn. A s kytarou se dál zlepšuju, juhuhu! Zato škola pláče a měla by ideálně přilákat mou pozornost co nejdřív.

28.04.2015, 14.05

Měla bych pilně pracovat, ale k obědu jsem si trochu flákání dovolila… a dostala další důkaz na téma, že člověk si ve vykládání karet (či jiných formách věštění) může najít to, co tam najít chce, neboli takové věci slouží k utřídění a ujasnění myšlenek. Tarotový horoskop pro vodnáře, přesněji jeden konkrétní z nejspíš mnoha existujících, začíná „Jste na počátku vztahu, který se může vyvinout do něčeho opravdu krásného a hlubokého“. Pochybuji, že je mnoho lidí, kteří by si to vyložili stejně jako já. Ale na mě to z toho přímo křičí. Jo, život.

26.04.2015, 11.39

Odmlčela jsem se na dlouho, hlavně ve snaze neznít tu příliš depresivně (soudě podle poznámek někoho, kdo tohle místo objevil v mezičase, se mi to nicméně nedařilo ani předtím). Faktem je, že z práce, kterou teď musím zvládnout, na mě dopadají stavy ne nepodobné regulérní depresi. Ale zvládnu to, slibuji.

Soustředko bylo náročné, ale věřím, že jsme ho zvládli, a mám z toho radost. Byla to tradiční směs pocitů. Opětovná fascinace nad tím, jak úžasní někteří lidé vlastně jsou, ať schopností podat výkon, či prostě osobností. Radost z radosti jiných, bezmoc nad bezmocí, snaha najít správné vysvětlení. Okouzlení z nedělního rána. Pobavení nad videoklipem, zábava z improvizace, obdiv vyrobených zbraní, spokojenost nad vlastními novými schopnostmi, hrdost na zlepšení. Šok, když někdo řekne, že hraje v kapele, kterou aspoň podle názvu znám. Chuť vykřičet, že se přece nestydím, a hlodající červíček. Milion zapomenutých okamžiků.

Spousta plánů, u kterých bych si přála, aby přežily (po)sousovou euforii. Ale čas je vrátit se do běžného života.

02.04.2015, 12.34

Náhodné přehrávání mě vysloveně rozmazluje a venku je nádherně, takový krásný předvánoční den. Až na to, že DMD je v plném proudu, já bych měla barvit vajíčka a termín odevzdání bakalářek už je nepříjemně blízko (zvlášť na stav té mé, ehm).

Včera se mi povedlo zaspat, těsně po půl osmé vystřelit na autobus, neb hodina od čtvrt a pěšky to na Kulaťák trvá ke tři čtvrtě hodině. Až když jsem na Kulaťáku vystupovala z autobusu, ve kterém digitální hodiny hlásily tři minuty po osmé, došlo mi, že tu hodinu mám od čtvrt na deset. Aspoň jsem přišla ke vtipné historce… ovšem zbytek dne se taky moc nevyvedl, což bylo vtipné o kus méně. Snad se to ještě zachrání.

Za ty pomalu dva týdny se toho stalo tolik. Ukázalo se, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. Díky za to. Někde se tu válí papírek s postřehy z olympiády, které víc v noci než večer nebyla síla dávat do vět. Nezmíněná nenávist chladne, ještě že tak. Soustředko se blíží. Dlužíme práci zahradě a já dlužím návštěvu tolika lidem. Nepřiznaný blog. Jiní žrouti času. Jo, je to dospělácké pes mi sežral úkol. Ale ono to všechno půjde, tečka :)

20.03.2015, 0.13 (zveřejněno 20.03.2015, 8.28)

Ochladilo se. Venku, na těle, i na duši. Prstíky rukou, které dvacet minut držely každá jeden mobil, pořádně zkřehly. Naštěstí rukavice dokážou hotové divy. Bylo by to o epsilon méně trpké a o dvě epsilon méně ironické, kdybychom večer na IPSku neřešili „šíření poplašné zprávy“. Jenže to, že žijeme v informační době, neznamená, že máme informace.

Obludu dnes ani nevytahuju z batohu, však tam do zítřka vydrží. Ne, sepíšu si úkolníček, stulím se pod deku, přečtu si kousek z knížky, sfouknu svíčku a půjdu spát. Protože zítra bude třeba žít, věřit a očekávat dobré zprávy.

16.03.2015, 21.16

Ááá, nestíhám žít! Tedy, tak zlé to samozřejmě není, ale nestíhám, i na své poměry. Nejspíš poslední maturitní ples letošní sezóny, na kterém jsem byla, mi z nich přišel vůbec nejhezčí. Snad že jsem nemusela přeřvávat ječící reproduktory ani se bát obrovských davů. Čvrteční večer, pátek, víkend, i dnešek, všechno bylo naplněné úžasným množstvím různých drobných projevů lidskosti. Jo, svět je pořád dobrý místo k žití…

… ač hlášení systému o chybě, z které se nedokázal zotavit, bych ideálnímu světu klidně odpustila :) „Kontaktujte prosím administrátora… hmmm, jediný problém, že administrátor jsem já.“ Ale domluvili jsme se a systém už zase spolupracuje. Navzdory úkolníčku se mi povedlo úplně zapomenout na jeden termín. Naštěstí nebyl nijak důležitý, resp. ta věc, ke které se vztahoval, nebyla. Zato jinou věc jsem poněkud nezvládla vyřešit, protože vybitý telefon a vůbec. To budu muset ještě zítra napravit. A tohle a tamto. Článek na seminář mě děsí.

Ale to se všechno zvládne. Hned zítra. Já vím, že člověk má začínat s prací hned, ale hned začnu možná tak s přesunem do postýlky. Když jsem ráno ve tři čtvrtě na šest vyšla z domu, byl venku dávno den, a ač byl den moc krásný (nebo možná tím spíš), já už pak v autobuse prostě nedokázala pochrupkávat. Pořádně se prospat mi tedy nemůže uškodit.

12.03.2015, 11.21

Je to ve mně, nebo mě má děsit, že jsem dostala seznam míst, kam odcházejí rodinné peníze, přesnější identifikace zaměstnavatelů a vůbec věci „kdyby se něco stalo“? No, pokud se něco má stát, dozvím se to. Po mírném váhání jsem v pondělí zamířila na přednášku o bakalářkách a zjistila, že můj úkolníček si o jejím začátku myslí něco jiného než její přednášející. Dokonce zachranitelným směrem, ale doma čekala večeře a v hlavě zůstal plán jít spát rozumně. Ještě že to přednáší můj vedoucí :D V úterý jsem si zas vzala Obludu, abych se mohla najíst při učení se z počítače (když u školních počítačů se jíst nesmí)… a nechala si doma oběd. Ale včera jsem se konečně vrhla na úklid pokoje. Zatím se dramaticky zvýšila jeho entropie :)

Když se ovšem rychlost změny začala blížit nule, usoudila jsem, že je nejvyšší čas vyrazit zpívat. Někdy bych si měla zařídit, abych tam mohla zůstat až do konce, a tedy mi nepřekáželo občasné povídání, kvůli kterému si zazpívám o písničku dvě méně. A taky mám pocit, že pro spoustu těch lidí by bylo tak nějak přijatelnější, kdybych přijela v jedenáct a zůstala do půlnoci, než když přijedu v osm a v devět už odjíždím. Ovšem ten pocit, že sliby sobě mají cenu, má své kouzlo. A hlavou se honí myšlenky…

Ostatně, honily se i celou cestu zpět. Policie řídící dopravu na Holešovicích se vysvětlila s nabráním mnoha fanoušků na Výstavišti, ovšem záhada podivného osvětlovače na Jiráskově náměstí zůstala nevyřešená. Mé drbůchtivé já dumalo nad jedním podivným párem a cesta z Holečkovy na Hřebenku byla opět připomínkou jednoho promlčeného snu. A nevěřila bych tomu, ale ráno mě zaujal projekt IDNESu. Dějí se věci.

08.03.2015, 01.13

Dnes na mě zas jednou dopadá obrovská nostalgie. Zejména mám pocit, že svým způsobem má gymnaziální léta neskončila mou maturitou, ale dneškem, kdy měla maturitní ples poslední třída posledního ročníku, který jsem ještě povšechně znala. Když se k maturitě a faktické dospělosti tak blizoučko definitivně přiblížil ročník, který po nás zdědil třídy a třídní učitele. Navíc jestli všechno vyjde dobře, letos odmaturuje, byť na jiné škole, i můj brácha, a všechna má pojítka se střední se zcela vytratí.

Ale pominu-li hluk a spousty lidí, ples byl fajn. Hluchá parta vám sice vymlátí ušní bubínky, ale hrají naprosto úžasně. Tanečnice u tyče mě nepřestávají fascinovat. Předtančení bylo skvělé, video rozhodně zajímavé v tom dobrém slova smyslu, a půlnočko – půlnočko bylo prostě překvapení. Hudba možná trochu moc disko, zato jsem ale potkala spoustu dávno nepotkaných lidí včetně pár tváří, které jsem považovala za navždy ztracené. A jakmile z šatů i vlasů vyvane cigaretový kouř, zbudou krásné vzpomínky. Hej, děcka mý, tak hodně štěstí k maturitě, přijímačkám, životu.

06.03.2015, 22.22

Pfff, už to tu zase chytá depkoidní nádech. Asi ho této věci ještě pro dnešek dopřeju. Laciná nudlovka a poslední zbyteček čaje už vyhnaly slzičky z očí, ač na opuštěném pokoji stereotypního vysokoškoláka nikdo nevede řeči o tom, že velký holky přece nebrečej' nebo že slzama člověk nic nespraví (spraví! Aspoň tu svoji náladu občas ano). Nebaví mě, že se do mě opět dal strach ze smrti. Nebaví mě, že kvůli naprosto žalostnému pondělnímu a špetku zoufalému čtvrtečnímu cvičení mám pocit, že celý týden výuka nestála za nic. Nebaví mě, že jsem kvůli stupidnímu úkolu nešla na možná zajímavý workshop.

Těšila jsem se, že si v klidu popovídáme a věci budou aspoň na chvilku fajn. Místo toho jsem dostala neskutečnou směs hluku, z které mi stále není úplně dobře, pach cigaretového kouře, který mi ulpěl na oblečení, a, ehm, ne zrovna společnost podle mého gusta. Ovšem jestli mě na tom něco štve, tak zejména to, že jsem neodešla, dřív než ze mě to místo a ta společnost vysála veškerou pracně nasbíranou positivní energii dnešního dne. Bojím se zeptat, jestli jsem stejná, protože vím, že při kladné odpovědi bych se zas rozbrečela a nebyla k utišení. A v těhle chvílích mám víc než kdy jindy pocit, že pro mě už na tomhle světě není místo.

Ale tak to přece není! Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří mají podobné hodnoty a zásady, spoustu lidí, s kterými můžu sdílet zájmy, spoustu lidí, kteří by klidně mohli žít v mém vybájeném krásném světě. A jasně, nejspíš nebudu mít nikdy jistotu, že to, co dělám a jak smýšlím, potažmo co děláme a jak smýšlíme my, kteří to děláme podobně, je „správné“, ať už správné znamená cokoliv, ale… popravdě, kdo z nás nevěří, že právě on má o správném chování tu správnou představu? No nic, život je zlej, a svět možná ještě horší, nicméně nejlepší způsob, jak si je oba užít, je hádám co nejdřív se s tím smířit.

01.03.2015, 23.01

Včera jsem poprvé po… měsíci, možná měsíci a kousku, usínala bez třesu, bez strachu, dokonce bez zaslzených očí. To bych si dala líbit častěji :) Zato to zjištění, že jsem prošvihla termín pro zaplacení poplatku Silicon Hillu, a tedy jsem na koleji bez Internetu, bych si pro příště klidně odpustila. Nu co, teplý čaj, který jsem si uvařila a který mi bylo líto nechat vystydnout (ale nechtělo se mi ho celý nalít do sebe), jsem přelila do termosky, sbalila termosku, čínskou polévku a samozřejmě Obludu a vyrazila na Matfyz. Smutná část na tom je, že jsem se cestou domů stavovala právě na tom Matfyzu. Nu což. Tak jako tak, pár dní tu asi zase budu k zastižení velmi často :D

27.02.2015, 22.34

Jsem obyčejná holka, co má strach. Kdyby to snad bylo potřeba (jakože doufám, že ještě aspoň pár desítek let nebude), když jsme kdysi zařizovali dědův pohřeb, listovala jsem si různými citáty sloužícími jako hlášky na parte a moc se mi zalíbilo „A díky, díky za vše / za lásku, jaká byla / za život, jaký byl“. Váhala jsem, jestli to sem psát. Je to bezohledné. Je to iracionální. Je to neskutečně egoistické. Je to nemístné, protože mít konflikt s někým blízkým a následně rozebírat, jaké by bylo, kdybych umřela, je ukázkové laciné vydírání. Ale možná právě konflikt připomíná, jak moc bych chtěla, kdyby se přeci jen mělo něco stát, aby všichni veděli, že jsem to tu měla ráda. Že jsem je měla ráda. Hlavně nezapomeňte, že pomoc většinou nejvíc potřebují ne ti, kteří o ni křičí, ale ti, kteří už o ni volat nemohou, takže se mnou to nebude nijak zlé. A já na oplátku slíbím, že až se dnes dostanu domů a zalezu si do postýlky (a možná až najdu nějakou polohu aspoň trochu ulevující bolavé noze), budu se chtít těšit na další den.

23.02.2015, 16.02

Zas se množí promlčené dojmy a zážitky. Šoky a zklamání, radost a smích, zmatky, rádoby formální schůzka i primárně neformální nakoupení lístku, odložená práce, vrávorání, hledání, ne moc překvapivé překvapení, pražský hluk a shon i Praha krásná a klidná. Maily, které byly napsané, i maily, které na napsání čekají, zlobící Obluda, dohady o chytrém čemkoliv. Termíny, naděje. A mé těžko chápatelné blábolení :)

Začínám si připadat hloupě. Můj milý s Alešem nejsou jediní, kdo mě s blogem předběhl :D No jo, věci se udělají hned, nebo za dlouho. Asi bych se nad sebou měla hluboce zamyslet. Problém je, že hluboké zamyšlení obvykle vede k nafouknutí úkolníčku, a to by se mi teď úplně nehodilo :) Ha, stejně mi to připomíná, že v něm chybí… tak já jdu asi pracovat :D

19.02.2015, 0.05 (zveřejněno 23.02.2015, 16.00)

Od pondělního poledne přibyla spousta promlčených pocitů Za jejich zamlčením stojí i touha neudělat tu z toho klasický depkoidní blogísek. Ale dnes jsem byla zpívat! Zazpívala jsem si málo, i na to, jak krátkou dobu jsem tam byla, ale aspoň nebylo tak těžké opravdu dojet domů denními spoji. Cesta tam se zajímavě komplikovala, ale už když jsem se konečně dostala ke kolejnímu schodišti a dolehly ke mně v té chvíli ještě vzdálené tóny kytary a hlasy zpívající „Sáro, Sáro, Sáro“, věděla jsem, že to stálo za to. Snad mi to brzy vyjde zas.

16.02.2015, 11.55 (zveřejněno 23.02.2015, 15.59)

To nám ten semestr krásně začíná… řekněte mi, proč jsem si do školy nezvala knížku. Poté, co nám přišel mail, že výuka začíná již dnes v 8.15, náš vyučující zaspal začátek semestru a dorazil na poslední tři minuty :) Druhá přednáška se zas o 20 minut zdržela řešením technických problémů s počítačem a projekcí. Každopádně na odpoledním cviku z PAH budou mít radost. To jsem zrovna nedávno (včera?) říkala, že letos mám všechny přednášky před cvikama…

15.02.2015, 17.33

Uměla bych si představit příjemnější způsoby trávení prázdnin než proležet je v posteli s jakýmsi nachlazením. Ale stejně to bylo fajn. Vlaky, kopce, řeka, teplo kamen i chlad noci, kupa jídla (a kupa čekající práce, ajéje), srdce na spoustu způsobů, kouř stoupající z komínů, stále dechberoucí světla za řekou, … mám to tam ráda (a co teprve s úžasnou společností). A začetla jsem se. Jedna knížka ve mně opět probudila dětskou touhu pátrat, jak věci fungují, při čtení druhé jsem byla ráda za představu o tom, jak špatně se člověk uplatní s vystudovanou obecnou lingvistikou. A třetí by se měla stydět za to, že si říká fantasy O:)

Nu, a zítra začíná semestr. Přednáškou ve čtvrt na devět ráno, abych byla přesnější. Jsem na ně zvědavá. Ostatně, tak jako na spoustu jiných věcí. Tentokrát to nejspíš bude náročné už od prvního týdne, ale snad všechno vyjde dobře.

09.02.2015, 01.43

Jujda, je nějak pozdě. Ale budeme se tvářit, že to nikdo nevidí. Občas je orgování a pročítání konfery neskutečná zábava. To si tak čtete stav série a vybafne na vás třeba „… ještě musím něco provést s příliš tučnými obrázky (poslat je zhubnout do fitka)“. Přetahovala jsem dneska zase pár SMSek a zase si vzpomněla na pár fajnových věcí. I na původně neplánovanou výpravu na Matfyz předposledního ledna. A zjistila jsem, že FELí anketa je otevřená ještě asi dva dny po začátku semestru, hurá!

Stále mě baví vzpomínka na středu. Tedy, stále mě mrzí výsledné Bčko z ITT, které mi neposunulo prospěchové stípko o úroveň výš. Když člověk spoří, pár tisíc by přišlo vhod. Ale co nadělám. Každopádně jsem se byla naobědvat na Matfyzu, a pak tu drnkala na kytaru, s radostí, že mi to vcelku jde. Krátce před druhou jsem se chystala vysmahnout, abych stíhala naplánované úkoly, když se objevil Dominik, že prý jde na zkoušku z Perlu (přihlášený byl na úterní termín). Tak jsem plány změnila, a v mezičase se konečně došla registrovat do matfyzí knihovny. Už mám doma půjčené knížky o lingvistice, juhej!

Nu, ale teď zpět do reality, a zejména šup do postele. Nicméně asi se rozmazlím a dám si budíka až na sedmou :)

06.02.2015, 00.09

Ááá! Moc se omlouvám vám všem, kteří tuhle věcičku sledujete pomocí jakýchkoliv robotů, cronů a podobných vymožeností, pokud jsem vám vaše pomocníky úspěšně zmátla. Nicméně jsem právě v 31 datech opravila rok 2014 na 2015 O:) Vážně potřebuju automatizaci.

A to jsem zejména chtěla prohlásit, že přesně kvůli tomuhle si doma udržuju zásobu čínských nudlových polévek. Je to levné, rychlé a teplé jídlo, seřazeno vzestupně podle důležitosti. Když člověk přijde domů víc v noci než večer z kina, přijde něco takového vhod. A taky jsem si chtěla zafilosofovat, že se to asi přesně dá vidět více způsoby. Život toho člověka efektivně skončil ve 40. Kolik toho mohl lidstvu dát (ostatně, a kolik toho sám mohl prožít), kdyby žil déle? Ale asi je rozumnější obdivovat to, co dát stihl a zvládl.

A, jak už dávno víme, měla bych si víc všímat svého okolí. V autobuse jsem vylovila knížku v zásadě hned, jak jsem si sedla. I kvůli tomu jsem si až při vystupování všimla, že obrazovka, kde se obvykle posouvá přehled následujících zastávek, je nezvykle černá a svítí na ní jen několik bílých řádků. Stihla jsem přečíst Attempted to kill Init a zalitovat, že si obrazovku nestíhám vyfotit. Teprve po příchodu na pokoj mě napadlo, že kdybych se bývala svezla až na Stadion, moc by mi to cestu neprotáhlo a dalo by mi to právě ten čas…

05.02.2015, 14.31

Jdu si tu zas jednou zaspamovat. Mailuju si s matfyzím studijním. Kvůli přihlášce na magistra. To protažení souběžného studia mi byl čert dlužen. Rozhodně samotného rozhodnutí studovat Matfyz a FEL zároveň nelituji, a kdybych se měla zpětně rozhodnout nějakou školu nestudovat, vůbec nevím, která by to měla být. Neumím si představit, že bych neznala lidi, které jsem díky každé z nich poznala, že bych nevěděla věci, které mě každá z nich naučila, že bych nedostala ty příležitosti, které mi každá z nich nabídla. Popravdě si neumím představit ani to, že bych neprožila vztek, který ve mně každá z těch škol někdy vyvolala, nebo nevyplakala slzy, které kvůli každé z nich někdy tekly. Ovšem tu komedii s „jak mám vyplnit přihlášku?“, kdy dodržení pokynů ze studijního vede k odmítnutí ze strany systému, bych si odpustila klidně.

05.02.2015, 12.59

Muhahahá, vítězství! Tedy, ne že bych dnes neměla milion užitečnějších věcí k dělání. Ale nevadí, to se zachrání jindy O:) Věděla jsem, že jsem se kdysi pokoušela přeložit text Řiditele autobusu, a vůbec se mi nedařilo překlad najít. Nicméně přišlo mi, že jsem ho relativně nedávno při nějakém hledání v počítači viděla, tak jsem se rozhodla nasadit zbraně těžšího kalibru. Zkrátím to, našla jsem ho! Juhej!

02.02.2015, 09.41

Jaj, sníh! A já si asi dnes budu hrát na superženu, jinak to s tou A4-kou popsanou úkoly na dnešek nevidím. Ale to se zvládne. Ovšem opuštěnost Matfyzu v pondělí dopoledne mě nepřestává fascinovat. Je sice zkouškové, ale ono to v tom semestru nebývá o tolik lepší. A s FELí diplomkou to začíná vypadat velmi slibně! Smutné je, že skoro slibněji než s matfyzí bakalářkou O:) To budu muset zachránit, a taky to zachráním. Jak to tak vidím, asi se jdu vrhnout na práci.

28.01.2015, 22.37

Kuskus smíchaný s nakrájenými párky možná není to nejkvalitnější jídlo, jaké si člověk může dát, ale co už. Je to rychlé a vlastně dost dobré. Každopádně zvláště tu první vlastnost člověk ocení, když se mu zkouška protáhne do devíti večer. Bylo to zčásti mou… ani nechci říct blbostí, spíš nezkušeností a neohrabaností, co síťové komunikace, a zejména fork-ování se týče, zčásti velmi pozdním začátkem. Ovšem mám to! Takže dneškem mám oficiálně hotové všechny zkoušky za tenhle semestr. Teď ještě sesbírat dva klasifikované zápočty a jeden obyčejný, nicméně to už snad zvládnu :)

Uvidím, jak moc využiju toho, že se zítra můžu prospat. Znám lepší způsoby slavení narozenin než pracovat na zápočťáku, na druhou stranu, co lepšího si člověk může dát než kus odvedené práce? No dobře, spoustu věcí, ale to neznamená, že by to nebylo příjemné :) Nicméně aspoň symbolicky se slavit bude! Uvařím si oblíbené jídlo, a taky úžasnou horkou čokoládu, přeposlouchám nový díl Hudební abecedy a bude mi dobře :)

26.01.2015, 23.59

Byla jsem si zcela jistá, že vím, od koho zpráva přišla. Kdo jiný by mi taky psal v jedenáct večer, že? Hmmm, evidentně by se někdo takový našel. A nejhorší je, že za to vlastně jsem ráda. Nadvakrát. Prvně, že na mě mysleli a pokusili se mě zapojit, druze (to když se člověk víc zamyslí), že se nestalo nic špatného. A že organizovat akci občas stojí hodinu původně zamýšlenou pro spánek, na to už jsem si zvykla. Teď už ale vážně hurá do peřin.

25.01.2015, 20.34

Vrrr… to, že se Obluda čas od času rozhodne prostě vypnout, mě štve samo o sobě. Ovšem když mi kvůli tomu sletí SQL Developer a já si následně nesmím sáhnout na své vlastní tabulky, protože na nich zůstal viset zámek, je to ještě o kus otravnější. Asi to chce zvýšit prioritu úkolu vyčistit větrák.

Ale zas propadám dávno známým písničkám… Někteří lidi mají fakt divné chutě, ale já, lásko má, stále stejně miluju Tě. … A i když mě to táhne tam a Tebe občas jinam, na špatné věci pro ty dobré zapomínám. Taky bych se chtěla poklonit básníkům české země, ovšem jemu obzvlášť.

24.01.2015, 16.55 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Ach ty chybové hlášky. Jak rychle by vás napadlo, že „constraint specification not allowed here“ znamená „v názvu omezení není povolená pomlčka“? Hlavně si tu musím na tyhle věci stěžovat častěji, občas to může být k nezaplacení :D SQL Developer na mě dnes vyplivl „missing right paranthesis“. S pocitem, že na tohle už jsem si přesně tady někdy stěžovala, jsem zkusila zmáčknout lomítko a napsat pár písmen… a hned jsem zjistila, v čem je opravdu problém :) Ovšem mrzí mě, že jsem dnes nestihla mnoho, a nejspíš už to nenapravím.

24.01.2015, 11.15 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Uhm, to už je tolik? No jo, to je tak, když člověk chodí plesat. Ale bylo to fajn (až překvapivě na to, jak moc nemám ráda moc lidí a málo prostoru). Proč si občas nesplést maturitní ples s diskotékou? Proč nezkoušet tančit ve třech? Proč si nezatančit ploužák s holkou, která do mě kdysi byla zamilovaná? Ale tančila jsem i seriózněji :)

23.01.2015, 13.20 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Pfff, ti stavaři mě začínají skoro štvát. Každý den víceméně od rána do večera tu někdo něco vrtá do panelu, dnes přidali ještě kladívko (co proboha zatloukají, že to dělá takový hluk?) a něco, co zní trochu jako cirkulárka. Ideální podmínky pro mentálně náročnou práci :)

21.01.2015, 18.58 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Hups. Zas jednou jsem asi dostala lekci o tom, že bych občas mohla vnímat svět kolem sebe. Přemýšlím o bakalářce a projíždím seznamovské mapy, abych si tak uvědomila, co se mi na mapě třeba může sejít. Koukala jsem i na Prahu, různě přejíždím po mapě a na Andělu mi na mapě vyskočila taková ta židovská hvězda. „Hmmm…? Tam je něco židovského?“ (Po najetí myší vyskočí popisek „Smíchovská synagoga“.) „Hups… tam je synagoga?“ (Do protějšího obchodního centra chodím nakupovat od prváku.)

21.01.2015, 15.07 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Části mého já svádí vnitřní souboj. Nikdy jsem nebyla na minimalismus, ale je pravda, že těch věcí začínám mít moc. Nové není kam dát, staré (a zvlášť ty dekorační) nejsou pořádně vidět. Ale žádnou z nich nechci dát pryč. Je to hamižnost i ohled k příběhům všech těch věcí.

21.01.2015, 12.13 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Áchjo. František Nedvěd zpívá zlaté nedvědovky… a já šetřím na Island. Jakože jasně, je mé rozhodnutí, že chci vidět Island, navíc ano, chci ho vidět. A stejně bych si ani za jiných okolností moc nemohla dovolit lístek jinam než úplně dozadu. Ale stejně, fňuk :)

20.01.2015, 21.34 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Kdo by mě dnes pozoroval, asi by se dobře pobavil. Když jsem se v Lípě probrala ze své cestovní letargie a koukla ven, rozzářila jsem se, začala poskakovat na sedadle a málem se roztleskala. Sníh! Tady je sníh!

20.01.2015, 11.36 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Tak jo, plán nechat si dva dny volné vzal za své s pohledem na rozvrh třetího předmětu (no, v zásadě je to lepší, než kdyby vzal za své už u druhého). Ale stejně FELí rozvrh vypadá celkem slušně. Mimochodem, aktualizovala jsem si i rozvrh na webu.

19.01.2015, 21.25 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Je mi fajn. Poslední FELí zkouška dopadla na A (teď ještě ten klasifikovaný zápočet z ITTčka), na Matfyzu toho sice ještě hafo zbývá, ale stejně je to příjemné osvobození. Prostě mám kus práce hotový. A tak jsem se rozmazlila. Do hrnečku, který jsem dostala od Ari, jsem si uvařila vynikající čokoládu od Medvěda, poslouchám písničky, upíjím čokoládu a těším se na postýlku.

18.01.2015, 14.48 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Práce založená na zrychlování časově náročného programu má své nevýhody. Každou chvíli má člověk dvě minuty pauzu. Práce založená na zrychlování časově náročného programu má taky své výhody. Každou chvíli má člověk dvě minuty pauzu.

A tak uklízím v počítači. Člověk při tom najde ledacos… Ovšem abych byla upřímná, nijak mě netěší nalezené připomínky toho, že na srdeční zástavu umírají i mladí lidé… a vzpomínka na tu včerejší prudkou bolest na žebrech, kvůli které jsem se nebyla schopná ani pořádně nadechnout, tím rozhodně není o nic příjemnější.

17.01.2015, 18.20 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Opožděné Vánoce se snad povedly, z toho mám radost (ale tedy, příští rok se musí povést dříve!). A Hudební abeceda je dobrý důvod vybavovat si napůl zapomenuté písničky. Jen nevím, jak si teď přestanu prozpěvovat :D

15.01.2015, 15.13 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Uááá! To jako vážně? Fakt? Mí přátelé ajťáci, řekněte mi prosím, že nejsem jediná, kdo občas hodinu ladí fakt hloupé chyby.

12.01.2015, 17.04 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Tak ještě jedno Ačko, tentokrát dokonce z povinného předmětu. Tedy, z takového toho, co všechny děsí :D Ale je fakt, že jsem měla štěstí na termín. Stejně jsem zvědavá, kdy se to zlomí. Ovšem teď bych se měla přestat utápět v radosti. Ještě stále mám ten zápočtový test z japonštiny.

11.01.2015, 20.14 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Poslední díl Hobita mi tedy dost nesedl. Možná jen špatná nálada, možná fakt mizerné zfilmování, nejsem si jistá. Nedokázala jsem si, nevím přesně proč, nevybavit Brontosaury. „Kdo učil lidi zlobu dýchat, kdo na vojáky chce si hrát?“

A bojím se, dost reálně. Vždycky jsem měla jakousi sobeckou radost, že nežiju v Praze, a tedy jsem ve větším bezpečí. Protože kdyby nějací teroristé útočili u nás, skoro určitě by to bylo v Praze, a rozhodně by to nebylo v malém městečku. Jenže teď v té Praze jsem. Nemluvě o tom, kolik lidí v ní znám.

09.01.2015, 21.20 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Hraju si na právníky, či o kom se ten vtip povídá. Musím se za víkend naučit 20 lekcí japonštiny. Zatím věřím, že to (aspoň plus mínus) zvládnu :)

08.01.2015, 15.30 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Juhej, mám další Ačko do sbírky! Tedy, kdybych věděla, jak bude ta zkouška vypadat, ani bych se na to neučila… ale aspoň jsem si to celé připomněla. A průměr 1.0 se mi vyloženě líbí. Jen je asi čas začít se věnovat taky povinným předmětům :)

05.01.2015, 17.54 (zveřejněno 24.01.2015, 21.00)

Není nad to naplánovat si den. Začalo to hned na Holešovicích, kde jsem si potřebovala pořídit lítačku (ještě jsem se v prosince radovala, že mi krásně vyjde do Vánoc a pak si ji koupím až po návratu do Prahy). Suveréně jsem dotlapkala na druhou stranu metra, kde jízdenky prodávají, … a zůstala koukat na tu frontu tam. Prý jim zrovna začala přestávka. Jujda.

Ale dobře, po půlhodině jsem s platnou lítačkou seběhla do metra a vyrazila na Karlov. Na to, že bych si měla protáhnout ISICa, jsem totiž sice myslela už od konce září… ale dojít tam, to ne. Hlavně jsem si v září říkala, že tam zaběhnu někdy časem, protože později už tam nikdo nebude. No, ehm, drobný problém je, že v lednu to, že jim ISIC přestal platit, zjistilo hafo lidí. Tak další zpoždění a operativní změna plánu.

S matným tušením, kde leží můj cíl, a nejistým pocitem, že tahle zastávka by mohla být poblíž, jsem na Ípáku zjistila, že potřebuji cokoliv kromě 22ky. Kupodivu jako první přijela 10, takže jsem naskočila a o pár zastávek později vyrážela vstříc své malé prohře. Praha v souboji s Karrynkou získala další bod. Usoudila jsem totiž, že se stanu registrovanou čtenářskou Městské knihovny v Praze. Vlastně Praha získala body dva. Původně jsem si demonstrativně chtěla registraci vyřídit právě na ISICa, aby bylo jasné, že to je jen na dobu, kdy studuju, a pak z Prahy zase hezky mizím. No, ani dva knihovníci nepřesvědčili mého ISICa, aby se přestal hlásit jako Opencard a začal spolupracovat (prý asi 2 procenta nějak vůbec nejdou registrovat). Ale tak co, mám půjčených několik knížek a možná i stihnu tu japonštinu…

04.01.2015, 11.41

Červenám se a stydím, že jsem si tak dlouho nenašla čas přepsat záznamy a doplnit další střípky – a velké díky vám všem, kteří jste se zajímali, jestli žiju a jestli se zas plánuji ozvat :) První zkouška tohohle semestru dopadla na A, hip hip hurá! Po zpracování poloviny těsta na vosí hnízda jsem konečně přišla na správný poměr těsta a náplně (a následně nestíhala zírat, jak rychle mizí). Vánoce se nakonec nesly v duchu rodinné pohody (dokonce ve správné rodině), díky za to. Jen asi budu muset příští rok víc zlobit, dostala jsem vážně mnoho dárků :) A mlhu, která padla přesně na silvestrovskou půlnoc, považuji za okázalou provokaci.

Práce mi stále zbývá víc než dost, ale to se bude muset zvládnout. Víte, co je asi nejhorší? Těším se do Prahy. Dlužno podotknout, že ne na Prahu. Těším se na svou kytaru a ozkoušení nového metronomu (Ježíšku, díky!), na vyměnění jiných sedátek za rehabilitační míč (jednou si ho pořídím i domů!), na večery při svíčkách (jak já tohle vysvětlím své nové spolubydlící?). Těším se i na zkoušky? No, nemusíme to přehánět :)

19.12.2014, 2.10 (zveřejněno 04.01.2015, 11.28)

Konečně doma. Tedy, řeknu vám (a omlouvám se všem dobrým duším z nočních autobusů i dalším čestným výjimkám), lidi z nočních autobusů fakt nejsou můj typ. Zato se stále nemůžu rozhodnout, jestli mě ta banda, co o pár pokojů vedle vyřvává s kytarou, neskutečně těší, nebo štve.

Nesnáším předčasnou optimalizaci. Ale kdo měl tušit, že řešení, které běží několik vteřin, bude skoro řádově rychlejší než referenční. A samozřejmě že poté, co jsem z toho měla srandu, jsem se indexovala do obou řetězců stejným indexem. Následně jsem indexy použila naopak :) Celkově to dnes byla další várka chyb ze série „co já proboha dělám na technické škole?“.

Tak třeba něco jako
while (zacatek != konec);
{
  struct prvek akt = fronta[zacatek++];

}

Nebo segfault identifikovaný jako přístup na index 37215 v poli s velikostí MAX_N * MAX_N, přičemž MAX_N mělo být o epsilon víc než 5000. Bylo.
#define MAX_N 5000+1
(Občas mě vlastně štve, jak je ten systém tolerantní…)

Ale co už. Testování prototypu mě vyléčilo z představy, jak jsme všechno opravili, v menze jsem si pochutnala na jídle, za které by se nemusela stydět luxusní restaurace (aspoň kdyby měla za hosta mě) a teď už půjdu spát. Hvězdičko blýskavá, mám život svázaný s tvým…

18.12.2014, 0.59 (zveřejněno 04.01.2015, 11.26)

Mlsám na noc Diska, ač vím, že se to nemá. I taková asi jsem. Včera jsem se hádala, dnes jsem zas neměla daleko k slzám při prohlašování, že nechci zdržovat. Už abych se naučila být ta úžasná vyrovnaná dáma :)

Zas jsem měla chuť vrátit diplom. Dobu jsem řešila, že když se mi něco objeví na vstupu, pouští se mi funkce, co na to má reagovat, pořád dokola. Ehm, já v ní z toho vstupu zapomněla číst. A pak jsem se zas vztekala se zprovozňováním bluetooth klávesnice, přičemž jsem (ne)spokojeně ignorovala ten USB přijímač, co k ní patří…

Ale tak aspoň pobavím své kolegy nejen z NURu. Dokud nejde o život… a ne, nebudu sprostá. Prostě, dokud to, co mě trápí, jsou takovéhle historky, mám úžasný život :)

16.12.2014, 23.09 (zveřejněno 04.01.2015, 11.24)

Tak se mi dnes povedlo strávit fascinující množství času nikoliv u práce, nýbrž brouzdáním po Internetu, a hlavně tedy (stále dosti nelidskou) konverzací se strýčkem Googlem. Stáva sa. Zítra to zkusím napravit, jen kvůli tomu možná padne zpívání. Fňuk.

16.12.2014, 8.51 (zveřejněno 04.01.2015, 11.22)

Ju, v jistém směru jsem neskutečně naivní a jen čekám, až se spálím. Ale asi se té naivity nechci jen tak zbavovat.

Může mě překvapit, že ztracená věc se najde, sotva ji člověk definitivně prohlásí za ztracenou? Ovšem cukroví se povedlo, z toho mám radost. A zas mám jablíčka!

Test z RZN jsem asi víc skopat nemohla, NUR je v děsivém stavu, statistika PALu mě děsí (ha, a ten poslední úkol taky), a není to jediné, ale stejně byl včerejšek fajn. I Mamma mia.

12.12.2014, 10.15 (zveřejněno 04.01.2015, 11.21)

ROFL. Jakkoliv nesnáším zkratky v běžném hovoru. Uznávám, že nepřijít dnes vůbec, přišla bych o hodně.

Ale důvod mého zdržení byl prostě a jednoduše na pěst. Když už používám ladicí nástroje, mohla bych být ochotná číst to, co z nich padá. Přijde vám něco podezřelé na následujícím útržku regexu?
{(?<skola>}.*}

11.12.2014, 23.45 (zveřejněno 04.01.2015, 11.19)

Zas jedu tramvají domů sama, poprvé po… dlouhé době. Stáva sa. V hovoru by ta písnička možná i byla identifikovatelná, takhle asi těžko. Možná je to dobře. Jsem vděčná za spoustu dílčích rozhovorů po cestě. A zajímalo by mě, ale netroufám si hádat, jestli bych v tom červnu byla mívala větší radost.

Tolik bych chtěla mít někoho, komu bych mohla povědět věci, které si netroufám prohlásit sama před sebou. Není, s tím nic nenadělám. Ale dokud tečou slzy, a ne krev, je to dobré.

10.12.2014, 6.22 (zveřejněno 04.01.2015, 11.18)

A tohle jsou chvíle, které bych chtěla umět zvěčnit. Ale foták by si s tím neporadil, i kdybych měla nabitou baterku. Ve tmě za oknem se dokonale odráží jeho odraz a bez brýlí vypadá úplně jinak. Tak nějak… dobře, neumím to popsat. Prostě jinak.

10.12.2014, 3.35 (zveřejněno 04.01.2015, 11.17)

Mají své kouzlo, tyhle chvíle, kdy se na ulicích začnou mísit lidé, kteří jsou vzhůru, s těmi, kteří jsou ještě vzhůru. Chvíle, kdy se úplně převrací realita…

08.12.2014, 10.45 (zveřejněno 04.01.2015, 11.16)

Evidentně tady záleží na jiných věcech. Ale tak co, já můžu být spokojená. No dobře, možná přesně to. Mohla bych trochu hájit zájmy náhodných neznámých.

06.12.2014, 17.00 (zveřejněno 04.01.2015, 11.15)

Ne, fakt nejsem na všechna ta afektovaná prohlášení, pozdravy a příliš vřelé úsměvy. Ovšem svařák byl letos výborný, sladké řezy dobré a samotný koncert opět velmi vydařený. Jen – to jsem jediná, kdo věří na zlomové okamžiky?

05.12.2014, 20.00 (zveřejněno 04.01.2015, 11.13)

To bychom měli dalšího člověka, jehož smrt mě poněkud vyvedla z míry, aniž bych ho pořádně znala. Tentokrát mladšího než já. Přitom to mohla zůstat přehlédnutá zpráva ve spamu. No, lidi evidentně nejsou nesmrtelní.

Nebyla jsem jediná, kdo se v autobuse usmíval cizí konverzaci. A vím, že není dobré ani vhodné soudit lidi podle pár minut, ale zdálo se, že ta maminka zvládá opravdu dobře.

Squash šel dnes dobře, měla jsem z něj radost. Ovšem opravdu jsem nečekala, že v pátek v půl osmé večer nebudu potřebovat klíče od pracovny. C'est le Matfyz.

05.12.2014, 2.02 (zveřejněno 04.01.2015, 11.11)

To ledacos vysvětluje. Ale stále nemám odpověď na svou otázku. Stejně mě asi nemusí moc trápit. Ale možná může. A zajímalo by mě, nakolik mé pocity z jenoho člověka souvisely s tím, co on sám prožíval. A jestli jsem rozumněla dobře. A taky, kdy byl vlastně matfyzácký ples.

Nemohla jsem si dnes nevzpomenout na soustředko. Podáme si tlapku a půjdem' dál. Ale za blbé vtipkování s mikrovlnkou, a možná vlastně i za blbou asociaci, budu možná neskonale vděčná. Nejspíš mě konečně něco donutilo smířit se s minulostí.

04.12.2014, 8.21 (zveřejněno 04.01.2015, 11.10)

Tohohle jsem se trošku bála. Paradoxní na tom je, že večer byly odvolané ty dvě hodiny, kvůli kterým jsem chtěla být dnes ve škole. Nu, i to se stává. A stále tu je ten fakt, že kluci oba přednášejí velmi pěkně, nejspíš lépe, než bych dnes přednášela já.

04.12.2014, 0.40 (zveřejněno 04.01.2015, 11.09)

S tím, že nemám čas psát záznamy, budu muset něco udělat. Připravuju se tak o spoustu vzpomínek a radostí. Někdy jako dobrý skutek stačí přijít zaplatit o pět minut později. Taky se musím pochválit, rýžová kaše se mi dnes povedla. A neskutečně moc mě potěšilo, že jsem schopná cvičit na kytaru i před lidmi. Jasně, příště zas půjdu cvičit do podzemí, ať neruším, ale cvičit před lidmi je dobrá prerekvizita k hraní před lidmi. A i krátké večerní procházky jsou úžasné.

02.12.2014, 21.45 (zveřejněno 04.01.2015, 11.08)

Když jsem dnes vyšla ven, byla jsem unešená z prvního sněhu. Když jsem zjistila, že nejezdí tramvaje, byla jsem unešená o kus méně :) Stejně je to zvláštní, vědět, že to je fakt nezvyklá situace a kalamita, a zároveň vědět, že se vlastně nic zajímavého neděje. Ale ona se Praha brzy vzpamatuje. Ovšem já bych si měla pořídit ten igelit.

Prý dnes probíhaly kontroly pokojů a inventarizace. No, nevybrali si dobrý den, a dost nezávidím komukoliv, kdo tu dnes byl. Časem to tu dám o pořádku, určitě. Jen se děsím, že teď dostanu spolubydlící z výchovných důvodů :) Nejhorší je, že jsem stále nevyhnala z hlavy geniální myšlenky. Nicméně problémy se vyřeší, teprve až přijdou.

01.12.2014, 23.05

Nějak se nemůžu donutit dělat užitečnou práci. Měla bych, zbývá toho ještě dost, co se dnes bezpodmínečně musí stihnout. Čtu o kolabující MHD a přemýšlím, jestli neposlat SMSku. Ale asi ne, nejsou všichni tak závislí na informacích zvenčí jako já.

Chybí tu vzpomínka na DOD i procházku před ním, chybí tu pár stesků na téma nestíhání, chybí tu poznámka o tom, kolik podob může mít adventní kalendář (vážně se blíží Vánoce, brrr). Chybí tu zmínky o upečeném cukroví, nadcházejícím koncertu, radost z opravování i podivování se nad změnami mého zdravotního stavu.

Zápočet z managementu mám (hurá!), teď ještě zkoušku, ale na tu je času dost. A chtěla bych vědět, nakolik to byl zkoumavý pohled, a nakolik jsem za něj považovala pohled úplně obyčejný. A taky je fajn neodcházet z pracovny sama, když jsem u myšlenkových skoků. Rozhodně nemůžu říct, že bych se v životě nudila :)

25.11.2014, 02.42

Měla bych se naučit, že jsou věci, o kterých se nevtipkuje. A že „až opravím úkoly, připravím přednášku, a pak si rozmyslím, jestli má ještě smysl jezdit domů“ patří mezi ně. Kdyby ta přednáška aspoň opravdu byla připravená. No, to se dořeší zítra. Autobus, který jsem chtěla stihnout, odjel před třemi minutami, což znamená, že bych tak během deseti měla odejít na další. Když jsem se dnes za stmívání prodírala mezi troubícími auty, měla jsem co dělat, abych k Praze necítila příliš negativní pocity, ale noční MHD své kouzlo má.

24.11.2014, 20.28

Na přednášce z NURu mě napadlo cosi ošklivého o mentálním bloku (budiž mi omluvou, že ta myšlenka urážela maximálně tak mě samotnou). Proč si vedle sebe sedáme ob místo? A ztrácím schopnost se holt jemně přetvařovat a hrát divadlo. Ale tak doplníme pár odborných pojmů a bude líp. Nebo nebude, a co? Ten předmět je volitelný a humanitních kreditů mám zapsaných dost (pravda, ještě bych je měla získat). Ale bylo by mi líto času, který už jsem tomu dala (narozdíl od těch ostatních humanitních věcí, které by měly smysl i tak).

Při vybíhání z Ečka jsem se na chvíli zasekla. Vždyť student 3. ročníku doktorského studia je… tedy, byl maximálně o čtyři roky starší než já. Jo, já vím, že umírají i mladší lidi, ale… ale někdy člověk rád podléhá iluzi, že smrt je vzdálená.

Sedím nad úkoly, pro změnu. Bere to čas. Ale víte, co považuju za kompliment? Když v komentářích potkávám věci jako „proč to nemůžu udělat takhle?“.

23.11.2014, 23.22

Dlužno podotknout, že cílem konstatování, že mi vlastně nic není, nebylo, aby mi začalo být hůř. Ale tak můj polochronický kašel už dávno známe, párkrát se budu dusit a nejpozději za pár měsíců to bude dobré. Dala bych dobrou šanci tomu, že i výrazně dřív. Víkend vůbec nebyl tak produktivní, jak jsem doufala, ale je fakt, že kus práce jsem udělala. Na další dny jí ovšem stále zbývá nechutně mnoho. No nic, to se nějak poddá. Ještě stále žiju, ještě stále bojuju! A až mě přejde ta rýma, budu si to zase i užívat :)

22.11.2014, 13.40

Je mi… asi do breku. Tohle je sice zapadlá stránka, kterou sleduje jen pár lidí, ale pořád je to stránka v mořích Internetu, tak si odpustím jména, podrobnosti a vůbec… ale když si v mailech čtu, jak špatně na tom někteří mí kamarádi jsou po zdravotní stránce… je to asi hlavně směs zoufalství a vzteku, že jim nemůžu pomoct, udělat pro ně něco, aby jim bylo líp. Za celý týden jsem neměla potřebu považovat se za chudinku, přestože se od úterka s bacily střídáme v nasazování zbraní těžšího kalibru, tak to možná tolik nevyzní, ale: vždyť proti tomu je moje nachlazení naprosté a totální nic. To není hraju si na zdravou, to je nic mi není. A nejhorší na tom je, že ne, neměnila bych s nimi, na to si svého zdraví příliš vážím…

19.11.2014, 14.19

Stejně je to zvláštní, před pár lety jsme se v rámci „videoklipu“ vodili za ruce a dneska mu opravuju úkoly… Zvláštní taky je, když své FELí spolužáky nejčastěji potkávám na matfyzu :)

18.11.2014, 21.21 (zveřejněno 19.11.2014, 14.18)

Stříšky a dolary jsou někdy pěkné zlo. Ale utěšuje mě, že příště mě to snad napadne o něco dřív. Jíst rýži z misky má své kouzlo. Na cukrárnu jsem si zas nevzpomněla, achjo. Ani nevím, jestli jsem spíš ráda, nebo spíš lituju, že nám výslovně zakázali ptát se jak… Ale už vím, jakou nevýhodu bude mít, až si jednou pořídíme kočky. Kancelář má stále svoje kouzlo a v autobusech se stále blbě píše. Dnes to bude trochu závod s časem. Ale to se zvládne.

17.11.2014, 20.16 (zveřejněno 19.11.2014, 14.15)

A ještě jednou budu mít odchylku opačným směrem. Nakonec jsme 44. ze 79 týmů. Nedovolila bych si říct 44. nejlepší tým ve střední Evropě; myslím, že kdyby bývaly postoupily některé týmy, které na CTU skončily nad námi, dopadly by lépe (a co teprve týmy, které nepostoupily z jiným zemí)… Zas kdybychom my nebyli tak zničení, taky bychom asi dopadli lépe. Nu, kdyby – chyby. Prostě jsme ve středoevropském kole skončili přibližně v půlce výsledkové listiny, a to je myslím slušné.

Dnešek byl převážně ve znamení práce (já vím, měla bych se stydět, pracovat na státní svátek jako je ten dnešní) a rodinné pohody. Jen holt ve špatné rodině… Někdy je to zoufalé, ale to neznamená, že se nemám fajn :)

15.11.2014, 20.23 (zveřejněno 19.11.2014, 14.14)

Když jsme ve tři ráno stáli v Bohumíně, otevřeli jsme okno, vzduch se trochu vyčistil a pak už jsem usnula. Přesto matfyzákům ty lůžkové vozy poněkud závidím. Nemám pocit, že by dnešek byl nějak přínosný, a stále nechápu sedm doprovodů pro šest studentů, ale je to zkušenost, a co přinese zítřek, teprve uvidíme. Jdu se na to vyspat, aspoň jednou budu mít v záznamu odchylku opačným směrem.

15.11.2014, 1.45 (zveřejněno 19.11.2014, 14.12)

Za organizaci školu zahryznout, na soutěž jedeme nočním vlakem bez možnosti si lehnout, s místenkami někde uprostřed mnoha kupéček. Ale místo pokusů nějak se vyspat probíráme to či ono. Co jsem to říkala o poznámkách mezi řečí, které zraňují nejvíc? A pak jsou ty, které zraňují zcela otevřeně. Stejně jako je fakt, že život není fér, je fakt i to, že jde dál, a člověk by měl jít též.

Navíc teď už celý zbytek kupéčka (osmimístného, uááá!) pospává. Měla bych taky zavřít očka a chvilku spánku si nějak urvat.

14.11.2014, 21.30 (zveřejněno 19.11.2014, 14.11)

Má přednáška rozhodně nedopadla podle představ, ale jsem ráda, že jsem taky testovala. přeci jen člověk si to zkusí a zpětná vazba je fajn. Při pohledu do mailu (a zejména po něm) jsem přemýšlela, jestli jeden Martin nenahradí jiného (a ne, svého milého nedám, packy pryč). Někdy se člověk musí cestou na vlak zastavit a jen tak poslouchat. Co jsou ti pouliční zpěváci na Václaváku vlastně zač?

12.11.2014, 1.05 (zveřejněno 19.11.2014, 14.08)

Vylezli jsme na vyhlídku. Tu stejnou, co někdy před rokem. Tu, která mi dodala tolik síly, a ukázala, jak moc jsme v některých věcech s mým milým v jádru jiní (a jak moc se v jiných věcech doplňujeme). Nicméně jsem procházku vnímala trochu jako před lety. Žárlila jsem na všechny, kdo odváděli někoho, s kým jsem chtěla mluvit, a zároveň dokázala celou procházku strávit ponořená do svých myšlenek. Dokonce jsem mohla jet domů přes Vltavskou, ale nakonec z nějakého důvodu vyhrála 17ka (v každém případě se společností).

Ale i krásné dny někdy končí, a tak teď při svíčce dopisuju záznam a těším se do postele. Dobrou noc.

12.11.2014, 21.10 (zveřejněno 19.11.2014, 14.05)

Dnes jsem byla unešena. Až donedávna jsem nevěděla, že nějaká hlavní pošta vůbec existuje, a od té doby jsem neměla důvod tam zajít. Ale když mě do ní dnes zavedlo jisté zařizování… bylo to, jako bych se ocitla v jiném světě. To místo je úchvatné.

Praktická typografie se lehce zvrtla v rozebírání číslovacího plánu a telefonních sítí vůbec, a následně v jazykovou poradnu. Co na tom, že jsme skončili s rezervou mínus skoro půl hodiny? A z IPS jsem odběhla namazat si chleby k večeři (pořád lepší, než když jsem ze squashe odběhla poslat pohledy…).

12.11.2014, 9.30 (zveřejněno 19.11.2014, 14.04)

Studenti si sami vedou cviko, a má to své kouzlo. Možná právě o tom je universita. Ale možná bych své spolužáky uklidnila poznámkou, že zrovna tohle jsem přednášela na výběrovém soustředění pro středoškoláky (jak vznešeně to zní). Zase zapomínám sedět rovně. A včera jsem si nepostěžovala, že nemám ráda zápalky, které si berou čas na rozmyšlenou, jestli tedy začnou hořet. Ovšem večery při svíčce své kouzlo mají stále. A já se zase vrátím k přednášce.

13.11.2014, 0.35 (zveřejněno 19.11.2014, 14.01)

Občas člověk potřebuje protiletadlový štít i na obyčejné schůzce (pokud tedy KSPí schůzky vůbec můžou být obyčejné). Často mi dochází, že jsem dítě uvězněné v těle dospělé ženy. Přednášky jsou v naprosto zoufalém stavu. A různé vize mizí v dálce, zatímco se plány hroutí jak domečky z karet. To mi nebrání se většinu dne smát. A Poznámky prdlé prvomatky čtu stále raději.

Lidi kolem mě jsou zvláštně cizí a blízcí zároveň. Ale až se příště uvidíme, zeptám se. Vždyť co nejhoršího se může stát? (Zde chybí asi půlkilometrový popis nejhorší možnosti.) A začnu mluvit česky (a plnit své úkoly, to známe). Ovšem teď už to myslím chce hlavně zaplout do peřin.

10.11.2014, 9.15 (zveřejněno 19.11.2014, 13.59)

Růže, kterou jsem dostala, nebyla z papíru, ale to mi nebránilo dát si ji do vlasů. Vzpomínala jsem ve vlaku, že jsem letos častěji chtěla do Prahy nebo z Prahy jezdit vlakem. Problém je, že v době, kdy potřebuju jet já, nejezdí ty vlaky. Třeba když potřebuju být o půl osmé ve škole a první vlak přijíždí po půl deváté na nádraží.

Odjezd na víkend byla komedie, ale nakonec všechno nějak dopadlo. Ostružinu jsme zasadili, otočili sudy… blíží se zima. A netuším, co udělám, až mé děti jednou objeví nafukovací balónky. Nu, času dost. Zato s jinými věcmi je třeba pohnout. Cviko, Přednášky, NUR, …

07.11.2014, 17.40 (zveřejněno 19.11.2014, 13.59)

Jsem moc ráda, že se mě ve škole snaží naučit, jak počítače naučit přemýšlet. Obluda už to nejspíš dávno umí. Pokaždé, když ji v domnění, že se probere z hibernace, zapnu a odběhnu, přijdu k čerstvě nastartovanému systému. Netuším proč.

Jeden úkol ze včerejška byl víceméně splněn dnes. Nikoliv (jen) mou zásluhou. Přirovnání současného období po komunismu k 40 letům bloudění v poušti mi stále přijde odvážné. Co byla druhá věc, kterou jsem komentovala, už ale nevím. Nicméně ta hodina byla fajn. Ačkoliv, ehm, mám po ní zmapované kuchařky O:)

Juj, už Můstek. Ale dvě stanice ještě psát můžu. Jedu dost pozdě, nicméně pár mailů jsem bez reakce nechat nechtěla. A stále jsem se tu nezmínila, že před pár dny jsem se večer vracela ze Švanďáku a řidič jel úžasně (tak moc, že to, jak dobře vlastně jede, mi došlo až kousek před konečnou). Chtěla jsem mu při vystupování poděkovat, ale pak jsem to neudělala. Nevím proč, snad že by to bylo zvláštní. Nicméně je to mžoná škoda. Zkusím se polepšit.

05.11.2014, 22.07

Pfff, takhle vážně přestanu mít problém s vylézáním kopců. Ale když člověk přijde na zastávku dvě minuty po odjezdu autobusu, přece tam nebude čekat na další. A musím říct, že Petřínu obecně podzimní přítmí sluší, ač posledně to bylo ještě krásnější. Užívám si dnešní sérii náhod. Je tolik věcí, které kdyby se staly trošku jinak, něco následujícího by se stalo hodně jinak. Třeba ještě lépe, ale takhle to bylo fajn.

A zkusím ještě udělat kus práce. Příští týden bude hlavním cílem šetřit se, pořádně spát a tak vůbec (hmmm, měla bych někdy připravit další cviko), ale tenhle týden se snažím zejména eliminovat úkoly. Aspoň ty malé, které se dají rozumně zvládnout. A docela se mi to daří. Mám z toho radost. Byť ještě větší budu mít, pokud si opravdu uhájím sobotu a neděli… snad ani ne bez práce, ale bez intenzivní práce na úkolech ze svého úkolníčku. Snad se to povede :)

05.11.2014, 13.56

Tohle jsou přesně ty věci, které mi bezpečně sráží sebevědomí. Potřebovala jsem řekněme tři hodiny, abych odladila Dijkstru. Asi někam zalezu a budu se tvářit, že nejsem. Jediný problém je, že při tom nebytí budu muset vyřídit nějaké maily a ideálně se i podívat na bakalářku :)

04.11.2014, 22.56

Je úžasné sledovat dva kluky, kteří se oba snaží stihnout dát svého ISICa na čtečku jako první. Je zvláštní stát na zastávce a muset už nastoupit do autobusu. Je krásné uhánět městem a povídat při tom. Je podivné chtít se zeptat na kupu otázek a nemít jak. Je uklidňující a zneklidňující naráz přicházet na opuštěný pokoj.

Ano, je pozdě, ale ještě se vrhnu na pár věcí, které udělat musím. A zítra zkusím ulovit svého milého a vyzvědět víc o čtvrtku. Asi totiž přijdu o procházku. Chci říct, asi procházku vyměním za něco mnohem výjimečnějšího. Že bych v pondělí zas šla na Principy? Hmmm, a ve čtvrtek bych chtěla vytáhnout z jednoho člověka aspoň pár slov. Uvidím, jestli mě nechá.

Ze schůzky mám rozpačité pocity. Ne, nevyříkali jsme si evidentně vše, ne, ta atmosféra není vyčištěná, ale ono se to snad poddá s časem. Jen si připadám stále provinileji, že já z toho měla a stále mám dobré pocity. Nu, ale to se tak asi občas stane.

03.11.2014, 22.12

Říkala jsem něco o troše pokory? Jen nesplněný den mi do pokory schází… Některé rozhovory raději nekomentovat. Stejně jako to, že přípravou jednoho vzorového vstupu na zítra jsem strávila půl hodiny. Ale co už. Jo, je to komplikace, když jich ještě hafo musím vytvořit, spolu s programy, které je řeší, a opravit neopravené úkoly a stále mě čeká vaření dvou jídel… ach, co jsem to o sousu psala do commit message? Hodně dlouhá noc, nikdo z nás nejde spát, …

Ale pointa je, že ono to nějak půjde. Ostatně, ten den jsme na sousu nakonec taky šli spát všichni, včetně mě. Ju, poslední commit ode mě šel po půl páté a spát jsem šla ještě o chvíli později, ale fungovalo to. Teď bude taky. Tečka. Doufám, že natolik, abych o víkendu mohla řešit jen lidi kolem sebe. Spomaľ, máš privysokú rýchlosť, vnímam ju len šiestym zmyslom…

03.11.2014, 19.09

Asi se pomalu dostávám z toho, že jsem se v sobotu nejspíš poněkud předávkovala čokoládou. Hlavně že vím, že to nemám dělat. No jo, teď už to nenapravím.

Hlavní poznatek z dnešní hodiny RZN: v 21. století není moudré spoléhat na to, že člověk má právě jedno pohlaví :) Ale myslím, že první z nové série úkolů z RZN splním ochotně. Ty ostatní budou slabší :) Budu muset zjistit, kde sehnat tvaroh, co jsem kupovala dřív, je o hodně lepší. Poslední dobou mi stále víc chybí, že u sebe nenosím diář. Budu muset vymyslet, jak u sebe aspoň neustále nosit kus papíru. To přece nemůže být tak těžké zařídit, ani u člověka, který nevede kapsy. Náhodné přehrávání vyměnilo Všichni ti lžou za Chce to jenom čas a teď hraje Nic víc. Je čas probudit v sobě zas trochu pokory a pracovitosti. Jdu na to.

02.11.2014, 21.15

Je mi do breku. Proč mají někteří lidé takový problém pochopit „nehodí se mi to“? Proč se všichni tak strašně měníme? Proč někdo, kdo dřív nechápal, jak můžu v deset večer fungovat, teď odmítá chápat, že bych třeba v deset mohla chtít spát? A taky bolestná připomínka zlomených snů v podobě jedné nevinné věty v poněkud pokorném mailu. A tohle a tamto. Je toho na mě moc, a ne, není to tím, že bych si toho na sebe moc naložila.

A to byla cesta domů krásná. Tedy, autobus, který mi ujel téměř před nosem, bych klidně považovala za provokaci. Ale jo, vyprovokovalo mě to k vylézání Petřína přítmí navzdory… a tedy, příchod k jezírku byl naprosto úžasný. Krásný, nádherný, dechberoucí, působivý a já nevím jaký ještě. Za téhle kombinace mlhy a tmy, skrz kterou se prodírá světlo lamp, tam někdy budu muset vytáhnout svého milého, když už mě obviňuje, že jsem romantická duše :) A vůbec, na to, že Petřín má být rájem zamilovaných a my tam spolu šli možná tak dvakrát (a pokaždé jsme honili autobus), bychom se tam vážně někdy měli vydat…

Nu, ale já se, ač čas poskočil, vrátím k původnímu plánu. Sesbírám prádlo, opláchnu nádobí, proběhnu sprchou a s knížkou se zavrtám do peřin. Zítra musím poslat asi tak příliš mnoho mailů, zveřejnit konečně řešení perlích úkolků, připravit si cviko, mohla bych třeba ještě během dne udělat ten úkol na japonštinu, bude třeba uvařit na další dny… tak ať jsem aspoň trochu fit.

02.11.2014, 09.35

Nebo třeba tu maličkost, že už mě (víceméně) poslouchají hodinky! Nebo že i v gitím diffu na KAMáckých strojích už něco vidím. Nebo spoustu jiných.

Zaspala jsem ráno, a ne, nebylo první. To ani nejsem na cestách (byť ne že bych šla spát nějak brzy). Ale ten kus mlhavého rána, který jsem stihla, je snad hezčí než noci krásný.

01.11.2014, 23.19

Přemýšlela jsem před hodinou a půl, jestli přeci jen stihnu jít spát do deseti? Na mou obhajobu, tu hodinu a půl jsem byla užitečná. Celkově se mi dnes docela daří buď časem neplýtvat, nebo jím alespoň plýtvat způsobem, který si příliš nevyčítám (takže se to na konci dá klasifikovat jako odpočinek). A prospěl mi den s písničkami na pozadí. A opětovné přečtení textu jednoho dávného řetězáku.

Ale před tou hodinou a půl, když jsem na jednom papírku přepisovala čas, jsem si vybavila, jak jsem tuhle prohlásila, ža datum s tečkou kromě Karrynky nikdo nepíše. A já si dovoluju nadávat na to, když se někdo tváří, jak je jediný, kdo dělá věci správně? Nejvíc mě na tom mrzí, že už když jsem to říkala, jsem si uvědomovala, že to tak vlastně není…

Počkat! Takhle by to byl strašně pesimistický závěr. Že jsem probrala jablka, o moc optimističtější není… že jsem dnes vypálila svíčku v zásadě taky ne… tak třeba ta maličkost, že jsem dneska konečně vyprala tričko, které dost odneslo mé barvení se na zeleno, a na rozdíl od trička, z kterého hnědou tělovou barvu už asi nevyperu (ale které od té doby skvěle slouží jako pracovní asi tak kdykoliv a kdekoliv), je zase krásně bílé! Mám radost, jedno tričko na malování klidně stačí :)

01.11.2014, 11.39

Podívat se do úkolníčku na tenhle týden nebyl dobrý nápad, i kdyby bylo pondělí, přišlo by mi těch úkolů nějak hodně :) Ale to půjde, a půjde to navzdory dnešnímu línému ránu. Pokoj zas vypadá trochu jako pokoj vhodný k obývání (a vymyslela jsem si další věc, co tu zařídit… schválně jestli do Vánoc bude), našla jsem odvahu provést něco s nehtíky na nohou, dala zrát nové jogurty, popíjím tu stále dobrý jablečný mošt, prostě prima den. Jen se bojím, že odpoledne vyhrazené na práci do školy tak prima nebude :)

A můj milý si stěžoval, že ho tu nemám pomlouvat, ale mám ho raději chválit. Tak jen, abyste všichni věděli, můj milý je úžasný kluk O:)

27.10.2014, 00.43

Příliš mnoho myšlenek a dojmů, pro změnu :) Předpoklad otevřeného světa je zlo (zvlášť, když kvůli tomu člověk několik hodin ladí chybu, která není)! Úkol holt odevzdám po termínu. Sbohem mé krásné představy o skvělém prospěchu. Ale už mám připravené nějaké poznámky k úkolům, co budu chtít projít na cviku. Když jsou lidi, kteří se mi snaží pomáhat, měla bych se postarat, ať to cviko taky stojí za to. A na víkend si už teď plánuji zejména spánek. Ve středu bude třeba uvařit. Někdy bych si měla domluvit tu konzultaci k bakalářce, když úterý odpadá (a někdy se zase zajímat o FELí diplomku). Potřebuju z hlavy vyhnat geniální myšlenky.

A taky jsem si filosofovala o… ani nevím, jak to shrnout. Tak možná, co mě na to přivedlo. Velmi nedávno jeden člověk prohlásil, že Karry se mu nelíbí a oslovuje mě občanským jménem. Mě to neskutečně štve. Přijde mi to trochu jako neúcta ke mně, zvlášť když se ani nezeptá, jestli mi tak říkat může. Připomnělo mi to taky, jak se mi o sousu dostal do ruky jeden cizí mobil a já náhodou zjistila, že mě jeho majitel má uloženou pod celým občanským jménem. Ne že by to zrovna šimralo ego, ale tohle mi nevadí. Snad proto, že oslovovat mě dotyčný oslovuje tak, jak se mi líbí… a buďme fér, já mám taky lidi uložené podle svého systému, ne podle jejich přání. A vzpomněla jsem si, jak mi nešlo přes pusu, když El přišla s tím, ať jí říkáme Pakoň. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Kde začíná a končí právo být oslovován tak, jak si přeju já?

No dobře, dost už filosofování, je pozdě. A zítra mě čeká dlouhý den a v úterý velmi brzké vstávání. Zato se v úterý zas projedu vláčkem, juhej!

21.10.2014, 20.48

Pfff, mám opravené všechny úkoly z Perlu, co zatím dorazily. Je to fuška. Ale mám, co jsem chtěla, a zatím toho (modulo něco) nelituji. Snad mi to vydrží do konce semestru.

Visí mi tu mail, na který bych měla odpovědět, ať si domluvím vyzvednutí dárku pro svého milého. Pro toho kluka, který se na mě dnes tvářil děsně ošklivě. Tak už to asi bývá. Filosofování o vztazích si teď nechám od cesty, ač z článku, a hlavně jedné konkrétní věty, jedné mé oblíbené blogerky mě stále mrazí. Prostě dárek vyzvednu a počkám na lepší zítřky, které snad nebudou vzdálené víc než pár nocí.

A stále mám milion úkolů („Uááá! Já úplně zapomněla zajít do té Billy!“) a nevím, kam dřív skočit. A stále věřím, že to se všechno zvládne. Nedojezená večeře z neděle přišla vhod, a zítřejší oběd se holt uvaří ráno („Uááá! Už vím, co obvykle dělám ve středu ráno!“). Pořád nemám tu veku, kefír, dochází mléko („Uááá! V ledničce je pořád jedno nedopité!“). Hoří PAL (jujda), NUR (polk) i RZN („Uááá!“). A čas nějak poskočil, dneska jsem zjistila, že poznámka na příští cviko se nevejde do týdenního úkolníčku, bylo potřeba překlopit listopadový. Příští semestr si zapíšu maximálně 50 kreditů, a ideálně se vejdu do 40. Ale nemám pocit, že začnu žít, to dělám už teď. A to se nakonec počítá :)

20.10.2014, 22.11 (zveřejněno 21.10.2014, 20.51)

Přemýšlím, kdy mi přišlo jako dobrý nápad vyrazit ze školy domů pěšky. Jakože nejen na Švanďák, ale i pak Petřínem nahoru. Tedy, možná včera, kdy jsem si ověřila, že to minimálně z toho Švanďáku vážně zabere méně času než vyjet autobusem. Ale včera jsem taky měla dobrý důvod opravdu to vyběhnout rychle.

Konečně jsem vyprala a pověsila prádlo („Uááá, kam mám dát sušák?“, „Jejda, ještě jedno tričko?“, „Chm, takhle se to prostě nevejde.“), taky mám od včerejška navařeno. A spoustu nápadů, co dalšího vařit, teď ještě aby byla aspoň trocha toho času. Ale sérii jsme dneska dopřipravit nestihli. A fascinuje mě, kolik škol zrovna teď opravuje či rozšiřuje budovu. Nu co, to se zvládne.

Ovšem zas jednou zjišťuju, že bych si ty denní úkoly vážně měla formulovat opatrněji. Prý „zkorigovat mail účastníkům“. Hmmm, já bych ho zkorigovala, kdyby byla verze, která se tváří jako finální. Zahryznu Jendu O:) A pak stejně půjdu vynadat sobě :) Každopádně teď už to chce jen (velmi opatrně) zformulovat úkoly na zítra a šupat spát. Dobrou noc.

18.10.2014, 09.40 (zveřejněno 21.10.2014, 20.48)

Ráno jsem tak pospíchala, že jsem se málem nestihla zastavit a obdivovat centrum ponořené v mlze. Naštěstí mi včas došlo, na co se dívám, a těch pár kroků jsem se vrátila. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi fotila most ztrácející se právě v mlze. To bylo vlastně taky na CTU Open. Loni jsem nejdřív běžela na Anděl, nakoupit ještě nějaké zásoby energie a mlsání, a cestou na Karlák jsem nemohla jinak než vytáhnout foťák. Z mostu byly vidět asi dva oblouky a pak jen bílo. Snad mi při tom znělo v hlavě „tu zná jen mlha nad kanálem“… Ale tuším, že kluků jsem se nakonec nezeptala, jestli si všimli, jak je venku nádherně. Ale teď zpět do přítomnosti, ještě stále je to soutěž, co za chvíli začne.

17.10.2014, 21.00 (zveřejněno 21.10.2014, 20.47)

Povedlo se mi příchodem kolem půl deváté vzbudit spolubydlící. Tak holt nepůjdu spát úchylně brzo, jen velmi brzy. Přemýšlím, jestli vůbec chodit na soutěže. Jasně, člověk má chtít být stále lepší, a slavnostní zahájení je hrozné často. Ale představa, že bych na nějaké soutěži procházela rámem, jestli u sebe nemám mobil, mě upřímně děsí. A ne, ač bez něj umím vydržet dlouho, nejsem schopná zítra přijít bez mobilu. Mám podezření, že kdybych kvůli tomu cestou nemohla někomu zavolat záchranku, oni by se za mě jeho rodině neomluvili. A taky jsem se vrátila ke svému dilematu, jestli dávat krev. Stále zásadně nesouhlasím s tím, že muži provozující sex se svým stálým partnerem jsou z dárcovství vyřazeni. Ovšem ti, kteří tu krev potřebují, za to většinou nemůžou. Tak nevím.

17.10.2014, 09.45 (zveřejněno 21.10.2014, 20.43)

„Karolína a Martin, nejpilnější studenti.“ Mění se tváře, ale ne jména. Karolína a Martin jsou sourozenci, Karolína a Martin jezdí na chatu, Karolína a Martin spolu chodí na teologii, Karolína a Martin přednášejí Perl, Karolína a Martin spolu jezdí z Karláku na Kulaťák, Karolína a Martin spolu chodí na praktickou typografii. A znám jich mnohem víc…

16.10.2014, 00.25 (zveřejněno 21.10.2014, 20.42)

Dneska jsme nebyli podivná dvojice s brýlemi u krku (jen podivná dvojice stojící v prázdné tramvaji…), vzpomněla jsem si už, jak brýle nenosit příliš. A neumím měnit téma dost rychle. Tak aspoň o další tramvaji vím, kdy má tlačítko pro znamení k řidiči.

Mám pocit, že jsem poslední dobou zas depresivnější, než bych musela být. Podezřívám značně suboptimální jídelníček v kombinaci s relativně častým chozením spát pozdě. Do CTU to asi nezachráním (byť vyspat se na sobotu rozhodně plánuji), ale pak s tím snad konečně něco provedu. Jen budu muset začít vymyšlením, jak neděli nafouknout na aspoň 50 hodin :)

15.10.2014, 22.58

Juh, já se musím pochlubit, PAL mi prošel na první odevzdání! Jinak ale zbylo úkolů nepěkně mnoho. To se zvládne. Schůzky v čajovně mají své kouzlo a informatici nejsou jediní divní lidé. Dneska prostě nečtu to, co je skutečně napsané. Mám v sobě jakýsi podivný neklid. Za celý den jsem se tu nezmínila, že poznávám matfyz: když jsem přicházela do školy, na chodbě probíhala přednáška, přednášející něco povídal o tom, že takhle si to zadefinoval, a pak se ptá „Chcete si vybrat nějaký čaj?“. Je to tu fajn.

15.10.2014, 09.35

Jak zvláštní je potkat někoho jeden den téměř na Kampě a další den v 125ce uhánějící ke Smíchovskému nádraží? A nestihnout přitom prohodit ani jedno slovo?

Vybafl na mě další článek o Žďáru. Většinou nemám informování o tragédiích rychlostí článek za hodinu až dvě ráda, ale tahle událost na mě nějak působí. Pokud vím, není k tomu důvod. Ač některé věci to připomnělo. Mohlo být… já nevím, asi jaro 2009, když jsem si po jedné hodině angličtiny nastavovala status „Ještě nám to není jedno“. Stále není, a to od té hodiny uběhl několikrát delší čas než předtím od „toho“. Vlastně nemyslím, že nám to někdy jedno bude. Ale vzpomínky blednou, tvář už člověk sotva loví z paměti a těch několik pečlivě střežených momentů už taky chytá snový nádech.

A vracím se myšlenkami do Šumperka, do sborovny a k malému letáčku, u kterého jsem tehdy trochu litovala, že ho o mnoho let dřív neměla naše škola. To ten návrat do školy v sextě už byl dobrý. Ale v té primě bych bývala byla potřebovala, aby se radami tohohle letáčku někdo řídil. Aby nám řekli, co se stalo. Aby s námi mluvili. Aby to nebylo o jednom drobném papírku s permanentním suplováním. Dal by se ještě někde sehnat záznam, jak tančíme novambu?

Ale teď bych se měla vrátit hlavně do reality. A usmívat se na lidi, život je přeci fajn. Aspoň většinou. Chci říct, snad teď kolem sebe nemám nikoho, pro koho bude úsměv provokace.

13.10.2014, 09.20 (zveřejněno 21.10.2014, 20.39)

To jsou přesně ty otázky, na které sneradno odpovídat upřímně (tomuhle bych řekla autocenzura). Nemám ráda, když vyučující předpokládají, že s jejich oborem nemáme ani tu nejmenší zkušenost (no dobře, ani když předpokládají, že jsme experti, chudáci si nevyberou). Výhrad k předmětu mám stále víc, ale také ho stále chci udělat, ideálně na Ačko.

12.10.2014, 09.32

Wow, člověk, kterého jsem podpořila ve volbách do Senátu, postupuje do druhého kola. Skoro mě to děsí, zvlášť když z 25 lidí, kteří dostali můj preferenční hlas, se do zastupitelstva dostali 3 (a naopak se dostalo několik těch, kterým bych bývala dala antihlas, kdyby něco takového existovalo). A napadá mě, že Česká strana selského rozumu se nějak vytratila z mého povědomí. Je to celé zajímavé a zvláštní.

11.10.2014, 22.53

Uááá! Byly krásné moje plány o tom, jak budu letos dělat úkoly včas. NUR má deadline zítra a hotovo není skoro nic, PAL tím pádem zítra asi nestihnu (termín má až v pátek, ale…). U RZN budu ráda, když se stihnu naučit na test, úkol se odkládá. Příští týden bude navíc oficiálně zadaný úkol z PAP a někdy bych se mohla podívat aspoň na zadání druhého úkolu z PAL. A do toho hoří Přednášky a KSP celkově a vidina na zlepšení jaksi nikde. Ale to se zvládne, musí. Přinejhorším bude za dva týdny pracovní víkend.

A vůbec, spousta věcí se zvládla, spoustu věcí jsem udělala. To je přeci taky důležité. Ale teď honem spát, dobrou noc :)

10.10.2014, 16.27

A abych tu bylo i něco veselého: Happy Bonza Bottler day!

10.10.2014, 16.23

Fajn, dneska budu osobní. A bude to na místní poměry dlouhé. Klidně to ignorujte.

Ztracená neznámá,

měla bych tendenci říct, že už jsem zapomněla Tvé jméno, ale vlastně si nejsem jistá, jestli jsem ho někdy věděla. Jen příjmení, to si stále pamatuju spolehlivě, ale tím se neoslovuje. Ani nevím, kolik Ti je let, jen že jsi o něco starší než já. Ovšem tehdy jsi myslím byla mladší, než jsem já dnes.

Tehdy, ten den, kdy jsem Tě nešla obejmout. Ten den, kdy jsem začala odlišovat „skočit z okna“ a „skočit oknem“. Ten den, kvůli kterému jsem se o několik let později tvářila podivně na jeden díl Ajťáků. Ten den, kdy jsem asi měla udělat víc.

Neměla jsem v té době zkušenosti se vztahem (bože, vždyť já tehdy ještě snila o Igorovi!), ale přišlo mi, že holka, který se právě zabil kluk, potřebuje nějakou pomoc, ne jen formální dotazy pro zrekonstruování případu. Ani být odstrčena bokem, ať nepřekáží. Pak mě vyhnali z mé pozorovatelny.

V té chvíli jsem sáhla pro klíče, že půjdu dolů za Tebou. Zavrhla jsem myšlenku budit kvůli svolení rodiče (ostatně, nevzbudit je byl jeden z důvodů, proč jsem běhala po bytě a hledala mobil těsně předtím, než je neprobudila ta hrozná rána), ale nakonec jsem zavrhla i původní plán. Bála jsem se, že mě policie vyžene zpátky nahoru, že mi nedovolí jít za Tebou.

Samozřejmě nevím a nejspíš nikdy nezjistím, jestli to tak nebylo lepší.

Že jsi skončila v psychiatrické léčebně, mi někdo řekl napůl mezi řečí o měsíc či dva později spolu s informací, že se Tvá rodina odstěhovala.

Od té doby hledám jakési vysvobození. Nepomohlo utěšovat holčinu, jejíž přítel se i naší vinou těžce zranil. Nepomohlo vyrazit na pomoc kamarádovi, který se topil, ani jen tak se bavit s kamarádkou, jejíž kluk se přímo utopil. Možná nepomůže nic a možná pocit viny jednou odezní sám od sebe.

Jen jsem chtěla říct, že i když to možná vypadalo, že je to celýmu světu úplně jedno, jedný vyděšený holce z druhýho patra to jedno nebylo.

Nevěřím, že Tě tenhle vzkaz najde (a stejně všichni víme, že ho píšu víc kvůli sobě než kvůli Tobě), ale stejně bych chtěla, abys to věděla.

Tož, ehm, asi tak.

09.10.2014, 18.24

Dobře, sice nejsem kouzelník, ale umím číst pokyny na displeji. A zcela nekouzelnicky spamovat svět. Včera jsem popíjela zejména jablečný mošt, dnes celý den popíjím Nestea čaj, neb jsem někde ztratila starou lahev na pití, a tedy, pro mou maličkost zvyklou na čaj k snídani a vodu po celý zbytek dne je to nějak moc cukru. Asi si půjčím hrneček a pro nějakou tu vodovodní vodu si dojdu. S některými lidmi se potkáváme jen letmo na ulicích. Mimochodem na stejných ulicích, kde mě občas přes přechod pustí to nejnabušenější auto, které za celou dobu projede. Občas by mě zajímalo, jestli si mě Hradní stráž pamatuje. Asi nemají důvod, obvykle je nijak neprovokuju, jen se na ně usmívám. Už přišly první úkoly z Perlu. A já jdu místo vzorného opravování zkoumat matfyzí podzemí.

09.10.2014, 14.33

V Tyfloservisu jsem potkala úžasnou paní, ale stejně to asi dopadne na mail cvičícímu. Stejně jsem ráda, že jsem něco zkusila. Po pár letech se zase učím psát poznámky na papír. Někde to není problém, ale třeba na přednáškách jsem si na slidy zvykla dost. Hromadí se otázky, na které bych se chtěla zeptat, ale z nějakého důvodu to neudělám. Asi budu zas jednou zneužívat známostí s linuxími kouzelníky a prosit o pomoc se svou drahou Obludou. Zapomínám poslouchat hudbu. A snažím se posouvat hranice nezvladatelného. Chvílemi se to daří míň, chvílemi víc.

08.10.2014, 21.27

Už zase lítám ve stavu, kdy to, co bylo před 12 hodinami, je neskutečně dávno. Stíhám věci prožívat a stíhám zpracovávat myšlenky, to zas rozhodně ano, ale děje se toho neskutečně moc. A neumím zpomalit. A neumím ani zpomalit čas, abych něco provedla s tím kvantem povinností, co se na mě řítí. Možná kvůli němu zruším sobotní program a nejspíš se kvůli němu ani zítra neuvidím se svým milým. To jsem si dnes myla vlásky speciálním šamponem, ať mi to zítra sluší. Nu, holt mi to bude slušet na squashi.

Dneska jsem potkala spoustu úžasných lidí. Jen tak, náhodou, ať už jako obsluhu v obchodě či návštěvu v pracovně. Někdy si říkám, že bych všem lidem přála tohle štěstí na lidi, okolnosti a vůbec. Ale nechtěla bych se ho vzdát :) A vážím si pondělního večera, a úterního vlastně taky, a vůbec všeho povídání. A jelikož dneska zase hlavně vím, že jsem měla na jazyku spoustu úžasných věcích v zajímavých formulacích, které se kamsi schovaly, nechám psaní, půjdu doplnit záznamy a spát.

05.10.2014, 10.50

Taky běžně provádíte něco takového?
ssh ucw
ssh kam
ssh ucw

A což takhle toto?
karryanna@obluda:~$ su karryanna

Asi jsem se zbláznila, nejen že jsem si nainstalovala balíček z unstable Debianu, dokonce jsem ručně hackovala knihovnu. Zajímalo by mě, kdy se ten systém zhroutí. Pokoj jsem stále nezprovoznila úplně, ale už jsem tomu o dost blíž. Nicméně asi obejdu obchody a budu shánět háčky a hřebíky. A měla bych to udělat brzy. Podobně jako zkrotit úkolníček, začíná mě děsit :)

02.10.2014, 22.57 (zveřejněno 05.10.2014, 10.48)

Z mého pohledu se Perl mohl jen těžko umluvit hůř, a i tak spousta lidí nemůže. Ale co se dá dělat, zkusíme to zvládnout. I pražské Cross Café má své kouzlo. Lidi, co se blbě ptají, jsou někdy neskutečně potřeba. Začínám věřit, že NUR se zvládne. Zítra ještě kytara ustoupí jiným povinnostem, ale nejpozději od úterý snad budu zase poctivě cvičit. Začínám se smiřovat s tím, že jak mávnutím kouzelného proutku se nezměním, ale paradoxně čím víc se s tím smiřuji, tím blíž se zdám té změně být. Na věnec šetřit začni, není svět ten zvláštní?

01.10.2014, 22.47

Někdy přemýšlím, jestli věci mají smysl. Zbytek času tomu chci věřit. Místo jakékoliv užitečné činnosti jsem si odehrála celý Vlak. Kdy povinnosti doženu, se uvidí. Ale povedla se dnes jedna naprosto zlomová blbost. Ve smyslu maličkost. Takové malé vítězství. Aspoň od něčeho se dá odrazit v nadějích. A ono to půjde.

30.09.2014, 01.30

Já chci taky umět psát tak positivní maily jako ten kluk! Ale odpovídat budu až zítra. Už tak je pozdě. A na bezpečnost stále neumím, holt se to pokusím naučit zítra, snad to půjde. Vybrala jsem si jeden pozní přesun do postele, budu se tenhle týden muset snažit, ať splním minimum těch včasných, jinak bych si nemohla dát odměnu (hehe, o vstávání ve tři se v podmínkách naštěstí nic nepíše). Už zase vyhodnocuju úkolníčky. Dnešní dopadl dobře, zítřejší mě trochu děsí. Nicméně to všechno půjde. A abych nezapomněla na víkend úplně: musíme jíst jablka, jsou zdravá (a taky jich máme pár metráků) :)

26.09.2014, 15.40

Dny jsou nabité zážitky, zařizováním i trápením jako málokdy. Ale jestli nakonec všechno dobře dopadne, vem to čert (a jestli ne, to se vyřeší časem). Je zajímavé, že hlášky napůl mezi řečí někdy zasáhnou nejvíc. Lidi se z mého života občas vytrácí, někdy narozdíl od míst, kde mě naučili jíst. Kde přednášející sakra přišel na to, že my ještě nemáme spolužáky na věčnosti? Pravda, ty z vysoké asi nemám, ale maturity se náš ročník nedožil celý. Nicméně chvíli byla hodina přesně taková, v jakou jsem při zapisování doufala. Neumím v sobě skrýt ošklivé věci (nechci umět?). Jen mě mrzí, že tím nakonec zatížím lidi, které bych mnohem raději chránila. ITT je děsný babinec. A já mám dávno být na cestě…

24.09.2014, 13.30

Občas se probouzím ze zimního spánku a občas nejsem na výuce. Na chodbě už se vyměnili lidi. Je strašný nemít o čem snít. Někdy bych potřebovala ukázat cestu. A někdy bych ji chtěla ukazovat. Ale čas je zmizet na kolej, věci za chvilku dorazí.

23.09.2014, 23.57 (zveřejněno 24.09.2014, 13.28)

Jak to vypadá, když si organizátoři hrají? Létají vlaštovky! Jsem ráda, že jsem se na JDI nakonec dostala, a dokonce nejen na chvilku. Kombinace blednoucích červánků a probouzejíícho se pouličního osvětlení slušela Vltavě naprosto neskutečným způsobem. Můj plán jen se rychle pohrabat v úkolníčku se vytratil dřív, než jsem vlezla do 322ky. A nevím, jestli jsem dostala motivaci pro KSPčko opravdu zabrat, nebo ho občas lehce nechat plavat. Ale no tak, nejsme malí.

V pomyslné kapse se mi otevírá nůž a po duši hladí nepomyslný čaj. Některé lidi zahryznout, ač je jinak mám moc ráda. Uvítací party mě točí, ale spolubydlící se zdá být velmi fajn. Asi už vážně začal semestr.

21.09.2014, 23.11

Z mailů, které jsem chtěla poslat, jsem nakonec poslala jen polovinu, a ještě v dost jiném znění, než byl původní plán. Snad jsem nic neodhadla špatně. Nestihla jsem sepsat o dost osobněji laděný záznam, ale myslím, že se ještě objeví. Zítřejší bilancování bude dost smutné, pokud ho zbaběle neodložím na později, ale už jsem si naslibovala milion věcí na nový semestr. Každopádně zítřek bude náročný. Už abych měla tu kolej.

20.09.2014, 21.47

Mimochodem (chm, to je taky nějak častý začátek záznamů tu), jedna otázka na dobrou noc. Kolik umíte vymyslet interpretací věty „Jak moc tomu můžu ublížit při otvírání?“? Ještě včera touhle dobou by mi bývalo šest přišlo jako hodně.

20.09.2014, 19.57

Středeční chvilka volna ve Vimperku nakonec nebyla jedinou, nýbrž první. Tedy, asi tak ze tří, včetně dnešní poodjezdové (zákusek cestou byl moc fajn, pominu-li to, jak moc se bránil). Kočka. Paprika! A „vždycky jsem si přál mít autorádio s Apachem a MySQL“ (modulo moje nepřesná paměť). Bastlilo se. I proto s těmi lidmi dělám tak ráda. Ano, pospíchalo se a bylo by hloupé, kdybych něco pokazila, ale to není důvod nenechat mě učit se to. Pravda, pájku mi do ruky nikdo nedal :) Robůtci měli úspěch. A jména jim možná zůstanou. Ani můj čtvrteční (respektive už páteční) commit v 5 ráno ale nebyl o špatně nastaveném čase. Střídání lidí ve vymýšlení hry není dobré, ale nakonec to asi fungovalo slušně. A hostina se tradičně vyvedla. Povídali jsme o orgování. Četli se české verze otázek z Labyrintu, povídala jsem o Jazyku. Jen spát jsme šli ještě později. Zato sbalení bylo rekordně rychlé. Cesta fajná, loučení příliš rychlé. Jinak to asi nejde.

V hlavě zní od Františka Nedvěda Sydney za sledování noční oblohy, Vrchlabí od Chinaski za cesty tam, zpět i během a ticho za návrat (být nePražačkou má své kouzlo, kolej je přirozená cesta). C'est la vie. A ta hudba z auta opravdu zněla zajímavě, možná se přeptám, co že to bylo (bylo mi to řečeno jen asi třikrát). A jsem v situaci, v které jsem nikdy nechtěla být. Ale to se zvládne (že ano?). A vzpomínky už zase bodají méně. Je to dobře, stejně čas nevrátím.

Mimochodem, zásadní zjištění dnešního dne je, že můj oblíbený dopravce nejezdí v sobotu. Naštěstí bylo učiněno asi pět minut před odjezdem konkurence :)

17.09.2014, 23.56

Když dneska Jirka prohlásil, že má konečně pocit, že máme chvilku volna, mohla jsem jen souhlasit. Počasí nám ani tentokrát příliš nepřeje. Propagovala jsem něco o tvrzení ostatním orgům, že šifrovačku jsme nakonec vůbec neměli, a že jsme místo ní zařadili praktické cvičení o chybách. Drobné radosti a nejisté pohledy. A taky nenasytné. Proč je běžně v mém životě málo lidí, kterým často opravdu jiskří očka? Stále znovu vidím, proč s těmi lidmi vlastně pracuju ráda. Tak holt na výletě zastavíme a zavoláme hasiče. Jen na mě zas útočí vzpomínky. První máj 2007. Ne že bych si to datum pamatovala, jen ho umím spočítat. Odpuštění si je dar, ale třeba když tomu ještě pár let dám… Noční hra nakonec skutečně byla den předem noční hrou pro orgy. Vůbec bychom si tenhle sous asi měli dávat pozor na to, o čem vtipkujeme. Dnešní naprosto nepřipravovaná přednáška možná dopadla lépe než půlka těch, které si připravuju. Ne že by mě to těšilo. Ale test Jazyka dopadl dobře a hra zatím vypadá slibně. Noční obloha je aspoň tady posetá hvězdami. Mám chuť pustit si Sydney… Ale ne, nejdu spát. Ještě toho hodně zbývá.

12.09.2014, 21.00

Mimochodem, neuměl byste mi někdo náhodou sehnat tenhle pořadač za nějaké rozumnější peníze (těch 40 korun je luxusních, ale přes dvě stovky, na které se to dostane s poštovným, se mi líbí o dost méně)? Svět na tom nestojí, ale byla bych vděčná :)

12.09.2014, 17.34

Mnoho zajímavých myšlenek a momentů už se zase utopilo v nesepsaných záznamech. Teď se pro změnu utápím v tom, že Internet je někdy… to snad není zlo, jen… jsem příliš daleko na to, abych pomohla účelněji než pár slovy. Na ledničce mi umírá růžička. Stejně je to zvláštní zvyk, dávat kytky. Ale přicházím mu na chuť, snad kvůli kráse těch květin. Život je jen náhoda. Za ten můj velkou měrou může jeden zrušený vlak. Kolik by dnes bylo jiného, kdybych před třemi lety začala studovat v Brně? Do bilancování zbývá deset dní. Pořád věřím, že dopadne dobře. Objektivně to na to vypadá stále méně. Ale to není dobrý důvod nevěřit.

06.09.2014, 22.10

Další den, kdy zjevně nepůjdu spát v deset, achjo. Hm, a měla bych vyhodnotit statistiku za srpen. Ono v ní tedy zase něco chybí a od pohledu vypadá řádově hůř než ta červnová, ale aspoň se můžu vymlouvat na prázdniny. Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší tenhle pseudoblog schovat někam jinam než na index (asi tak pokaždé, když někomu, kdo není příležitostným čtenářem (nebo to o něm nevím), dávám adresu na cokoli na svém webu). Je to obava, že jsem příliš otevřená? A mimochodem, přizná se ke čtení někdo, kdo se nejmenuje Martin? :)

Včera jsem nakonec místo dotahování práce dokoukala jedno anime. No, aspoň jsem si tím splnila jeden z prázdninových cílů. Ovšem ty pracovní stále trpí. Pomůže výmluva na nevhodné pracovní prostředí? Dobře, minimálně přede mnou ne. Dneska jsem aspoň udělala kupu práce s mámou. Ne že by mi to tolik pomohlo s tou mou. Začíná mě to děsit, protože času ubývá, a na sousu se pracovat dá, ale za poměrně vysokou cenu. Ale to půjde, to půjde, musí.

Svého času jsem někde na billboardu zahlédla hlášku typu „Každý den tisíce lidí usínají s tím, že zítra změní svůj život“ (dobře, nejsem si jistá tím řádem, ale myslím, že to byly tisíce). Dneska k nim budu patřit. Na druhou stranu, patřím k lidem, kteří už svůj život nějak (a věřím, že positivně) změnili. Dává mi to naději, že se zítra vážně něco změní.

05.09.2014, 18.34

Ulice Jana Palacha je jako adresa školy populární, ale Tyršova je ještě populárnější. A rejstřík škol mě vytrvale točí. Prostředníček na levé ruce asi jen tak bolet nepřestane. Ani nevím, proč trpí nejvíc, hraje jen na nylonových strunách. Ovšem mám pocit, že má snaha nese ovoce. Ne tedy že bych se při hraní tempa už dostala aspoň k Moderato :) Ještě by to chtělo sehnat zkušenějšího kytaristu, co mé hraní zkoukne a poradí. Při včerejším úklidu jsem našla šablony na časové snímky, mohla bych je zas někdy zkusit vyplnit.

Mám zas náladu, kdy se mi naprosto nechce nic dělat. Tedy, do hraní na kytaru jsem se pustila ochotně, ale pak se veškeré mé odhodlání vytratilo. Aspoň jsem poschvalovala školy, prozkoumala pár recenzí na Simíky 4, možná udělala i něco dalšího, co nebyl vyloženě ztracený čas. Ale nejsem se sebou spokojená, ani trochu. Jaká je šance, že to ještě za ty tři hodiny, než půjdu spát, zachráním?

A můj milý prohlížeč už zase zapomněl celou historii. Mám pocit, že je načase vyzkoušet ten Luakit, po kterém jsem párkrát zálibně koukala u Jendy. A naplánovat Prahu, úkoly se začínají hromadit. A vzpomenout si, jak se používá Google. A přestat všechny lidi, kteří ode mě něco chtějí či mi s něčím radí, podezřívat, že se u toho tváří ošklivě. Ale z jedné věci mám radost, slabší brýle bohatě stačí na čtení textu na displeji. Juhej!

30.08.2014, 22.07

Nakonec jsem místo pendlování mezi Lípou a Prahou strávila dvě noci v Praze. Inu, proč ne. Taky jsem nakonec jela zejména za sportem, dlouho jsem nehrála fotbal v sandálech :) (Pořídit si sandály s uzavřenou špičkou bylo nejlepší rozhodnutí mého života! No dobře. Bylo to jedno z mnoha dobrých rozhodnutí, co jsem v životě udělala.) Přesto jsem se zas pobavila nad tím, že hrdě svačím před nádražím, abych nedrobila ve vlaku, a neřeším, že lákám holuby. A pláču pro jedno romantický nádražíčko ve Stromovce. Taky se obávám, že v pondělí se tomu kožnímu nevyhnu. A úterý bude náročné, autobus odjíždí před půl pátou. Ale dovezla jsem nějaké půjčené vybavení a celkově se to určitě zvládne. Nadávám na jedny profesionální fotografy (a bojuju s chutí dát jejich profesionalitu do patřičných uvozovek). A měla bych jít spát, na zítra mám zas úkoly tak na deset dvanáct hodin, celá já :)

27.08.2014, 23.14

Na konci úžasného dne tiše polykám slzy a nechápu, co jsem udělala špatně. Přesně tohle nechápání bývá nejhorší, ale jednu věc už naštěstí umím dost dobře: nenechat si ošklivými věcmi ráno či večer zkazit dojem ze dne. Dneškem počínaje je ze mě zcela oficiálně bakalářka. Kolik chyb z hlediska rétoriky či prezentačních dovedností jsem udělala při projevu, snad ani nechci vědět, sama si jich uvědomuju strašně moc, ale přesto jsem se sebou celkem spokojená. Jo, jsem typ na všechny ty společenské výmysly.

Zítra pojedu hned po poledni do Prahy, večer z Prahy a v pátek ráno zase do Prahy. Nu, je to trať, kterou znám, takže si vezmu čtečku a budu louskat. Mám přečteno 57 z 1209 stránek, to je ostatně víc než dobrý důvod přečíst víc. A v pátek to vezmu přes Rumburk a Děčín a snad nebudeme mít víc než dvouhodinové zpoždění (musím říct, že rozmezí zpoždění 0-70 minut u jiného vlaku mě deprimuje, pak člověk fakt neví, jestli s tím stihne dvacetiminutový přestup).

Poslední zbytky oparu se slouply po promoci, bělmo očička taky vypadalo dostatečně bíle, místo toho na mě ale útočí jakási vyrážka. Dost možná alergie (a to jsem si vždycky zakládala na tom, že žádnou alergii nemám). Jak ironické by bylo, kdybych byla alergická na biokosmetiku? Ale třeba se objeví prozaičtější vysvětlení. Teď nicméně hurá spát, zítra si asi nemůžu dovolit vyspávat.

26.08.2014, 20.17

Dnes je zas nějaký podivný den. Příliš otevřené rozhovory, nezvyklá míra pochopení a tichá zoufalost. Čarovala jsem se SIMkami, brzy bych měla rozšířit informaci, že měním číslo. Proč neumím komunikovat po mailu? Nad mailem skoro křičím, že je něco skvělá zpráva, ale napsat do mailu „To je ale skvělá zpráva!“ mi přijde zvláštní. Nemluvě o milionu dalších věcí. Achjo. Zítra od jedné odpoledne v Betlémské kapli chci být za hvězdu. Doufám, že všechno bude fajn. Měla bych vybrat a napsat pohledy, a donést je na poštu. Nesepsala jsem článek, o kterém jsem uvažovala, že ho za volný den napíšu. Možná v neděli? Konec prázdnin se blíží, měla bych zapracovat na stihnutí svých cílů. Ale ono se to všechno poddá. Ostatně, ne že by to mělo na výběr :)

25.08.2014, 23.59

Pfff, dnešek mi zas pokazí statistiku. Ale lehce spontánní legendářská schůzka za to stála. Mám pocit, že už se mi život zase vymyká z rukou. Tak to asi bývá, když si od něj člověk slibuje příliš. Nu, holt jednou uteču ke vzpomínkám.

Včerejšek byl úžasný. Je těžké shrnout ho do pár vět, ale den s temnými mračny nad hlavou a s toulavou náladou, kdy jsem po vystoupení z vlaku vždy našla rozcestník či něco podobného a někam se vypravila, dokud nepřišel čas otočit se a jít zpátky, byl možná nejhezčím z celých zatím uplynulých prázdnin. Snad nikdy se mě RegioNovy nenavozily tolik jako včera. Možná jsem na mnoha místech působila nepatřičně, nádherné svetříky se do přírody obvykle nenosí, bílá košile byla ráno rozhodně bělejší než večer a ze sukně večer vlála urvaná nitka, ale málokdy se mi trajdalo tak dobře. A Rumbursko bylo z vlaků prostě nádherné.

23.08.0214, 21.56

Jestli budu někdy vyvrhelem společnosti, budu se zvedat a odcházet od lidí, kteří pořád jen nadávají, a budu jim u toho říkat, že je nemůžu poslouchat. A klidně pak budu sedět, nebo i stát někde v uličce. A možná to budu dělat, i když tím vyvrhelem nebudu, ač dobře chápu, proč se jím člověk musí nejprve stát, než se opravdu může chovat, jak mu vyhovuje. A to mi předtím ošklivý automat nevydal čokoládu, přestože mi sežral peníze, grrr!

Ovšem následující cesta vláčkem byla úžasná. Ponechme bokem, že jsem zprvu nedokázala otevřít dveře. Dnes bylo o něčem trochu jiném, že „kolejí spojky počítaly kola vlaku“. Zjistila jsem, že pořád existují vlaky, kterým (a z kterých) se mává. Viděla, že vážně nejsem jediná, kdo dokáže strávit cestu u otevřeného okýnka. Ostatně, viděla jsem spoustu věcí. Dravce létající nízko nad polem, srnku. Rybník, kolem kterého ovšem nestály v hustém kruhu topoly, a pak ještě několik dalších. Trosky i Humprecht. Velmi příjemná byla nakonec i zastávka v Sobotce, mnohem delší, než jsem původně plánovala. I cesta zpět, povídání s dvěma náhodnými pány a další projetá trať. Jen, a to se mi stalo snad poprvé v životě, jsem se natáhla při přebíhání mezi vlaky. Hlavně že mi zrovna dneska říkali, hlavně opatrně – tím to bylo, určitě! :)

Neznámá Ája a Bety (?) mají můj obdiv. K restauraci na promoci bych měla výhrady, ale fungovat snad bude dobře. Včera televize oslovila mou tuláckou dušičku, dnes mě písničky z radia vrátily do dětství. Musíme se s bráškou podívat po tom Amuletu Samarkandu v originále. Vlaky na trojúhelníku Rumburk – Krásná Lípa – Panský jezdí děsně hloupě. Ač to nějakou dobu vypadalo, že 22 srdcovek je moc, teď je na to číslo neumím seškrtat. Mrzí mě, že spousta dnešních zážitků se utopila v záplavě jich všech. Ale to už je asi vlastnost akčně prožitých dní.

22.08.2014, 22.21

Chm, dneska se mi vůbec nechce jít spát. Poté, co v televizi skončil jakýsi program o Portě, přehráváme si různé písničky, kterým by Porta slušela (a kterým možná v minulosti skutečně slušela), a to se mé toulavé dušičce jednoduše líbí. Mimochodem, už mám v úkolníčku, abych v únoru zapátrala, jak to bude s oblastními koly Porty, že bych se někam zašla podívat.

Pokud mi zkoušelo stoupnout kytaristické sebevědomí, dnešní první pokusy o hraní s rytmem ho zase zkrotily. Tedy, ono to znělo vlastně dobře, zvlášť na to, že to byl první pokus. Ale tyjo, je to nějaké těžší :) Zato na ty klávesy opravdu pořád umím. Samozřejmě v rámci toho, že jsem jen někdo, kdo absolvoval čtyři roky lidušky. Když před sebe postavím noty, které vidím prvně v životě, většinou se párkrát zaseknu na sladění melodie s akordy, ono přemýšlet najednou o obojím není tak snadné, ale už to, že to většinu času zní jako ta písnička, je skvělé. Písničky, které už jsem někdy hrála, hraju pořád dobře, a u některých se dokonce sama přeučuju na věci, které jsou těžší, ale zní líp. Teď, nějakých pět let od toho, co mě k tomu nepřesvědčila má úžasná učitelka :)

Dramaticky jsem snížila počet mailů, na které by se slušelo zareagovat. Splnila další střípky z prázdninových cílů. Ale budu muset dořešit Zaklínače. Množí se úkoly na „až budu v Praze“. Zjišťuju, jaké problémy můžou někdy být se slovem olympiáda. Nechci být Amazonkou. Už zase málo čtu. Snad se nic nepokazí a zítra přibude moc důležitá projetá trať. (Píseň, co mě učil listopad? To jako vážně? No tak, já mám jít spát!) Zase na mě dopadly obavy, jak si budeme rozumět s novou spolubydlící. Bavilo by mě přivydělávat si jako korektorka. Pořád mám pocit, že v HCI bych se dokázala najít. Ale teď už bych se měla najít hlavně v postýlce. Mimochodem, kdy jste se naposledy dívali na hvězdy?

21.08.2014, 23.11

Být hrdinkou a zachráncem situace se mi asi nepovede. Nu, i takový je život. Ještě stále u mě platí, že „sejde z očí, sejde z mysli“ (jenom blázen věří na nesmysly). Opar aktuálně vypadá vyloženě hnusně, a navíc se sám napůl olupuje, takže se bojím, že ho strhnu nechtěně. Nad městy a vlaky se plánuji rozplývat až zítra, tak jen doufám, že se do té doby zážitky neuklidí někam, odkud už nenašeptávají vhodná slova. Zítra snad dojde i na vyřizování mailů, a taky zase na klávesy a kytaru a možná i něco dalšího. A to jsem si zrovna dnes četla, jak dovolená má být osvobození od toho, něco muset :)

19.08.2014, 18.15

Člověk zapomíná, neskutečně. Místa v Brně, hudební teorii, praktické hraní na klávesy, japonštinu, to či ono. Ale připomenout si něco naštěstí bývá řádově snazší než naučit se to. Ač z té hudební teorie už jsem asi zapomněla příliš, to bude potřebovat nějaké učebnice či něco podobného. Ale to se zvládne, dneska je přece informační doba.

Centrum Českých Budějovic mě nijak nenadchlo, ač náměstí je pěkné, ovšem přivezla jsem si úžasný suvenýr. Totiž šaty na promoci. Asi budu tradičně patřit mezi nejformálněji oblečené lidi, ale to by nemělo ničemu vadit.

Zase jsme si ověřili, že jezdím buď bez zpoždění, nebo s historkami. Nemám nic proti tomu, když se během cesty změní strojvedoucí. Ale když původní mašinfíra následně začne druhému vysvětlovat, jak tu mašinu rozjet, nepůsobí to na mě zcela důvěryhodně. Nicméně dojeli jsme v pořádku, tak co :)

A já protestuji, slova zas jednou nespolupracují :)

13.08.2014, 22.12

Jde se zase jednou spamovat (a usvědčovat se z pozdního chození spát)! Jedna z věcí, které si už dlouho slibuju, jsou nějaká artikulační cvičení, neb psaný projev umím mít hezký, ale výslovnost bych rozhodně mohla mít lepší. Myslím, že jsem dostala dobrý důvod s nimi v září opravdu začít. Kromě neestetického oparu na rtu a otravného aftu v koutku se mi totiž nejspíš tvoří i aft na jazyku, což je z hlediska výslovnosti zlo. Mám s ním zkušenost už z před pár lety, a to je pak skoro na logopeda. Takže oční cviky a artikulační cvičení a … a taky bych se mohla krotit, už tak je toho víc než dost :)

13.08.2014, 18.31

Nevím, jestli je to objektivní fakt, nebo subjektivní zdání, ale přijde mi, že to tu poslední dobou chytá depkoidní nádech. (Prosím bez zvednutých obočí nad tou „poslední dobou“.) Poslední dobou jsem často doma. Doma mě to poslední dobou často deprimuje. Formální logika by si na tom možná vylámala zuby, ale selský rozum z toho jistě ledacos odvodí.

Některé věci asi zůstaly stejné, jen mi začaly vadit. Některé věci se změnily, a proto mi začaly vadit. (A taky zbyla spousta úžasného, co bych neměla být líná vidět.) A taky… Sice už nejsem malá holčička a chápu, že někdy jsou dva dlouho spolu, až se to zlomí, něco v nich odumírá, ale pochopení není vždycky lék. Není to lék na pozorovanou hysterii, není to lék na stále častější projevy toho, že jsme fakt měli ty autistické rysy po kom zdědit, a není to lék ani na příliš otevřené střety. Člověk nikdy nechce to, co má. Těžko vypovědět, jak moc se mi stýská po době, kdy jsem v pokojíčku vyděšeně poslouchala, jak po sobě naši v ložnici křičí. Ta doba už je podle všeho pryč.

Myšlenka „vem to čert“ vydrží nejspíš stejně dlouho jako příměří. Ale vem to čert. Za měsíc zmizím na sous a pak na kolej. Třeba mi do té doby vydrží sobectví dospělých a nezačnu ze všeho vinit sebe.

A pokud to tu čtete někdo, kdo se mnou tou poslední dobou musíte být… Promiňte. Promiňte, že bývám protivná. Promiňte, že nezvládá má psychika, že možná nezvládá moje tělo. Promiňte, že si teď na optimistku jen hraju, a navíc hrozně neúspěšně. A prosím, můžete-li, pomozte mi určit, jak moc velký extrém tohle je. Jestli fakt musím jenom zatnout zuby a vydržet, nebo jestli můžu prosit lidi o trochu pochopení.

Tak, a tímhle se pokusím ukončit tu depkoidní náladu pseudoblogu. Stesky nad zkaženou společností a zlými dopravci rušícími spoje se nepočítají O:) A ano, vím, že jsem svého času říkala něco o maximálně třech čtyřech odstavcích. Jsem matfyzačka, prý nemusím umět počítat :)

13.08.2014, 15.30

Přemítání nad jedním potenciálním blogovým článkem mě postupně dovedlo až ke vzpomínkám, jak jsme s Rachel kdysi krájely a prodávaly ticho. Kde jsou ty časy? A proč jsem až do včerejška netušila, že na IDOSu existuje i portál s jízdními řády všech možných linek? (Nechme bokem, jak se obvykle tvářím, že jsem zcela proti centralizaci.) A když mi v pondělí nezabral paralen, byla to jen blbá náhoda, nebo jsem na něj z nějakého důvodu resistentní, a jen, jak ho obvykle neberu, to nevím?

Je zajímavé, že zatímco na koleji až na hodně výjimečné případy nezapínám počítač před tím, než dojím snídani, doma mám počítač zapnutý dřív, než si tu snídani vůbec vyberu. Není to zdaleka jediné, co je jinak.

Mimochodem, je to přesně rok, kdy jsem se rozhodla, že už vážně brzy zprovozním web. V tuhle chvíli doufám, že se to povede do toho začátku semestru, jak jsem si začátkem prázdnin slíbila. C'est la vie…

11.08.2014, 13.43

V optice jsem si objednala brýle o čtvrt dioptrie slabší, než co mám teď, na obou očích. A definici poctivého rána asi rozšířím o pár očních cviků. Můj průběžně se zhoršující zrak mě sice vždycky trápil, ale nikdy nedeprimoval. Ovšem zjištění, že buď budu u počítače sedět rovně, nebo přečtu text na obrazovce, se mi pranic nelíbí. Je načase začít s tím něco aktivně dělat.

A ještě chvíli, a na tu ortopedii dojdu. Jen jim budu muset vysvětlit, že se mi vůbec nechce nechat si něco diagnostikovat.

Včera jsem chvíli byla v pokušení napsat do KSPí konfery, ať jsou na mě teďka hodní. Jednak by to asi nebylo úplně fér (oni hodní jsou, a zdaleka nejen na výletě), jednak bych si vůbec nevsadila na to, že půlka ostatních nemusí snášet horší problémy. A teď sedíme doma, pouštíme písničky a zdá se, že všechno bude fajn… Na jak dlouho?

10.08.2014, 21.45

Byla to svým způsobem romantika. Chodili jsme nakupovat do koloniálu a taky do smíšeného zboží, a za rohem jsme měli kravín, kde prodávali syrové mléko za patnáct korun litr. Výhledy na kopce asi tak všude a lesy téměr na pár kroků. Ale pořád nevím, jestli bych v takovém místě chtěla žít dlouhodobě (ovšem po tom mléku se mi v civilizaci stýskat bude!).

Asi odrůstám některým typům zábavy, a taky odrůstám nespolehlivosti a chaotickému plánování. Nejsem rozumnější, jen jiná. Problém je, že některé tvory mám stále ráda. Jak sladit něco nekompatibilního?

Výlet na objekt dopadl, myslím, dobře. S některými věcmi bude třeba počítat, ale zatím všechno vypadá slibně. Akorát nám zrušili autobus, bídáci! No, zatím můžeme doufat, že to se vyřeší. A já půjdu spát, ať se co nejúplněji vyspím z únavy.

02.08.2014, 10.02

Jak absurdní je, když do neskutečně dusné atmosféry hraje Možná od Chinaski? „Možná se ti zdá, slova jsou zmatený. Dělám, co se dá, věřím na usmíření.“ Přemýšlím, jestli mi nejede dřívější vlak. A doufám, že my nezůstaneme napořád spolu, navždycky každej sám…

02.08.2014, 01.47

Hmmm, za srpen chci už opravdu vyhodnotit tu statistiku chození spát. To mi to krásně začíná. Vem to čert. Používání kreditky dělá bordel v účtech. Našli jsme zajímavou věc v zákonech a zatím žádné místo, které by ji záplatovalo. Budu si muset někdy hodit do vyhledávače „poraněný koleno“, neb písničku s tímto názvem jsem dlouho milovala a dodneška ji mám ráda, ovšem název jsem považovala za zcela náhodný. Leč dnes mě v pacifikovském Velkém malém muži chytlo za ouška „sen o Wounded Knee“. Kdo ví, co je v tom textu přesně, znám svou schopnost rozumět přehrávanému textu, ale stejně to stojí za prozkoumání.

Jsem se sebou trochu nespokojená, že jsem toho moc neudělala. Ale když to tak vezmu, z A4kového seznamu úkolů jsem se neobjednala k doktorce, neb má dovolenou, nenašla dávno ztracenou písničku, neb kazety, na jedné z nichž byla, se asi propadly do země a další čtyři úkoly neudělala čistě kvůli času. Zato jsem zvládla vyřešit věci, které se objevily až v tom týdnu. To nakonec není tak špatný výsledek. Jen za čundr to úplně nezachráním.

A zítřejší dopoledne bude akční. Ale to se zvládne. A pak hurá na vlak! Jen nevím, co udělám s tím sobě slíbeným týdnem pod stanem, když na PokéČundru to zjevně nebude. No, pro začátek to nechám, ať se to nějak vytřepí :)

31.07.2014, 23.56

Málokdy jsem toho za den udělala tak málo užitečného jako dnes. Ačkoli, pořídila jsem si nové sandály (už bylo skoro načase, staré mají rozlomenou podrážku na obou nohách… ale vlastně se v nich pořád chodí dobře). I dneska jsem týrala struny kytary, uši sousedů a své prstíky (ještě teď bolí). Trochu mě mrzí, že se teď asi dva týdny pořádně nedostanu ke cvičení, ale něco z té snahy snad přežije. Hlavně, i kdyby ne, po třech dnech půlhodinového cvičení jsem schopná celkem spolehlivě chytit a zahrát akord, takže ono to prostě půjde!

Ale tak či tak, jdu spát s fajn náladou. A to se nakonec cení, ne? (No dobře, práce se cení taky, ale něco se dožene zítra a něco holt časem, vždyť jsou prázdniny.)

31.07.2014, 10.51

„Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože, asi takovej pocit, špatně tě slyším, cože? Ty se snad bojíš, no to je síla, to žene mi do vočí slzy, nemůžou se na to dívat.“

Odvykla jsem si vstávat v deset, a snad bych bývala byla raději, kdyby mě někdo nevyspalou vyhnal z postele v šest. Ale někteří chápou a ostatním to nevysvětlím. Raději bych viděla denní světlo, ale nějak se mi nechce poslouchat tiché výčitky. A to přesto, že zčásti prázdný, zčásti spící byt nic nevyčítá. Je to vědomí, je to obava. Ač nechci, ztrácím kus sebe, a v takové chvíli je o to těžší se hádat. Za co vlastně?

A neutěšuje mě teď ani, že sobotní ráno mě u cesty stát uvidí. Protože sobotní odpoledne přinese konfrontaci. Nebo možná ne, kdo ví. No, co mi zbývá, než věřit v zítřek a jít dál? Možná věřit v dnešek. Není to lehčí.

31.07.2014, 00.51

Je těžké nevracet se do minulosti, ale slíbila jsem si, že některé věci uzavřu, tak je teď prostě nemůžu vytáhnout. Ideálně bych na ně ani neměla myslet. Ostatně, i tak jsem poslední půl hodinu byla schopná něco přečíst jen mezi dvěma setřeníma slz. Inu, člověk by neměl považovat věci za samozřejmé. Doufám, že tohle bude zas na nějakou dobu nejdrsnější lekce. Ovšem pokud to přeci jen bude jen výstražně zdvižený prst, dokážu to patřičně ocenit? Stírám slzy a přemýšlím, jestli jsem na sebe dnes opravdu byla pyšná…

30.07.2014, 17.05

Po několika měsících, kdy jsem si to slibovala, konečně procházím poznámkové bloky a přepisuju z nich důležité informace na jiná místa. Našla jsem tu jeden záznam, který neumím nikam zařadit, a zároveň je mi ho líto vyhodit, tak ho hážu sem O:) Není datovaný, ale psala jsem ho hádám někdy o loňských prázdninách, a odkazuje se na jeden víkend někdy z krátce před tím.

Stojíš v trávě a připadáš si poněkud nepatřičně. Máš toho na sobě příliš, což je pro tuhle chvíli to samé, jako že na sobě máš něco. Všude okolo je civilizace, ale přímo tady je dostatečně příroda. A ty se jí snažíš být o kousek blíž, než to prý jde. Vnímáš zpěv mnoha ptáků ze všech stran. Ale pohyb ne, na to jsi příliš vzdálená. Podivný pocit tě nutí rozpřáhnout ruce, a tak je trochu pozvedneš. Ach ty zábrany moderní holky. Přesto sem patříš, víš to. Cítíš to. Najednou se ozvou hlasité kroky. Tvůj výlet do neznáma je u konce.

26.07.2014, 18.36

Nostalgie a neúspěchy. Internet nezná mé dávné kamarádky ze základky a poličky v bytě neznají kazety, na kterých bývala písnička, kterou jsem milovala. A milovaná počítačová hra z dětství už je taky asi ztracená… zvlášť když si nepamatuju název. Ovšem našla jsem spoustu starých CDček, co bych měla někdy přeposlouchat. Třeba teď o prázdninách, když už se je snažím mít pro sebe.

25.07.2014, 21.01

A zas doma, nakonec nejen na skok, někdo si špatně zapamatoval termín čundru :) Naštěstí správným směrem, ve skutečnosti je o týden později, než jsem si myslela. A to jsem si ten termín ještě speciálně hledala. Ale tak místo týden na čundru a pak týden doma to holt uděláme opačně.

Spoustu zážitků z toho skoro měsíce asi čeká zapomnění, ale několik věcí chci zmínit, byť by to mělo být jen pro má budoucí já. Pumpa uprostřed ničeho. Nevím, co jsem od komunity Medvědí kámen čekala, ale to, co jsme našli, to nebylo. Stále existují místa bez mobilního signálu (a zatímco odjet z dosahu Internetu je pro mě osvobozující, vědomí, že nemám mobilní signál, mi dobře nedělá). Někteří lidé by prostě neměli sportovat. Na chůdách pořád umím chodit, ale už ne machrovat. Poprvé v životě jsem pracovala s česáčkem, a občas mi to šlo. Někdo by měl hmyz naučit, že když už ovoce nakousne, má ho i dojíst, a taky se podělit s ostatními. Akční pavouci a nálet mravenců. A znovu jsem propadla Simíkům!

Krom spousty zážitků a trochy jídla jsem si přivezla A4kový seznam úkolů. Někteří lidé jsou asi nenapravitelní. Nicméně to se zvládne, a zatím věřím, že i s kupou splněných cílů.

12.07.2014, 22.40

Je spousta zážitků a málo času na psaní, obzvlášť na psaní (nebo i jen přepisování) do počítače. Zvlášť když mám pocit, že tomuhle pseudoblogu sluší spíš kratší záznamy, že tak tři čtyři odstavce jsou hraniční. Tedy, psát málo je samozřejmě méně časově náročné než psát hodně, ale psát málo se ozvlášť při mém stylu psaní těžko kombinuje se zmiňováním zážitků ze spousty dní. A stejně sem dneska dám dlouhatánský záznam, něco jako „když už jsem ho sepsala“…

Trápí mě, jak špatně se mi poslední dobou cokoli dělá doma. Teď tu hraje televize, na kterou se nikdo pořádně nedívá (což je lepší varianta, než když na ni všichni sborově nadávají). V rodině, která si kdysi velmi zakládala na tom, že televizi pouštíme, jen když se chceme podívat na něco konkrétního…

A jinak předvádím svůj typický nešvar. Seznam věcí, které bych dneska měla stihnout, jsem si udělala už před hodinou a půl, ale pustit se do toho, abych ty věci začala opravdu dělat, je nějaké náročné. Ovšem budu muset, jinak je nestihnu vůbec, a už teď je stíhám za cenu pozdějšího přesunu do postele (mimochodem, statistika za červen se nakonec pořádně nevyhodnocuje, zjistila jsem, že pár záznamů chybí; za červenec chybí některé záznamy už teď, ale srpen se snad povede pořádně).

Nu, ale přidávám ten záznam, kterým jsem vyhrožovala.

30.06.2014, 13.23

Je asi tak milion věcí, které bych měla dělat, u mě nijak neobvyklý stav. Ale mám potřebu nějak vypsat všechny ty věci, které se tu měly objevovat postupně v mnohem kratších záznamech, a tak to dnes asi bude dlouhé.

Když jsem se podivovala nad tím, že ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jestli jít spát, mi náhodné přehrávání přehrálo můj budíček, přesvědčoval mě můj milý vytrvale, že to byla jen náhoda. Možná to je důvod, proč věřím na vykládání karet, a on ne. Že jsme zrovna v určité chvíli začali zpívat Malování, mohla být náhoda, a nejspíš i byla. Náhoda ale není, jak moc mě to zaskočilo, jak moc zvláštní mi to připadalo.

Zpívej až do rána…

Zpívání na trojských kolejí bylo úžasné. Hlavně, já asi fakt mám hudební sluch! Neskutečně moc mě potěšilo, když se jeden konkrétní človíček přiklonil k názoru, že hudební sluch mám, a jen ho potřebuju vycvičit. On totiž hudební sluch má určitě, a zejména si většinou moc nebere servítky a říká věci upřímně. Taky jsem několikrát zkoušela něco zazpívat, nahlas, lidem! Jen útržek, typicky začátek písničky, ale to se počítá. Úžasné je samozřejmě i to, že lidi nezdrhali, nesnažili se mě umlčet, dokonce se tvářili, že ano, tohle jim něco říká, ale pro mě je vůbec nejúžasnější samotný fakt, že jsem si troufla. Ke skupinovému zpěvu se přidávám často a ráda, ale zazpívat cokoli sama za sebe jsem se vždycky bála. Nebo alespoň od té doby, co jsem si začala uvědomovat náznaky okolí, že bych zpívat nemusela. Hlavně, já sama měla pocit, že to nezní špatně, a že to dokonce připomíná to, co se zpívat snažím.

Toho, že nějaký hudební sluch možná mám, si všímám, co jsem na vysoké. Tedy, už léta jsem tvrdila, že nemám hudební sluch, ale mám hudební paměť. Několik let jsem hrála na klávesy, a třeba to, že jsem zahrála jiný tón, než hraju obvykle, jsem poznala bezpečně. Ale povedlo se mi naučit se písničku špatně, protože jsem se prostě přehlédla v notách a zrovna tenhle úsek si zapamatovala rychle, takže už později do not ani nekoukala. Jednoduše jsem na poslech nepoznala, že to asi nesedí.

Nicméně všímala jsem si, že po prozpívané noci jednak typicky poznám, když začneme být jako celek fakt mimo, jednak si některé věci zvládám zazpívat tak, že mi to zní dobře (bohužel už večer jsem typicky při pobrukování si těhle věcí sama docházela k tomu, že to není ono). Dlouho jsem se ale zdráhala uvěřit, že bych mohla být schopná naučit se aspoň trochu zpívat. Já přeci nikdy neslyšela ani to, že zpívám falešně, to mi museli vysvětlit lidi kolem mě.

Ani nevím, čím se to zlomilo. Ale myslím, že vážně jsem schopná se svým sluchem i zpěvem něco udělat. Jen… to vůbec nebude lehké. Ale kdy já naposledy do něčeho šla s tím, že to bude lehké? Jediné smutné na tom je, že stále spolehlivěji to, že nezpívám čistě, poznám – a že mě můj vlastní zpěv začne tahat za uši :)

Peníze hýbou světem

Posledních pár dní nadávám na poplatky za delší studium. Nějak jsem, malinko z ničeho nic, došla k tomu, že chci prázdniny a taky udělat matfyzí bakalářku kvalitně. Ani v nejmenším nepochybuju o tom, že bych ji za červenec dokázala dostat do stavu, ve kterém by byla obhájitelná, ale určitě ji neumím dostat do stavu, v kterém bych s ní byla spokojená. Navíc, při protažení matfyzího studia se můžu na matfyzu věnovat prostě bakalářce a Perlu, a na FELu si můžu sesázet rozvrh čistě s ohledem na FEL (dobře, a volný den dva na matfyzu), nemusím ladit dva rozvrhy. Taky se tím rozloží psaní diplomek, což by mohlo mít své kouzlo. Jednoduše jsem usoudila, že bakalářku na matfyzu udělám až příští rok.

Počítala jsem s tím, že budu platit poplatek za další studium, ale ten vem čert (zvlášť, když se ukázalo, že na Karlovce je nulový). Člověk má nárok studovat standardní dobu plus jeden rok, tak by neměl být problém.

No, ukázalo se, že v dalším studiu je ten nárok pouze na standardní dobu. A den po FELích státnicích se z mého matfyzího prvního (souběžného) studia stalo další. Absurdní na tom je, že kdybych třeba nedala FELí optimalizaci (tak, jako ji nedala půlka našeho ročníku) a musela státnicovat až za rok, mohla bych čtvrtý rok studovat zadarmo na obou školách. Podobně kdybych s FELem po třech letech sekla neúspěšně, mohla bych si čtvrtý rok vystudovat zdarma. Ale za úspěch se prý platí.

Mohla bych se poplatku vyhnout, kdybych nakonec opravdu udělala bakalářku přes prázdniny a odstátnicovala v září. Ale už jsem se příliš naladila na myšlenku, že za bakalářku se nebudu muset stydět, a tak budu asi v září psát všemožná odvolání. Držte mi palce, pěsti, prostě to, o čem věříte, že nosí štěstí.

Drbu, drbeš, drbeme

Můj milý měl nějaké poznámky, jestli by neměl začít žárlit. Trochu (trpce) mě pobavilo, že zmínil dva kluky z mého okolí, z nichž u jednoho sama občas provokuju, že s ním jdu na rande či tak něco, zatímco u druhého si takovéhle poznámky odpouštím. Na prvního totiž fakt není důvod žárlit. Zato J.… tak jako, taky není důvod žárlit. Ale přeci jen, ten kluk je fajn, a hlavně se mi s ním skvěle pracuje. Mimo jiné se od mého milého liší zejména v tom, co mě na něm štve. A rozhodně se probojoval mezi lidi, na kterých mi záleží hodně.

Chtěla jsem snad už před minulým víkendem spekulovat, jestli bych je neměla nechat s K. aspoň někdy o samotě. S tím, že když to napadlo mě, buď k tomu fakt není důvod, nebo si toho všichni všimli už dávno (což asi není úplně pravda, ke vztahům mezi dvěma jinými lidmi jsem podstatně vnímavější než ke vztahům mezi kýmkoli a mnou). Vzpomněla jsem si též, jak jsem před nějakou dobou přemýšlela, jestli spolu něco mají (jiný) J. s P. Přišlo mi, že by se k sobě skvěle hodili, a J. jsem to velmi přála. Ovšem v listopadu se na jedné akci ukázalo, že P. se dala dohromady s H. Tehdy mi to bylo dost líto, ale takový je asi život.

Teď už vím, že K. se dala dokupy s M. (a pouze by mě zajímalo, jestli jsem o tom jen dobu nevěděla, nebo jestli to je novinka). Tedy předpokládám, že u nich ta… ehm, interakce byla jednoznačná (přeci jen, zrovna noc po večeru, kdy jsem tohle zjistila, jsem třeba i já s V. mohla vypadat ledasjak, a to spolu vážně nic nemáme). O nenápadném nechávání o samotě tedy netřeba spekulovat… ale zvědavost zůstala.

Nesepsané věci…

Vracím se v čase zpátky k věcem, které jsem tu taky někdy chtěla zmínit. K tomu, jak nám v noci ujela noční tramvaj, a tak jsme kus šli po kolejích. Jak jsem z Karlova náměstí odešla s matfyzáky až na trojské koleje, ač jsem měla na nohou puchýře a za úkol vstát ráno brzy. K tomu, jak jsem jednou večer přišla na kolej a chodbou zněly něžné tóny kytary a někdo zpíval Salome. Jak jsem chtěla zaklepat na krajní pokoj a ptát se, třeba jen jestli bych nemohla přijít poslouchat blíž. I na to, jak jsem si netroufla.

Na to, jak jsem Medvěda uháněla kvůli něčemu, co mi bylo výhledově slíbeno dva dny předem, protože se toho v mém životě dělo tolik, že dva dny byly neskutečně dávno. Na to, jak jsem i s puchýři vozila fůry suché trávy na kompost a trhala třešně ze stromu. Na čokoládu z holešovického nádražního automatu. Na dotaz a bolestivou připomínku, že někteří si své sny plní už teď, jenže na některé sny musí být dva.

Na to, jak bych byla červená až za ušima, kdybych se tedy uměla červenat, a jak jsou někteří vyučující vlastně hodní. Na pralinčí schůzku i na to, že mi všechny výhrady prošly. Na spoustu drobností.

Zpět k úvodu

Je 14.54 a já zdaleka nepopsala všechno, co jsem chtěla. Třeba někdy časem, teď už se pomalu vrátím k jiným věcem. Pro začátek bych mohla cvičit, když už jsem si to slíbila.

30.06.2014, 03.05

Toliko k mé snaze chodit spát brzy. Ale mám svou prázdninovou výzvu. Dva pracovní cíle (jeden na každý měsíc), devět nepracovních (jeden na každý týden) a 62 maličkostí (jedna na každý den). Počítám, že některé dny splním maličkostí spoustu, jiné dny žádnou, podobně nepracovní cíle asi nebudou úplně rovnoměrně rozložené v týdnu. Ale důležité je, jestli na konci prázdnin (tedy spíš v půlce září) bude všechno splněné.

A do toho plánuju o prázdninách cvičit (ne, nehubnu do plavek, jen jsem usoudila, že bych na tom mohla být se svaly i líp). No, jsem na sebe zvědavá. Ale těším se na to všechno.

Ovšem nejlepší by možná bylo zapracovat na dodržování denního režimu. Pozítří udělám statistiku a výsledky snad ani vědět nechci. Nejsmutnější na tom je, že tím, jak budu evidentně vstávat pozdě, si klidně napíšu do úkolníčku poctivé ráno, do čehož by se mi jinak vůbec nechtělo. Ale to se všechno zvládne, poddá, něco takového. Nicméně teď honem dodělat ten úkolníček a zaplout do postele.

24.06.2014, 22.10

Spam, spam, spam! (Chm, proč mám pocit, že takhle už jsem někdy začínala?)

Jimmy mě přesvědčuje na Twitter. Sdílíte-li jeho pocit, že je to dobrý nápad, přijímám návrhy na své screen name. Musí obsahovat Karry, ideálně přímo Karryanna, nesmí se odkazovat jen na jeden můj specifický zájem, nesmí obsahovat číslici, jednoduše musí patřit ke mně a líbit se mi :) A ano, jsem náročná :)

Náhodné přehrávání mi, když jsem přemýšlela, jestli nejít domů a spát, vybralo písničku, na kterou vstávám. Přemýšlím, co mi tím asi chtělo naznačit :) A hraje mi teď nádherně (ze čtyř písniček tři od Honzy Nedvěda a jako pátá Noname-ácký Čas minulý), vůbec se mi ho nebude chtít vypnout :) A ano, asi fakt jsem romantička :)

Zítra budu lítat po Praze, Malostranské náměstí, Ovocný trh, přes Hrad na Kulaťák, Strahov, Jižní město, Celetná, Strahov, … A to jsem se tuším chtěla kvůli něčemu stavit na Karláku. Mám pocit, že zítra mi kroky naskáčou, i kdybych fakt nechtěla. Svým způsobem tím lépe. Měla jsem v plánu zadat si konkrétní cíl pro etapu, ale když mi byl doporučen jiný, změnila jsem názor. Jen budu muset ty kroky někde opravdu nasbírat. Nu, víkend pomůže a etapa končí ve středu 16. července, přinejhorším si udělám pár chodících dní. A ano, jsem nenapravitelná :)

Ale teď už se asi smířím s tím, že část úkolů jsem dnes jednoduše nestihla, a vyrazím domů. Zítra mě toho čeká víc než dost.

24.06.2014, 20.22

A jsou chvíle, kdy bych si měla víc vážit lidí kolem sebe.

V tričku hlásajícím, že jsem luxus, který si může dovolit jen velmi málo mužů, se s cizími (i ne tak úplně cizími) kluky objímám možná mnohem častěji, než v jakémkoli jiném kusu oblečení. Život někdy bývá vtipálek. A mně stále zbývá kupa úkolů k udělání (a na papírcích se hromadí věci, o kterých bych se tu chtěla zmínit, achjo). Tak ještě honem do práce. A zítra budu potřebovat kus štěstí.

24.06.2014, 18.16

Jsou chvíle, kdy bych potřebovala obejmout, ale poblíž není nikdo, kdo by se nabídl. Co nadělám. Ponořím se do úkolů a budu doufat, že brzy bude líp. Třeba hned zítra.

20.06.2014, 11.15

Juch, já ty sítě mám! Za 14 bodů, což byla spodní hranice trojky, takže na mě zkoušející možná opravdu byl hodný, ale mám to! Juch, juch, juhuhu! To znamená, že vypisování zbylých témat si můžu škrtnout z úkolníčku, což se v době, kdy mám práce nad hlavu, velice hodí :)

A mimochodem, jsou naopak chvíle, které chvíle nejistoty vyvažují. Jako byl asi celý večer a jako bylo asi celé ráno. Shrnu to, dnes jsem podezřele šťastný člověk :)

19.06.2014, 14.07

Jsou chvíle, kdy si svým vztahem nejsem jistá. Jako je tahle. Mám chuť něco napsat, ale neudělám to, protože se bojím reakce. Že bych se setkala s něčím na úrovni výsměchu, nebo aspoň naprosté absence respektu a pochopení. Přitom bych jen potřebovala obejmout…

18.06.2014, 12.01

Zkouškovou písemku ze sítí jsem dnes odevzdávala s komentářem, že bych to asi měla odevzdávat i s omluvou. Zlý opravující by mi dal čtyřku určitě, u ne-zlého záleží, jak moc jsem místy skutečně byla a nebyla mimo. Mám totiž pocit, že jsem to napsala přesně na rozhraní mezi trojkou a čtyřkou. Ale nejhorší varianta by byl příliš hodný opravující, který by se podíval, zjistil, že jsem asi neměla moc času se to naučit, a následně mi nedal trojku, abych neskončila s ošklivou známkou a mohla si to příště napsat na hezčí :) Nicméně se uvidí, opravdu si nejsem jistá, že to je aspoň na tu trojku.

Za chvilku se budu muset vrhnout na mytí nádobí, ale pokoj už zase začíná vypadat aspoň trochu jako lidské doupě. Jen je šílené, že tak za týden to všechno bude muset být pryč. Předpokládám, že při snaze to všechno pobalit se dost pobavím. Tohle bude ostatně výhoda, až budu od příštího roku na Strahově bydlet (alespoň oficiálně) celý rok, že se nebudou muset na prázdniny stěhovat věci domů.

Zbytek týdne bych si ráda užila ve volnějším režimu (dodat zdroják k úloze, zkorigovat asi tak celou sérii, doplnit nějaké chybějící materiály, dodělat chybějící úkoly, dosekat zahradu, projít a vypsat sešit, jinak asi nic zajímavého), ale ten příští bude zase náročnější. No, začínám s tím mít spoustu zkušeností :)

17.06.2014, 22.41

Taky bych se mohla ozvat, zvlášť pro případ, že to tu má nějakého čtenáře, kterého jsem ještě nestihla informovat jinak :) Jsem prostě dobrá! No dobře, a taky jsem tedy měla úžasnou komisi :) V každém případě bakalářka za horší A, ústní část za B (asi poměrně čisté), zprůměrováno na A. Tedy upřímně, kdyby mi nevycházel prospěch na červený diplom, asi by mi to Ačko nedali. Ale mám to, a mám to za A! Juhej, juhuhu!

Už jsme stihli zkonstatovat, že na tom fakt nic nebylo. A taky, že to je vlastně strašné – měli jsme štěstí na komisi, štěstí na otázky, a dovolujeme si tvrdit, že to je jen o zvládnutí nervů :) Zapít (byť v mém případě něčím typu jablečný džus) to s ostatními ale nepůjdu, neb můj milý mi stihl na inkriminovanou dobu domluvit návštěvu jinde :) Nu, nevadí, zítra bude oslava s rodinou, kamarádům pogratuluji jindy a oni se budou radovat i tak :)

Jako odměnu za zvládnuté státnice jsem si objednala kupu puzzlíků, na které jsem si brousila zoubky už dlouho (a už asi rok si dávala cíle, že když to či ono zvládnu, koupím si je… tak teď se mi to konečně povedlo i splnit) a taky už jsem stihla kopat do KSPáků kvůli zpoždění nějakých prací. A teď si užívám krásnou demonstraci toho, o čem (taky) je studovat dvě školy. Dnes jsem na FELu odstátnicovala, zítra mě na matfyzu čeká ne úplně triviální zkouška :) Mám zpracovaná dvě témata z jedenácti. To bude dlouhá noc… tedy, vlastně spíš krátká. Ale zítra, zítra se vyspím pořádně! (Byť mám radost z toho, že i během přípravy na státnice jsem spala dost. To až včera jsem šla spát těsně po půlnoci a dnes měla budíka klasicky na šestou. Ale stejně, zítra to ještě bude drsné, a pak až do konce týdne chodím spát brzy a vstávám přiměřeně.)

Nu, ale já se vrátím k těm sítím… :)

15.06.2014, 09.14

Měla bych se velmi intenzivně učit na státnice, a proto se samozřejmě věnuji psaní na pseudoblog (hm, když existuje nepravá věta účelová, existuje i nepravá věta důsledková?) :) Vzpomínám na PoŠkolu. Mám prostě ráda cesty autem, ač ke stylu řízení některých lidí bych měla výhrady. Hláška typu „Zajímalo by mě, čím budeme jezdit my, až budeme mít víc než tři děti“ ovšem bodla jak osten. Společnost na stanovišti jsem měla velmi milou. Jen ráno mi nedošlo, že se před odchodem na kolej už nevrátím, takže vybavená jsem byla mizerně. Pak se tedy snadno sbírají kroky, když alternativa je zmrznout. A to jsem byla navlečená do cizí mikiny a zabalená do (se svolením) ukradnuté deky. A pak… ale ne, to nejdřív vyřeším interně.

A štvou mě mé puchýře, které se mi před pár dny bez varování objevily na nohou a navzdory celkem fajn botám narostly do ošklivých rozměrů. To je snad poprvé v životě, kdy mám puchýř, který by se vůbec technicky dal propíchnout. Áchjo. Už jsem se ptala, jak moc musím mít ke zkoušce společenské boty, páč ty těm nohám určitě nepomůžou, nicméně na odpověď si ještě budu muset počkat. Tak uvidíme. Ale teď už bych se mohla vrátit k tomu učení, že?

14.06.2014, 19.34

Říká se „pro oči nevidět“, že? Snažím se tu svá očka upírat na nejrůznější studijní materiály (brrr, ty státnice mě děsí čím dál tím víc), nicméně jsem zas jednou zvedla pohled a chvilku jen tak koukala z okna. A najednou mi došlo, že koukám přímo na nádhernou duhu. Nejprve jsem viděla jen kousíček mezi větvemi stromů a zdálo se mi, že dál nepokračuje, ale teď jako by mi tu rostla před očima. Je to krása. A já bych oči měla víc používat ke koukání :)

12.06.2014, 22.21

Měla bych raději dělat něco užitečnějšího než se pokoušet o zbytečné diskuse. Nebo než se hrabat v zákonech. Budu se muset rozhodnout, jestli zítra nepůjdu tak daleko, abych vyhodila hotové jídlo. Můj oblíbený bílý jogurt se totiž zjevně nesnese s ananasem. Sbírat kroky ve chvíli, kdy se celý den hlavně snažím učit, je dost problematické. A zítra se budu muset učit ještě poctivěji než dnes. Řádově. Bojím bojím.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli nejít přespat na matfyz, páč se tu zase koná nějaká šílená akce. Sice venku, ale hluku je z toho pomalu víc jak z akcí tu na bloku. Tedy, teď už chvíli ne, tak snad to vydrží. A budu muset někdy, nejspíš zítra, trochu spacifikovat nádobí. Funguju teď lehce v nouzovém režimu a začíná to být znát. Ale aspoň do zítra to počká, teď tu stejně kupa nádobí schne. Takže teď už jen úkolníčky, knížka, postýlka, spánek :)

12.06.2014, 19.32

tar -czf lab.tar.gz .
^C
rm tar lab.tar.gz
rm lab.tar.gz *
Uááá!

Myslím, že jsem měla radši jít dělat tu večeři…

11.06.2014, 22.46

Juhů! Vedoucí práce mi navrhla Ačko! To znamená, že si chci obhajobu vážně dobře připravit. Ale dopadá na mě stres z odborné části. Konečně mi došlo, kolik se toho po nás chce. Na to, že mám zítra jinou zkoušku, z pátka na sobotu toho moc nenaspím, páč PoŠkola, a tedy v sobotu celkově budu fungovat jen tak napůl, je to hodně drsné. Ale ono se to zvládne. Musí.

A měla bych začít být hodná na své nožky. Nejen na svá chodidla, která trpí v zásadě už jen tím, že jsou, ale i na zbytek. Včera jsem při vrhání se ke koši vrazila do lavice, z čehož mám teď na stehně bezmála deseticentimetrovou fialovorudou modřinu. Teď jsem si šla umýt tlapky, nenašlapovala dost opatrně a jen si najednou uvědomila, že padám. Prostě jsem neustála množství vody na zemi. Padala jsem naštěstí dobře, dopředu, ale nijak by mě nepřekvapilo, kdybych se zítra probudila s modřinou přes půl kolene.

A nepovedlo se mi vařit, fňuk. Někdy během dne jsem si s nadsázkou říkala, že případné uvaření vody na čínskou polévku se jako vaření asi nepočítá (někdo si totiž do úkolníčku hrozně „chytře“ napsal uvařit večeři). No, objednání jídla v McDonaldu se nepočítá určitě. Jenže co člověk nadělá, když je o půl desáté kdesi daleko od domova?

Taky mi přibyly obecné úkoly do dnů příštích. Oprášit posilovací kroužky (tedy, jako první krok zjistit, kde vůbec jsou), víc dřepovat (abych se postavila i ve chvíli, kdy už nohy dostaly trochu zabrat) a časem asi přidat ještě něco na posilování paží. Ovšem teď už mám jako úkol jen vyhodnotit úkolníček, sestravit zítřejší a zaplout do peřin.

10.06.2014, 22.15

Mám neprocedurálko! Zkoušející tedy několikrát zdůraznil, že si myslí, že mám na lepší známku, a že kdybych chtěla přijít znova, napíše mi to do SISu jako omluvený termín, že na čtyřku to dnes rozhodně nebylo, a za tu trojku jsem se mu sama omlouvala, ale je pravda, že na lepší známku obzvlášť ten malý test nebyl. Trochu mě to mrzí, ale jelikož příští termín se kryje s FELími státnicemi a poslední červnový mírně koliduje se stěhováním z kolejí, myslím, že trojka je dobrá známka.

Měla jsem dneska zase možnost uvědomit si, jak různě jako jednotliví orgové nejspíš přistupujeme k opravování KSPčka. Dostala jsem další důvod ty FELí státnice vážně dát. Nepomohla jsem dnes Poškolákům. Počítám, že příští rok se vrátím k b-týmačení, a jsem zvědavá, jestli pak budu užitečnější. Místo užitečné práce jsem asi hodinu pročítala komentáře k jednomu blogovému článku. Pfff, ještě že mé okolí je tolerantnější.

Jen, jak jsem neplánovaně řešila KSPčko a taky jak se mi protáhla zkouška (a jak jsem ještě vařila a tak), neudělala jsem dnes moc užitečných věcí. Doufám, že zítra to bude o dost lepší. Ale snad ano, snad se to zvládne.

09.06.2014, 23.30

Proklínána budiž Karrynka, že se stále nenaučila mít ve svých věcech (a souborech) pořádek. Požehnány budiž systémy, které umožňují stažení odevzdaných domácích úkolů i po více než roce. Ale té zítřejší zkoušky se stále bojím. Nicméně doufám, že se to zvládne. Byla by to velká úleva.

Myslíte, že kdybych Evropskému parlamentu nebo podobné instituci předložila návrh na zákon zakazující tropická vedra mimo tropické oblasti, prošlo by to? Dobře, nebudu je tu urážet takhle okatě. Stejně i kdyby to prošlo, zrovna dodržování takovéhleho zákona prostě nikdo nevynutí. Čímž se ovšem ta vedra nestávají o nic snesitelnějšími.

Doufám, že pohled do Číny dojde, jeho posílání byla dost komedie. S objekty pro sous to vypadá mnohem nadějněji než před pár dny. Můj systém se mi stále nezhroutil (ťuk ťuk ťuk). Analýza (tentokrát mnohem korektněji poskytnutých) dat už běží, snad na ni nebudu zapomínat příliš často. A příliš dobře chápu, proč na to někdo chtěl GUIčko. Vedoucí práce mi asi navrhne Bčko, fňuk. Zjistila jsem, že mé oblíbené rybí prsty jsou z Polska. Já vím, že člověk nemá mít předsudky, a chutnat mi tím nepřestaly, ale… Všední den a všední spousta maličkostí :)

Ovšem teď přijde ještě celkem všední pozdní večer, přípravy na spánek a tak, načež se skutečně uložím do postýlky. A čas, kdy to skutečně nastane, bude nejspíš mediánem za dosud zmizelou část června. Toliko k mé snaze chodit spát mezi desátou a jedenáctou. Ale třeba se to ještě spraví, až udělám zkoušky, odstátnicuju, vydáme první sérii, … :)

08.06.2014, 19.25

Chm, slibovala jsem později večer (ovšem už před týdnem) veseleji laděný záznam? Nu, nějak na něj tehdy nezbyl čas (mé záznamy o chození spát, které jsem si opravdu začala vést, tvrdí, že spát jsem šla opravdu pozdě). Další den jsem v autobuse dala něco dohromady na papír v sešitě, a snad to někdy přepíšu i sem, ale bezprostřední radost z fajn víkendu už v tom byla místy schovaná.

Tenhle víkend alespoň v některých chvílích taky neprobíhal úplně optimálně, ale už na mě aspoň jako ráno tolik nedopadá zoufalství ze začarovaného kruhu. Já ve své podstatě věřím tomu, že věci se spraví poté, co přestanete úpěnlivě chtít, aby byly lepší, ale jak to má člověk sakra přestat chtít, když už se to tak dlouho nelepší?

Nu, ale jinak to, pominu-li ta úděsná vedra, byl myslím fajn týden. Strahovská čajovna je celkem příjemná, zkoušku z protokolů jsem nakonec dala na jedničku (!), zkoušku z PDT tedy o něco hůř, ale přijatelně, ve čtvrtek se pořádně vyspala a v pátek nachodila spoustu kroků, přičemž jsem si zvládla pořídit nitě na zašití sukní. Konečně jsem se dostala na DMD piknik, a ač to pro mě byl příííšerný babinec, celkové dojmy byly nakonec dobré.

A mám zápočet z neprocedurálka, ale budu muset uhnat zápis do SISu a dořešit zkoušku. To se mi totiž po zjištění termínu státnic celé ošklivě zkomplikovalo. Ale ono to půjde. Mimochodem, státnicuju v úterý 17. června. A vypadá to, že před fajn komisí. Jsem zvědavá, kdy přijde strach a obavy, že to prostě nedám :)

A tímto končím, jdu si obstarat večeři (pfff, opravdu chci v tom pařáku smažit jídlo?) a zkusit ještě udělat část práce.

01.06.2014, 16.39

Bože, já snad přestanu jezdit domů. Nebo si tu budu zalézat do svého pokoje… ale přijde mi, že na to, abych seděla několik hodin zavřená sama v místnosti, vůbec domů jezdit nemusím. Achjo. Neumím pracovat při puštěné televizi, a mám spoustu práce k udělání.

Veseleji laděný záznam se snad objeví později večer.

31.05.2014, 00.35

Pfff, vážně si tu statistiku, kdy chodím spát, budu muset začít dělat. Třeba mě to totiž donutí chodit spát rozumně.

Z úkolů na dnešní den nemám skoro nic, což je hloupé. Ale zápočťák na neprocko už je snad jen o nasypání dat (a sepsání dokumentace a vytvoření testovacích vstupů a tak vůbec, fuj), tak snad ho během víkendu zvládnu dodělat. Tedy, ideální by bylo program dodělat ještě zítra a poslat aspoň k symbolickému otestování. Ale uvidí se, jak to půjde.

Zjistila jsem, že na Smícháč to vážně není daleko, asi mi stojí za to tam chodit pěšky. Našla jsem dnes zastávku Praha-Smíchov Na Knížecí, juhej! Můžu si říkat, že Smíchov mám úspěšně zmapovaný :) Taky jsem našla o kus příjemnější cestu k železničnímu mostu a šla po druhé straně než poprvé, dokonce jsem tam šla v době, kdy jel vlak :) Albertov mi zas o něco lépe zapadl do mých představ o Praze – posledně jsem měla za to, že je kousek od Karláku, ale jízdní řády na tramvajové zastávce se tvářily, že odtamtud tramvaje na Karlák vážně nejezdí. Nu, dneska jsem zjistila, že za rohem je další instance zastávky Albertov, odkud tramvaje na Karlák samozřejmě jezdí :)

Po troše váhání jsem porušila svou téměř zásadu a navzdory tmě vyrazila na Petřín pěšky. Dlouhodobě to mám tak, že sbíhat ho sbíhám klidně za tmy, vybíhám pouze za světla. Ono je to tedy svým způsobem naprosto absurdní, protože kdyby mi někdo zastoupil cestu směrem dolů, do kopce se mi bude utíkat blbě, zatímco když mi ji zastoupí směrem nahoru, s kopce seběhnu. Ale stejně není problém mě případně nechat projít a vynořit se pode mnou. No, opustím děsivé scénáře a budu ráda, že jsem v pořádku došla :)

Zbývá posčítat úkoly (dnes to bude smutné bilancování), naplánovat ty zítřejší a s nadějí, že zítra budu vzornější, zaplout do peřin.

29.05.2014, 22.59

Bože, kterej blbec mi napsal do úkolníčku jít spát do deseti? Co hůř, komu přišlo jako dobrý nápad napsat si do úkolníčku na stejný den taky věci typu uvařit pořádné jídlo? Speciálně, kdo mi tyhle věci píše do úkolníčku, když se z množství (ne)splněných úkolů v úkolníčku večer odvozuje, kolik času mám další den povoleno věnovat Nesnění? Už hrubým odhadem tak měsíc totiž zkouším systém, který zatím zdá se funguje. Těžko říct, jak dlouho mu to vydrží – nevím, jestli jsem v tomhle výjimka, nebo jestli je to běžný jev, ale co se týče takového toho, že 30 dní stačí na vytvoření zvyku (a v kolika variantách to ještě existuje)… tak jsme se zasmáli, a teď zpět do reality.

Nu, splněno všechno mít evidentně nebudu, ale něco ještě asi dotáhnout zkusím. I tak by ale bylo fajn jít spát řekněme do půlnoci, ať můžu zítra rozumně vstát. Ostatně, zítra těch úkolů bude taky víc než dost. A já ještě pořádně nenaspala úterostředeční noc.

Představovat si, že KSPí schůzka skončí do osmi, nebylo až tak naivní, jak by se mohlo zdát. Skončili jsme někdy po půl deváté. Asi ve tři čtvrtě na deset jsme vylezli před budovu a usoudili, že na IPSkovou procházku nepotřebujeme IPSko :) Zkrátím to, domů jsem přišla asi ve dvě ráno :) Na Holešovice jsme totiž došli chvilku před půlnocí, ale rozprchli se až po jedné. A přiznávám, byla jsem ráda za Jendu s jízdními řády, a ještě víc za to, že se mnou jel o jednu zastávku dál. Proti nočním spojům v jejich podstatě nic nemám, ovšem proti individuím, co jimi cestují, mám často nepříjemně mnoho. Bylo příjemné vidět, že 53ka odjela z Moráně dřív než autobus z Karláku, ale stejně bych to i příště viděla na procházku z Lazarské. V každém případě trajdat noční Prahou s bandou fajn lidí je báječný zážitek.

Jen u jednoho človíčka mě překvapilo, jak dospěle na mě najednou působí. Ono to není špatně, jen… překvapivé. Netuším proč, a netuším, od kdy by to tak mělo být. Jasně, přeci jen čas nezastavíš, ale vždyť s KSPáky se vídám každou chvíli, a navíc jsme jen o málo starší.

A přemýšlím, jestli jsem nedávno lehce žasla nad přátelstvími na poslední chvíli. Já se snad ještě stihnu naučit být fajn spolubydlící.

Nu, teď je ale čas vrhnout se na zachraňování toho mála, co zachránit stíhám.

27.05.2014, 13.32

Tak jsem si zkusila rozmyslet, co bych měla stihnout za červen a jak to sesadit. Leze z toho plán, který je sice v tomto (teď už navíc zkráceném) týdnu poněkud vražedný, ale jinak podezřele fajn. Jsem zvědavá, co přesně se pokazí.

Byť tedy, bylo by dobré nezapomínat, že on ten výčet není ani zdaleka kompletní. Někam se bude muset vejít spousta práce kolem KSP, možná i kolem Pralinky a kdo ví, co se ještě vynoří. Ale stejně. A jak to tedy, viděno mýma nebojácnýma očima, vypadá?

26.05.2014, 22.15

Občas mi něco připomene, jak úžasnou mám spolubydlící. A přemýšlím, jestli může pokorným být někdo, kdo sám své chování za pokorné považuje. Oponent mi za bakalářku navrhuje B, což mrzí tím, že to není A, a těší tím, že jinak je to velmi dobré hodnocení. Mám radost, že za námi zůstal kus práce, byť když mě na noze hřála rozpálená nádrž s benzinem, mísily se mi v hlavě myšlenky všelijaké. A vlakům pořád věřím víc než letadlům. Jen dnes večer na zastávce jsem si pohlídala, abych se podívala na nedělní jízdní řády. To je ten posunutý skoro víkend.

Píšu záznam, u kterého netuším, jestli vůbec může někomu dávat smysl. Možná ani, jestli ho bude zítra dávat mně. Ale to nevadí, takový dnešek je. Zítřejší dopoledne bude patřit mně… a dál se uvidí. Odpoledne zkusím nějak rozplánovat červen. Ovšem teď si jdu vzít knížku a o půl hodiny později, než byl plán, konečně zaplout do peřin.

23.05.2014, 15.58

Na školních chodbách,
kde nejsou zas takové fronty,
povídáme a mě hlavou běží
něco o přátelstvích na poslední chvíli,

víme o sobě jen málo,
ale je to víc než dost
na pár slov,
na trochu radosti,
na naše sdílené veselí,

ale jít chci domů.
Trajdám dusným dnem
a můj ublížený výkřik
„Hej! Podvod!“
mířený na autobus,
co mě právě předjížděl,
zanikne v dunění
uhánějících aut.

Je horko a je volno,
dneska smíme nedělat nic,
a dneska smíme dělat cokoli,
ať je to jak chce náročné,
ať na to jak chce není čas,

dneska vyhrává obyčejné „chci“,
ale na lavičku, kde jsem včera
po půl jedné ráno
čekajíc na autobus seděla,
si dneska sednou nesmím,
je čerstvě natřená,

a tak sedím na kameni,
je ještě vyhřátý
od dnešního slunce,
nohám už se v botách
zase nechce být,
ale dneska zůstanu slušná,

stejně už přijíždí autobus.
Na kopci vystoupím
do ohromně uklidňující bouřky,
kterou víc slyším
než cítím,
ale která hladí,

a jak celá získávám
tečkovaný vzor,
vím, že příští dny
budou dost těžké,
ale vlastně moc fajn.

Dojít na kolej rozumně suchá jsem nestihla nejspíš o ten jeden autobus. Možná jen o mou neochotu rozeběhnout se při prvních kapkách. A tak jsem si cestou od vrátného vyslechla něco o hastrmanech a rybníku :)

Ovšem lepší počasí jsem si snad ani nemohla přát. Mám takovéhle plískanice ráda jako kulisu, když si člověk dá pauzu. Ne pauzu měřenou množstvím odložené práce, ale pauzu měřenou absencí pocitu, že by člověk měl dělat něco užitečnějšího. Protože při tomhle počasí je o to úžasnější vypnout, sevřít v tlapkách hrneček teplého čaje a jen tak být.

21.05.2014, 22.30

Achjo, můj milý ze mě má srandu :) A já zjišťuju, že ve skutečnosti vůbec nejsem tak zkažená, jak si myslím :D Ovšem tu písničku z hlavy asi zase nějakou dobu nevyženu.

Bakalářka mi dala zabrat. Původně jsem doufala, že ji v úterý odpoledne vytisknu. Pak jsem doufala, že v úterý večer bude hotová. Pak jsem počítala s tím, že ji dodělám kolem půlnoci, hned po poslední konzultaci. Pak jsem si říkala, že holt pojedu domů nočním autobusem. Pak jsem přemýšlela, jestli náhodou nepojedu už denním. Pak jsem zjistila, že už fakt nemá cenu jezdit na kolej. Vlastně ani jít spát.

Nicméně bakalářku jsem nakonec umlátila – díky ohromné pomoci několika korektorů snad i na slušnou kvalitu – a pak ji místo přednášky (achjo) vezla dát svázat. Přemýšlela jsem, jestli to nenechat po přednášce, ale jednak to začínalo dost hořet časově, jednak bych asi na přednášce stejně usínala, tak jsem poslední přednášku o barvách odpískala. Ale škoda to je, to jo.

Původně jsem počítala (to když plán ještě zahrnoval návrat z knihařství před začátkem přednášky), že někdy do dvou budu doma a půjdu si lehnout. Nakonec jsem se zabrala do nějaké zatím naprosto zbytečné práce pro KSPčko a kolem druhé teprve dorazila. Ale jít spát jsem se přeci jen odhodlala. Když jsem se za denního světla přikrývala, připadala jsem si naprosto nepatřičně, a když jsem se schoulila pod dekou, říkala jsem si, že pokud do čtvrt hodiny neusnu, holt vylezu a budu fungovat… a pak už mě probudila až volající maminka :)

K večeři jsem si koupila nanukáč. Chvíli jsem dokonce váhala, jestli je směs cukru a tuku krátce před spaním dobrý nápad, ale pak jsem došla k tomu, že když na to mám chuť, ano, dnes to je dobrý nápad. A cestou z obchodu jsem spořádala pár koleček kuřecí šunky, když jsem u těch ohromně zdravých nápadů :)

Možná si tu někdy brzy budu filosofovat na téma „A diplomku začnu dělat včas! Byť tedy, bojím se, že toho prostě nejsem schopná…“, ale dneska spíš zamířím do postýlky. Zkouškové, kdy musím dodělávat několik zápočťáků, dělat matfyzí zkoušky a zvládnout FELí státnice, bude drsné i bez toho, abych už teď chodila spát pozdě. A navíc jsem si slibovala něco o dočítání knížky O:)

19.05.2014, 19.37

Chm, už to tu bude chtít buď nějakou obezličku pro jakés takés stránkování, nebo konečně ten opravdový blog. Ale vím, jak jsem na tom aktuálně s povinostmi, takže obezlička je řádově reálnější.

Zas na mě padá nálada, kdy se mi nechce nic dělat, ale dopsat bakalářku prostě a jednoduše musím.

Dneska to byla komedie, jela jsem do Prahy v pět, abych v pohodě stíhala na koleji vyzvednout zapomenuté screenery z testování a přepsat z nich data do semestrálky. Někdy před osmou jsem dorazila, našla desky z testování, ovšem ouha, screenery nikde. No, po nějaké době na telefonu s mým milým se ukázalo, že jsem je skutečně neodnesla já, nýbrž on. Grrr! Ono tedy, já bych se stejně musela na koleji otáčet někdy takhle brzy, nebo by to minimálně bylo vhodné, ale když vezmu, že hlavní motivace byla dostat se k věcem, které tu nikdy nebyly, je to lehce na pěst :)

Vedle nechuti dělat něco užitečného trpím i chutí ládovat se asi tak do nekonečna sladkým. Velmi to svádí, a zásoby tu jsou, ale budu se muset uhlídat, jestli zas nechci skončit někde téměř v depresích. Tomu, jak to celé (asi) funguje, pořád rozumím jen zčásti, ale už mám vypozorováno, že speciálně ládování se věcmi typu klasická čokoláda, nebo ještě hůř čokopomazánka, s odstupem času prostě vede k horší náladě.

Budu si muset pořídit nějakou krabičku či desky speciálně na pohledy, už mám doma čtyři úžasné pozdravy od čtyř náhodných lidí po světě :) Dva pohledy bych navíc měla zítra poslat :)

A přemýšlím, jak zvláštní je, že ještě nemám pořádně rozchozený blog, a už existuje něco, co jsem s ohledem na jiné lidi nezveřejnila. No, čas přesvědčit se, že přeci jen mám začít pracovat :)

17.05.2014, 16.25

Vole. Uhm, pardon. Obvykle nebývám sprostá. Já jen… včera večer jsme prozpívali několik hodin, znělo všechno možné, ale když jsme zpívali Reklamu na ticho, praskla struna a kytarista neměl náhradní, tak jsme dozpívali. A teď koukám na Net…

Tak toliko k tomu, že jsem chtěla začínat poetickým nesplněný den mi do pokory schází. Jsem zpátky ze sousu, nakonec autem. Vůbec se mi nechtělo se opravdu otočit a odejít, ale nakonec jsem samozřejmě musela. Byla jsem tu tak o deset minut dřív, než bych došla z vlaku, který by asi tak jako tak býval odjel beze mě, a o dvě hodiny dřív, než bych došla z pozdějšího; viděla jsem cestičky k Rumburku i za světla a mohla si chvilku užívat nálady, na kterou zase budu vzpomínat, až někde zaslechnu pořád jsem to já, pořád jsme to my, pár přátel na cestách. Ale tu trať si někdy projet musím.

Jsem ráda, že jsem spoustu lidí mohla na rozloučenou obejmout. Jsem ráda, že mám ze sousu dobré pocity. Jsem ráda i za podivnou náladu, která se mě chytla, a hlavně za všechno, co pomáhalo zbavit se jí. Slibuju si udělat nějaké mantřičky a taky mám ohromnou chuť naučit se lépe zpívat. Celé to byla pořádná dávka fascinace a pokory. Těší mě, jak málo jsem vlastně unavená, obzvlášť proti jiným sousům.

Myšlenky jsou divoké a zmatené, utlumené tím, že už jsem přes dvě hodiny doma a stihla jsem válčit s bráškovo počítačem i mobilem. Ale jsem si jistá, že odjet předposlední týden posledního bakalářského semestru, když mi zbývá ještě spousta nesplněných povinností, organizovat soustředění bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat.

Od čtvrtečního rána (tedy spíš středočtvrteční noci) mi tu leží článek, o kterém jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli ho zveřejnit, nebo ne. Ale docházím k tomu, že ho nechám skrytý. Jen z něj možná někdy zkusím vytáhnout atmosféru rána, kdy člověk po plánovaně probdělé noci poslouchá tichoulince hrající písničky a hlavou mu víří nekonečné otázky.

12.05.2014, 22.22

Ještě že jsem dneska byla venku. V pátek jsem od poledne seděla na matfyzu, pročítala a korigovala spousty textů, přepisovala jedno řešení, kdy mi vhodná slova ani neutíkala, ale pro jistotu se vůbec nechtěla ukázat, … Ale pominu-li stres z toho, že jsme na objekt chtěli dorazit kolem šesté, a v osm jsme odjížděli z Prahy, vlastně jsem si i tuhle kupu práce užívala. Podobně jsem si užívala cestu, byť některé věci bych si klidně odpustila (nééé, vůůůbec nemluvím o tom, jak nám už za tmy zničehonic praskla guma a my měnili kolo – na druhou stranu jsem ráda za vzpomínku na auto, které zastavilo a lidi se ptali, jestli si poradíme).

V sobotu dopoledne jsme vyrazili na průzkum terénu a později jsme šli s účasníky, večer jsem s nimi navíc řádila na seznamovačkách, ovšem je pravda, že ještě později večer jsem se snažila sedět nad prací. V každém případě sobota byla z hlediska mého výskytu venku fajn. Zato v neděli jsem pořádně nevylezla. Celé dopoledne jsem přednášela, o poledním klidu i během kusu odpoledního programu jsem se snažila dělat na semestrálce do TURka (pořád z ní víc není, než je, achjo), večer korigovala texty ke hře a později večer zas pracovala na TURu.

Dneska ráno jsem odvážela Tomana (taky vám přijde jako dobrý nápad, když jsem měla poprvé řídit bez nějakých rad a porad, jet cizím autem po cestách, které neznám? :) ), po snídani jsem zase přednášela, byť jen část dopoledne. Po přednášce jsem se vrhla na bakalářku, nechala tuhle práci přerušit obědem a zase se k ní vrátila. Ovšem po svačině jsem se vyrazila podívat ven, a tam mi došlo, že o alespoň krátké, zato časté, vyrážení ven prostě nechci přijít :)

Běhala jsem zas jednou bosky (a asi bych si měla umým alespoň nohy, než půjdu spát), a přestože vnímám různé kamínky a podobné veselosti asi víc, než je budu vnímat na konci léta, bylo to skvělé. Co na tom, že mě včera bolelo (asi) bříško malíčku tak, že jsem skoro nemohla chodit :) Ale ono opravdu, jak jsem pobíhala venku, vůbec mi to nedošlo, nebolelo to, nic. (Jen by mě zajímalo, co s ním vlastně je a jestli za to můžu já.) Taky jsme házeli s talířema, a zjistila jsem, že mi to už zase vůbec nejde :) Tak jenom doufám, že kdybych měla zas někdy možnost zahrát si ringo, šlo by mi lépe.

Bez ohledu na to, jak blbě to může někomu znít, fascinuje mě má fascinace. Během soustředění mě dlouhodobě fascinuje asi každý, koho potkám, a spoluorgové zejména. Přestože sous teoreticky hrozí spoustou krizových situací, tady bych ty lidi chtěla poznávat dál a víc a lépe. Pobaveně sleduji, jak si hrajeme, jak se umíme škádlit a provokovat, večer nemůžu odtrhnout pohled od obličejů, z kterých zmizely jinak vždypřítomné brýle, zjišťuju, čeho si kdo všímá a co kdo poslouchá, prostě milion věcí. A ani mě nemrzí, že tohle je nejspíš možné jen proto, že to právě za pár dní zmizí. Že jednoduše není možné být na sousu neustále, i kdyby „na sousu“ mělo být v rámci běžného školního života. Ale návrat do reality bude asi drsný.

Svým způsobem, ještě že mě pak čeká tuna práce. Ostatně, už možná i půl hodiny bych se měla věnovat něčemu užitečnému, ale někdy je potřeba věnovat se věcem, které nejsou užitečné viditelně. Na bakalářce už toho moc neudělám, zato až za chvilku skončí Šarády, vrhnu se mezi účastníky a zkusím ulovit obětní beránky na testování do TURu.

Jinak jsem ale zvědavá, jak se to celé ještě vyvine. Kdo by teď dorazil, asi by měl pocit, že musí celé soustředění zachraňovat, aby se nezhroutilo úplně, ale mně přijde, že to vlastně zvládáme dobře. Ne dokonale, to jistě ne, ale dobře si myslím, že ano.

Nu, ale teď zpět do digitálními technologiemi o epsilon méně dotčeného života (neb datlit příspěvek na pseudoblog, nebo si užívat soustředění pro začínající programátory je jen epsilonový rozdíl v mnoha ohledech – ale třeba v sociálním vyžití je to rozdíl mnohem větší).

08.05.2014, 18.23

Dnes mi slova utíkají, ať už píšu cokoli. Zajímalo by mě, zda dobře, že nepíšu text bakalářky, nebo zda je to právě proto, že myšlenkami jsem stejně u něj. A stejně si neodpustím další lekci toho, jak si odradit čtenáře :)

J'ai oublié presque tout de français et ça me mis triste. J'ai savu que les mots n'onts pas étés tchéque mais ils n'onts pas été intéressants pour moi. Le bus a été en retard peut-être, nous avons l'attendu, tous. Quand vous avez dit »Fait attention« à se garçon (est-ce-qu'il est votre fils?), j'ai appris que les mots onts été français et (et ça m'a mit surprise) j'ai commencé à les comprendre. J'ai regardé les enfants, le garçon et la petite fille, qui onts joué à l'arrêt. Ils n'onts pas parlé le même langue, je pense, mais ils onts été joyeux. Vous avez les regardé de temps en temps et le monsieur qui a été là avec la petite fille à rit. Ça a été très amusant aussi pour moi, d'y été et les regardé. Quand le bus est arrivé et nous sommes montés, vous avez bavardé un peu avec cette fille. Moi, j'ai été même plus triste parce que j'ai voulu dire quelque chose ou rire à vous tous mais j'ai été trop loin. À la même temps, par contre, j'ai été plus joyeuse et plus courieuse. Et vous? Qui etês-vous? Vous avez compris tchéque, je l'ai pouvu voir, et vous pouvez dire qulques phrases en tchéque. Mais votre prononciation n'a pas été tchéque. Plus, votre français n'a pas été français de quelqu'un qui appris ce langue à l'école. Et vous avez bavardé avec ce garçon en français, après tout. J'ai même pensé de descendre à la même arrêt pour être prés de vous pour plus des instants. Mais il y avait beaucoup de choses à faire et je suis reste au bus. Maintenant, je peux seulement me souvenir de ce voyage.

Zapomněla jsem francouzštinu a získala ostych. Ani nevím, co z toho mě štve víc.

08.05.2014, 09.51

Včerejšek byl zvláštní, takový podivně negativní. A bojím se o rajčátko. Ale doufám, že dnešek bude zas posun k lepšímu, ve všem možném.

Nějak nemám náladu být uháněna, a nevím, co s tím přesně udělat. Jak já nemám ráda ten pocit, že mě někdo do něčeho tlačí. No nic, to se vymyslí a zvládne.

Soustředění se blíží, a s ním i řešení cesty a vůbec všeho…

Mám zvláštní potřebu protáhnout své spoluorgy svým městem. Vůbec netuším proč. Ale chtěla bych jim ukázat ulici, kde bydlím, školu, kam jsem chodila, místo v parku, kde jsme kreslili křídami (ovšem tu příšeru, která vyrostla vedle, bych vynechala s chutí), zastávku, kde vystupuju cestou z Prahy, hřišťátko, kde jsme vymysleli spoustu špatností (všímáte si? Ne hrad, vězeňskou uličku, zbytky hradeb nebo jiné objektivně zajímavé věci, jen kus svého života).

A do toho všeho se mi motá milion dalších věcí, třeba že bych se zase někdy mohla vidět s rodinkou (zvlášť když naši nebudou doma, až se budu vracet, že). Navíc přece nebudu ignorovat, že mám část rodiny zrovna v pátek v Praze. Jenže v pátek je i to cviko, na kterém bych měla být. Momentální konstelace hvězd mi tak dávají něco jako tři možnosti, jak jet, které všechny mají své kouzlo a svůj důvod, proč jsou neskutečně hloupé. Dobře, ty možnosti jsou asi čtyři, ale nemyslím, že by ta čtvrtá byla o tolik lepší.

  1. Co nejdřv po cviku se sejdu s rodinkou, nechám se odvézt do Lípy a pak budu pokračovat dál vlakem. S tímhle jsem až do včerejška počítala. Karrynka by byla spokojená, že zas jednou jela vlakem, a hlavně že si konečně projela trasu až do Rumburka. Drobný problém je, že buď budu na vlak uhánět hned z auta (a stihnu ho možná), nebo pojedu o vlak později (tím, kterým jsem mnohokrát přijížděla právě domů a dál nepokračovala), ovšem v tom případě moc nebudu stíhat příjezd na objekt, a zejména dorazím až jako poslední. Když mám na starosti komunikaci s objektem, je to hloupé. Ono tedy, kdyby měl kdokoli jiný přijet takhle natěsno, prohlásím, ať se tím nestresuje a klidně dorazí takhle, dokonce i kdyby to byl právě člověk řešící objekt. Ale stejně mám tak nějak pocit, že bych měla dorazit mezi prvními.
  2. Skutečně se sejít s rodinkou a odjet s nimi do Lípy, ale tam se potom nechat vyzvednout od ostatních. Nicméně to, že pojedu úplně stejnými cestami něco jako dvě hodiny před ostatními, je taky takové lehce hloupé. Komplikace s vyzvedáváním bych asi ani tolik neřešila, není to k nám taková zajížďka (a mohla bych ukázat aspoň tu ulici, kde bydlím ^^), navíc můžu někam přijít naproti. Viděla bych se ale s rodinkou, dokonce bych se zvládla pozdravit s bráškou.
  3. Nenápadně se ztratím z dopoledního vyučování, sejdu se s rodinkou už dopoledne a někdy po poledni se vrátím na matfyz, abych stíhala cviko. Neviděla bych brášku, ale toho asi můžu vidět příští víkend, a mohla bych pak pomáhat s nakládáním materiálu. Cestou bych se mohla zapojit do řešení čehokoli, co by bylo potřeba řešit, a své městečko bych mohla aspoň okomentovat. S našima bych se viděla, a měli bychom na sebe možná i víc času než při jakékoli jiné variantě. Dohromady to vychází poměrně hezky, ovšem je tu to ne až tak nepatrné mínus v podobě vynechání výuky. Paradoxně mě tedy méně trápí myšlenka, že nepůjdu na předmět, který mě baví, než kdybych měla vynechat něco, k čemu takový vztah nemám; navíc v pátek po státním svátku se s tím, že nepřijdou všichni, trochu počítá (jen prý máme kdyžtak poslat mail). Ale stejně.
  4. No, a nebo se po cviku sejdu s rodinkou, někam s nimi vyrazím a pak se vrátím matfyz a vyrazím s ostatními vstříc objektu. Vůbec se mi ovšem nelíbí myšlenka, že uteču jen a pouze z toho nakládání materiálu (ono tedy zase, jít o někoho jiného, řeknu, ať se tím netrápí, že to zvládneme, ale u mě se mi to nelíbí). Navíc to znamená, že by tu naši tak pět hodin čekali jen na to, aby se mnou pak mohli někde hodinu dvě být.

Tak já nevím. Začínám se klonit k variantě tři, ale mám pocit, že nevybírám dobrou možnost, jen tu nejméně problematickou. No, mám ještě pár hodin na rozmyšlení. A teď bych se měla hlavně věnovat práci.

06.05.2014, 21.24

Už nějakou dobu není zrovna hodina na vysedávání ve škole, ale to jsou ty blížící se termíny. Jen nevím, co bych bez toho matfyzu dělala :) Nicméně až mi můj milý odpoví, sbalím se a zmizím směr domov. Obludu si tu dnes nechám, však je pozdě, měla bych jít rozumně spát a zítra sem beztak zase brzy ráno přijdu.

Bylo by fajn častěji vstávat tak jako dnes. Probudila jsem se a chvíli přemýšlela, jestli jsem nepřeslechla budík nebo tak něco, neb jsem se cítila krásně odpočatě, venku se smálo sluníčko, jednoduše vše nasvědčovalo tomu, že všechno kolem mě dávno vstalo. Lehce vyděšená jsem se tedy natáhla po nějaké časomíře, a můj napřed jdoucí mobil ukázal tři minuty do budíku :)

Stavovala jsem se dnes pro oficiální zadání bakalářky, a paní referentka si mě pamatovala jménem. To tak příjemně pošimrá ego :)

Navíc jsem s bakalářkou trochu pokročila. Zdaleka ne tolik, jak jsem si malovala, ale trošku přeci jen ano. Popravdě doufám, že zítra bude beta verze hotová a bude čas vrhnout se střídavě na testování a sepisování textu. Ten termín se totiž blíží velice ošklivým způsobem.

Ale to se všechno zvládne. A teď vstříc nočnímu městu, juhů!

06.05.2014, 07.54

Úsmev do zrkadla a môžem ísť kam chcem… lenivá rána mají své kouzlo :) A to, že jsem už stihla vyprat a pověsit prádlo, nijak nezneplatňuje onen náznak, že ráno bylo lenivé :) Teď už zbývá jen vyčistit zoubky a vyrazit vstříc spoustě povinností dnešního dne. Čeká mě střídavě byrokracie a práce na bakalářce, ale stejně se vlastně těším. Jen doufám, že dneska ta bakalářka půjde lépe než včera :)

05.05.2014, 22.35

… T_T

Chcete se mi smát? Otočila jsem se na postýlce, že ju tedy připravím na spaní, a zarazil mě nějaký řekněme výčnělek pod tlapkou. Samozřejmě že jsem z pod prostěradla vytáhla pohřešovaný povlak na polštář :) Nejhorší je, že jsem přesně na tom místě předtím pohledem i pohmatem několikrát hledala :) No prostě, spááát! :)

05.05.2014, 22.15

Relativita věcí mě občas baví. Když můj milý vyprávěl, že se chystá velká rodinná oslava, netušila jsem, jak bychom se všichni měli vejít. Když jsem se dozvěděla, že se včetně domácích počítalo s tuším 11 lidmi, nechápala jsem, jak tomu někdo může říkat velká rodinná oslava. Však na pouť, která bývala typickým důvodem k setkání větší rodiny u nás, dávno nejezdí tolik lidí, a stejně se nás sjelo… 16, pokud na nikoho nezapomínám. (Nechme bokem, že si vůbec nestěžuji, že tolik nás bylo až na to nedělní odpoledne.)

Pracovní prostředí matfyzu si asi pochvaluju často, ale ono pochval není nikdy dost (no dobře, ne že bych s tímhle názorem souhlasila, nicméně myslím, že bych přeci jen musela vychvalovat mnohem víc, abych to přeháněla). Je to tam úžasné, třeba kvůli lidem, kteří chodí a usmívají se, nebo třeba kvůli tomu, že tam někteří jsou pro každou špatnost a pak mi kupříkladu pomůžou šaškovat se stativem :)

Mé počítačové projekty typicky bydlí někde ve složce „Pracovní kout“. Možná by stálo za to do jejího názvu propašovat typičtější českou diakritiku, ale přesto je to dobrý důvod mít protestované chování s mezerou na cestě. Je totiž pravda, že v tomhle Linux za Windowsy pokulhává. Zatímco na Windowsech by si asi nikdo nedovolil tuhle možnost ignorovat, na linuxích systémech se to občas děje. Ostatně, nebudu si hrát na svatou, i já dneska honem záplatovala pár míst bakalářky, aby si to s těmi mezerami povídalo. Každopádně se mi dnes povedlo napsat kus kódu, který prostě nechtěl běžet, a ne a ne. Po troše hledání a experimentování jsem mimo svůj kód otestovala vrstvu pod ním, kterou páchají jiní lidé. A ona si sprostě nefunguje právě na cestách s mezerou! Grrr!!!

Navíc tedy, poté, co jsem dorazila domů drobounce rozladěná z této záhady, jsem se jala povlékat postel (přece ju nebudu povlékat hned ráno, jakmile si donesu vyměněné povlečení) – a zjistila, že povlak na polštář si podle všeho vzal dovolenou… Mám pocit, že je čas jít spát, třeba bude zítra méně záhadno.

Jen ještě trochu opožděně Happy Bonza Bottler Day! :)

03.05.2014, 09.14

S novým, byť lehce pošmourným, ránem se červenám a stydím za to, že sem se vešlo hlavně zklamání z nemizejících upečených věcí. Ani nevím, nakolik jsem včera ocenila kluky, že mi opravdu říkali Karry. Nevidím jim do hlavy, ale vím, že pro mě bylo vždycky trochu zvláštní začít někomu třeba po roce po dvou říkat jinak. Měla jsem radost, že mi moderování docela šlo, rozhodně na to, že jsem s tím do té doby neměla zkušenosti. Aspoň mi to přišlo, a ostatní též chválili, tak snad to opravdu bylo dobré :) A co teprve historky za oponou (a někdy i před ní) :) No, já jen, že včera to vlastně byl velice fajn den. A teď bych měla přestat zdržovat a vyrazit vstříc místu, na které Bůh pamatoval, narozdíl od mobilních operátorů :)

02.05.2014, 16.47

Cestou domů jsem marně stírala slzičky zklamání. Když jsem se kvůli pečení málem pohádala s rodinou a i kvůli němu šla spát tak, že mi ráno bylo z únavy fyzicky špatně, asi jsem doufala v něco víc, než že můj výtvor vůbec ochutná jeden jediný člověk. Zatím mám pořád chuť s pečením úplně seknout, protože jakkoli spoustu věcí dělám hlavně kvůli sobě, pečení mě sice baví, ale peču hlavně pro ostatní. Trochu tedy očekávám, že mě to ještě přejde, ale zároveň mi není jasné, jak bych se přesně měla při příchodu na squahsh zvládnout usmívat.

No nic, život jde rozhodně dál a já bych se na ten déšť venku měla trochu usmívat. Nebo si zazpívat, páč dokud se zpívá, ještě se neumřelo :)

02.05.2014, 08.23

Ráno bylo, jak se dalo čekat, náročné. Trošku hloupé je, že v autobuse jsem pořádně neusla, ale relaxování se zavřenýma očkama snad trochu pomohlo. A protekční zázemí matfyzu má své kouzlo :) Ručník sebou sice nemám, ale po sprchování můžu přeci schnout v oblečení, a zuby se též příjemněji čistí v malé skorokoupelně. Navíc mám umytou formu, když se na to naši večer netvářili (pfff, když se v jedenáct večer nesmí v paneláku mýt v ruce nádobí, přijde mi něco špatně). Ale teď už bych měla pádit na Karlák, nebo mě kluci právem zakousnou.

02.05.2014, 02.00

Další den do sbírky těch, kdy se ke svému tělu rozhodně nechovám tak hezky, jak bych mohla a měla. Vymlouvala bych se na blížící se termín bakalářky (brrr!), ale na to jsem asi příliš upřímná :)

Doufám, že jsem dnes pomohla, ač jistě ne takovou měrou, v jakou bylo doufáno. Jenže takovou jsem opravdu nemohla, technicky to nešlo.

Našla jsem blogerku, kterou chci asi číst pravidelně! Uvidím, jak dlouho mi ten pocit vydrží či nevydrží, ale zatím mě její blog nadchl.

Můj článek o tom, zda dovolit blogu být, mimochodem už teď příííšerně dlouhý, asi začíná být připravený spatřit světlo světa. Nebo tedy aspoň být spatřen jinýma očima než mýma. Nicméně blog, na který ho pověsit, zatím není :)

Mrzí mě, že se pečení zdaleka nepovedlo tak, jak jsem doufala. A silikonovou formu na bábovku asi definitivně vzdávám a dojdu si pořídit nějakou klasickou. Ale stejně si asi zítra troufnu nabízet a budu doufat v nějakou tu pochvalu :)

V každém případě teď je čas jít spát. Hloupé je, že nevstávám za tři a půl hodiny (což by s probíháním koupelnou a tím, že neusínám na počkání, mohlo krásně vyjít na dva spánkové cykly), jak jsem si původně myslela, ale za dvě a půl :) No, doufám, že to se nějak zvládne.

01.05.2014, 18.11

Áchjo. Poslední dobou je něco špatně, tak často mívám chuť zmizet, nebýt tu, tvářit se, že s tímhle vším nemám nic společného. Přitom jsem tu bývala tak šťastná, svým způsobem hrdá na to všechno tady. Potřebovala bych, aby někdo zhodnotil, jestli jsem se tolik změnila já, nebo jestli se to tolik změnilo tady. Tak trochu bych potřebovala, aby mi někdo řekl, co je správné.

Zatím mám totiž pocit, že správné to tu bylo a být přestalo. A z toho je mi smutno asi nejvíc. Tak nějak do breku. Jak mám pak věřit, že jinde se to nepokazí?

No nic. Venku je nemájově, ale stejně byl výlet do města fajn a lov pohledů vcelku úspěšný. Už jsem asi zažila mnohem naplněnější dny (nejen nechval, obecně nehodnoť den před večerem), ale to nevadí. Někdy je fajn jen tak si odpočinout.

29.04.2014, 20.19

Jen pro zajímavost, co mě stihlo napadnout za zapomenuté věci čistě během chystání večeře:

A pak ještě pár věcí, které jsem stihla zapomenout znovu :)

29.04.2014, 19.08

Je zvláštní, že ve chvíli, kdy otevřu soubor, abych připsala nový záznam (no jo, to jsou ta provizoria), zapomenu možná i půlku věcí, které jsem chtěla zmínit, a netuším, jak vlastně začít psát.

Z testu z UFI mám hodně špatný pocit. Jakože opravdu špatný. Ale tak uvidí se, jak jsem říkala, je to volitelný předmět a vůbec nejhorší, co se může stát, že nebudu mít ekonomický minor. Ne že by mi to nebylo líto, ale třeba neudělat bakalářku by bylo o několik řádů horší. A vůbec, zatím to není opravené. Ne snad, že bych se chtěla nabádat k doufání, když ve výsledek příliš nevěřím, ale plakat nad tím zatím fakt nemá cenu.

Cestou z Kulaťáku na Karlák mi v hlavně vířily různé podivné myšlenky, těžko říct proč. Snad za to mohla absence smajlíků v SMSkách, které mi na začátku cesty chodily, snad rozčarování z toho UFI, snad se projevil nedostatek spánku, možná ještě něco úplně jiného. Ostatně, i počasí bylo takové podivné, příliš teplo na svetr, příliš chladno na tričko, s příliš mnoha dešťovými kapkami na slunečno a příliš velkým množstvím sluníčka na oblačno, … Ale vůně šeříků mámila jako vždy. Ostatně, to jsem se chtěla snad už před deseti dny ptát, jestli jste si všimli, že kvetou šeříky (a doufat, že se nedozvím, že už dlouho).

A když jsem u cesty, O(N)dru zahryznu! :) Ale na smažákové party se možná pokusím ukázat, mám ráda tyhle akce, o kterých se člověk dozví krátce předem v době, kdy si je časově naprosto nemůže dovolit :)

V menze na Karláku jsem z nějakého náhlého popudu mysli došla k pocitu, že oběd musím mít zdravý. Když si tak zpětně přehrávám ten den (tedy, tu část, která už uplynula), někdy s koncem oběda se mi dramaticky zlepšila nálada. Ale obávám se, že to spíš byla zajímavá náhoda :) A trochu mě mrzí, že jsem nezvládla s Mori prohodit víc slov, když už jsme naprostou náhodou skončily u stejného stolu.

Z přednášky se mi ani nechtělo odejít, ale účast na čtvrteční FELí přednášce mě žel neomlouvá z úterního matfyzího cvika. A ono cviko bylo nakonec vlastně fajn, což bylo samozřejmě fajn :)

Někteří lidé kolem mě mě nepřestávají fascinovat (uh, tohle lépe zní než vypadá), podobně jako mě, je-li to nějak možné, nepřestává fascinovat můj vztah k nim. Třeba jako klučina, který… jak to celé vlastně popsat? Mnohdy si cením jeho postřehů, mnohdy mu jsem za něco velmi vděčná, mnohdy bych ho za jeho chování zahryzla na fleku, a do toho fakt, že s ním prostě neumím mluvit. Jako opravdu, nepísemně, neschovaná za monitorem, klasicky. Ne snad že bych se začala červenat a nemohla nic říct, jen ty rozhovory jsou takové nijaké, podivné. Zrovna on je jeden z lidí, u kterých naprosto netuším, jestli bych ho chtěla poznat víc.

Mám spoustu hořících úkolů, a proto jsem dnešek vyhodnotila jako skvělý den pro prozkoumání nabídky pohledů pražské ZOO :) IDOS mi našel lehce bláznivé spojení zahrnující přívoz, o čemž jsem chvilinku velmi vážně uvažovala, ale tramvaj, kterou by pro to bylo vhodné chytit, jsem nestihla, tak jsem nakonec jela nudně tramvají na Holešovice a autobusem.

Úžasně mě nabila příjemnou energií jedna drobnost. Už jsme odjížděli ze zastávky, když řidič ještě zastavil, otevřel dveře a dovnitř vběhla nějaká paní. Ta navíc velice spontánně vyhrkla něco jako „Jé, vy jste hodnej, děkuju“. Občas takhle lidem závidím tu schopnost dát radost najevo. Já se často zmůžu sotva na to „Děkuju“, přestože si takových věcí velmi vážím.

Když už mi nevyšla cesta přívozem, koukala jsem po různých detailech z okýnka. Třeba jsem si takhle všimla, že na Holešovicích je takový ten klasický autobazar, s pár auty a podivnými střapatými věcmi u mě skoro asociujícími cirkusové šapitó O:) Takové jsme často prolézali, když mi bylo… no, dost možná jednociferně. Na Tyrolce vystoupila kupa matfyzáků (tedy, předpokládám, že matfyzáků, ač trojské koleje nejsou výhradně jejich), kteří si zjevně nechali ujít možnost vydat se v krásný den pěšky (no jo porád, já vím, trochu tolerance a nekritizovat hned ostatní, že věci dělají jinak; zvlášť když jsem v tom autobuse seděla taky, že). A u zastávky Čechova škola se podle všeho nachází jakýsi kemp, to bych si měla zapamatovat. Vím, že když jezdíme naše prázdninové expedice, často se na kempy ptáme „domorodců“. Občas nevědí, ale mám-li si sáhnout na srdíčko, nemám nejmenší ponětí, kde jsou v Praze kempy. Už dlouho si slibuju, že to musím někdy zjistit, leč zdá se, že někdo už nevydržel a vyslal horu k Mohamedovi :)

V ZOO mě nejprve mírně zaskočili tím, že pohledy se prodávají pouze v areálu, a hned vzápětí překvapili propustkou do areálu, ať se tedy dojdu podívat na nejbližší suvenýry. Vzdělávací centrum jsem obešla ze všech čtyř stran (u cedule „Tudy ne“ jsem měla nějaké poznámky typu „To je hezké, že tudy ne, ale kudy ano?“), ovšem vchod a následně i pohledy jsem našla :) Dokonce jsem jich spoustu pořídila, takže budu-li v dohledné době posílat pohled někomu, kdo má rád zvířata, mám z čeho vybírat. Nicméně snažila jsem se příliš nezdržovat a pokud možno rychle se vrátit, když už jsem tam byla poněkud protekčně (ač nevím, jestli jsem je tou rychlostí nakonec nepřekvapila :) ).

Po zastávce v ZOO jsem se ještě stavovala v Alze, vyzvednout si sluchátka. Většina mých známých by s nimi asi nechtěla mít nic společného, není to žádný zázrak, ale já s nimi mám výbornou zkušenost. Téměř neizolují okolní zvuky (to je výhoda, aspoň když chci vědět, co se kolem mě děje, nebo třeba slyšet, když mě někdo osloví :) ), hrají čistě (ne že by to s tím, co si hrát nechávám, bylo těžké) a hlavně – můžu je mít na hlavě hodiny, aniž by mě začala bolet hlava nebo uši. Nebo zuby, to už se mi u sluchátek taky dělo :) Ale tyhle jsem o prázdninách mívala na hlavě třeba deset dvanáct hodin, a žádný problém.

Ono tedy, občas, když přijde Barča domů, první, co dělám, je, že vypínám přehrávání písniček, a naopak občas když přijdu domů já, těsně po mém příchodu umlká hudba v pozadí. Někdy si nejsem jistá, jestli bychom spíš s Barčou neměly definovat průnik našeho hudebního vkusu a nechávat tu něco hrát oficiálně :) Ale takhle to asi taky může fungovat, a asi to ani není špatně.

Mimochodem, cestou z Alzy jsem velmi ocenila zastávku Prašný most, na kterou jsem těsně po jejím (znovu)zavedení děsně nadávala jako na úplně zbytečnou O:) Zvykla jsem si na ni a jsem za ni velmi ráda. Jednak je tu snazší přestup z tramvaje na autobus, jednak tu staví všechno. Teď to není úplně aktuální, ale třeba v době, kdy byla 25ka odkloněná přes Brusnici, takže na Prašném mostě by ještě stavěla, zatímco na Vozovně už ne, bych to bývala ocenila. Při čekání mě překvapila 22ka, zřejmě zatahovala do nějaké zvláštní vozovny, ale stejně je zajímavé vidět ji už takhle brzy mimo trasu. A následně přijela 25ka na Bílou Horu :) Ovšem to je podle všeho součástí nějaké výluky, část spojů je protažená.

A už vím, co jsem třeba zapomněla! Že jsem včera zas očima hledala tlačítko nouze – a autobusy, co jezdí jako 125, u mě prošly mnohem lépe; tlačítko jsem našla v zásadě na první podívání. Ovšem kdo ví, co jiného jsem zapomněla během psaní a ještě si na to vzpomenu.

Už tak se to ale zvrhlo v pořádně dlouhý záznam, takový deníčkový. Ovšem nedoporučuju považovat to za náhled na typický Karrynčin den. Vlastně si nejsem jistá, jestli něco jako můj typický den vůbec existuje :) Každopádně už jsem psala hodně. Dokonce i náhodné přehrávání mi začalo hrát něco divočejšího, do teď hodinu hrálo různé slaďárny (já za to nemůžu, to to přehrávání! A náhodou jsem za ně ráda, na pozadí se takové věci skvěle hodí).

Eh, dopsala jsem větu o přehrávání něco divočejšího, dozněly tóny Tak jedem' dál (prosím, neberte to tak, že tohle je pro mě divoké, jen divočejší než to, co hrálo předtím) a rozeznělo se Hey Jude :) No, občas tvrdím, že mé náhodné přehrávání má dobrý smysl pro humor. Co myslíte? :)

Ale tímto opravdu končím, jdu si opatřit večeři a ještě zkusit udělat něco užitečného, ať má hezký den i příjemný dozvuk v podobě dobrého pocitu :)

29.04.2014, 01.05

Je úžasné mít kamarády, kteří vás přijedou obejmout, třebaže už je mnohem víc noc než den. A taky chlapce, který vám odpustí vaření oběda, když se prostě nezvládá (ju, já vím, že bych mu mohla jednoduše oznámit, že to nedávám a že má smůlu, ale pšt). Někdy stačí krátké chvíle, malá gesta.

Jen si občas nejsem jistá, jestli bych sama neměla pro lidi dělat víc. Ale tak občas mi někteří za něco děkují, tak snad si ta gesta ostatních opravdu zasloužím.

Bojím se zítřejšího testu z účetnictví. Chtěla jsem se na něj dnes pořádně naučit, ale sotva jsem umlátila úkol (a kdo ví, jestli je dobře). Na druhou stranu, snad to dumání nad úkolem nebylo tak málo a zítra opravdu něco napíšu. A úplně přinejhorším, ještě pořád je to volitelný předmět. Zas jednou za to jsem opravdu ráda.

A nestihla jsem drabble, což mě mrzí. Ale jinak se mám chuť dělit o spoustu maličkostí. Nevzpomněla jsem si dnes, abych se Martina zeptala, jestli je možné, že se k němu jezdí kolem roztylského OBI. Nikdy mě to nenapadlo, ale dneska to tak prostě vypadalo. Ale překvapilo a pobavilo mě, že autobusy umí mít místo cílové stanice nápis „Přestávka“ a místo čísla linky ikonku kafete. A taky jsem se zatím asi nikdy nepodivovala nad tím, že jsem viděla autobus, co měl místo stanice psáno „Operativní záloha“. Rajče už si bydlí na mém stole, ovšem aktuálně má strašlivě povadlé listy – moc doufám, že je to jen tou nocí.

Plán byl po účetnictví dojít nakoupit, asi si u toho opatřit nějakou menší večeři a pak tedy vyrazit domů vařit. Jelikož jsem z matfyzu odcházela v době, kdy bylo Tesco zavřené (ano, to Tesco, které má do půlnoci), plán vzal za své a já zejména zůstala bez večeře. Ale teď už to zachraňovat nebudu, nepomohla bych si.

Spíš, přestože mi to zatracený účetnictví pěkně podrylo sebevědomí a spokojenost, se pokusím dodržet alespoň pár slibů a zásad, když už ne ty týkající se brzkého chození spát. S úkolníčkem z dnešního dne posčítám účty a stanovím limity pro zítřek, doplním nový úkolníček, proběhnu sprchou, to musím, a pak konečně zapluju do postýlky a zkusím si užít aspoň pár hodin spánku. Ovšem přiznávám se, že na sedmou si budík posunu ráda.

28.04.2014, 10.30

Ha, a já si úplně zapomněla říct o pomoc! Pátrám po nějakém pěkném českém ekvivalentu anglického „checklist“, a nic mě nenapadá. Poradí někdo?

28.04.2014, 10.05

Ten čas nějak hrozně letí. Nejen že to vůbec není tak dávno, co jsem měla spoustu času na různé zápočťáky (které teď hoří a vůbec netuším, kdy je udělám), není to tak dávno, kdy jsem měla spoustu času na řešení bakalářky, dokonce to vlastně vůbec není tak dávno, co jsem se nesměle zabydlovala na Strahově, zvykala si na status vysokoškoláka a všechno takové. Pfff, kde ty časy jsou?

Ne že by se snad od mého nástupu na vysokou nic zajímavého nestalo, to rozhodně ne. Taky v žádném případě nemám pocit, že jsem utopená ve studiu a úkolech, můj život se skládá z dramaticky víc zážitků než úkoly a spánek. Jen za posledních sedm dní bych těch zážitků dala dohromady víc, než by se vešlo do článku slušné délky. Celostátko ČLO, společná cesta do školy, nestihnutý autobus na kolej jako cena za pár minut vykecávání navíc, plánování perlího předmětu, úvod rychlopřednášky o Unixu, fajnový squash, vysoké kopřivy, …

Dlužno ovšem přiznat, že s tím spánkem to občas není slavné. Z víkendu jsem prospala snad polovinu a stejně jsem dneska ráno v zrcadle nevypadala úplně odpočatě. Inu, spousta lidí si plánuje, jak budou jednou šťastní a spokojení, já si plánuji, jak jednou začnu věci zvládat a pořádně spát :)

Dneska si snad dovezu rajče, spolubydlící bude mít radost :) A možná přidám i nějakou tu řeřichu a třeba i pórek, ale o tom si ještě musím pozjišťovat něco víc. Každopádně náročnější než to rajče určitě nebude.

Jen mám pocit, že s tím, kolik je toho uděláno, by zatím mělo být tak o dvě hodiny méně, než skutečně je. Čas vyměnit líné ráno za akční dopoledne :)

23.04.2014, 13.34

Tradičně se mi ve chvíli, kdy by mělo dojít na opravdovou práci, nechce nic dělat :) Dnešní téma DMD zcela záměrně vynechávám, plánuji místo psaní pročíst pár příspěvků. Měla bych opravit vzorové řešení seriálu a hlavně naskenovat opravená účastnická řešení, chci si na to vyškemrat účet na Příšerce. Taky by se skoro hodilo udělat úkol na PDT. A bakalářka čeká na další řádky. Zato za TUR už mě možná kluci chtějí zahryznout O:)

Mám radost, že jsme včera celostátko lingvistiky celkem zvládli. Dokonce jsem dostala oběd! :) Popravdě řečeno, byla to příjemná kompenzace za různé starosti, které jsem s tím (byť zejména už v pátek) měla.

Možná se mi přeci jen povedlo vymyslet rozumná pravidla, která budou fungovat i teď. Uvidí se. Ale bylo by to fajn. A na oslavu jsem si rovnou v NeoLuxoru koupila jednu pěknou cedulku. Jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než se dokopu někam si ji opravdu vyvěsit :)

No dobře, asi bych se měla vrhnout do té práce. Tak já jdu na to.

20.04.2014, 22.50

Pro potřeby rozhovorů a podobných věcí se plánuji tvářit, že předchozí záznam neexistuje. Ale jinak…

Upekli jsme chleba. Klasická šumava to není, ani být neměla, ale je to dobré. Upekli jsme i mazanec. Chutná dobře, jen to příště bude chtít nějakou magii, aby nepopraskal. Čarovali jsme sýrovou omáčku, a dopadlo to velmi chutně :)

Všímám si, že stále víc a víc tíhnu k různým tradicím. Jsem zvědavá, jak daleko to zvládne zajít :)

Pro samé vaření jsem neudělala žádnou pořádnou práci, jen pročetla pár (a podstatně méně, než jsem doufala) příspěvků z DMD. Ale vem to čert, to se spraví časem.

Ovšem zítra ráno musím ještě nabarvit aspoň pár vajíček, když už mi je vyhrožováno pomlázkou. Tak snad honem do postele, ať stihnu vstát :)

20.04.2014, 13.22

Záznam, co nedoporučuju číst, nechcete-li si o mně pokazit iluze…

Mám hodně slabou chvíli. Ale zjistila jsem, že z touhy skočit z okna už jsem asi vyrostla. Jen jsem si až dnes všimla, že je ten barák vlastně nakřivo.

Když jsem ve čtvrtek odcházela ze školy, potkala jsem Toma a nakonec jsme vydrželi řešit věci až do chvíle po začátku hodiny. S mou závislostí to není tak zlé, jako to bylo, už asi ani nikdy nebude. Ale o to těžší je vybičovat se k tomu, něco s tím dělat.

Chtěla jsem vidět, jak se dělá chleba. No nic. Naučím se to jindy. Možná. Nebo ne. Kdo ví.

Potřebuju si vymyslet pravidla, která budu respektovat. Proč jsem to před deseti lety dokázala, a teď už nedokážu?

A taky by se hodil někdo, kdo bude přinejmenším umět číst myšlenky.

Nic, jednou bude líp. Musí.

19.04.2014, 13.16

Co lepšího si naplánovat na prodloužený velikonoční víkend než dodělávání restů a udělání spousty práce? No, asi tak cokoli :) Přesto jsem si, zčásti v důsledku okolností, naplánovala převážně tohle. Jedním z úkolů bylo alespoň částečné protřídění papírů, které se mi tu v kupě „přetřídit“ hromadí už nějakou dobu.

Prošlo mi toho rukama spousta, včetně tak dvoucentimetrového štosu poznámkových papírků. Zbylo jich 16, a počítám, že část z nich ještě dneska poletí do koše (říkejme té tašce na papír koš). Tohle je na třídění papírů asi nejhorší. Drtivá většina jich je naprosto zbytečná, prostě se vyhodí. Ale člověk je musí jeden po druhém projít a zkontrolovat, protože mezi tou haldou balastu se občas objeví něco užitečného, co by se jen tak vyhodit určitě nemělo.

Kromě různých věcí, které jsem okamžitě přepisovala na místa, kde se znovu ztratí s menší pravděpodobností, jsem našla několik papírků s poznámkami, co napsat sem na pseudoblog, jakmile bude více času a méně únavy. Občas totiž, když se dostanu domů příliš pozdě, jen sepíšu dojmy z daného dne takhle na papír s tím, že do článku je zkusím seskládat třeba další večer. Nu, a někdy se další večer zvrtne, případně je z něj hned příští poledne, kdy u sebe ovšem nemám své poznámky :)

Vypadlo na mě, že jsem se toulala po Ladronce za dne (do té doby jsem ji znala hlavně z pozdních večerů). Chuť podivovat se nad tím (a pochvalovat si), že jak mám problém usínat za hluku, tak mi vůbec nevadí spát hned u trati. Měla jsem pocit, že Varhany, co nejsou Varhany, se na pseudoblog probojovaly i tak, ale zjevně ne, hledání na stránce se tváří neúspěšně. Taky tu nikde nevidím, že při ne až tak dávném úklidu pokoje jsem vyhrála pár peněz a našla účtenky, v kterých se poznávám. Selské mléko a banány, marska a orbitky. Ovšem co měla znamenat poznámka „zapomenutá adresa“, to mi není jasné. Jen mám matné tušení, že to měla být internetová adresa. Ale jaká, co, proč? Kdo ví.

Ostatně, nerozluštila jsem po sobě víc věcí, třeba co mělo být SPT v úkolníčku na jeden den. Plánováno mezi obědem a úřadováním okolo Putovních přednášek, nejspíš kolem půlky března. Fakt netuším. Takže prohlašuju, že to bylo buď vyřízené, nebo nedůležité. Taky jsem našla několik svých výkřiků do tmy z jedné IPSkové procházky. Vím naprosto přesně, k čemu patřily a co znamenaly první tři, což se rozhodně nedá říct o těch zbylých:

Ještě na mě někdy čeká projít popsaný sešit, to bude něco podobného. Šedesát listů poznámek z nejrůznějších situací, a hádám tak pět stránek vytahaných užitečných poznámek, které by ovšem byla věčná škoda ztratit. Ale to teď bude muset počkat, čas ubíhá a mám resty, které hoří víc, takže se jdu zase tvářit vzorně (wow, pomalu se to učím).

17.04.2014, 00.02

Že dneska v deset spát nepůjdu, mi bylo jasné už nějakou dobu. Zítra hádám taky ne, bude čtvrtek. Ale dnes to za to stálo, a věřím, že bude i zítra. A v pátek to třeba dopadne :)

Filosofie, že články budou zveřejněné ve stejném pořadí, v jakém budou napsané, zjevně nefunguje. Nechce se mi kvůli pár větám (přestože se nejspíš zvrtnou v mnoho vět) přepisovat ty dvě stránky z víkendu, psané rukou do sešitu (zase dvě stránky? Prohlásila bych, že se na papír nějak rozepisuju, ale ono to nejspíš nebude jen na papír). Ale na to se vymyslí nějaká obezlička.

Vlastně vůbec nevím, proč mě někteří lidé zaujmou a chci je ještě aspoň chvíli mít ve svém životě. Jasně, u lidí, s kterými už se nějaký ten pátek znám, umím obvykle dobře říct, co je na tom celém pro mě tak fajn, a taky dává velmi dobrý smysl, že si to chci uchránit. To moc nevysvětluje, proč se mi něco podobného má dít s lidmi, které potkám náhodou, na chvíli, nebo třeba obojí naráz. Natož proč bych jim měla, svým způsobem pro nic za nic, věřit. Ale občas se mi to děje. A jsem za to ráda.

Mám pocit, že bych si měla důsledněji hlídat, co na tomhle pseudoblogu zveřejňuju. Přeci jen občas se sem někdo podívá a občas někoho něco zaujme. Ale zas se na to kolikrát dívám pohledem, kterým to přesně takhle má být. Věci, o kterých píšu, patří do mého života, ať už jsou hezké, nebo ne. To nezneplatňuje tvrzení, že celý pseudoblog je obrovský klam, který spoustu věcí zatajuje a zbytek zkresluje.

Mimochodem, je úsměvné a krásné zároveň vidět, že jsem někoho nakazila svou tendencí všímat si spojení jako „strašně rád“ nebo „strašně moc“ :)

Já říkala, že to bude mnoho vět. No dobře, na mé poměry ne tolik, ale víc než pár :) Každopádně postýlka už nějakou chvíli volá, jde se spát :)

11.04.2014, 00.26

Pfff, měla bych se vrátit ke svému plánu chodit spát v deset. Tedy, ne že by to ve čtvrtek bylo nějak rozumně možné, ale :)

Našla jsem stejného blázna, jako jsem já! A je to úžasný pocit :)

Naopak kusé informace jsou nejen horší než žádné informace, ale horší i než rány z čistého nebe. Ale co, jaké věci přijdou, s takovými se popereme.

Teď už jen napsat seznam úkolů na zítra a zaplout do peřin. Moc nemyslet na to, jak moc jsem dneska prohrávala, a věřit v lepší zítřky. V té japonštině je to asi hezčí, ale věřím v zítřek, a tak dokážu dál jít za pokračováním svých snů

09.04.2014, 23.13

A po delší odmlce se jde divoce spamovat O:) Pomalu se smiřuju s faktem, že psaní bere čas. A doufám, že nikdy nikoho nenapadne mi pro mé výtvory dělat problémy. Co všechno je u nás trestné, mě dneska docela zaskočilo.

Má nemístná zvědavost je stále silnější. A přece se jen tak nedovolím zeptat.

Cesty jsou v jistém směru nejhorší, a tak dnes bylo malé škobrtnutí. Doufám ale, že zůstane jen u něj.

A taky se mi lehce rozpadly boty, když jsme u těch cest. Áchjo :)

Jsem zvědavá, co přinese a nepřinese zítřek.

09.04.2014, 15.56

Před pár dny jsem zjistila, že jsem zapomněla zveřejnit poslední záznam. S ohledem na to, jak moc je depresivní, jsem se ovšem s jeho zveřejněním rozhodla počkat, abych zároveň s ním zveřejnila něco positivnějšího. Nejsem si vůbec jistá, jak moc jsem si pomohla :)

Nějak se dneska vůbec nezvládám soustředit na práci. V hlavě mi zní „zbylo pár drobných a stesk“ a já netuším proč.

Ráno jsem pomyslně vrčela na mě neznámé osoby. Včera nám totiž na Strahově netekla voda. Plánovaně, tak dva týdny dopředu všude visely papíry, že budeme ten den někdy od osmi ráno do jedenácti večer bez vody. Když jsem krátce po jedenácté na kolej přišla, voda stále netekla, ale dobře, to se stane. No, dneska už jsem na chodbách potkávala papíry, že přerušení dodávky vody je protaženo na celý dnešek. Grrr!

O víkendu jsem testovala své nové botičky (tedy, koupené na podzim, ale to jsem je nestihla začít nosit). Boty, které jsou na první pohled dívčí, ale nemají podpatek! A dokonce ani nejsou jenom látkový obal na nohu, nýbrž se aspoň trochu chovají jako boty. No, zkrátím to. Asi poprvé v životě jsem přišla ke strženému puchýři a nohy poctivě oblepovala náplastí :)

Učím se správně držet tělo. Začalo to nevinně, kdosi tu na matfyzu měl poznámku, že se hrozně hrbím. Od té doby si to občas uvědomím a snažím se tělo pořádně narovnat. Někdy je to docela veselé, když se snažím opravdu mít a chvilku si udržet správné držení a kolem sebe vidím spoustu lidí, co se hrbí tak, jak to jindy dělám já. Skoro si pak připadám blbě :)

Taky jsem si zas ověřila, že svět je neskutečně malý. Mini, mikro, něco takového. A nouze o náhody v něm skutečně není.

Ráno jsem šla kolem nádherně rozkvetlého stromu. Přemýšlela jsem, jestli nemám zastavit a udělat si fotku, ovšem nakonec jsem to nechala na pátek. Už teď mi to je trochu líto, neodpovídá to mému poněkud spontánnímu já :) A taky mi to připomnělo, jak jsem několik dní z koleje odcházela kolem sluncem zalitého kvetoucího stromu a přemýšlela, jestli si ho nevyfotit. Než jsem to stihla udělat, vrátila se zima a teď už je půlka kvítků pryč. Ale však to všichni známe, co můžeš udělat teď, … A kdo z nás to vždy a za všech okolností dodržuje?

Už vím, že mi to jméno být povědomé mělo! A přesně odtamtud, odkud jsem měla podezření. Další záhada na seznam.

Dneska jsem měla chuť někomu říct, že mu to ohromně sluší. Přišlo mi, že se to nesluší. Jak to s tímhle vlastně je?

Už jsme zasadili rajčátka! Tedy, dost po sezóně, tak se uvidí, jestli to nějak zvládnou, přinejhorším se to příští rok zkusí znovu. Ale bylo by skvělé, kdyby to opravdu vyšlo!

Už jsem toho napsala dost (a nenapsala ještě víc), ale ještě přepíšu dva záznamy, které už tu měly být. Jeden, který mísí radost slunečného dne s klidem FELí budovy, a druhý s vůní Gunpowderu a páleného knotu.

20.03.2014, 11.52

Občas by mě zajímalo, kolik drobných radostí všedních dnů zůstane utopených v ostatních myšlenkách a starostech. Před nějakou dobou, řekla bych jen tak před týdnem přede dvěma, když jsem tlapkala přes most na Karlák, byla řeka plná lodiček a šlapadel. Aby ne, bylo nádherně, slunečno a teplo, já ostatně tlapkala jen v tričku (ha, takže to opravdu muselo být před týdnem). Krom klasických šlapadel jsem viděla i nějaké labutě a – světe div se, autíčko! Tahle maličkost neskutečně potěšila to dítě, co ve mně pořád bojuje o přežití. Přitom než jsem došla na Karlák, úplně jsem na to zapomněla. Dneska bylo opět krásně, leč Vltava zela prázdnotou. Ale já si u toho vzpomněla právě na to autíčko. A zase mě to potěšilo. Měla bych si tyhle drobnůstky lépe chránit :)

A kolik příležitostí pomoci, nebo jen potěšit, člověk běžně prošvihne. Opět dnešek, stejný most, jen o pár metrů dále. Procházela jsem kolem nějaké dvojice, pán měl zřejmě paní vyfotit proti Hradu. Dokonce mě napadlo, jestli jim nenabídnout, že bych je vyfotila společně, ale pak jsem nad tím v duchu mávla rukou a šupajdila dál.

A takových věcí bývá. Zeptat se změteně se rozhlížejícího člověka, jestli nepotřebuje poradit. Nabídnout člověku o holi a s taškou nastupujícímu do autobusu, že mu tu tašku podržím, ať se mu nastupuje lépe. Nebo nabídnout dvojici nastoupivší do poloplné tramvaje, že si přesednu, ať můžou sedět spolu.

Občas tyhle věci dělám. A přiznám se, že, ač nemůžu vyloučit nějakou vznešenější podvědomou motivaci, důvod je velice prostý a zcela sobecký. Prostě tak ze všeho mám radost. A hlavně se obvykle setkávám s positivní reakcí. Že dotyčný pomoc odmítne, to se stává běžně, ale abych tou nabídkou někoho urazila, to zažívám výjimečně.

03.04.2014, 23.30

Já vím, že na noc se baštit nemá, a sladké už vůbec ne. Ale čert to vem, někdy je potřeba tyhle zásady porušit.

Stejně tak si člověk určitě nemá kazit oči psaním při svitu svíčky místo při pořádném osvětlení místnosti. No, pokud mi jako obhajoba pomůže uznání, že vážně jsem romantik, uznám to. Ale prostě svíčka, hrnek, z kterého stoupá pára, … snad jen ta klasická propiska v ruce kazí atmosféru.

Obludu jsem si na matfyzu nechala zcela záměrně, sešit o něco méně. A klíče, které ráno zůstaly na koleji, raději nekomentuju. Odejít bez nich se mi sice za ty bezmála tři roky povedlo poprvé, ale i to mi přijde poněkud příliš.

Ušila jsem si na sebe poněkud šibeniční termíny. Zajímalo by mě, jak moc jsou opravdu nemožné. Jestli tak, jako třeba sladit dvě školy a dojíždění na kroužek (tedy asi tak vůbec), nebo třeba jako… nevím, něco opravdověji nemožného. Ale to se všechno ukáže.

Dneska jsem hodila starosti za hlavu a tradičně vyrazila na IPSkovou procházku. A pak se vracela Bčkem přes Karlák. Zveřejňování výzev policie v metru je vlastě fajn věc… ale když děvče stojí na nástupišti plném mladých mužů a na panelu je už třetí výzva k identifikování mladíka, který spáchal nějaký zločin, začne to být poněkud deprimující. Jinak se ale v MHDčku hodně usmívám. Pokaždé, když nastoupí někdo se zamračeným výrazem a povadlými koutky, honem ty své tahám nahoru, abych nedopadla stejně.

Myslím, že jsem dnes potkala Lidušku. Pokud to tedy byla ona. Nezastavila jsem se, abych to zjistila a kdyžtak prohodila pár slov. Snad kdyby s ní byla jiná asistentka…

… ale možná je to jen sladká výmluva pro ty části mého já, které jsou krajně nespokojeny. Kdyby to věděli kluci, nechali by mě dělat moderátora na našem testování? Nevím, možná. Ostatně, to bude taky veselé. Rozhodně to neplánuji dělat celé – a v tomhle jim věřím, že ani nebudu muset – ale asi budu chtít, aby všechny texty prošly jazykovými korekturami, nic ve zlém. Nu, třeba mě nezahryznou.

Poslala jsem dneska první pohled. Doufám, že dojde. V každém případě zítra si řeknu o další adresu. Našla jsem si totiž nového koníčka. Dost možná docela drahého. A to se teprve uvidí, jestli mi vydrží. Ale zatím mě nadchl.

Zas jsem dneska měla pocit, jako by můj život vyzníval mnohem zajímavější či dramatičtější, než vážně je. To se o to ani nesnažím, jen lidem odpovídám na otázky a občas potvrzuju domněnky. Ovšem slova občas nevystihnou realitu. Někdy ji jakoby podcení… a jindy naopak.

Slova klamou tak jako vzhled klame. Když jsem tuhle jela vlakem do Prahy, seděla jsem v oddílku s takovou klasickou elegantní dámou, s diářem a kdo ví co ještě… z které se poněkud neklasicky vyklubala opravdovější tulačka, než jsem já. Ovšem zjistila jsem při té cestě taky, že mám problém hodit batoh nad hlavu. Budiž mi částečnou omluvou, že v něm byla Obluda a byl dobalovaný velice narychlo („Eh? Neměl mě vzbudit budík? Každopádně… uááá! Jestli tak do deseti minut nevyrazím, ten vlak prostě nestihnu!“), ale stejně. Asi svému milému vysvětlím, že má rozhodně zůstat gentlemanem, ale že bagáž si budu v rámci udržování kondičky házet na regály sama.

Nicméně ještě jedna myšlenka na tuhle cestu. Kousek za Chotětovem, kde jsem z náhradního autobusu přesedli opět na vlak, mi nějaký mladý muž pomohl právě hodit batoh nahoru. A než v Libni vystoupil, přišel se zeptat, jestli s ním nebudu potřebovat pomoc i dolů. Ne, nepotřebuju, dolů to jde snadno, ale stejně jsem mu poděkovala za zájem – a měla jsem z toho ohromnou radost. Že mu to nebylo jedno. Kvůli takovým lidem by se svět vůbec neměl zatracovat, naopak. Pak je radost tu být.

Páni, nevěřila bych, že ty dvě stránky A4ky popíšu, ale už moc místa nezbývá a nápady zdaleka nedošly. Prohlásila bych, že v tom svitu svíčky se dobře píše, ale ono to nebude jenom tím. Bude to i o celkové náladě, která dnes prostě je.

Přesto budu zlá a zbylé nápady zamknu kamsi do své mysli a svých vzpomínek; třeba se k nim někdy vrátím. Teď půjdu spát, však ráno brzy vstávám. A po zvládnutí rána hned utíkám do školy. Co mi totiž je platné, že vstávám dřív než většina ajťáků, když nemám po ruce notebook? Nakonec se ti, kteří vstávají o hodinu později, dostanou k mailu dřív. Ale snad se i tak dostanu včas.

Inu, zbývá dopsat pár slov, odložit někam papíry, sfouknout svíčku a zachumlat se do peřin. A nechat si zdát něco pěkného :)

31.03.2014, 03.39

Ani rychle nastavený status „Ono už je zítra?“ asi neschoval původní „Having betrayed myself I'm falling into darkness“, který spoustu věcí vystihl velmi dobře.

Mám pocit, že to nezvládnu, že to nedám. Kolik už bylo pokusů, které nevedly k cíli?

Lidi okolo mě často vidí holku, která stíhá dvě školy, organizuje milion věcí a při tom všem se zvládá tvářit velice spokojeně. A pokud je na ní něco špatně, tak to, že je trochu bláznivá, trochu nepořádná a věci typicky dělá pět minut po dvanácté. Nevidí holku, která už přes 12 let více či méně úspěšně bojuje s pořádnou závislostí. Nevědí nic o obrovském úspěchu kolem pouhých 12 let ani o ošklivém, nenápadném pádu jen tak o rok později. Nemají nejmenší ponětí o horské dráze, na které se aktuálně vezu a z které se mi nedaří vystoupit (snad proto, že mám horskou dráhu jinak moc ráda?).

Nevím, jestli někdy zvítězím. A nevím, jestli mám. Existuje jedna otázka, prý to bylo použito v nějakém psychologickém testu. Sérioví vrazi a podobné případy na ni odpovídají správně. Dívka žila spokojeně v domečku se svou matkou a sestrou. Jednoho dne ovšem maminka onemocněla, a přestože se o ni dívky staraly, brzy zemřela. Na maminčině pohřbu dívka zahlédla krásného chlapce, který se jí moc zalíbil. Párkrát se na sebe usmáli, ale nepromluvili spolu. O týden později dívka zabila svou sestru. Proč?

Vždycky mi přišlo jako naprostá blbost, aby se něco takového používalo jako psychologický test, když to má naprosto evidentní odpověď. Ukradnu teď pár slov (z trochu jiného kontextu) svému chlapci: ta odpověď by mohla být jasnější, leda kdyby ji někdo donesl na neonovém transparentu a postavil před dotázaného! No, potkala jsem lidi, kteří ji v tom neviděli. Co hůř, potkala jsem jich spoustu. Už jsem slyšela naprosto absurdní teorie o tom, co mohlo být motivem, a dokonce jsem zažila, že se dotázaný vzdal, protože prostě nevěděl. Přitom ta odpověď přece křičí. Ale ne, zažila jsem lidi, kteří po odhalení správné odpovědi prohlásili něco ve stylu, že to je pěkná blbost nebo že to nedává smysl. Lidi, kteří ten motiv nejen neviděli, ale kteří ho dokonce odmítali uznat jako možný.

Dodneška mi není jasné, jestli si takoví lidé jen nedělají srandu. Jestli to opravdu myslí vážně. Jestli se nesnaží provokovat. Stále mám problém se smířit s myšlenkou, že to někdo nevidí. Tak, jako pro ně je dívčin motiv naprosto nepředstavitelný, pro mě je naprosto nepředstavitelné, že někoho okamžitě nenapadne. Ale s tím, jak se množí lidé, kteří ten motiv (prý) nevidí, mě stále víc děsí, jak je pro mě samozřejmý.

Nu, ale to byla odbočka. Nebo aspoň tak trochu odbočka. Bylo zle, ale už je lépe. Nevím tedy, jak bude ráno, vstávám v sedm. Nebo spíš někdy před sedmou. Ale únava zní pořád lépe než nával deprese a bezmoci, takže snad bude taky dobře. Jen si jsem stále jistější, že je rozumné vzít to zítra do Prahy vlakem. Vlaky léčí, aspoň mou tuláckou dušičku ano. A já vím, že jsem v pátek vlakem jela, což s touhle teorií moc nejde dohromady. Ale… nezodpovězená otázka je, jestli bych bez toho dnešek nezvládala ještě řádově hůř.

29.03.2014, 00.39

Říkají, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu, ale já si pořád nejvíc cením pohledu z okna uhánějícího vlaku. Pokaždé znovu mě fascinuje, že svinovské nádraží umí hlásit zpoždění, které není násobkem pěti. Viděla jsem dnes na tabuli zpoždění 4 minuty (mimochodem vlak opravdu odjel čtyři minuty po pravidelném odjezdu) i 8 minut (to tedy u mého vlaku… mně to bylo se čtyřicetiminutovým přestupem jedno, ale věřím, že některé to úplně nepotěšilo). Naopak ale svinovské nádraží zřejmě neproblikává odjíždějící vlaky.

Výstava věnovaná proměnám mi příjemně zkrátila čekání. Okýnka vlaku by mě zklamala, kdybych čekala něco tulákům příznivějšího, ale nedělala jsem si iluze. Studénka, mně nic neudělala, ale asi už nikdy to pro mě nebude obyčejné místo na trati. Zvlášť, když sedím podstatně blíž lokomotivě než konci vlaku. S nemístnou zvědavostí jsem pozorovala mosty mizící v dálce. Kousíček před Olomoucí mě zaujala zvláštní, na rychlý pohled moc hezká budova. Tuším v Olomouci si k nám do kupéčka přistoupily dvě jeptišky, museli jsme tvořit zajímavou sestavu. Za Olomoucí mě zas zaskočil chybějící kus kolejí. A někde u Ústí nad Orlicí stálo kolejnic ohromné množství. Asi tam něco opravují, úsek je to dlouhý, rovný a přehledný, ale projížděli jsme pomalu krokem. Několikrát jsme projížděli táhlou zatáčkou, kdy jsem si mohla užívat pohled na kroutící se vlak. V Pardubicích jsem v kupéčku zůstala s těmi jeptiškami sama. To jsou přesně chvíle, kdy mám na jazyku tisíc otázek, ale nedovolím si zeptat se ani na jedinou.

Kolín… to už je taky skoro moje domovské nádraží. Ty zhruba třičtvrtěhodinové přestupy tomu dost pomáhají. Ale dnes jsem zas jednou prozkoumávala. Prostudovala jsem jakýsi předpis o pobytu v prostorách nádraží, prý si nesmím sedat jinde než na místa k tomu určená (to jakože si nesmím sednout na zem? Tůůůdle O:) ) a v blízkosti skřínek na zavazadla se smím zdržet jen pro účel uložení nebo vyzvednutí zavazadla (takže ne pro zjištění, jak ta věc funguje, fňuk). Pak jsem našla rozpis řazení vlaků, tak jsem se běžela podívat k odjezdové tabuli na číslo svého vlaku a pak najít řazení, které se za ty roky, co mezi Kolínem a Lípou občas jezdím, nemění a které dávno znám. A pak jsem zjistila, že v Kolíně stále jsou takové ty válce s jízdními řády! Kdybych v té chvíli někomu se svým nadšeným a hravým výrazem tvrdila, že mi je ve skutečnosti 12 a jen vypadám starší, dost možná by mi to uvěřil. Ostatně, v tu chvíli jsem byla holčička, co dostala hračku. Ovšem trať 071, která v Nymburku navazuje na trať 231 z Kolína, už na válcích nebyla, bohužel.

Každopádně už jsem chvíli doma. Ústředko MO-P skončilo a myslím, že své povinnosti jsme zvládli dobře. Hlavně mám radost z toho, že jsem si tam opravdu připadala užitečná :) Ovšem chvílemi to bylo veselé. Když jsem jezdila jako účastník, byla ta olympiáda nějaká připravenější a provázená méně problémy a tak vůbec, určitě :)

Že jsme byli ve zbrusu nové budově FEI bylo moc fajn, krom maličkostí typu „klimatizace zatím nefunguje“, „mazátko na tabuli zatím není“ nebo třeba „počítače ještě nejsou zaregistrované do sítě“. Taky by se místní mohli shodnout, kdy se budova zavírá. Při instalaci prostředí se občas nebavila klávesnice, u části počítačů zas instalace umřela na špatném rozdělení disku. Do toho jsme u jednoho počítače našli cedulku „špatná paměť“ :)

Instalace se nakonec úspěšně zvládla všude, ovšem do večera byly dva počítače mrtvé. Prostě se sekly na jakési kontrole, na obrazovce svítilo „This may take few seconds.“ (to může trvat několik vteřin), což tam vydrželo až do dalšího rána (no, vlastně ještě déle). Pro bonus body do BIOSu se nedalo dostat před dokončením téhle kontroly. Hlavní podvod ovšem byl, že takhle „kleknul“ počítač, který měl vyhodnocovat soutěžní úlohy.

Aby starostí nebylo málo, korigovali jsme ve středu ještě texty zadání a řešení čtvrteční části, a taky jsme vyráběli vstupní data pro úlohy na „practise session“, čili testování praktické části, osahání prostředí a vůbec. Při korigování se třeba zjistilo, že zadání slibuje uvádět něco, co v něm nikde není, a taky jsme došli k tomu, že „štyridsaťsedem“ je česky „čtyřicet dva“, o čemž jsme pak i poučili vrchního překladatele :) Kvůli cedulce o špatné paměti jsme plánovali pustit na všech počítačích přes noc memtest, ale když se jim rozběhly větráky na plno, došli jsme k tomu, že při nefungující klimatizaci to asi není optimální plán. Nakonec se tedy pouštěl jen na části počítačů, na zbytku až další den.

Ve čtvrtek se korigovaly texty na praktickou část, a taky se testovala vstupní data. Tím se zjistilo, že vstupní data občas neodpovídají tomu, co slibujeme, takže jsme si užili mailování se Slováky. Před samotnou practise session jsem testovala rozhraní. Kouzelné bylo, když na mě při pokusu odevzdat ne úplně správné řešení místo chybové hlášky vypadl rozsypaný čaj. Problém byl na dálku opraven, já to měla zkusit znovu, ale stále. Po nějaké chvilce jsme došli k tomu, že sedím u jiného počítače, než na kterém se problém opravuje :) Nicméně vše se vyladilo – a pak přišla samotná practise session. Prvních pár minut jsem reálně běhala od účastníka k účastníkovi, tolik se vynořilo technických problémů. Nefungovalo vytvoření projektu, tady nefungovala klávesnice, támhle se to celé chovalo divně, programy považovaly za home něco jiného a pak měly problémy s právy, … Problémy se ovšem vesměs vyřešily.

Dneska ráno nám na místě pro jistotu strašili i jacísi lidé od jakési televize, a samozřejmě natáčeli jen do doby, kdy se vyřešily technické problémy :) Taky se během soutěže zjistilo, že jeden vyhodnocovací program občas spadne :) Naštěstí šlo o snadno ošetřitelný problém, který byl tím pádem během chvilky opravem.

Sečteno podtrženo, jak jsem říkala, chvílemi to bylo veselé, ovšem stále myslím, že jsme to zvládli. A možná se budu starat o web, to abych té práce neměla málo O:)

24.03.2014, 22.04

Přemýšlím, co dneska se mnou. Chtěla jsem důkladněji uklidit pokoj, začíná tu být i na můj vkus brajgl, a s vidinou, že stejně budu pracovat a spát půjdu pozdě, jsem před chvilkou ještě jedla. Jenže spolubydlící šla spát a já jí tu nechci ani svítit, ani dělat rambajz. Ona sice tvrdí, že jí to nevadí, ale stejně mi to je hloupé, tím spíš, že když jdu náhodou spát dřív já, Barča hned zhasíná a pracuje pak jenom při lampičce. Zatím jsem vyměnila zářivku na stropě za svou lampičku a zjistila, že tohle opravdu není optimální osvětlení. No, asi nechám úklid na zítra. Jen ho budu muset nechat na odpoledne, nebo dokonce večer, páč ráno si potřebuju nechat zapsat známku do indexu a nechce se mi pobíhat po Praze tam a zase zpátky.

Zatím jsem nepřepsala záznam ze čtvrtka, který jsem psala jen do sešitu. A až ho přepisovat budu, bude mi tu chybět jedna vychytávka, kterou bude můj blog umět (až jednou bude, stará známá písnička :) ). Už dávno jsem totiž přišla s tím, že chci mít u svých článků tři data – datum sepsání, datum zveřejnění a něco jako „aktuální k“. Speciálně ta první dvě data totiž vůbec nemusí být stejná a pro různé účely se hodí obě. Každopádně alespoň jeden čtvrteční záznam sem opravdu přepíšu. Ono jich ve čtvrtek vzniklo víc, ale některé se možná decentně zatají – nejen písně na pravdu nehrají, blogy taky ne.

Plán na víkend byl celkem jasný. V pátek večer squash, po squashi hurá k Martinovým prarodičům a v sobotu dopoledne nástup na brigádu. Na chatě se totiž nedávno kácely stromy a zbylo po nich spousta dřeva, které bylo potřeba zpracovat – část nařezat a uskladnit, část rovnou spálit. První trhlinu dostal plán už v pátek večer. Můj milý při squashi upadl tak šikovně, že skončil s rukou v sádře (a Karrynka si díky tomu přečetla několik zajímavých dokumentů, typicky o právech pacientů v nemocnici, neb čtení čehokoli v dosahu byl vždycky můj oblíbený způsob čekání).

Nu, brigáda se přesto konala, dříví jsme zpracovávali tak jako tak. A tedy, vysvětlit tomu klukovi, že se zlomenou rukou nemá pracovat, je evidentně těžší, než vysvětlit mně, že nemocná nemám chodit do školy. Taky jsem trochu rozumovala o paradoxech, že já na jeho místě bych samozřejmě odmítala jen tak koukat a hledala, jak se zapojit, ale on na sebe bude dávat pozor a bude se šetřit :)

Nevím, jestli se zrovna ze zpracování dřeva dá něco vypíchnout jako zajímavé, tedy krom větví silnějších než já, zákeřných trnů, dřevnatých uzlů v hromadě a podobných zákeřností :) Ale špekáčky byly výborné! A taky jsem se naučila jíst kremžskou hořčici O:) Nicméně další rány plánu zasadilo počasí, první přeháňka práci přerušila, druhá předčasně ukončila. A na brambory pečené v popelu nakonec vůbec nedošlo.

Na sázení stromů se zřejmě budu muset podílet o kus víc, než bylo původně v plánu (checht, prý budeme obcházet prodejce a dožadovat se stromu, který se dobře sází jednou rukou), ale stejně se těším. Jen větve nad kompostem budou opravdu potřebovat seřezat. A dotáhnout konečně na chatu kůru na mulč. (Nene, rozhodně nemám pocit, že jsem už tak byla vytížená víc než dost, díky za optání.) Pořád na nás jsem zvědavá :)

Nakonec se musím pochlubit, dneska jsem byla pilná ajťačka! (A o dost méně pilná studentka, ale pšt :) ) Trochu jsem umravňovala některé své programy, a taky jsem si napsala dvě nové maličkosti. Nic velkého, pár řádků kódu, ale jednak si můžu jednou klávesovou zkratkou uložit něco jako poznámku, že jsem se k něčemu chtěla vrátit, jednak mi počítač před vypnutím kontroluje, že nic takového neexistuje, a kdyžtak křičí :)

A s pochvalou své osůbky zamířím do peřin. Zítra to bude náročný den, dost možná i v porovnání s těmi olympiádními, které mě čekají pak, tak ať se nějak zvládne :)

24.03.2014, 13.59

Tak jsem po víkendu zase doma, tedy teď už zase sedím na matfyzu. Mám toho tolik na jazyku a nevím, co vlastně vybrat a zmínit. Měla bych pracovat, vzdor slibnému začátku minulé pondělí zbyla z minulého týdne spousta restů. Cestou na kolej jsem myslela na pět věcí, které musím připsat do úkolníčku, a na pokoji už jsem si vzpomněla jenom na dvě. Achjo. Ale to se všechno zvládne. A samozřejmě jsou to ideální okolnosti k tomu, přibrat si na sebe další povinnost :) Asi ze mě bude KSPí sekretářka. Ha, a k ČLO jsem dostala úkol, ten bych si taky měla někam poznamenat. A dojít za Sgallem. A konečně se vrhnout na ten svůj dnešní nápad. A taky… :)

21.03.2014, 09.58

Opakuju se, ale: „Uááá!“ Odkdy proboha „Missing right parenthesis“ (chybí pravá závorka) znamená „používáš neexistující datový typ“? A proč to pro bonus body taky může znamenat „naše databáze nepovoluje kombinovat podmínku not null s výchozí hodnotou“? To i já dělám slušnější chybovky, a že je občas flákám něpěkně. No, myslím, že Oracle nebude má oblíbená databáze O:)

20.03.2014, 06.45

Uááá! Právě jsem si úspěšně přepsala drobnou úpravu, se kterou jsem včera strávila podstatně delší čas, než bylo zamýšleno (nemám ráda JavaScript, vážně ne). Achjo. Ještě nějaký takový úlet a zprovoznění blogu dostane větší prioritu než všechny faktické povinnosti dohromady :-/ No, ono bude hlavně stačit, až git začnu používat na víc než na ozdobu složky, kde web bydlí.

A to jsem si hlavně chtěla postěžovat, jaký je tu dneska provoz. Do sprch jsem se nevešla, musela jsem do jiných umývárek, v kuchyňce jsem si musela počkat, než se u dřezu uvolní místo, … Co se to dneska děje?

18.03.2014, 22.46

Spam, spam, spam! O:) Já se zase začnu krotit, slibuju O:) Jen ne dnes O:) Zajímalo by mě, do jaké míry si za různé problémy můžeme sami. Jen do omezené, určitě, ale podle všeho jsem dnes ráno byla první, kdo ta nefungující světla nahlásil. Když jsem večer přišla domů, už zase fungovala.

Zajímalo by mě, jestli je třetí den krizový obecně, nebo jestli je to krize hlavně se mnou. Uvidíme, ono bude hůř, to už znám. Ale mimochodem, pobavilo mě dnes, že „zapírat“ má vlastně víc významů, a že přirozenější interpretace je možná ten druhý. Samozřejmě ne pro lidi, kteří za druhý považují ten první :)

Zas jsem si přivodila chuť jít si okamžitě ukončit studium. Testuju program a divím se, že v souboru, kam má psát nálezy, je šest záznamů místo tří, navíc první tři mají jen částečnou informaci. Co, jak? Začala jsem prohlížet jednotlivá místa programu, jestli tam někde nemůže vznikat problém, až mi nakonec došlo, že nálezy se do souboru připisují. Že neuhodnete, co v něm bylo před puštěním programu? :)

Radši nepřemýšlím, co si o mně dnes lidi museli myslet. Svezla jsem se tramvají z Malostranského náměstí na Helichovu, což je… jak bych to popsala. Úsek, kde se ta tramvaj dá velmi dobře doběhnout. Občas i dojít. Kratičký (zvlášť v tomhle směru), navíc často omezený provozem aut. A na Helichově jsem vyskočila a vyrazila zpět k Malostranskému náměstí. Varianta „asi si spletla směr“ byla možná ta nejlepší. Samozřejmě krom lidí, kterým to bylo úplně šumák :)

A teď řeším dilema, jestli jít spát, nebo dodělávat práci. Z různých důvodů na seznamu úkolů dneska zůstaly dvě položky nesplněné, sice dohromady tak na hodinu, ale přeci jen, jít spát brzy se hodí. (Ač tedy spolubydlící, která se tvářila uspaně v těch tři čtvrtě na devět, kdy jsem přišla, mě skoro vyděsila.) Hloupé je, že zítřek bude náročný sám o sobě. A taky že mi příprava jogurtů nejspíš zase vychází na čtvrteční večer, tedy s ohledem na procházky spíše noc. Ale to jsem odbočila. Půjdu spát, spánek mi prospěje… a zítra snad půjde práce od ruky.

18.03.2014, 17.01

Ajéje, chtělo by to systém, co mě bude aspoň malinko chránit před mými úlety. Píšu tu datum příspěvku a divím se, že už tu ze dneška má nějaký být… přeci jsem naposledy psala včera. Ha, on je to příspěvek z budoucnosti! Tak ne, no, opravila jsem datum a doufám, že tu ten pořádný systém někdy bude.

Celkem mě baví můj milý. Není to zas tak dávno, kdy se mi v nějaké kavárně rozvášňoval na téma, co můžou lidi mít na čtení blogů, který jsou fakt jenom o tom, co se tomu člověku stalo. Že by si třeba přečetl blogový příspěvek o zajímavém programovacím triku nebo o srovnání různých metod, ale klasické deníčky? To prý fakt ne. A včera se mě ptal, kvůli čemupak ho to chci pomluvit :)

Zas jednou jsem nedojela tramvají do cíle, byť tentokrát by na to stačilo nějakou dobu počkat. Nastoupili jsme na Jindřišské do plného vozu, najednou ke mě dolehlo něco jako „Mám volat záchranku?“ a „Někdo už ji asi volal“, v tramvaji napůl chaos a napůl běžný ruch, pár lidí zepředu po nás začalo volat, ať zmáčkneme to černé tlačítko. Pak zase zejména běžný ruch a lidi začali ve větším vystupovat. Vystoupili jsme též, u vedlejších dveří lidi tvořili chumel a koukali, co se děje. Jak správný zvědavec jsem se procpala mezi ně, obhlédla situaci a došla k tomu, že lidi okolo toho na zemi ležícího pána vypadají schopně a do telefonu odpovídají dobře, takže se zejména nebudu motat. Mám absolvovaný zdravoťák, ale jen základní a s pár měsíců propadlým potvrzením, což mě sice asi ještě stále opravňuje dojít obhlédnout situaci, ale dispečink záchranky to činí asi tak nekonečněkrát kvalifikovanějším. Trochu mě zaskočilo, že pán byl nejspíš ten stejný pán, který s námi předtím jel vlakem. Ale na celé věci mě jedna věc potěšila, že tam byli lidi, co zareagovali, a chvályhodně. S tím mám totiž žel zkušenosti všelijaké (jak já to dělám, že kolem mě tak často někdo potřebuje akutní pomoc?).

Ale zpět v čase. Jelikož jsme ráno do Turnova cestovali v pohodě (ehm, pominu-li oznámení průvodčího, že náš vagón končí v Mnichovo Hradišti, a následný přestup do vagónu předchozího), překvapilo mě, že mezi prvními věcmi, které jsem pochytila z turnovského rozhlasu, byla výluka na naší trati, mezi Mnichovo Hradištěm a Mladou Boleslaví. To dalo možné vysvětlením ranním vagónům jen do Hradiště, zato výluku jsme pak zkoumali podrobněji a byla krajně podezřelá O:) Kdyby kvůli ničemu jinému, tak tím, že osobáky jezdily normálně, zato rychlíky byly nahrazeny autobusy. Ha, ale to mi připomíná, že mi přestaly chodit upozornění na výluky, hej!

Nicméně jsme se svezli na náhradní autobusovou dopravu překvapivě luxusním autobusem s řidičem, který už se prý viděl doma :) Aspoň to říkal, když mu došlo, že vyrazil opačným směrem a musí se otočit :)

Přednáška se dnes myslím povedla, hlavně se celkem dobře stíhala, což není vždy samozřejmé. Kluci byli fajn, tvářili se celkem zaujatě, což bylo super. Školní jídelnu má Turnov stále ošklivou, systém polévek stále moc fajn a mléčko jim dál oficiálně závidím. Ovšem dnes jsem navíc dostala jakýsi salátokompot, po kterém se olizuju ještě teď. Myslím, že to bude chtít otestovat, jestli bych neuměla vyčarovat něco podobného O:)

Ráno se mi vstávalo překvapivě dobře, zvlášť na to, jak špatně se mi usínalo. Nevím, čím přesně to bylo, občasný řev na chodbě určitě pomohl. Ovšem když se na půl chodby ozvalo „(cosi, co bylo zřejmě oslovení), v ktorej izbe to si?“, neubránila jsem se pousmání. Občas se takové věci stanou, koneckonců, další historka. Na začátku roku mi naši přivezli věci a máma volala, že už jsou na místě a na kterém pokoji že to letos bydlím. Po dotelefonování jsem otevřela dveře, ať můžou rovnou vstoupit, a ještě se čemusi věnovala, když najednou slyším povědomý hlas: „Beruuuš!“ Maminka stihla do položení telefonu číslo pokoje zapomenout :) (Ale pořád lepší, než když mi loni můj milý pomáhal se stěhováním na jiný pokoj a já ho jaksi zapomněla upozornit, že ta krabice je skládací :) ).

Zkouším svůj systém ztrácejících se papírků s úkoly rozšířit o TODO soubor na místě, kam se dostanu jen pomocí Internetu a SSHčka, tak jsem zvědavá, jak to bude fungovat. Zatím se to tváří vcelku použitelně, ale uvidíme.

A ještě jedna věc, o té se snažím už nějakou dobu zmínit jednomu tvorovi, tak bude holt strašit tady O:) Před malostranským Starbucksem je občas k vidění podivná věc, nevím, jak se tomu správně nadává, něco jako výtah pod chodník. Normálně to vypadá jako orámovaný kus dlažby, ale někdy tahle dlažba vyjede nahoru, místo ní se objeví popelnice, kam zaměstnanec vyhodí odpad, načež popelnice zase zmizí a zůstane jen ta dlažba. Nu, pointa, bylo mi řečeno, že takovýhle výtahů bývala v Praze spousta, ale v provozu je už asi jen tenhle jeden. Tak ne, nedávno jsem úplně stejný viděla použitý před Café Imperial :)

Uh, říkala jsem systém chránící mě před mými úlety? Chystala jsem se ukončit nějak kreativně záznam a kouknout, jak dlouho vlastně píšu, ovšem co mé oči nevidí, prý „18.03.2014, 16.81“. Achjo :) Nu, vrátím se k pointě, měla bych padat, ať stíhám další program. Jen ještě přepíšu to datum na něco smysluplnějšího :)

17.03.2014, 18.01

A jde se zas jednou spamovat! Musím se pochválit, mám hotové vše, co bylo na dnešním seznamu věcí k udělání :) Možná zkusím ještě večer udělat úkol na PDT, ale to si radši neslibuju, spíš si užívám radost z toho, že je všechno hotovo… aspoň do zítřejšího rána :)

Zítřek ale bude veselý, bylo mi decentně připomenuto, že jedu přednášet do Turnova :) Naštěstí tedy spíš než přednášet jen kibicovat, navíc vzorové řešení úloh z krajských kol MO-P, takže to se zvládne. Jen to znamená, že zítra evidentně materiály k bakalářce neprojdu. Ale ono to všechno půjde. Ne že by to mělo až tak na výběr :)

A teď se pomalu sbalím a vyrazím domů. Cestou si v automatu koupím Flinta, nějaký mls si za svou šikovnost zasloužím, pak dotlapu na Švanďák (přece nebudu jak slušně vychovaní lidé jezdit tramvají, kterou mám hned před matfyzem), dojedu domů. Z ledničky vytáhnu tu večeři, co měla být obědem :) A dál se uvidí. Každopádně spát se dneska jde brzo, kdyby ne proto, že jsem si to slibovala už ráno, tak proto, že v 7 mám být na hlaváku, určitě :)

17.03.2014, 14.26

Pfff, zase se mi ten den nějak vymyká z rukou. Původně jsem ve dvanáct měla mít zkorigované Zko, na což se teď jdu vrhnout. Tak jen doufám, že udělat komentované návrhy GUI zabere dostatečně málo času, podstatně méně než původně odhadnutých zhruba 5 hodin, protože jinak tady budu sedět odporně dlouho. A to si na sebe vymýšlím stále další a další maily, které bych měla dneska poslat. Aspoň že TODO list na celý týden roste rozumně pomalu.

A jsem neskutečné pako. Asi v půlce cesty do školy mi došlo, že můj oběd se nachází v ledničce. Z oběda tedy bude večeře, ovšem navzdory obrovské vybavenosti matfyzu není možné si tu jen tak něco uvařit. Takže jsem zas jednou zašla „k Macovi“, jakože k místnímu McDonald's. Vážně bych si neměla obědy zapomínat moc často, štvou mě tam O:) Vím, že speciálně při návalu to musí být náročné, ale to není důvod, aby mi půlka náplně sendviče vypadla už při rozbalování.

No nic, už zase neumírám hlady, tak bych se honem měla pustit do té práce.

16.03.2014, 21.44

Nestíhám, poměrně ošklivým způsobem. A místo toho, abych se snažila práci aspoň trochu zvládat, spamuju cizí blogy a plánuju zas sepisovat tenhle svůj pseudoblog. O tom, že mám v plánu v dohledné době ručně luštit jeden QR kód, raději ani mluvit nebudu :)

Poslední dobou se občas potýkám s pocitem, že lidem vyprávím stále to samé, a přitom by si to mohli přečíst tady. Stačilo by je sem odkázat a nemusela bych už třetímu člověku vykládat o tom, že jsem přespávala na matfyzu. Zároveň se tomuhle pocitu zoufale snažím bránit, protože osobní rozhovory mají přece proti jakémukoli blogu a podobným výmyslům ohromné kouzlo, které se nedá nahradit. Kouzlo, o které se rozhodně nechci připravit. A za které je občasné opakování něčeho asi přijatelná cena.

Zajímalo by mě, co přesně se s (nikoli mým) Martinem zvrtne (tušení mám), neb situace typu „v autobuse si najednou všimnu kluka, s kterým jsem se před pár dny náhodou potkala v úplně jiném autobuse“ se obvykle dějí jen ve filmu. Tím spíš, když jsem tím prvním autobusem jela jen proto, že se ranní vaření nějak protáhlo a poněkud jsem nestíhala školu ani tím autobusem, natož pěšky.

Zase jsem jednou vytáhla na světlo různé mince, které nosím tak nějak dohromady na památku a pro štěstí. Je mezi nimi islandská koruna. Tu jsem kdysi dostala k nějakým narozeninám, mohlo mi být tak šestnáct sedmnáct let, snad trochu opožděně nebo naopak předčasně, s komentářem, že to nejspíš bude dárek s nejmenší nominální hodnotou. Byla jsem z ní tehdy nadšená (Island je má srdcovka) a stále ji nosím a opatruju. Navíc pokud se někdy při rozhodování dostanu až k fázi hodit si mincí, často sahám právě po téhle.

Asi jsem si tu ještě nestěžovala na trable s celostátkem ČLO. Už před nějakou dobou jsme ho totiž stanovili na 11. dubna, celkem to vycházelo časově (na jedné straně odstup od regiokol, na druhé dostatečný předstih pro zařizování víz a nákup letenek) a nekrylo se to s žádnou soutěží, kterou jsme si chtěli ohlídat. Jenže se ukázalo, že v nějakém okamžiku se na 11. dubna stanovil také termín Náboje, mezinárodní matematické soutěže. Očekávatelný překryv účastníků tedy veliký, navíc jsem udělala rychlý průzkum, z kterého vylezlo podezření na to, že celkem 9 lidí loni soutěžilo v Náboji a letos postoupilo do celostátka ČLO. Přesněji, my se to dozvěděli hlavně díky poznámce od jednoho učitele (shodou okolností mého bývalého zeměpisáře). Začali jsme to řešit, učitelům jsme psali, že uvažujeme o změně termínu kvůli překryvu. Většina učitelů nereagovala (neměli pořádně na co), někteří přidali pár termínů, na které si kdyžtak dát pozor. Ale českolipský gympl si dál rýpe, a pan učitel dokonce podal stížnost na MŠMT. Achjo. Já chápu, že když se kryjí dvě soutěže zaštiťované ministerstvem a (spolu)pořádané matfyzem, je to poněkud trapné, ale proč do toho rýt zrovna v době, kdy se snažíme situaci řešit? Ještě chvíli, a ke své střední se zcela přestanu hlásit. Nicméně to začíná vypadat, že termíny vyřešíme v rámci možností dobře, tak snad. Držte nám palce :)

Kolize termínů mě ale donutila znovu se zamyslet nad svou ideou portálu soutěží. Plánuju ho už od začátku střední, takže to s ním samozřejmě nebude tak snadné, ale myslím, že v dohledné době spáchám alespoň jakési provizorium. Nebo, nechtěl by mi tenhle nápad někdo ukrást a udělat to sám a lépe? Podrobnosti klidně poskytnu :)

A zas jednou narážím na své dilema ohledně toho, co na Internet psát a co už ne. Vážně bych někdy měla sepsat svůj článek „Dovolit blogu být?“, někam ho umístit a odkázat se na něj. Chtěla bych si totiž pomluvit svého milého O:) Jenže na to bych musela vysvětlit aspoň pár věcí, u kterých si nejsem jistá, že se dají považovat za veřejnou informaci.

Tak raději k věcem, které sem psát určitě můžu. Nebo aspoň skoro určitě. Možná. S určitou šancí. Zas jednou jsem předváděla neskutečně zvědavé stvoření. Kdyby mi bylo pět, možná i osm let, bylo by to asi neuvěřitelně roztomilé a krásné a chvályhodné a vůbec. Musím říct, že mi není ani 5 + 8, dokonce ani 2*8, ale co už :) Jelikož vlak byl poměrně plný, zůstali jsme stát u dveří. Prozkoumala jsem papírky k označení čísla vagónu i takové ty směrové, co obsahují označení vlaku, výchozí a cílovou stanici a některé průjezdní. Taky podivnou věc, o které si stále nejsem jistá, co byla přesně zač, ale informovala o stavu baterie, vytápění, větrání, … Pobavilo mě na ní tlačítko/kontrolka s označením „střídač pro holící strojky“. A taky kontrolka přehřátí agregátu. Byla popsaná pouze slovensky, a zároveň to byl jediný slovenský popisek vůbec.

Když jsem u vlaků, stále netuším, kdo vymyslel, že když ve víceméně nízkopodlažním vozu projdete skoro na jeho konec a vylezete několik schodů, dojdete k místům určeným pro osoby se sníženou mobilitou.

A spousta maličkostí. Asi poprvé jsem potkala kosodélníkovou osmisměrku. Nejhorší bylo poznat, co má představovat ten který obrázek. U klasických křížovek jsme občas brali na pomoc křížovkářský slovník nebo Google. Míra pomoci u nich byla celkem vyrovnaná. Když jsem v Praze tlapkala na autobus na kolej, na jedné budově visel černý prapor. Samozřejmě by mě zajímalo proč. Poslouchala jsem Zbloudilý koráb. Bolelo to, hlavně kvůli tomu, jak jsem se k té písničce dostala. Netuším, kde mám spolubydlící. Z nesnězené svačiny bude asi zítřejší oběd O:) Na záchod jsem šla o patro výš. Je to blíž než na druhý konec chodby a na těch našich nefunguje světlo. Ach ten Strahov :) Došlo mi, že je za námi víc než třetina semestru. Začíná mě to děsit :)

Už je nějak pozdě. Sepíšu si seznam úkolů na příští týden, vyberu z nich úkoly na zítra a půjdu spát. Dobrou noc a příjemný týden :)

11.03.2014, 08.33

Ha, koukám, že se mi včera povedlo napsat a nezveřejnit záznam. Budiž mi omluvou pozdní hodina. Už se mi spalo i líp než dnes na matfyzu, ale nějak to fungovalo, hurá :) A teď je nejvyšší čas naplánovat si úkoly na dnes a někdy by to chtělo se do nich pustit.

10.03.2014, 23.15

Chcete se mi smát? Dnes se mi povedlo zabloudit na nádvořích Pražského hradu :) Můj milý kdysi na mou adresu prohlásil, že to spíš než jako kočovnický dítě zní jako zmatená veverka. Tehdy jsem mu vyhrožovala přiměřeným násilím, ale dneska jsem si na to nemohla nevzpomenout, a chvílemi jsem se tak i cítila. Ze Strahova jsem vyrazila na (malostranský) matfyz, odkud jsem asi po deseti minutách zamířila na Dejvickou, kde jsem se zdržela tak dvě minuty, načež jsem přes matfyz mířila na nádraží, odkud jsem tlapkala na Karlák a z Karláku po nějaké době na Budějovickou. A pak tedy zase zpět na Karlák, ale to už bylo v rámci návratu, to se nepočítá :)

Cestou na Dejvickou jsem měla pocit, že už vím, proč se mi tenhle směr nelíbil, že je totiž strašně do kopce (zvlášť tedy, když jsem se někde trošku zamotala a nakonec vylézala jakési schody, které jsem vylézat vůbec nemusela, grrr). Cestou z Dejvické jsem došla k tomu, že opačně to není o tolik lepší. Dlužno ovšem podotknout, že na dojmech z vybíhání k Hradčanské a ke hradu se podepsala má potřeba pospíchat, neb jsem měla poměrně špatný mezičas. A taky jsem si potvrzovala, že jsem v Praze příliš dlouho, střídání hradní stráže mi nepřišlo jako důvod se zastavit a počkat. Zdrželo mě to ale stejně, neb bych pro obejití divadla musela proběhnout před pánem s foťákem, o kterém jsem prostě nepoznala, kdy zrovna fotí. Nemám ráda lidi, co drží prst na spoušti O:) A strašně nerada se motám lidem před objektivem. Sice se stále držím toho, že fotografka nejsem a neplánuju se jí stávat, ale pár foťáků k dispozici mám, občas něco pro radost nebo vzpomínku fotím a vím, jak otravní můžou právě lidi v záběru být. Při proplétání se Kampou jsem se zas neubránila vzpomínkám na povodně. Právě na Kampě jsem (stejně jako na několika dalších místech) byla fotit krátce po kulminaci Vltavy a vím, že mi tehdy až po nějaké době došlo, že fotím vodu „opírající se“ o protipovodňové bariéry. Vůbec, další signál, že bych zase měla změnit lokál, už tu mám spoustu míst asociovaných s nějakými zážitky a vzpomínkami.

Ha, a když už tu mluvím o takové památce, jakou je Pražský hrad, mohla bych si sem poznamenat věci, které mě zaujaly v jedné chytré knížce o krásných místech naší republiky. Hned mám nápady, kam vytáhnout svého milého na výlet O:) Jindřichohradecké úzkokolejky, pokud možno když bude zrovna nasazená nějaká historická souprava. Rabí (a kdybych si mohla jó vymýšlet, tak za tuláckého počasí). Žďár nad Sázavou, má tam být vcelku zajímavý… eh, kostelík, klášter, něco takového O:) A Slup, to pro změnu ideálně při slavnostech chleba. Snad jsem to moc nepomotala. A doufám, že to tu nečtou davy lidí, dost na tom, že ta místa budou asi atraktivní i tak :) Další věc tedy je, kdy přesně budeme mít čas opravdu někam vyrazit, ale úplně přinejhorším tam místo svého milého v dohledné době vezmu v době o něco méně dohledné své děti :)

Měla bych jít spát, ale neodpustím si tu ještě spoustu filosofování o věcech, které mě napadaly včera. To jsem se totiž ke svému pseudoblogu (ještě stále nepíšu příspěvky jako blogové, byť délkou už klasické blogové možná i přesahují) vůbec nedostala, neb jsem seděla nad úkolem. Nakonec neskutečně dlouho, šla jsem spát krátce před tím, kdy obvykle vstávám :( Kupodivu mi to tělo celkem toleruje, ale tím spíš bych k němu zas mohla být někdy hodná. Nicméně tedy hluk z chodby aneb zas tu máme párty tomu moc nepomáhá. V tomhle mě koleje občas ničí, prostě na ten klasický studentský život plný pařeb úplně nejsem, a ve chvíli, kdy kvůli tomu nemůžu usnout, mi vadí i to, že někteří jsou. Ale to nechme chvilku bokem, stejně to mé nářky nezmění.

Občas se tak bavím nad paradoxy života. Myslím, že na dívku toho snesu a zvládnu docela hodně, zvlášť co se třeba toulání a prací v přírodě týče. Jenže kluci, o jejichž společnost bych stála, berou věci jako že ujdu 30 kilometrů, přežiju nějakého toho brouka na těle, a když poblíž není vhodný mladý muž, prostě si bagáž hodím nad hlavu sama, za samozřejmost. A pak začnou být vidět věci jako to, že se bojím rozeběhnout se z kopce, nebo že hmyz po mně sice smí lézt, ale mám strach ho scvrnknout pryč. Což je neskutečně hloupé :)

Nedávno jsem potkala zmínky o nějakých výzkumech prokazujících, že i kytky vnímají bolest a dávají to najevo, dokonce i že poznají někoho, kdo jim opakovaně ubližoval, a reagují na něj. Měla bych si někdy najít čas a zapátrat po podrobnostech (třeba jestli to bylo dělané aspoň malinko seriózně a dá se tomu aspoň trošičku věřit). To by byla voda na můj mlýn o tom, že vegetariánství ve stylu „přece nebudeme ubližovat těm úžasňoučkým roztomiloučkým zvířátečkům, vždyť je to bolí“ je neskutečně pokrytecké. Ale když už chci takhle kritizovat, mohla bych taky investovat nějaký čas do zjištění, jestli bych si mohla finančně i časově dovolit (problém teoreticky může být obojí) kupovat vajíčka z volných chovů.

Do seznamu věcí, do kterých se chci pustit, až budu mít někdy trochu času (aktuální hrubý odhad je tak za 10 let :) ), jsem si navíc připsala nový projekt, Hrdé Česko. Už mě totiž nebaví všichni ti lidé, co jen kritizují Čechy, českou politiku, český průmysl, české sportovce, české umělce a já nevím co ještě. A nemám zájem komukoli včetně sebe dokazovat, že jinde je to stejně špatné (přestože si myslím, že je), mám zájem najít věci, na které můžu být hrdá. Protože já na svou zem sakra chci být hrdá.

Ovšem prozaičtěji a k věcem, které musí být hotové mnohem, mnohem dřív. Měla bych udělat další úkol na Pražský závislostní korpus. Z minulého mám penalizaci za pozdní odevzdání, a to jsem velice ráda, neb původní odevzdání bylo hodnoceno ještě hůř. Přitom důvod, proč mi program na skoro polovinu vstupů odpověděl špatně, byl neskutečně trapný. Měla jsem kdovíproč za to, že vstup bude zadaný ve tvaru „rodič.potomek“, a ono to bylo „potomek.rodič“. Kdybych se obtěžovala to aspoň trochu otestovat, asi bych si toho byla všimla. A oprava zabrala asi tak… půl minuty? I s uvědoměním si, kde je problém. Jenže tehdy nebyl čas a nebyla ani síla. Tentokrát bych se tedy měla snažit mnohem víc. Ovšem musím se pochválit, nemalou část už mám hotovou, tak snad to tentokrát dotáhnu rozumně včas.

Občas trochu řeším, co s touhle věcí, ani ne tak proto, že opravdu diverguje v blog a zasloužila by si minimálně nějaké stránkování, ale hlavně proto, že tu aktuálně míchám různé zážitky a věci čistě osobní s organizací práce. Přijde mi, že by si to zasloužilo oddělit, na druhou sranu mám pocit, že to dost dobře oddělit nejde. Já vím, mého zaměstnavatele jednou nebude zajímat, že jsem ten program nenapsala proto, že jsem zrovna měla špatnou náladu a taky bylo potřeba vyprat, ale tohle ještě stále není zpověď zaměstnavateli. Tak nevím.

Zato mě ale stále víc baví různé teorie okolo organizace práce. Více či méně důsledně jsem vyzkoušela spoustu metod a přístupů, ostatně i Sněhulák je ve skutečnosti krycí název mnoha různých konceptů, ale nakonec mi stejně nejvíc vyhovují spousty ztrácejících se malých papírků s jednotlivými úkoly. Zejména tedy narozdíl od ostatních metod nějak fungují. Ti, kteří využívají různé „profesionálnější“ či „vznešenější“ metody by mi mohli vytýkat, že jsem zrovna tu jejich metodu nevyužívala tak, jak se to má a jak jedině to přináší užitek, ale já se je všechny snažila využívat nejlépe, jak jsem to zvládala. Ovšem jen u těch papírků mám pocit, že to „nejlépe, jak zvládám“ stačí.

A to by stačilo, myšlenek je spousta, ale už napsaných vět je ještě víc, podobně jako hodin je nějak mnoho. A ta párty mě definitivně vytočila, jedu přespat na matfyz. Tak jen doufám, že i v té noci dorazím bezpečně.

07.03.2014, 01.03

Jogurty už si spokojeně zrají (jen doufám, že se to čerstvé mléko příliš nepozná na trvanlivosti) a já už jsem nějakou dobu zralá leda tak na postel.

Přesto si neodpustím vyjádřit fascinaci nad tím, že jsem dnes potkala jednoho Martina, který má sestru Karolínu. Taky si musím pochválit, že IPSková procházka se zase povedla, jen jsem opět přišla na kolej kolem půlnoci. Doufám, že víkendová oslava bude kompatibilní s plánem pořádně se vyspat, páč dneska zase něco bylo se zrcadly v umývárkách a tentokrát se tam z nich na mě chabě smála jakási zombice. Jako by si snad mé tělo myslelo, že se nemá chodit spát ve dvě a vstávat v šest.

Pěkně jsem se nachytala na své vnímání „zítra“. Dohledávala jsem si nějaké spoje na zítra, hlavně pro představu, jak často a jak dlouho to jezdí. A jelikož zítra, tak přece hledám na „zítra“ (když už to ten IDOS umí). Teprve u posledního spojení obsahujícího 22ku mě zarazil interval a koukla jsem po čase, jestli ho mám zadaný správně. A ejhle, ono to hledalo na sobotu. Nu, potěšující je na tom minimálně to, že páteční spoje vycházejí podstatně lépe :)

Snažím se zas hezky zbavit své roztěkanosti. A taky zase zkouším žít zdravě, alespoň pominu-li asi tak milion detailů včetně věcí jako jít včas spát. Ale minimálně už jsem ignorovala chuť dát si na půlnoc něco sladkého :) Dost na tom, že z hlediska těla asi není úplně nepodstatné už různé olizování jogurtu z prstů a podobně. A taky mám zase seznam úkolů na zítra. Ve skutečnosti je ten seznam docela nahuštěný, ale mělo by to jít zvládnout. A pak si zasloužím pohodový víkend :)

06.03.2014, 00.50

Čert dnes vem čas a různé zásady zdravého života. Obvykle se snažím jíst nejpozději ty doporučované dvě hodiny před spaním, speciálně mám pocit, že když se před spaním neláduju sladkostmi, lépe se mi usíná (byť on se na tom určitě bude podílet i fakt, že pokud si hraju na zdravý životní styl, chodím spát v rozumnou dobu :) ). Před chvilinkou jsem sbaštila Marsku a neplánuju si kvůli tomu připadat jakkoli blbě.

Jsem už od včerejška taková roztěkaná, nedokážu se na nic soustředit a tak horko těžko zachraňuju aspoň ty věci, co fakt nepočkají. Vlastně nejsem o moc méně produktivní než jindy, ale to spíš než poklona mé schopnosti takové stavy zvládat je důvod hluboce se zamyslet nad svou obvyklou pracovní kázní.

Tak trochu jako blesk z čistého nebe se v mé hlavě dneska objevila myšlenka, že bych mohla poslat pohled Klárce. A jelikož mě napadla, když jsem byla na matfyzu a moc nevěděla, kde shánět pěkné pohledy, dopadlo to tak, že jsem koupila korespondenční lístek a pokusila se na něj nakreslit obrázek. Mám pocit, že i Klárka kreslí lépe než já (stydím se, červenám a zejména zapírám těch snad osm let výtvarné výchovy v ZUŠce), ale přesto doufám, že pohled udělá radost. A to přesto, že bude ještě nějakou chvíli trvat, než dojde.

Od úkolu na Pražský závislostní korpus jsem myšlenkami i aktivním oknem každou chvilku utíkala k blogu a čekala na nové zprávy. Nevyčítám, že nejsou, jen pak člověk neví, jestli je to spíš dobré, nebo spíš špatné znamení. Po nějaké době jsem zas zavítala na Zrnka a zaskočilo mě v novinkách, že pomoc pro Zafu byla ukončena. Patrání po důvodu nebylo náročné… a důvod byl děsivě prostý a logický.

Je toho nějak dost, a povinnosti nepočkají jen proto, že se zajímám o životy naprosto cizích lidí, kteří zrovna mají nějaké problémy. A tak budu muset zítra zachraňovat, co se nestihlo za dnešek, co se ještě vyvrbí a tak vůbec. Uvařit jídlo, pro začátek. Zkusit projít nějaké materiály k bakalářce. Konečně sepsat poznámky k té databázové aplikačce. Zas pořešit Putovní přednášky. Ideálně zpracovat nějaké ovoce. Někdo bude taky muset připravit další jogurty, tentokrát snad opravdu z čerstvého mléka. Ale umýt si vlasy snad můžu až v pátek (pominu-li nepodstatné detaily typu, že pak budu s mokrými vlasy běhat po půlce města a odpoledne s čerstvě umytými vlasy hrát squash). Někdy by bylo fajn udělat takový ten semestrálkovitý úkol na TUR. Spáchat relativně hloubkový úklid pokoje.

A celé to pak narazí na milion maličkostí. Zas jsem dneska měla možnost někoho trochu pozorovat. Podívat se do očí i z profilu. Trochu mě to děsilo, svádělo ptát se, jestli se něco neděje. Ale snad jsem jen sama příliš naladěná na negativní zprávy a příliš je očekávám i od ostatních lidí. Navíc bych přísahala, že jsem v těch očích viděla i pobavení. Nade mnou, nad námi. Taky bych asi měla přestat jezdit autobusem ze Švanďáku. Někteří studenti jsou fakt strašní. To není o počtu „vole“ na větu, to je o té neskutečné negativitě, která pak ulpívá i na mě, přestože to nechci a snažím se tomu bránit. Třeba bych se mohla vrátit k vylézání Petřína. Ale za tmy se mi stále nechce.

A odepsali mi někteří lidé z Vimprobablí komunity! Jak říkám, roztěkaná. Každopádně mám z těch reakcí radost, třebaže některé ve své podstatě vůbec potěšující nejsou. Hlavně že se podle všeho opravdu můžu ozvat, když se mi něco nezdá nebo mi něco nefunguje.

Ale dost už asi bylo předávdění roztěkanosti a zmiňování vlastně úplně obyčejných zážitků a starostí. Dneska už si nové zprávy zjevně nepřečtu. A sem se asi zkusím znovu ozvat, až se mi bude svět zdát o něco úžasnější a dokonalejší a vůbec O:) Zatím alespoň dobrou noc.

04.03.2014, 23.11

Nemám ráda Windowsy O:) Měla jsem dnes Skype konferenci k bakalářce (je to jedno z mála rozumných řešení, když se má konzultantka už nějakou dobu pohybuje v Americe), a jelikož linuxímu Skypeu příliš nedůvěřuju (dobře, a příliš netoužím plevelit si s ním počítač), usoudila jsem, že mi to za nahození Windowsů stojí. To byl zase nápad. Ne že bych nechápala, jak jsem je mohla používat spokojeně, ne že bych nechápala, proč spoustě lidí stále vyhovují, ale já už si zvykla na něco trochu jiného. Trochu šílené na tom je, že ještě v březnu před dvěmi lety jsem se Linuxu skoro bála. Nu, časy se mění.

Každopádně konference k bakalářce dopadla, myslím si, dobře. Dostala jsem odpovědi na své otázky, dozvěděla jsem se pár zajímavých věcí a přislíbila ještě poslat nějaké návrhy, naopak byly mi přislíbeny podrobnější informace k některým věcem. A vedoucí se na můj prvotní nástřel textů tváří spokojeně, juch! Ještě bych si měla ověřit, že platí plánovaný oponent, protože pokud ano, tak bych tu bakalářku vážně mohla udělat :)

Když už jsem na těch Windowsech byla, skypovala jsem ještě domů. Musím říct, že to pořád má své kouzlo. Plánuji se podívat po něčem, co by nebyl Skype, ale umělo by to videohovory a existovalo by to jak pro Windowsy, tak pro Debian. Protože pak bych se takhle mohla čas od času ozvat domů bez ohromné na režie na opravdové vypnutí systému (kdo má pak všechny ty programy znovu otvírat?) i nadávání (protože co jiného mám dělat, když se mi sice objeví něco jako úvodní obrazovka, ale bez možnosti zvolit si uživatele a přihlásit se?).

Z trochu jiného soudku, už chápu, proč všichni nadávají, že se všechno zdražuje :) Dneska jsem byla dokoupit jídlo na dva dny a nechala za něj v obchodě peníze, co teoreticky mají být skoro na týden. Ale abychom byli fér, ono to jídlo ve skutečnosti pokrývá víc než dva dny (snídani teď mám opravdu na ten týden), a taky by prospělo, kdybych si jako slušně vychovaní lidé kupovala trvanlivé polotučné mléko, nikoli čerstvé plnotučné, a značkové k tomu. Vůbec občas předvádím povrchní ekoterorismus v praxi, mléko ideálně bio, jablíčka zásadně z Česka (míněno z České republiky) a k tomu konzervu tuňáka. Jsem zvědavá, kdy mě za to někdo zahryzne.

Po spoustě měsíců jsem se dokopala napsat mail do konference uživatelů Vimprobableu. Dost dlouhý mail, abych pravdu řekla. Popisovala jsem nějaké své problémy a ptala se na pár věcí, které mi nejsou jasné. Až mě překvapilo, kolik se toho najde, když Vimprobable používám vesměs velice spokojeně. Zatím nemám reakci a trochu se děsím, co mi kdo napíše, ale snad to nebude tak zlé. Minimálně by mi nemuseli zakázat posílat další maily O:)

Včera jsem potkala recenzi na knížku Duše stromů, která mě velice zaujala. Do té míry, že jsem dostala chuť si tuhle knížku přečíst. A jelikož jsem pojala podezření, že jeden tvor v mém okolí by ji mohl mít, zkusila jsem se ho přeptat… a teď už mám knížku doma, a s vracením prý nemusím pospíchat :) Těším se na příběhy, těším se, až se dnes zavrtám do peřinky, na chvíli zapomenu, že je strašně pozdě, a ponořím se do zvláštního světa. Byť bych se měla vrátit k chození spát dříve, ať můžu načítat i The Long War :)

Navíc jsem objevila takovou trochu škodolibou zálibu. Zkouším útržky svých textů házet do Google Translate a bavím se nad tím, co z něj vypadne. Můj sloh je celkem svérázný (minimálně mě podle něj spousta lidí dokáže identifikovat) a rozhodně ne zcela přívětivý k překladačům. On možná není úplně pěkný ani pro lidské překladatele, ale pro počítač to v určitých chvílích musí být fakt zlo. Takže někdy z toho lezou dost vtipné výsledky. Ostatně, jakmile tenhle záznam dopíšu, zkontroluju a zveřejním, půjde do překladače i on a já se asi budu zase bavit. Nicméně pak dám dobrou noc těm, kteří jsou ještě vzhůru a snaží se nějak se mnou komunikovat, sepíšu úkoly na zítra, přečtu si příběh a pak se zavrtám do peřin s cílem už jít opravdu spát. A jelikož je pozdě, neměla bych to příliš oddalovat, takže dobrou noc :)

28.02.2014, 13.03

Poslední dobou mám pocit, že vůbec není čas sem psát, ale jak se dívám na množství záznamů, spíš bych se měla krotit :) On hlavně není prostor si hluboce filosofovat, a že bych těch nápadů k hlubokému filosofování měla. Ať už jde o témata týdne z blog.cz nebo vesměs náhodné podněty ze života, obvykle mám asi tak milion věcí, které bych k tomu chtěla říct. No, možná dobře, že ten čas není :)

Mám pocit, že včerejší IPSková procházka se moc povedla. Dávno jsem si zvykla, že se brzy začnu vzdalovat domovu, byť včera to byl trochu extrém – z Malovanky jsme vyrazili přesně opačným směrem, než kterým se chodí na Strahov, a z dejvického vysokoškolského kampusu jsme zamířili na Bubeneč. Nakonec jsme procházku rozpustili až na Holešovicích, a já pak ještě dobrovolně tlapkala z Muzea na Karlák. Na kolej jsem tak dorazila chvilku po půlnoci, a posouvala jsem si kvůli tomu budík na sedmou, ale čert to vem. Prostě to bylo fajn i a za to, jak unavená jsem šla spát, to stálo.

Dneska se mi povedlo dotáhnout práci, která měla být hotová včera. Přestože to znamená zpoždění, mám z toho radost. Ono to totiž hlavně znamená, že mám hotové některé věci, do kterých se mi strašně nechtělo.

Druhá věc je, že stále existují věci, které bych měla stihnout brzy. Sepsat vzorové řešení na ČLO, pořádně si rozmyslet aplikačku na databázové aplikace. To doufám stihnu za víkend. A dál se bude plánovat operativně. Rozumně malé úkoly typicky plánuju vždycky večer, na další den nebo na „někdy brzy“. Svým způsobem, I'm living life day to day, it's never really easy but it's OK.

Jinak se aktuálně malinko bavím nad rozdíly mezi mými školami (a připadám si hloupě, že nevím, jestli je správně „mými“, nebo „svými“). Na FELu jsme děsně protekční program, díky čemuž si smíme bez omezení zapisovat anglicky vyučované předměty. Samozřejmě pokud se anglicky učí. Na matfyzu mám dnes tři ze tří výukových bloků v angličtině. Čas od času existují jazykové verze předmětů, občas jsou jen jazykové paralelky, a kolikrát se prostě stane, že se vyjde vstříc zahraničnímu studentovi (po souhlasu ostatních zapsaných, nebo tedy spíš přítomných) a ten který předmět se daný semestr prostě učí anglicky. A nikdo to moc neřeší.

A taky mi začíná docházet, co mě čeká dnes večer :) Jdeme totiž na Aidu, a já jsem zvědavá, jak přesně ze sebe udělám malou slušně vychovanou dámu :) Dobře, jednoduše, obleču si společenskou sukni, vezmu slušné boty a slušný svetr a ona se ze mě stane sama. Jsem živoucí příklad toho, že šaty dělaj' člověka. Ale stejně… :)

A teď bych se měla přestat tvářit jako střed světa a padat na oběd, ať stíhám :)

26.02.2014, 16.17

Dneska prostě nemám dobrý den. Že mě po dlouhé době budily noční můry, to bych ještě přežila (zvlášť když vezmu, v jakém stavu jsem šla spát, unavená, s příšernými křečemi, podrážděná hlukem z jakési párty a kdo ví co se k tomu možná ještě přidalo). Že jsem ráno zapírala věci a podléhala své závislosti, to je hloupé, ale fajn, to se stane. Pak jsem chtěla svou ubastlenou věc na (de)aktivování touchpadu naučit, ať oznamuje změny pomocí OSD. Dlouho se mi to nedařilo… až jsem po nějaké době a s cizí pomocí přišla na to, že upravuju špatný soubor :) Věci mi dnes nějak nechtějí docházet, přehlížím spoustu maličkostí. A teď jsem srávila něco přes půl hodiny laděním funkce. Stěžovalo si to, že to, co se snažím dělat, dělat určitě nemůžu. A já pořád nechápala, proč si to myslí, že se snažím dělat něco, co bych dělat opravdu nemohla. Byla jsem přesvědčená, že první průchod musí probíhat v pořádku… a ona ta chyba patřila až ke druhému průchodu. Grrr. Tak já jdu zjistit, co jsem si pokusy o opravení rozbila… a doufám, že dneska už žádné ošklivé vtípky.

25.02.2014, 15.24

Kdybych měla na Floru jet odtud, mohla bych tu ještě tak hodinu a půl sedět. Nu, nejedu, čas se sbalit. Ale mám radost, seriál jsem si trošku zkorigovala, zásadní mail na ČLO odešel, Zko jsem zkritizovala ze všech stran O:), u čehož jsem si sbaštila oběd, a s bakalářkou jsem v té chvilce zbylého času taky pohla. Včera jsem několik hodin nemohla vymyslet, co do bakalářky napsat o FreeSurferu, tak jsem se dnes snažila nikoli psát text do bakalářky, nýbrž text pro někoho, komu mám stručně říct, o co jde, a ono se to psalo skoro samo. Pfff, sprosté. Anebo možná dobrý trik, který si zkusím zapamatovat :)

25.02.2014, 12.19

Do dvanácti jsem to na matfyz evidentně nestihla (nechme bokem, že původní plán byl do jedenácti a s hotovými korekturami seriálu), ale tohle ještě ujde. Že bych si tu měla sníst oběd, krom seriálu poslat nějaké organizační maily kolem ČLO a hlavně pohnout s bakalářkou, a možná taky raději pročíst Zko, to bych raději nechala bokem úplně. Zvlášť když po půl šesté mám být na Floře a cestou se musím stavit na Strahově.

Vzpomněla jsem si, proč obvykle peru a věším prádlo pozdě večer a hned další den brzy ráno ho skládám (v tomhle jsou místní pračky úžasné, prádlo věším skoro suché, takže ta noc na dosušení bohatě stačí). Hm, tohle by se skoro hodilo založit do účetnictví, kdepak mám eurodesky? Aha, za sušákem. Čas připravit oběd, takže jáhly mám… za sušákem. Kde je dezinfekce? Grrr. A ano, mám za sušákem skoro všechno :)

Taky mi dochází, co jsem si na sebe upletla s plánem nezneužívat teď pár týdnů postel na nic jiného než na spaní. Poslední dobou mám po těle spoustu pupínků a hlavně se mi několik dní dělo to, že jakmile jsem si vlezla do pelíšku, začala mě některá místa na těle strašlivě svědit. Sice doufám, že to je všechno jen podivná náhoda, ale stejně chci otestovat, jestli se to zlepší, když bude povlečení určitě „nezávadné“. Takže řeším, kam s krabicí, která zrovna zavazí na podlaze, a kam hodit oblečení, co si neplánuju brát na sebe a přehodit ho přes židli nemůžu, protože sušák :) Nesedat si na postel při obouvání zvládám v pohodě (neodhazovat tam bundu při příchodu bude slabší), ale sezení u počítače budu ještě muset vyřešit, a kde budu jíst, to netuším. Jo, ta postel je obvykle mé všechno :)

Je spousta věcí, o kterých bych si tu chtěla hluboce filosofovat, ale času se nedostává. K příštím narozeninám bych si přála obraceč času, nicméně něco mi říká, že to úplně nepůjde :) Tak já se jdu raději věnovat těm povinnostem, ať ho nepotřebuju tolik.

24.02.2014, 22.50

Přemýšlím, jestli mě opravdu překvapuje, že sotva se mi začalo ohřívat mléko, vzpomněla jsem si, že jsem vlastně chtěla zkusit, jestli se na chuti jogurtů nějak projeví, když je udělám z čerstvého mléka. No, utěšuje mě alespoň to, že čerstvé mléko tu teď stejně není.

A Linux mě učí nehorázné lenosti O:) Věci jako „cp …“, „vim !:2“, „mv !cp:2 !cp:1“ mi přijdou děsně náročné :)

24.02.2014, 21.52

Je mi skoro do breku. Těžce se mnou nespolupracuje Net, každou chvíli na řádově deset patnáct vteřin vypadne spojení. Pak je těžké něco účinně dělat. Hlavně když chce člověk posílat krátké reakce na spousty mailů (tedy nemá moc cenu předepisovat si maily u sebe), občas něco ověřit na webu, nahrávat soubory na organizátorskou wiki (!) a tak podobně.

Tak jdu radši na chvíli hluboce filosofovat a nořit se do vzpomínek a práce se udělá… snad zítra. Ani jsem se včera nepochlubila, že jsem měla upletený cop. Martin si hrál. Samozřejmě že to nebylo dokonalé, ale popravdě to na první pokus (ju, vůbec bych se nebránila, kdyby měly být i další) dopadlo velmi dobře :) Taky mi konečně došlo, že pokud chci obhájit bakaláře a pokračovat ve studiu, možná bych si mohla podat přihlášky. Ještě že mi to nedošlo až o týden později, na matfyzu musí být podané do konce února :)

Počítám, že dneska dočtu knížku. Pokud jich chci opravdu za ten rok přečíst 50 (což mi pořád přijde vlastně strašně málo), měla jsem ji mít dočtenou ještě před narozeninami (ach, tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mi v češtině chybí různé časy z angličtiny). Ale jsem ráda, že zas čtu aspoň trochu. Tedy, i něco jiného, než všechny ty texty určené ke korekturám, skripta a podobné výmysly. Třeba korigování mě baví, ale ten dojem jako z ponoření se do knížky z toho člověk prostě nemá :) Chm, dneska nějak odbíhám. To jsem si hlavně chtěla pochválit, že by mi zítra na squash měl dorazit druhý díl :)

Nainstalovala jsem si OSDD a zřejmě už docela chodí, ale s checkmailími OSD notifikacemi se zatím spíš sžívám. Nicméně to se všechno zvládne. Teď ještě naučit OSD notifikace i weechat… což by ale asi vůbec nebylo snadné.

Došlo mi, že jsem dneska dojedla poslední volný jogurt, takže pokud si ho k zítřejší snídani nechci odpustit, budu muset ještě připravit nové. Moc se mi do toho nechce, ale asi bych měla. A zítra udělat spoustu věcí, které se přece měly udělat dneska. Sekla jsem se na kratičkém kousku bakalářky, prostě nevím, co tam napsat. Zítra nad tím budu muset vyhrát, a projít aspoň kus materiálů k bakalářce matfyzí. Budu si muset i zkorigovat seriál, dneska už na to nějak není síla :( A poklidit tu a tak vůbec.

Mám blbý pocit, že ani tahle středa nebude úplně patřit věcem, které jsem si na středy naplánovala. Ale snad se to ještě celé poddá. Bude muset.

23.02.2014, 23.36

Uááá… nějak mi to s tím chozením do postele v deset úplně nevychází. A na množství úkolů na zítra radši ani nemyslet. Vyprat a pověsit prádlo, nádobí umýt, KSPí seriál opravit, vyhrabat a poslat věci k ČLO, nemluvě o pracovním dni na téma bakalářka. Ale to se zvládne. A jsem ráda, že víkend byl fajn. To jsou nakonec věci, co se počítají.

21.02.2014, 08.43

Podíl KSPáků v labu je momentálně fascinující. A dvě školy jsou zlo. Vyplnila jsem uživatelské jméno, heslo a prý tůdle. Tak jsem obojí vyplnila znovu, heslo tentokrát opravdu pečlivě. Zase nic. Při třetím vyplňování uživatelského jména mi došlo, že bych na matfyzu nemusela používat to FELí :)

20.02.2014, 16.54

A jde se spamovat… Nebyla jsem v náladě na práci, tak jsem koukla, co je na blozích a tak vůbec… A když už jsem se chystala zmizet, všimla jsem si titulku „PŘÍMÝ PŘENOS: OBČANSKÁ VÁLKA V KYJEVĚ! V ulicích leží desítky mrtvých těl“. Nezkoumala jsem podrobnosti, ale v hlavě mi okamžitě naskočila jedna písnička. Vojna v priamom prenose, idú správy

20.02.2014, 16.07

Zajímalo by mě, co kdo provedl zrcadlům v umývárkách. Místo sebe jsem v nich zahlédla jen jakousi neupravenou ubrečenou holku.

Chvil, kdy přemýšlím, jestli mi za to ten vztah vůbec stojí, je celkově velmi málo. Spíš než kvůli racionální úvaze, že lepších kluků je málo (přestože si to myslím), je to kvůli tomu, že mi v tom vztahu „prostě je dobře“. Dnešek k těm málo chvílím ale rozhodně patří. No fakt, mám tohle vůbec zapotřebí? Já vím, těžko odpovídat bez znalosti kontextu. A jakkoli bývám jinak sdílná, na tohle se ptát nezkoušejte, permission denied.

A vůbec, tahle stránka začala generovat nějak moc nerobotích přístupů. Čas pár návštěvníků vyděsit, ještě by na mě někdo našel něco kompromitujícího. Vypadl na mě dnes útržek mých vzpomínek. Nejsem si úplně jistá, kam jsem to jela, evidentně přes Muzeum, hádám z Dejvické na Holešovice. Možná na sraz s mámou, kdo ví, jistotu vzal dávno čas. Ten soubor byl prý naposledy změněn 23. října 2013 v 15.08, a to bych tipla, že byla jen nějaká oprava překlepu. Pojmenováno příhodně otázky z metra.

Kde asi ten pán přišel zrovna k takové jizvě, nebo spíš jizvám, jaké pečlivě malují maskéři hrdinům různých akčňáků? Jak dlouho ji může mít?
A ta paní, copak asi čte za knížku? Nosí brýle pořád, nebo jen na čtení? A už dávno, nebo až poslední dobou?
Copak asi hraje do sluchátek tomu mladému muži?
A ti dva chlapci, co se spolu baví, znají se ze školy? Nebo jsou to naopak kamarádi, co studují něco jiného?
Ta paní, co na první pohled vypadala příšerně namyšleně, nevypadá spíš, jako by rozmrkávala slzy? Stalo se jí něco? Ocenila by, kdyby se jí někdo zeptal? Nebo je jen unavená a těší se do postele?
A ta elegantní dáma, co stojí nade mnou, měla bych jí nabídnout místo? Nebo bych ji tím spíš urazila?
Co všichni ti lidi, kterých jsem si v nacpaném vagónu ani nestačila všimnout?
Pro kolik lidí je přestup tady na Muzeu rutina? Bojí se někdo z nich, že zabloudí? Kolik z nich by dnes raději jelo někam jinam? A je mezi nimi někdo, kdo si musí připomínat, že tentokrát má nastoupit na opačný směr?
Ten mladý muž, co si při spatření stařenky s evidentně plnou jezdící taškou poposedl o kus dál od dveří a ještě se na ni usmál, naučil ho ohleduplnosti život, rodina, nebo ji v sobě měl vždycky? A copak asi loví na mobilu?
A tamhleten pár, tak spontánní mezi rezervovanými cestujícími, odkud se ti dva asi znají? Jak dlouho jsou spolu?
Kampak jedou, že jim stojí za to přebíhat po nástupišti do jiné části metra?
Kdo z lidí, co jdou po jezdících schodech, pospíchá, a kdo jen nerad čeká?

Proč jsou města anonymní, a přece plná otázek?

19.02.2014, 08.04

Pfff, ajťáci. V osm večer spousta lidu, v osm ráno ani noha. Aspoň že s osmou ráno začíná oficiální pracovní doba (aneb dokázala bych se sem vrátit, i kdybych si nevzpomněla a toho ISICa si s sebou nevzala). Nu, každopádně hurá do práce :)

17.02.2014, 01.02

Vznikalo to zpětně, ale co na tom. Asi to místy nic neříká, ale to se stává O:)

Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
Neděle

Ten čas se mi určitě jenom zdá. Určitě není zítra, určitě mám spoustu času se vyspat a tak vůbec. No, toliko k mému plánu jít dnes do postele kolem desáté :) Počet nových mailů jsem odhadla docela přesně, zato s tím, jak moc se mi zkomplikuje matfyzí rozvrh, jsem tedy nepočítala ani trochu. Ale to všechno nějak dopadne, bude muset. Pokoj je připravený na návrat spolubydlící a já bych měla jít spát, zítra se plánuji tvářit vzorně, pracovitě a tak vůbec :) A zapomněla bych na to hlavní, ten skoro týden se moc povedl!

10.02.2014, 23.27

Spám! Moc jinak se třetí zápisek se stejným datem asi komentovat nedá, ale chvíli se tvařme, že to se smí. Trochu mě mrzí, že aktuálně nemám krokoměr, zajímalo by mě, kolik jsem toho dnes nachodila. Nemluvě o tom, že jsem dnes své nohy vůbec nešetřila. Poté, co jsem se trochu zapomněla doma, jsem se z pokoje na Švanďák dostala za čas podezřele blízký pěti minutám (což se dá dokázat jen tak, že se člověk nejpozději u brány do petřínských zahrad rozeběhne a nejdříve u křižovatky na Švanďáku zastaví). Tam jsem navíc nenaskočila do nějaké tramvaje či autobusu, nýbrž svižnou chůzí pokračovala na Karlák. Po schůzce s vedoucí bakalářky (taky běžně necháváte doma přesně ty podklady, které máte prezentovat?), někdy kolem druhé odpoledne, jsem spokojeně odšupajdila na matfyz pořešit pár maličkostí. Tam jsem si, řekla bych tak deset minut před třetí, vzpomněla, že jsem chtěla využít termín pro zapisování známek do indexu. Na Karláku. Od dvou do tří. Povedlo se mi vyučujícímu dovolat a ověřit si, že můžu přijít ještě kolem čtvrté (protože když už na tom matfyzu jsem, přece nezmizím, než všechno dořeším, že), načež jsem si trasu Karlák - matfyz prošla ještě v opačném směru. S tím, jak se mi plány časově vymkly z rukou, jsem si místo plánování velkolepé večeře koupila v Bille pár housek a sedla na autobus domů. Dneska prostě nebyl vhodný den na vylézání Petřína.

O něco později to vypadalo na další urychlený přesun na Švanďák, ale trocha experimentování s IDOSem ukázala, že na některé přesuny se vyplatí vyrážet z kolejní zastávky. Cestou jsem zas předváděla svou snahu „za běhu optimalizovat, jakkoli to aspoň trochu jde“, takže jsem se svezla 143kou na Vozovnu Střešovice, tam nastoupila do objevivší se 174ky jedoucí na Hradčanskou, kde jsem krásně chytila tramvaj osmičku, kterou jsem plánovala sjet na Strossmayerák, ale nakonec jsem z ní na Kamenické přestoupila do pětadvacítky, která přijela z té Vozovny Střešovice :) A když jsem se vracela, mohla jsem předvést vzornou, svézt se Cčkem na Vltavskou a tam vzít právě 25ku, nicméně jsem se rozhodla tradičně tlapkat z Muzea na Karlák. No, když jsem tam přecházela silnici, zahlédla jsem 176ku nabírající lidi, což jsem neměla šanci doběhnout. A tak jsem si ji nadbíhala na Jiráskovo náměstí. Nemívám problém ujít desítky kilometrů na výletě, ale sbíhání kopce mi dobře nedělá. Do té míry, že se mi u Tančícího domu skoro pletly nohy. Ale stihla jsem to. Dokonce s rezervou semaforového cyklu.

A teď bych tu měla přestat psát o obyčejných dramatech všedních dnů, raději bych měla poklidit a sbalit se. Chceme se snad trochu toulat po kopcích, tak asi zapomenu na svou lásku k sukním, nechám je doma a raději si sbalím něco víc do terénu. Třeba boty, které mají podrážku nejen na ozdobu (nechcete někdo začít vyrábět boty, které shora budou krásné dámské a zdola pevné a použitelné?). Vezmu si knížku nebo dvě, zato počítač nechám doma. Jsem na sebe zvědavá, ajťačka skoro týden bez přístupu k Internetu. Na druhou stranu ajťačka propagující, že se od počítače neumí odtrhnout, ale umí se bez něj obejít. Pfff, a stále jsem nezkontrolovala, potažmo nedoplnila pohotovostní pytlík. Nu, snad v něm nechybí nic důležitého, jinak mě ještě zítra ráno čeká obíhání různých obchodů. Dobře, já jdu přestat sepisovat své myšlenky do digitální podoby a jdu raději opravdu balit a spát a tak vůbec. Krásný zbytek týdne!

10.02.2014, 11.57

Při pohledu na sluncem zalitou hvězdárnu je těžké věřit, že venku je únorový den. A já protestuji, neb hořící svíčka na stole i hrnek teplého čaje v tlapkách pak působí poněkud nepatřičně. A taky si tu filosofuju o tom, jestli náhodné přehrávání je nějaká forma osudu. Tak zas něco za něco a příště nic.

10.02.2014, 00.43

Zase zapomínám jít spát. Na to, že bych zítra měla udělat vše, co má být hotové do konce týdne, to není úplně optimální. Hlavou mi víří klasické obyčejně neobyčejné vzpomínky. Držím knížku, ve které se zrovna prozkoumává spousta cizích světů. Vedle mě pospává kluk, na kterého – samozřejmě kromě případů, kdy tomu tak není :) – nedám dopustit. Autobus mířící do Prahy, která mi stále je mnoha způsoby cizí, vjíždí do zatáček, které už se pár lidem staly osudnými, a z radia začne hrát písnička, o které si jsem jistá, že ji znám. Než mi dojde, že to je písnička o „cudzom meste plnom cudzích ľudí“, ozvou se první slova, „nič už nie je také, aké bolo predtým…“

Jsem z těch, kterým vyhrávající rádio v autobuse nijak nevadí, alespoň obvykle. Dnešek do obvykle bezproblémově spadal, navíc hráli moc pěkně. Jen mě to asi naladilo poněkud písničkově :)

Když jsem zas po nějaké době zvedla hlavu od knížky, byli jsme tam, kde nikdo nejezdí těch předepsaných padesát. Obvykle ani já ne. Kvůli modrým světlům blikajícím někde v dálce jsem se do knížky ještě chvilku neponořila, ale o pár minut později jsem vykoukala jen záchranky a auta možná na přejezdu. Zbyla nejistota a zvědavost, taková ta, která živí média, a bulvár zejména. Podobná zbyla o něco později, když se kolem zastávky na Karláku s patřičným houkáním prořítila dvě velká hasičská auta s jedním menším. Lásko moje, tohleto je atmosféra velkých měst. Pro bonus body jsem dvě nápadně podobná hasičská auta potkala jet směrem na Karlák, když jsem tlapkala k Arbesovu náměstí, neb interval autobusu jsem moc šťastně nechytila a čekat deset minut na místě se mi nechtělo.

Teď s trochu ironickými myšlenkami na „paní má se má“ předvádím typickou Karrynku, a místo tajného doufání v něco, co by mě ve finále velmi těšilo, si přeju to, co se očekává. Třeba jen proto, že sama žiju příliš povrchně na to, aby mi věci přebité reakcemi okolí dělaly radost. Nebo dokonce jen proto, abych mohla jednou dávat k dobru historku :) Ale teď je ze všeho nejvíc čas sepsat si úkoly na zítra a zaplout do pelíšku, ať zítra všechno zvládnu a navzdory vysoké škole si od úterý můžu až do konce týdne udělat jarní prázdniny.

08.02.2014, 23.14

Procmail už zase procmailí o něco spokojeněji a pomalu se seznamuju s checkmailem. Datum už se mi na požádání umí synchronizovat podle sítě, ještě by to chtělo zautomatizovat celé. Různé rc soubory se už na pár strojích odstěhovaly do gitího repozitáře a zbyly po nich jen symlinky. Zato ID3 tagy na Linuxu budou věc docela veselé a MPD mě zatím pěkně štve. Bastion stále chodí poněkud neoptimálně a při pokusu o pouštění Steamu pod WINEm mi pro jistotu přestalo fungovat WINE jako takové, grrr. To je tak, když někdo vezme hrabání se v počítači poněkud velkolepě a rozhodne se spolu s přerozdělením disku taky vyřešit tu spoustu maličkostí, co už si dobu slibuje. Ale to se časem zvládne. Podobně jako se někdy určitě roztřídí ta spousta zazálohovaných dat O:)

Zítra musím připravit podklady na pondělí, kdy snad dořeším ty věci ze zimního semestru, které být musí. Pak až do konce týdne volno… a potom se snad tvářit vzorně a pracovně a vůbec :)

06.02.2014, 22.22

Jsou chvíle, kdy mě matfyz děsí. Třeba když na něj skoro v osm večer přijdu a na chodbách potkám několik lidí. Jenže ono se tu dobře pracuje. Zvlášť dnes, povedlo se mi tu ukrást sluchátka a nechat si do uší hrát Nedvědy. Z původního na skok k Internetu se stalo testování úloh navržených na ČLO, zkritizování jedné z nich, u jiné zas zpochybnění vzorového řešení, a taky konečně oprava té mé. Ještě bych měla vyzvednout Obludu, druhou motivaci sem večer zajít. Disk má zřejmě úspěšně zazálohovaný, takže si zítra můžu hrát s oddíly, jak se mi zlíbí. Ale teď je asi čas vyrazit domů. Nechám si ještě naposled zahrát Tuněchody, pobalím si svých pár drobností, pozhasínám, zamknu a vyrazím vstříc nočnímu městu. V deset evidentně spát nepůjdu, a nevím, kolik si toho ještě dnes přečtu z knížky (o zbylých řešení MO-P nemluvě, ta se přečtou až před zítřejším opravováním), ale aspoň si užiju noční Prahu. Jupí!

06.02.2014, 11.31

Sítě za dva mrzí tím, že to není jednička, a těší tím, že vůbec jsou. Ostatně, speciálně na matfyzu nemá tenhle rok smysl známky hrotit, začala jsem špatně. Dnešní zkouška se nepovedla, a vlastně nevím, nakolik mě to mrzí. Kredity zkusím nalovit jinde a jestli si v semestru ještě domluvím třetí pokus, to se uvidí. Jen toho mám zas nějak moc na práci. Ale já si kus volna příští týden urvu!

Opravujeme MO-P. „Hm… jsem si jistá, že vidím `v c ypsilon`, a počítám, že to by nikdo nenapsal. … Ahááá, to je `vybereme`.“ Strhávat body čistě za škrabopis by samozřejmě bylo naprosto nepřijatelné, ale víte, kolik práce bychom si tím ušetřili do národka? Co je špatně na „algoritmu v jazyce“? A netají se teď středoškolákům, že interpunkce není sprosté slovo?

04.02.2014, 17.35

Snad poprvé jsem se opravdu bála otevřít výsledky zkoušky, bála, jak to dopadne. Dopadlo! Mám optimalizaci, a co víc, mám ji na Cčko! Jo, já vím, že u spousty předmětů váhám, jestli bych C brala, ale tady jsem šla ke zkoušce s velkou ztrátou už ze semestru, tak hlavně, že to je :) Teď ještě aby ty zítřejší sítě dopadly též :)

03.02.2014, 17.52

Jdu si hrát na grafomana! A taky na Facebook a podobné výmysly a dělit se o blbosti :) Fóra informující o uživatelích online mají jisté kouzlo, zvlášť když na nich člověk zahlédne známé jméno. Chladný den a horký čaj k sobě krásně ladí, jen do sítí se mi pořád nechce. Ne že bych neměla den času, ale… svého času jsem si chtěla hrát na vzornou :) Kamsi mi odběhla spolubydlící, bude párty! Tedy, pokud se přehrávání písniček z alba Honzy Nedvěda dá považovat za party :) Někdy mám zrovna chuť na něco jiného, ale písničky Nedvědů mě chytají za ouško kdykoli, a k chvílím pohody nějak patří. Nápad prozkoumat okolí smíchovského nádraží o kus lépe a najít zastávku Na Knížecí byl zahozen asi tak rychle, jako se objevil, ale prováděla jsem místo toho jiné špatnosti. Spousta věcí se nějak bortí, ale stejně mám pocit, že takhle je to správně. Příjemný pocit. A s trochou štěstí ne sen, po kterém přijde kruté probuzení.

03.02.2014, 00.02

Zvedneš ruce a tleskáš nad hlavou. Možná proto, že svůj tleskot sama neslyšíš, ale chceš dát najevo své ocenění. Všechny zvuky k tobě doléhají jako přes nějakou špatnou izolaci, ale teď nechceš řešit, že zítra pořádně neuslyšíš. Rytmus další písničky tě opět strhne k tanci, alespoň dá-li se pohupování v bocích a opatrné mávání rukama v mezeře mezi lidmi nazvat tancem. A až na závěr přijde nějaká parádní hitovka, vykřičíš si během pár chvil ještě hlasivky, protože hudba prostě strhuje. Obzvlášť pak hudba obohacená o jeden pár rukou kolem tvého pasu. Takové prý jsou vodnářky. Nechají se chytit za ruku nebo kolem pasu, zatímco jejich duše si všímá zázraků.

Pokud vím, klasická literatura uznává pouze ich-formu a er-formu (pche, aspoň sie-formu by mohli uznávat taky). Možná i proto jsem o svých zážitcích vždycky tak ráda psala v „du-formě“. A možná jen proto, že mi to prostě je bližší. Asi existují i lepší způsoby přípravy na zkoušku než vyrazit na koncert, ale ty já nechám těm vzornějším. Ne že bych se snad celkově vykašlala na své snahy a sliby, jen nic se nesmí přehánět a někdy je odreagování se to nejlepší. Přestože pak zbývá jen doufat, že to zítra „nějak dopadne“.

01.02.2014, 22.06

Je těžší odpouštět sobě než odpouštět ostatním. Asi je to přirozené, že? Třeba proflákaný den. I to je asi přirozené, že se stane. Ani nevím, nakolik mě to mrzí, ale bojím se, že se mi to vrátí a pak toho budu litovat. Na druhou stranu, celý život jsem občas proflákala kus času, který by se hodil, i ve chvílích, kdy o něco přeci jen šlo, ať už to byl Svaťák, nějaké dřívější zkouškové nebo třeba jen trocha času do termínu projektu, a zatím jsem to vždycky nějak zvládla. Akorát se potřebuju zítra vybičovat k tomu, abych opravdu něco udělala. A když ne, kopejte do mě, prosím, ať se vzpamatuju.

29.01.2014, 23.37

Tak zase další rok. Pfff, nějak stárnu O:) Budu trochu patetická a ke krásně symetrickému číslu si daruju odpuštění a naději. Ne, nekoná se odpouštění žádných životních hříchů, jen té kupy proflákaných hodin v době, kdy se to zrovna dost nehodilo. A naději, že od filosofie „Jak já to proboha zvládnu?“ se dokážu naprosto přirozeně vrátit k „He? Proč bych se toho měla bát?“, a tedy že místo řešení, jestli všechno zvládnu, bude potřeba se jen postarat o to, abych to zvládla. Všechno nejlepší, Karry :)

28.01.2014, 15.47

Achjo, už zase se děsně flákám. No, ale to se snad ještě zachrání. Někdy je úžasné, když si špatně pamatujete mapu (a jste líní vytáhnout si tu, kterou máte v batohu). Třeba když se před vámi při hledání cesty objeví směrovka na nádraží Praha Smíchov, severní nástupiště. A když pak vylezete na zasněženém nádraží ve chvíli, kdy tam regiojeťáci provádějí jakési manévry. Když pak zjistíte, že už jste nad tím nádražím několikrát šli, a nakonec najdete ten most přes řeku, který jste původně hledali. Navíc se dařilo i všechno možné zařizování. Teď už jen ta práce aby taky šla.

28.01.2014, 00.23

Pfff, ten čas jsem snad ani nechtěla vidět, zvlášť když vezmu, že ještě chvilku nepůjdu spát. Ale co už, to mám z toho, jak se flákám.

Usoudila jsem, že zkusím přistoupit na hru „nemožné, potažmo nestíhatelné existuje“ a nějak omezím seznam svých aktivit a cílů. Udělala jsem si nějaký rozumně optimistický odhad, kolik můžu mít přes běžný týden času, kolik ho spolknou školy a bakalářky, sepsala si seznam věcí, kterým bych se chtěla věnovat, a začala si hrát. Když jsem došla k tomu, že bych nejspíš měla zahodit aspoň čtyři pětiny věcí, které dělám, měla jsem chuť okamžitě se vrátit k filosofii „všechno se stíhá, když se chce“, ale zatím hraju dál.

Sepsala jsem si tedy ke všemu, proč tu kterou věc chci dělat, jaký pro mě má nějaký přínos v „reálném“ životě a co jsou naopak důvody se tomu nevěnovat. Pak jsem slova velice nesystematicky převedla na čísla, sečetla první dvě hodnoty, odečetla třetí a seřadila.

Privilegovaně prošlo KSP, MO-P, ČLO, Pralinka a PoŠkole (a nechávám ke svému dalšímu zamyšlení fakt, že průnik privilegovaných aktivit s prvními pěti v hodnocení má velikost dva). Na body pak TeX, vlastní přepis jabberového skriptu pro weechat (což možná znamená, že budu mít tak do konce prázdnin použitelného IM klienta), japonština (dala jsem si záležet, aby se vešla :) ) a zkoušítko (zajímavé, to jsem tu nikdy nepropagovala… ale vlastně dává dobrý smysl ho mít někde nahoře). Na divokou kartu pak ještě DDR :)

Zajímavé je, že třeba dotažení webu je až někde v pětině seznamu, a rozchození blogu ještě dál (ano, to je asi důvod, proč tahle stránka dneškem definitivně zdivergovala a stala se něčím blogovitým), no a třeba iKobra je beznadějně v poslední části seznamu (věci, které skončily s nekladným počtem bodů).

Tak jsem zvědavá, jestli mi tahle snaha k něčemu bude. Nu, uvidíme. Třeba jo :)

Ne tedy, že bych se hned v zápětí nezačala nehorázně flákat (vážně, s tím kdybych něco provedla, pomůžu si tisíckrát víc :) ). Proto je taky tolik, kolik je, a já nejen nespím, ale ještě chvíli nepůjdu. Těch pár příkladů na optimalizaci si totiž neodpustím, a jestli se připravím o pár dalších povídek, to si ještě rozmyslím. Na druhou stranu, seznam úkolů na zítra se nějak nafoukl. Nu, vraťme se k tomu, že uvidíme :)

26.01.2014, 20.39

„Jo holka znáš to, je to divnej svět, a neptej se, když nechceš znát odpověď“ zpívají Chinaski v jedné své písničce. Tuším v Láskopadu. Vůbec by mi neuškodilo, kdybych se tím byla posledních pár dní řídila. Jsem uvězněná ve vzpomínkách na sny, kterým naprosto nerozumím, byť mám pocit, že bych měla, a neumím na zítřejší zkoušku, na kterou jsem vůbec neměla jít. Shání mi někdo tu pořádnou dávku optimismu?

24.01.2014, 16.00

Aktuálně to vypadá, že budík, co ráno nejspíš nezvonil, by na dnešku mohlo být to nejhorší. Ne že bych to chtěla zakřiknout, ale bylo by to fajn :)

23.01.2014, 14.52

Mám pocit, že včera byla správná chvíle se zase ozvat, včera, hned jak jsem přišla z logiky. Podělit se o fakt, že mám v indexu další známku, která je mnohem větší poklonou mému zkoušejícímu než mně, a že cítím další závazek. Postěžovat si, že procházím svou soukromou partnerskou krizí. Radovat se, že roky hraní si s weby k něčemu byly. Říct, že o víkendu jsem měla trochu krizi a zdálo se, že ani tentokrát pocit „jo, bude to fajn“ nevydrží, ale že jsem ho zase našla.

Často v pokoji pálím svíčky, mám je ráda a fascinuje mě pohled na jejich plamen. Dneska jsem ji zapalovala s myšlenkou na někoho, koho jsem neznala a jehož příběh mi nikdy oficiálně nebyl povězen. Jen… někdy nejde neslyšet. Dneska se slova nechtějí dát polapit. Krásně tančí v mysli, ale než je zachytím, utečou, a já místo nich lovím jiná, která tak dobře nezní. Nevím, co bude dál. Nic se nestalo, ale to neznamená, že se nic nezměnilo.

16.01.2014, 22.48

Mám pocit, že dnešní den byl ve znamení spojů ujíždějících před nosem. Asi to není úplně pravda, ale hlavně to není to nejdůležitější. Přinesl další důvod děkovat silám mezi nebem a zemí (byť tedy, dneska se tyhle síly jmenují pan profesor Matas), večer plný smíchu a taky vidinu toho, že ani zítra si neodpočinu :) Zjištění, že mé tělo možná občas snese půl litru syceného nápoje, asi 40 nových mailů, výhled na bezvadné odreagování, další ránu snům o volném týdnu ve zkouškovém a vůbec spoustu jiných maličkostí.

Zas procházím obdobím, kdy mám pocit, že jsem na nejlepší cestě k tomu trochu si uspořádat život a něco provést s tou spoustou nedotažených nápadů a nesplněných slibů (byť u části z nich to asi bude znamenat zahodit). Tak třeba by to období tentokrát mohlo trvat déle než pár dní, to by bylo fajn. A přestože jsem vždycky mluvila o Pamatováčku a Sněhulákovi, možná, až ten život trochu urovnám, začnu napsáním provizorního blogu :) Na druhou stranu nevím, jestli by se mi pak po téhle jeho náhražce nestýskalo O:)

15.01.2014, 12.03

Až tak škodolibé nejsou! Trojka je sice ošklivá známka a myslím, že mám na lepší, ale co už. Mám OZD!

15.01.2014, 11.19

Takhle to bývá, snažíte se, jdete do sebe, plníte věci, i když se vám nechce, a výsledkem je čtyřka ze zkoušky (dlužno podotknout, že za ten výkon bych si ji dala i sama). Nemluvě o tom, že s tou včerejší zkouškou to stále vidím bledě. Snad i loni zkouškové začalo lépe, a že to loni zdaleka nebylo optimální. Někdy mám pocit, že síly mezi nebem a zemí jsou pěkně škodolibé. A nejhorší je, že teď se stejně chci snažit i dál. Ale jestli se mi brzy nezačne dařit lépe, tak tu pořádnou dávku optimismu budu potřebovat dřív než k narozeninám.

01.01.2014, 21.42

Jsem zvědavá, jak dlouho budu psát do data rok 2013 :) Vstup do nového roku bych si uměla představit i o něco povedenější, ale co už. Palubní deník založen, ale odkazovat na něj zatím radši nebudu O:) Jednou na to bude lepší chvíle. Nu, ať se nám ten nový rok líbí :)

30.12.2013, 19.02

Tak už to občas bývá. Spousta práce na krku a věnovala jsem pár hodin něčemu úplně jinému, práci, která potřeba nebyla a která ještě zdaleka není hotová a někdy ji budu muset dotáhnout. Ale ono je to někdy potřeba.

29.12.2013, 23.10

Na bowlingu jsem hodila 146 a večer zčásti probrečela. Příliš mnoho věcí je zásadně špatně a já mám chuť si zas někde nastavit status „Who's gonna come 'n' hug me tonight?“. A něco udělat s tím, že „časy se mění a já se změnila mimo ně“. Ale čeká mě práce. Ještě jsem to nevzdala. Je za mnou snad půl rok (víceméně) planých slibů, ale život doufám ještě nekončí.

02.12.2013, 22.48

Dneska se mi povedlo vyrobit pořádný průšvih ohledně šumperské instance Putovních přednášek, tak jsem zvědavá, jestli se ho povede i napravit. Na SVP nějak nezbyl čas, jsem zvědavá, kdy si ho udělám. Ale nutně musím tenhle týden. I tak je to v mnoha ohledech pozdě. Došlo mi, že nevlnkuji (ve správné webové alternativě) texty tady na Korábu, to budu muset někdy napravit. Překvapí někoho, že Pamatováček ještě není?

Dneska na mě zas všechno nějak dopadá, přitom od pátečního večera hlavně odpočívám. Ha, třeba to je tím :) No, ale zítra budou jogurty, vnutím si nějaké ovoce a třeba i to pomůže :) A pak holt pracovat a pracovat. Co jsem chtěla, to mám.

24.11.2013, 22.56

Tak si zas jednou zahrajeme na blogování O:) Času se moc nedostává, tedy třeba na Koráb vůbec, ale snažím se nějak válčit. Putovní přednášky možná i proběhnou, na DODu budu zřejmě propagovat Pralinku a školy taky plus mínus zvládám. Teď hlavně pohnout se softwarovým projektem. A dotáhnout ten Pamatováček a ty Přednášky a tak. No, ještě chvíli, a naučím se zvládat nezvladatelné :)

10.11.2013, 23.01

Volná chvilka nezbyla, samozřejmě. Dokonce nezbyl čas ani na Pamatováček. A při posledním předstírání toho, že si organizuju život, jsem došla k tomu, že prioritní pro mě teď je právě Pamatováček a pak Sněhulák. Do toho se po mně pořád chtějí úkoly a měla bych začít velmi rychle řešit semestrálky. Suma sumárum, Koráb si asi ještě chvilku počká. Ale snad ta chvilka aspoň konverguje k nějakému rozumně malému číslu.

01.11.2013, 22.10

Tak jsem byla prohlášena za čarodějku ... to abych se těm počítačům naučila rozumět. A taky něco udělala s touhle věcí, která se z informace o výstavbě stránky zvrtla v mikroblog. Ale na víkend se plánuje KSP a Pamatováček. Ale uvidíme, kolik se toho opravdu zvládne, a jestli nakonec nezbude volná chvilka.

22.10.2013, 02.02

Dnes se mi povedlo fascinujícím způsobem porušit svůj Režim všedního dne. Ale možná to, že na člověka po víc než půl roce vypadne sbírka drabblat dokumentující jeho nejsilnější zážitky odkudsi, je víc než dobrý důvod pro takové porušení.

Ovšem zítra bych se ho zas měla snažit dodržet, a ve středu holt využiju děkanský den k tomu, abych se trochu vyspala. A práce se odkládá na někdy pak.

09.10.2013, 22.11

Občas mi někdo či něco připomene, že co člověk jednou vypustí do divokých vod Internetu, může být nalezeno. Mé věrné duše, jsem ráda, že vás mám.

Odpověď na otázku volného času je asi jasná z množství nového obsahu. Ale už mám sestavený rozvrh, který s prací na Korábu počítá! Teď ho jen začít dodržovat... Ale tak, je třetí týden semestru, to teoreticky stále dává přes dva měsíce prací (a extrémně naivní naději, že ve zkouškovém to bude ještě lepší :) ). Jen je šílené, že na skamarádění se s novým programem si člověk čas udělá hned. Ale i ten web bude!

23.09.2013, 08.47

... a dokud blog nebude, budu si srdíčko vylévat tady O:) Jaká je šance, že se začátkem semestru mi přibude volný čas? :)

29.08.2013, 10.36

Někdy je docela těžké vydržet. Zápočťák z neprocka se úspěšně bránil celý víkend, kód v práci neposlouchá. Vzala jsem si sportovní věci, abych mohla na stěnu -- lezení se přesunulo na jiný den. A sportovní oblečení nakonec nebylo jediné, co jsem brala zbytečně. Hromadí se věci, které je potřeba udělat, a nepřibývají ty, které už jsou hotové. Snad se to zlomí ... a už abych měla ten blog, ať si mám kam takhle vylévat srdíčko O:)

22.08.2013, 16.47

Zatím jsem své velkolepé plány nevzdala, jak by se možná mohlo zdát. Ale s tím, jak často teď dojíždím do Prahy, zbývá strašně málo času na páchání něčeho užitečného. Něco málo se stíhá v autobuse, ale psaní stránek v mně zatím nepříliš blízkém jazyce (přecházím z PHPka na Perl) není pro tohle optimální činností. Nicméně se stále počítá s tím, že ten obsah sem opravdu přibude!

13.08.2013, 20.59

S trochou štěstí již brzy vypluje na moře Internetu Karryin Koráb. (Mimochodem, nechce mi někdo nakreslit úžasný obrázek korábu? ^^) Budoucí kapitánka si totiž dnes trochu zafilosofovala a došla k tomu, že by se s ním opravdu, ale opravdu mělo něco udělat.

Jestli věci půjdou skvěle, tak se tu objeví paluba i kapitánčina kajuta, přístavní krčma a taky drby o Dobrém světě, dalekohled ke sledování jedné padající Hvězdy, v podpalubí Koráb přiveze SWÉ, Sněhuláčí záležitosti, třeba i nějaké zkoušedlo nebo schvalovadlo, a jednou možná bude i (i)Kobra.

No a pak bude moci Koráb zamířit do přístavu Querrinai, přivážet nové zvěsti o biofantastice a o Lingua Magica a o různých dalších projektech. Aspoň v to doufám.